32. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mk 12,38-44 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Král 17,10-16; Žid 9,24-28; Mk 12,38-44
Datum: 8. 11. 2009
Ježíš vdovu ze Sarepty pochválil (Lk 4,25-26), její postoj nám tedy stojí za velikou pozornost. Už jsme se tomu podrobněji věnovali. Skoro každé slovo tam má veliký význam (jako v básni).


Jen stručně: Vdova se neujala Eliáše jen proto, že byl nespravedlivě stíhaný a polomrtvý hladem. Rozpoznala v Eliášovi proroka, proto se jí dostalo „odměny od proroka“. Uvěřila, že Hospodin – na rozdíl od Bála – dokáže jí i jejího syna zachránit od smrti hladem. (Nedávno jsme si opět připomínali, co znamená: „Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého“. (Mt 10,41)


„Varujte se učitelů Zákona!“ je vážným varováním.

My – duchovenstvo – si stále potřebujeme hlídat sklon k dlouhým sukním, dlouhým třásním, dlouhým modlitbám, sklon k hodnostem, privilegiím, okázalé zbožnosti a tloušťce.

Za možnost znalosti Písma máme být vděční, je přece zdrojem poznání. Sám Bůh nám nezištně slouží. Každé bohatství má sloužit i druhým. Má v nás probouzet vděčnost Bohu. Dary nedostáváme k povyšování se nad druhé.


Oproti teologům zakládajícím si na své prestiži staví Ježíš v dnešním úryvku evangelia obyčejnou ženskou, dokonce chudou vdovu. (Nepřehlédněme tehdejší nízké postavení ženy. Vdova byla chudák, jaképak měla zázemí a zastání?)


Už jako děcko mě zajímalo, zda vdova neumřela hlady.

Později mě zajímalo, na jaké účely byly její halíře použity./1



Na nádvoří žen v jeruzalémském chrámu, před skladem chrámových potřeb, stálo třináct nádob na různé účely pro chrám. (Chrám byl dobudován až později, pár roků před zničením v r. 70.) Dárci předávali dary kněžím s hlasitým udáním účelu, na který mají být použity. Kněží vše pečlivě zapisovali a peněžité dary vkládali do příslušné nádoby.


Žena darovala dvě drobné mince – to byla její denní obživa. Ten den asi nic nejedla.

Zřejmě chtěla nějakým způsobem prokázat Bohu vděčnost!!


Ježíš oceňuje velikost daru vdovy, jak mnoho si váží vztahu s Bohem.


Pochválením vdovy nás nevyzývá k odevzdání našich peněz pro kostel.

Bůh pro se sebe nic nepotřebuje. Nestojí o naše zlato a perly. S nápadem postavit chrám v Jeruzalémě přišel David, ne Hospodin (navíc byl několikrát zbourán).

Přinejmenším od Ježíše víme, co Boha těší a co si od nás přeje. /2


Vdova byla ochotná pro svůj vztah k Bohu hodně udělat.


Nedávno jsem stručně napsal otázku: „Přeješ si, aby byl Bůh?“


Někteří volají policii jen tehdy, když potřebují její pomoc pro své zájmy.

Podobně se dožadují svobody, práv, spravedlnosti …

Jsme vděční, že Bůh je i za to, jaký je.

Život v porušeném světě je tvrdý a mnohé potkává krutý úděl.

Po Bohu a jeho spravedlnosti a ocenění toužíme především pro ponížené, ubité a zneuznané všech dob. Jsme rádi, že existuje někdo, kdo je povýší a pozve je do laskavého a důstojného prostředí.

Zraňováni neurvalostí a nespravedlností světa toužíme po božím království, po spravedlivém uspořádání vztahů.

Stojím o spravedlnost Boží. Nejen pro vlastní výhodu. Mám spor s některými lidmi. Mrzí mě, že spor nechtějí řešit podle Ježíšových pravidel.

Rád bych, abychom se sešli v nebeském království. Vím, že k tomu je třeba, abychom všichni – i já – dorostli na úroveň nebešťanů, přijali Ježíšova pravidla k soužití. (V nebi se nemůžeme míjet s lidmi, s kterými jsme své spory neurovnali. To by nebylo nebe.)

Jestli říkám: „Přijď tvé království, Otče“, pak vědomě prosím: „Bože, pomoz mi co nejdříve rozpoznat chyby, které jsem možná udělal vůči těm, s kterými mám spor. Nemyslím si, že jsem bezchybný, nemyslím si, že jsem nemohl jednat lépe, než jsem jednal.“


Příběh vdovy z evangelia nám připomíná, z čeho vyrůstá přátelství a život s Bohem. Ze vzájemné přejícnosti, spolupráce a obětavosti jednoho po druhého a obětavosti ve společné práci.

Často si představujeme zbožnost jako ti učitelé Zákona a končíme jako pokroucení lidé.


Ten, koho Ježíš uchvátil, pokládá za užitečné si občas klást otázku: „Co jsi ochoten udělat (obětovat) pro svůj vztah s Bohem a pro Boží království“? /3

Ten, koho Ježíš uchvátil, pokládá za užitečné si porovnávat své představy s představou Boha (nebo Ježíše).


--------------------------------

Poznámky:

/1 Někteří chudí se dokáží rozdělit i o to málo, které mají: „Co když je ten druhý ještě potřebnější než já?“ (Např. řada lidí v koncentráku především pečovala o druhé. „Ti nejlepší z nás tam zůstali“, řekli o nich někteří přeživší.)


/2 Jan Zlatoústý kázal: „Dokud někdo trpí hladem nebo jinou nouzí, nemáme právo mít zlatý kalich“.

Máme sloužit životu (jakýmkoliv způsobem). Dotvářet svět podle božích plánů, uzdravovat jej, usilovat o spravedlivost, důstojně se chovat ke každému, být solidární s potřebnými. „Co jste prokázali komukoliv, jako byste prokázali mně.“


Poznámka pro nás, Čechy: Staví-li se v kostele Poláci nebo Němci, dají vždy nějaký peníz do pokladničky – podporují dobrou věc. Jsou uznalí a vědí, že vše něco stojí.

Naši předkové byli štědří a hrdí. Když se jim narodilo dítě, hříbě, nebo sklidili úrodu, „pustili chlup“. Nebrali nic samozřejmě, byli si vědomi, že když dostali, mají možnost také přispět na nějaký dobrý účel. I kostel pokládali za svůj.

Zůstalo v nás něco z lživé komunistické propagandy: „Školství, zdravotnictví … je zadarmo“ …


/3 Kolik jsem ochoten udělat pro dobré manželství,

pro výchovu svých dětí,

pro svobodu a demokracii,

pro životní prostředí,

pro farnost?