29. neděle v mezidobí

V prvním čtení bychom neměli přehlédnout vstřícný přístup Hospodina ke králi Kýrovi!

Bůh bere pohanského krále(!) za ruku, vyvolil si jej, poctil, zavolal jeho jménem, ... i když se o Hospodina dosud nezajímal ... To není samozřejmost.

Jak to, že některým pohanům nebo hříšníkům věnuje Bůh větší pozornost než lidem zbožným?

Námanu Syrskému, kananejské ženě, Samařance, Zachovi, Matoušovi ...

Co je jádrem události z evangelia? 

Zbožní lidé (farizeové) vytáhli do útoku proti Ježíšovi: "Je to neznaboh, bourá pilíře naší zbožnosti (porušuje sobotu zákeřným způsobem - uzdravováním, snižuje naše náboženské autority ...)"

Ježíš nemlčel, nenechal si vše líbit, šel do sporu. V sobotu v synagóze zavolal invalidu a ptal se představených zda ho smí uzdravit. "Dobrý hospodář má přece i v sobotu pečovat i o dobytče ..."

Byli poraženi.

Svolali poradu s herodovci (dosaďme si tam státní úředníky vládnoucí strany). Zbožní Izraelité sice herodiány nenáviděli, ale Ježíše ještě více. (Láska i nenávist spojuje a dodává sílu.)

Společně vymysleli chytrou léčku. Úlisně začali: "Mistře, víme, že jsi pravdomluvný, učíš podle pravdy, nebereš ohled na mocné a uznávané (to je litanie!), mohl bys nám poradit?

Máme platit daně nebo ne?

Nebudeme-li platit, přijdou Římané a zničí chrám. To by byla příliš veliká cena.

Ovšem platíme-li, pak z našich peněz pohané stavějí pohanské chrámy a my chceme být věrni Bohu.

Také z peněz nás - daňových poplatníků - financují ty své nemravné hry v cirku.

Jak to udělat? Co si o tom myslíš, co by bylo lepší? Co je menší zlo?

A ještě to má další těžkost: na minci je rouhačský císařův obraz ..."

Měli to mazaně vymyšlené, ať Ježíš řekne, co řekne, mají ho v hrsti.

Řekne-li: "Neplaťte", herodovcii jej sbalí a šup s ním do vězení za podněcování k sabotáži vůči státu. Prohlásí-li: "Plaťte", farizeové rozhlásí, že je kolaborant.

Ježíš spory vyhrával.

Do některých ale nešel. (Např. nevystoupil veřejně proti vraždě Jana Baptisty?!)

Ježíš na protivníky ale vyzrál: "Ukažte mi ten peníz", dělal hloupého (peněz tenkráte bylo málo).

To nedomysleli, tvářili se se, že se štítí obrazu zbožštělého císaře a přitom jej měli v kapse ...

Ježíšův výrok nečekali. Ale Ježíš jej použil jako únikový manévr!! To nemáme přehlédnout.

Příliš často byla tato věta zneužívána. (Žádné katolické veličenství si nesmí dělat, co chce, například posílat vojáky do války.)

Samozřejmě, že po vyklouznutí kořisti přišli za Ježíšem znovu. ("Přistihli jsme ženu při nevěře. Ale ona je sociální případ, manžel se na ní dopouští domácího násilí ..." Zase, ať Ježíš řekne co řekne, jsou připraveni využít jeho odpovědi proti němu.)  

Proti těmto "zbožným" tedy stojí pohanský král Kýros, kterého si Bůh váží, přesto, že král ještě osobně Hospodina nezná.

Kdyby mi tak jednou Bůh řekl, že si mě váží, to by pro mě mnoho znamenalo.

Hlavně mně ale nesmějí na úmrtní oznámení psát, jak věrný jsem byl služebník Kristův a nějaké ty slavobrány do nebe.

Když občas utrousím smutnou poznámku na adresu písní typu: "V zemi věrných Čechů", někomu se zdá, že se mi stále něco nelíbí a že shazuji zbožnost našich předků ...(Inu, v 19.  století ještě katolíci nečetli Bibli.)

Na pohanském králi Kýrovi a dalších pohanech, které Bůh ocenil, je něco, co se Bohu líbí. A na zbožných lidech, kteří o Bohu mnoho slyšeli, chodili do kostela, rádi se modlili, bylo naopak něco, co působí, že Ježíši nerozuměli. (Tak je to i s námi.) Něco, co na první pohled nemá s náboženstvím nic společného, ale co vytváří předpoklad, nějaká osobnostní vlastnost, ladící s Bohem.

Než jsme začali číst v Bibli, naučili jsme se číst ve slabikáři. Neumím-li "slabikovat", nemohu číst Bibli.

Podobně potřebuji - než si začnu číst Bibli - pořádně přemýšlet (mnoho lidských řečí má "hospodský" charakter, postrádá logiku a pokoru a přetéká všeználkovstvím). Jinak, přesto, že budu mít sluchové ústrojí pořádku, bude o mě platit proroctví Izaiášovo:

"Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se - a já je nemohu uzdravit." Srov. Mt, 13,14-15

(Pak následuje podobenství: "Jak úrodnou půdou chceš být, o jaký výnos stojíš?")

To, co určuje, aby si mě mohl Bůh vážit, abych byl použitelný, aby přeskočila jiskra také ode mne k Bohu, je něco úplně obyčejného. Selské myšlení a vnitřní poctivost, která umí dát za pravdu "padni komu padni".

Ježíš nám radí: "Učte se od synů tohoto světa, udělejte si přítele z pomíjivého majetku. Postoje a vlastnosti, které užíváte v zaměstnání potřebujete i ve vztahu k Bohu. Pečlivé, přesné a poctivé myšlení a jednání potřebujete i ve vztahu k Bohu."

Připomínám tím probranou lekci: "O nepoctivém správci", který vytuneloval firmu. Byl šikovný a dával si pozor, aby neudělal chybu (hloubková revize účtu nezjistila žádnou chybu).

"Škoda, že jsi nepoctivý, tak šikovného ekonoma bych potřeboval."

"Buďte v dobrém usilování, i ve vašich vztazích - i k Bohu - tak opatrní jako tento podvodník."  

Máme tedy podobně vážit každé slovo, které říká Bůh. I každé svoje slovo.  Máme brát vážně Boha, když on nás bere tak vážně. - Stačí se podívat na Ukřižovaného.

Ježíšovo slovo má vysoký kurz. Ježíš nepřeháněl.

Událost s penízem daně tenkráte odkryla falešnou zbožnost těch, kteří Nazaretského pomlouvali, že lidi odvádí od Boha. Jsme rádi, že víme, jaké charakterové vlastnosti jsou potřebné k přátelství.