Slavnost Všech svatých

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 5,9 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Zj 7,2-14; 1 Jan 3,1-3; Mt 5,1-12
Datum: 1. 11. 2009
  Odjíždím na dovolenou, tak jen něco načrtnu.

1. listopadu si vždy připomínáme Slavnost Všech svatých.

Je pohodlné si myslet, že se za nás někdo u Boha přimluví, abychom byli přijati do nebe. Jen je otázkou, zda to tak bude.

Co když svatí řeknou: „Nebudeme si snižovat nebeské soužití nějakými lajdáky. Když jsme se my s pomocí boží dostali na úroveň nebešťanů, proč by to nezvládli ostatní?“

Kdo z nás by si vzal do domácnosti někoho, kdo je pohodlný se přezout, přichází se zablácenými botami a po jídle si neodnese ani prázdný talíř?   

Dnešní slavnost nám chce připomenout, že jsme pozváni mezi svaté. Při křtu jsme se zasvětili Bohu (Bůh nám jako první zasvětil svůj život).

Je v našich silách využít hojné pomoci Boží k tomu, aby se naše jednání jednou podobalo Ježíšově jednání.

Nebešťané přijali Ježíšův životní styl.  

Ježíšovo kázání  o „blahoslavenství“ nevypadalo tak, že by Ježíš jen vypočítal jednotlivá blahoslavenství jako náš text. Jeho řeč mohla trvat několik hodin, než vysvětlil, co má každým blahoslavenstvím na mysli.

Obsahu blahoslavenství  porozumíme až ze znalosti evangelií a Ježíšova myšlení. Teprve na postojích lidí, kteří se potkali s Ježíšem, můžeme pochopit, o co jde.   

„Blahoslavení chudí v duchu, blahoslavení plačící, …“ /1

Dá určitou práci porozumět tomu, kdo je chudý duchem.

Zacheus byl bohatý majetkem, ale chudý duchem. Stejně Matouš, rodina Lazarova a Zebedeova, řada křesťanských světců.

Kdo z nás je chudý majetkem? Podle čeho se to bude posuzovat?  Podle průměrného platu u nás, na Kubě nebo v Zambii?  (Rozhodně jsme bohatí přátelstvím.)

Bohatému mladíkovi jeho zbožnost a peníze stačily.

Bohatý mladík měl majetek, ale nebyl chudý duchem.

A ne každý žebrák je chudý duchem.  

Chudému duchem nestačí jeho poznání a dosavadní úroveň jeho vztahu k Bohu a lidem. Nepokládá to, čeho dosáhl, za dostatečné bohatství.
<;br />Ví, že neví všechno nebo v něčem neví vůbec nic. Je si vědom svých chyb, je ochotný vyslechnout druhého, přemýšlet nad jiným názorem. Připouští, že se může mýlit a že jeho představy o Bohu nemusí být zdaleka přesné.  

Apoštolové se mnohokráte zachovali jako chudí duchem, ale někdy jako ti, kteří něco vědí lépe než Mesiáš. /2 

Jestli ani apoštol Petr nebyl vždy chudý duchem, pak chudoba duchem není ničím jednoduchým. Někdy říkáváme: „Já, bídný hříšník“ (dříve takovými slovy začínal kajícník své vyznání ve zpovědnici), ale to je často jen náplast, kterou si zalepujeme oči.

Ke skutečné chudobě ducha vede náročná cesta. V každém z nás číhá spokojenost se sebou a často si myslíme, že jsme téměř u cíle – zatímco jsme teprve na začátku cesty.

„Chudý“ je ochotný vést s Bohem dialog. To se naučíme na jednání s lidmi. Kolikráte s nimi jednáme, i když od nich něco chceme, jako suveréni. /3 

„Blahoslavení chudí“ stojí oproti „bohatým – ti vejdou těžko do božího království“ /4   
 

„Blahoslavení trpící“. „Gratuluji vám, kteří trpíte“.

To neznamená, že každý trpící má zásluhy.

Nemá smysl hádat, kolik může být v makovici makových zrníček. Je třeba je spočítat.

Mnoho lidí čte Písmo a hned hádá, co které slovo znamená. Se slovy cizího jazyka tak nehospodaříme. Neznám-li cizí slovo, podívám se do slovníku. Pod stejnými pojmy si lidé často představují každý něco po svém.

Chci-li porozumět Ježíšovu „blahoslavení trpící“, potřebuji pečlivě naslouchat vyprávění evangelia – alespoň o uzdravení deseti malomocných, Bartimea, ženy krvotoké (Mt 9,20.22),

Dcery kananejské ženy (Mt 15,21-28),  syna královského služebníka (J 4,43-54), ochrnulého u rybníka Bethesda (J 5,1-18), slepce od narození (J 9. kap.). 

Potřebujeme objevit –  ne hádat – k čemu utrpení slouží. K tomu je třeba se vrátit k příslibům Božím v Hebrejské bibli (Starém Zákoně).  

Lidé hádají, rádi si myslí, že jejich utrpení je záslužné, hrají  si na Ježíše na kříži, na spoluvykupitele, tvrdí, že Bůh jejich utrpení potřebuje pro záchranu duší, proto své utrpení obětují za hříchy druhých (ještě jsem nepotkal člověka, který by utrpení nesl za své viny).

Potřebujeme poznat, co znamenají  slova: „aby se na něm zjevily skutky Boží“ („Nezhřešil ani slepec, ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží“. Nehádejme! 

Co když ten, který  si ze svého utrpení dělá zásluhy – je bohatý duchem?  

Co jestli svým nezájmem nebo lajdáctvím někdy Boha nutíme, aby nám i dost drasticky připomněl, že by bylo škoda o nebe přijít.

Je možné, že by utrpení bylo stimulací?   

Stačí splňovat jedno blahoslavenství nebo máme splňovat všechny? 

-----------------------

Poznámky:

                  /1     Někteří překládají:  „šťastní“ – tomu nerozumím, jak může být  šťastný, kdo pláče, nebo řve bolestí při mučení? Zatím jsem nepotkal výstižnější slovo než: „blahopřeji“ vám, kteří…   

 �                /2     Např. Petr káral Ježíše, že plácá nesmysly, když  Ježíš mluvil o vraždě  Mesiáše představenými církve. Petrovi se dostalo slov: „Jdi mi z očí, satane!“ Mluvíš jako bohatý duchem, myslíš si, že tomu rozumíš lépe než já.

Chudoba ducha vychází  z ochoty nechat se poučit. Ani vůči lidem si nemůžeme myslet, že máme ve všem pravdu.

Jinak vidí  vinu provinilec a jinak oběť. A jinak rodina viníka a jinak rodina oběti.

Kdyby president Klaus vydal dekret, že všichni, kdo byli v KSČ, budou vyhnáni do Ruska a jejich majetek propadl státu, byla by to nespravedlnost rozhodnutá na základě kolektivní viny. Naše – evropská a křesťanská civilizace pokládá vyhnání sudetských Němců za nespravedlivé. 

(Tvrzení,  že každý má svou pravdu, je zbabělý  blábol.) 

                  /3     Není  samozřejmé se nehrbit před výše postaveným nebo naopak nebýt drzý. 

Není  samozřejmé jednat uctivě  s člověkem, který je nějakým způsobem pod námi (děcko, zaměstnanec, člověk společensky níže postavený, Vietnamec, Róm …), 

Říkali jsme si, co znamená prokázat druhému službu, protože je učedníkem Ježíšovým.

Nebo alespoň  jednat s druhým podle toho, synem nebo dcerou boží. „Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.“ (Ř 12,10)

Nemáme ustrnout a být spokojený se sebou, nerad bych, aby o mě  blízcí řekli, musíme to s ním vydržet, už ani nečekám, že by se ještě změnil.  

                  /4     Otázku nebezpečí jakéhokoliv bohatství bychom mohli mít už trochu promyšlenou. Bohatství je příjemné, toužíme po něm, ale může se nám stát kamenem úrazu, a pokud mě odvádí od podstatného, pak je lépe si „vyloupnout oko“, „useknout ruku“ a vejít do božího království chudší o „oko“ nebo „ruku“. 

Jakkoliv chudý  (i nemocný, slepý, nemajetný) může, ale nemusí, mít víc otevřený  přístup k porozumění Bohu než „bohatý“.

Bohatému může okorat srdce. Budu-li mít 10 Kč, lehčeji dám 5 Kč  druhému. Budu-li mít 10 miliónů, možná  pro mě bude obtížnější polovinu darovat. Nahospodařit 10 miliónů se mnou udělá nejspíše své. Musel bych si to velice a velice hlídat.

Víme, co s lidmi udělá moc (jakákoliv) – i v církvi.