1. neděle postní

Vyučovací lekce o "Abrahamově oběti" nám sděluje mnoho závažných věcí.

(Je dobré klást otázky i tehdy, když nemohu okamžitě hledat odpovědi.)

Kdysi pro nás bylo životně důležité poznávat taktiku StB. Běda tomu, kdo StB podcenil.

Dodnes je nutné si všímat taktiky a jednání satana. Není to tak složité. (Něco jsme k tomu říkali v minulých letech.)

Samozřejmě se především věnujeme tomu, co nám říká Bůh. Ale nepřehlédněme, že sám Bůh nechává satana na živu a na svobodě. Nepodceňujme práci kazisvěta.

Začínáme se připravovat na slavení letošních Velikonoc.

Židé slaví o Velikonocích Boží přátelství a jeho zachraňující věrnost. Opět si budou číst "Píseň písní".

My máme další důvod ke slavení. (Pár věcí si k tomu můžete najít na webových stránkách naší farnosti: www.letohrad.farnost.cz.)

Aby bylo naše slavení vědomé (opít se umí každý trouba), navrhuji na letošní "Čtyřicetidenní přípravu" program:

Zkusme se znovu a hlouběji ponořit do bohatství vyznání:

                                                   "Já jsem Bůh, ne ty." /1

Když Izraelité poprvé slyšeli (na Sinaji) "Já jsem Bůh ...", měli už trpkou zkušenost s tím, kam došli sami a kde skončili, když před tím ignorovali doporučení Hospodina.

Ale Izraelité také tančili nadšením, když slyšeli: "Já jsem tvůj Bůh, který se nad tebou smiloval v egyptském otroctví, který tě zachránil ...". Měli už vyzkoušené, že Bůh je skvělý, pečující a mocný Hospodář, který drží slovo a je schopen je nejen ubránit v jakémkoliv ohrožení, ale i zachránit z jakékoliv záhuby.

Celý život objevujeme krásu přátelství.

V přátelství s Bohem se ptáme:

    Kdo je Bůh?

    Kdo jsem já?

    Kým je Bůh pro mě?

    Kdo jsem já před Bohem?

    Jaký vliv má Bůh na mě (nás)?

    Jaký vliv mám já (my) na Boha? /2

Kéž by nám k hlubšímu pochopení těchto otázek letošní "Příprava na Velikonoce" přispěla.

Nedávno jsem upozorňoval na jeden základní biblický text: Jákobův sen (Gn 28. kap.). Dívali jste se někdo na něj?

Jákob po snu prohlásil: "Já jsem nevěděl, že tady je Bůh (to bych tady nespal, to bych tu příležitost jinak využil ...), nevěděl jsem, že se s ním zde mohu setkat".

My můžeme vědět víc než Jákob, že Bůh je vždy s námi. Už víme, že se s Bohem můžeme setkat kdekoliv.

Vnímat Boha se učíme. I při bohoslužbě. K tomu chci dnes něco říci.

Místo bohoslužby (Bůh slouží nám, ne my jemu), většinou kostel, je pro nás "posvátným prostorem".

"Posvátný prostor" je pracovním pojmenováním. Umožňuje nám pozorněji vnímat Boží přítomnost a jeho přízeň.

K více činnostem potřebujeme soustředění. Např. píšeme-li dopis nebo něco důležitého vezmeme si k tomu papír určitého formátu. Nepoužíváme jej na nic jiného, nekreslíme si na něj ani my, ani naše děti, neděláme si na něj jiné poznámky (nesouvisející se zadáním) ani si z něj neděláme vlaštovku. Je nám pracovní plochou k vymezenému úkolu. 

Podobně nám "posvátný prostor" slouží k setkání s Bohem.

Setkání s Bohem má svůj vlastní význam, ale také nám pomáhá k tomu, abychom opět o Bohu více věděli, že i jinde je s námi (ne méně než v kostele). /3

Stačí si to pouze uvědomit. Jako si třeba někdy vědomě všímáme svého dechu nebo slunce.

Slunce svítí, i když je pro mraky nevidíme. Bůh je s námi vždy, i když jej momentálně nevnímáme.

Jákob odešel z rodného domu pronásledován hněvem bratra. To jej natolik zasáhlo, že nemyslel na nic jiného. Až ve spánku, kdy měl "vypnutý" mozek, zaměstnaný tím, co se předtím doma stalo, se ve snu živě a silně setkal s Bohem. "A já jsem vůbec netušil, že je zde se mnou Bůh."

A my dodáme: Bůh byl nejen na tom místě, kde Jákob přespal, ale i doma, když se s mámou snažili přelstít tátu, když Jákob obchodoval s bratrem a získal od něj právo na prvorozenecké požehnání; od početí až do smrti, až ke konečnému setkání s Tváří Hospodina. /4

Setkání s Bohem může být pro někoho silným zážitkem, vždyť se nám vyznává: "Já jsem Tvůj Bůh." Přijde-li k nám někdo zezadu a zakryje-li nám dlaněmi oči, pokoušíme se zjistit (nebo hádat?), kdo to je?

Nejen ve tmě nebo při nebezpečí říkáme: "Já jsem Tvoje maminka, já jsem Tvůj manžel, já jsem Tvůj syn ..." Po celý život to říkáme svým drahým, až do agónie našich blízkých ...

Celý život v nás je touha (někdy neuvědomělá) slyšet: "Jsem Tvůj nebo Tvá". (Proto židé čtou o Velikonocích v Písni písní toto vyznání.)     

Učíme se poznávat druhého (Izák už dobře neviděl, a byl podveden, když se Jákob vydával za svého bratra Ezaua).

Od dětství se učíme porozumět, co znamenají slova: "Já jsem Tvůj (milující)".

Učíme se druhému hezky říkat: "To jsem já, Tvůj ...", učíme se být a žít pro druhého. Láska není nic jiného. Láska je darováním se.

Při bohoslužbě se nám Bůh znovu a znovu dává, bez ohledu na to, zda a v jaké míře my Boží přátelství vnímáme.

Samozřejmě nechceme být cizinci neznajícími "řeč" božího vyznání. Nechceme být jako natvrdlá dřeva, natož abychom ignorovali Toho, který nám nabídl setkání.

Až přijede papež, to bude slávy a tlačenice mnohých. Ale i poslední kostelíček, kde by byli třeba jen dva lidé, stojí Bohu za to, aby tam byl s námi a pro nás tím podivuhodným a "neuvěřitelně přátelským způsobem. I kdyby byl farář opilý. I kdyby lidé koukali po vrabcích. To, co se děje při bohoslužbě, není ani magie, ani slabost Boha. To je něco jiného.

Na setkání s Bohem nestačí jen emoce, ani jen inteligence, ale touha osvícená Božím vyprávěním o sobě.

Proto se snažíme tomu "vyprávění" porozumět. Sám Syn boží nám vypráví (nejen slovy), vyznává se nám.

Předsedající bohoslužbě tomu má být průvodcem. Ale nejen průvodcem, má bytostně a podle záměru sloužit slavícím. K tomu tam je, slouží Boží věci a slouží k porozumění zúčastněných. K tomu, aby došlo k vzájemnému setkání a propojení. Proto nestačí jen fyzická přítomnost.

Máme vědět, co vše nám Bůh nabízí a co od nás očekává. Svatebčané jsou pozváni a obdarováni, ale také se od nich něco očekává (minule jsem se trochu zmínil, co znamená "nemít roucho svatební").

Pozvání na svatbu je darem. Nemusím vysvětlovat, jak se v naší kultuře při svatbě chováme.

(I když jsem už při svatebním obřadu musel říkat, že je to tak veliká slavnost, že při ní nežvýkáme a fotografovi jsem pravil, že my všichni jsme na svatbu přišli slavnostně obléknutí a ne v kraťasech a rozšmajdaných pantoflích. Už i na pohřbu jsem viděl "naše lidi" přežvykovat jak v kravíně. Nerad o tom mluvím.)

Znáte mě, že nejsem zákoník, ale neumět se chovat při bohoslužbě je přinejmenším pohrdáním druhými, kteří přišli slavit. Ke slavnosti patří radost (nedovedeme si na svatbě představit bubáka), smích slavnost nenaruší, ale nesmíření s druhým, nepřejícnost, podezřívavost, pohrdání a posměch jsou naprosto nepřípustné a vylučující.

Můžeme přijít na bohoslužbu smutní a zničení, ale máme přijít otevření tomu, že se na nás Bůh usmívá a chce nás obejmout. Na nikoho se nevrhá, ale přichází s otevřenou náručí.

Děti asi ve třech letech na všechno reagují opačně, v pubertě se staví na zadní, ale z toho by měly vyrůst, aby uměly spolupracovat a zapojit se.

Máme vědět, jak se v kostele chováme a proč se tak chováme. Napsal jsem o tom knihu - krok za krokem popisuji význam jednotlivých gest a slov. (Nikomu tu knihu nevnucuji, za své chování a vzdělávání je každý sám odpovědný.)

Všechna ta pravidla a chování nejsou samoúčelná (i jinde přijímáme a dodržujeme určitá pravidla: hygieny, studia, práce, sportu, společenského jednání, rituálů... dokonce i jednání se zvířaty). Společenské jednání je projevem osobní kulturnosti. Při náboženských slavnostech se navíc projevuje vztah a úcta k Bohu. Při modlitbě, zpěvu, gestech, zapojení se do "party" a bytostné odpovědi na otevřenou náruč boží.

Židé jsou malým národem. Dnes je jich po světě snad 12 milionů. Nevím, zda věřících je polovina. Ti, kdo nedodržují "životní styl" lidu Božího, se asimilují a mizí svým životem do masy gójů.

Ale v každém případě ten lid existuje. Významně. Co zbylo z národů kdysi světově mocných říší a kultur?

Židé přežili a jsou významnou náboženskou kulturou, protože přijali dar Bible, soboty a péči o rodinu.

Za komunistů jsme v posledních letech školy jezdili na školní výlet na více dní. Naši se nebáli a pokaždé zašli za Panem učitelem vyjednat nám možnost účastnit se bohoslužby. I tak jsme vstřebávali, že bohoslužba je něco důležitého!

Před léty jsme měli v našem farním časopisu debatu o dětech na bohoslužbě. Jedna maminka napsala: "Podstatné je, jestli nás rodiče bohoslužba táhne a baví nás. Děti to na nás poznají. Nad školním vyučováním také neohrnujeme nos, povzbuzujeme děti a pomáháme jim s tím, čemu nerozumí."

To vše patří k hledáním životních odpovědí na otázky: "Kdo je Bůh? Kdo jsem já?  Kým je Bůh pro mě? Kdo jsem já před Bohem? Jaký vliv má Bůh na mě (nás)?

---------------

Poznámky:

                  /1    Bohem není ani naše práce, ne president, strana, vůdce, ne trh, úspěch, prachy, sláva, hospoda, móda, obrazovka, bulvár.

                  /2     Dosadíme-li si v otázkách místo Boha rodiče, snadněji otázkám porozumíme.

                  /3     Písmena JHVH (nejsou jménem božím) sdělují: "Já tu jsem pro tebe a vždy budu pro tebe".               

V Bibli jméno popisuje, kým nositel jména je, např. Skála (Petr). Ale lidská řeč nedovede popsat a vystihnout, kým Bůh je. Proto Bůh Mojžíšovi nesdělil své jméno. To, co nám sdělil, nám k životu s ním bohatě stačí.

                  /4    Položme si k tomu pár jednoduchých kontrolních otázek:

  Kde se zjevil anděl Zachariášovi?

  Kde Panně Marii?

  V jakých situacích se setkal s lidmi Syn Boží? Zkuste vyjmenovat patnáct odlišných prostředí.