16. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 11,20-24 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 12,13.16-19
Datum: 20. 7. 2008
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 11,20-24 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 12,13.16-19
; Ř 8,26-27
; Mt 13,24-43
Datum: 20. 7. 2008
Všimneme si pouze podobenství o jílku mámivém. Patří mezi tři
nejdůležitější podobenství, i proto máme zaznamenán Ježíšův výklad (aby jej nikdo
nepřekroutil nebo neoslabil.)
Toto podobenství dlouho "spalo".
Slovo "plevel" je matoucím překladem, stejně "koukol" ve starších Biblích. Koukol i plevel jsou na první pohled rozdílné od pšenice. Ježíš ale mluví o jílku mámivém (zizáni). Ten po vyklíčení dlouho vypadá jako pšenice. Až když vyrazí klas, je patrný rozdíl, klásek jílku vypadá jinak než pšeničný.
Malé množství jílku mámivého po pozření působí mrákotné stavy, ve větším množství smrt.
Jílek rostl v okolí Středozemního moře, i u nás. /1
Nenávist bývá vynalézavá. Nepřátelé mimo jiné zapalovali zralé obilí. Jenže oheň a kouř okamžitě na žháře upozorní. Někdo vymyslel méně nebezpečný a přitom ještě zákeřnější zločin - nasetí jílku mámivého na pšeničné pole.
Ze starověku známe písemné záznamy o tvrdých trestech pro ty, kteří se tohoto zločinu dopustili.
Ježíš používá v podobenství příklady ze života.
Co si počít s jílkem na poli? Rozpoznán byl až v pokročilé době růstu obilí. Nové osetí pole nepřicházelo v úvahu, promarnilo by se skoro celé vegetační období a kde vzít nové osivo? Rolník musel počkat až do žní.
V Ježíšově době neznali ani kosu. Při žních chytil žnec jednou rukou hrst obilí kousek pod klasy a druhou rukou uřízl stébla srpem. Hrstky obilí se kladly stranou.
Vymlácené obilí tenkráte pouze váli lopatou proti větru. Tím zbavili zrna od plev - těžší zrna padala blíže, lehké plevy vítr zanesl dále. Ale semena plevelů, včetně jílku, zůstávala mezi zrny obilí. Lidem nezbylo nic jiného než jílek pracně - hrst po hrsti - z obilí vybírat.
Naši zemědělci před sto lety, když začaly nové technologie mlácení, se jílku úplně zbavili.
Starší lidé z venkova znají "fofr". Tento stroj už dokázal, pomocí otřásání a soustavy sít s různou velikostí, oddělit vymlácené obilí od semen plevelů.
(Všimněte si "fofru" v zemědělských muzeích nebo se na něj ptejte ve skanzenech. Udělejte to. Tak přijmete Ježíšův způsob vyučování. Více si "osaháte" i podobenství o jílku.)
Jílek v podobenství představuje nepravou zbožnost. Dlouho vypadá nevinně, ale po čase se projeví její jedovatost a nebezpečnost.
Ježíš mnohokráte upozorňoval na veliké nebezpečí lživé zbožnosti.
Zlý rozsévá všelijakou špatnost. Někoho se mu podaří svést k kdejakému zločinu. (Zločiny jsou dobře patrné - Písmo k jejich označení někdy používá přirovnání s trním a bodláčím.)
Ale u "slušných" lidí ďábel touto cestou neuspěje.
Nás by se Zlému zřejmě nepodařilo zlákat k vyloupení banky, zavraždění vlastní babičky nebo braní drog. Tak to na nás zkouší jinak - chytře a nenápadně - svést nás k falešné zbožnosti!
To je velice rafinovaná a účinná metoda: množství místo kvality, vnější skutky místo vnitřního porozumění, zbožný hluk místo ticha, výkon a činnost místo otvírání se vztahu.
Ďábel často mluví velice zbožně, rozhodně zbožněji než Ježíš, rád cituje z Písma - to známe z Bible. Jednou slibuje lacino boží milosrdenství a příště hrozí neúprosným zavržením od Boha. Ďábel je pravidelným návštěvníkem kostela, nejen všelijakých hampejzů a zločineckých doupat.
Má své lidi i proroky.
Už proroci upozorňovali Izraelity na fanatickou a krutou zbožnost. Ježíš ve varování pokračoval. "Bohu by ulízali paty a s lidmi jednají bezohledně a nenávistně. Téměř všichni proroci (až po Největšího Proroka) byli zlikvidováni nebo krutě pronásledováni těmito ,zbožnými'".
I my si všímáme Ježíšových četných konkrétních vysvětlování, v čem nepravá zbožnost spočívá, jak jedná a jakou zkázu způsobuje.
Je omamná, omámí toho, kdo je jí napaden - je přesvědčen, že jedná správně - ale přináší záhubu jemu i jiným! Lidé falešné zbožnosti byli přesvědčení, že jednají v zájmu pravdy, pravé a nejčistší víry, pro tu svou "pravou" církev.
Vzpomínáte, jak tvrdě Ježíš mluví k lidem falešné zbožnosti?
"Běda vám!", říká na adresu těchto "zbožných", ne na adresu jiných velikých hříšníků.
"Mesiáše neoddělají pohané, teroristé, ale slušní lidé. "Slušní" jsou velice nebezpeční.
Falešná zbožnost je nebezpečnější, než všechny ostatní hříchy." /2
Velkým hříšníkům hrozí znecitlivění svědomí ("všichni kradou").
Zbožným lidem hrozí, že svou úroveň (poznání a morálky) prohlásí za absolutní - "všechno správně vědí" a svým metrem začnou povýšeně a nesnášenlivě poměřovat druhé.
Ježíšova varování známe:
"Modlíte se a postíte se o stošet, odvádíte desátky i z bylinek na zahrádce, ale nepečujete o staré rodiče, svou zbožností šikanujete chudé atd. Zapomněli jste na spravedlnost a věrnost ... (srov. kapitoly Mt 15
Stavíte Mesiáši slavobránu, ale kněží, teologická fakulta a vaše biskupská konference v čele s papežem Mesiáše ukřižuje. (Pokaždé se při těchto slovech ošívám, je také řeč o mě.)
I svatý Petr za tato slova Ježíše káral!
Nikodém byl přesvědčen, že Ježíš strašně přehání ("já znám ve veleradě řadu slušných lidí, a jsem přesvědčen, že Kaifáš veškerou moc předá Mesiáši, jen co se objeví").
Pak se ukázalo, že i apoštolové v sobě tento virus nesnášenlivosti v nějaké míře nosili. Povyšovali se nad ženy, děti a pohany, nad blíže nejmenovaného učedníka, který s nimi nechodil do "stejného semináře".
Jan a Jakub chtěli samaritánskou vesnici vypálit jako nacisti Lidice.
(Není mi dobře, když si to připomínám. Že bych já v sobě tento virus nenosil, když i Ježíšův nejmilejší učedník jím byl postižen? To bych se divil.)
Přátelství není nic laciného. Přátelit se s Ježíšem - s člověkem boží úrovně - to vyžaduje velikou úroveň lásky. Láska není nic sentimentálního. Nedávno jsme si říkali, láska bolí - protože snáší chyby druhého,; aniž by zneužívala svou převahu.
Láska je milosrdná, ale není rozbředlá, je pevná.
Přátelství vydrží selhání i zradu, ale stojí na upřímnosti a padá s neupřímností.
Láska stojí na důvěře, porozumění a souznění.
Kolikrát apoštolové svému Mistru nedůvěřovali, byli si jistí, že ledacos vědí lépe než on a řadu věcí by řešili lépe. Někdy se jim jejich milovaný Učitel zdál nešikovný, váhavý, příliš jemnocitný a jindy nespravedlivý v soudu o náboženských představených a zbožných lidech.
Nikdo z nás nejsme chytřejší ani milosrdnější než Ježíš. (Kácím se někdy z našich "přezbožných" modliteb, ve kterých domlouváme Ježíši aby byl milosrdný k těm, kteří nejsou tak zbožní jako my. To je rouhání a veliká opovážlivost!)
Jedovatá zbožnost způsobila v dějinách nevyčíslitelné krutosti. Je velice zákeřná, maskuje se velikými výkony v množství a délce modliteb a zbožných úkonech, dokáže ronit slzy nad "Umučením Syna Božího" a přitom je nenávistná a fanatická vůči nejen "jinověrcům", ale vůči každému, kdo mluví o Bohu jinak ...
Dodneška nebyla vymýcena. Stačí se podívat na katolické debaty na webu. Z těch "nejzbožnějších" obránců pravověří tryská nejhorší žumpa nenávisti a nesnášenlivosti (navíc anonymně).
Jak se vyvarovat nepravé a jedovaté zbožnosti?
Ježíš to říká: být "maličký", "chudý", nehrát si na Učitele a Mistry
Pečlivě si porovnávat s Ježíšem své názory, způsob myšlení, vztahy s druhými lidmi a s Bohem.
"Kdo má uši slyš!"
Proč hospodář v Ježíšově podobenství říká horlivým učedníkům jílek netrhat!?
Na poli se z jílku nemůže stát pšenice a naopak. /3 Ale z některých lidských "jílků" se může "pšenice" stát. Vzpomeňme na obrácení fanatického farizeje Saula.
Vše má svůj vyměřený čas. Čas je darem a příležitostí k obrácení.
Ostatně Ježíšova (a Janova) výzva k obrácení se k Bohu se týká především "zbožných".
Ďábel se nás snaží člověka strhnout k nekvalitní zbožnosti. Ale má také své lidi, často s ním - třeba nevědomky - spolupracujeme.
V podobenství stojí: "když lidé spali". V řadě případů jsme ukolébáni svým přesvědčením, že už víme "jak to je", nekontrolujeme si své názory s Ježíšovými a pak vlastním dětem vkládáme falešné představy o Bohu.
Máme si rozmyslet a zkontrolovat - když své děti nebo farníky vedeme k modlitbě, když jim říkáme proč chodíme do kostela nebo ke Stolu Páně - jestli naše názory ladí s Ježíšovým vyučováním.
Pokud to sám dobře nevím, zamořuji své děti nebo farníky nebezpečným a jedovatým jílkem mámivým.
Oceňme vysokou úroveň Ježíšova vyučování, všimněme si, co všechno Ježíš věděl a uměl použít k názornému a zajímavému vzdělávání.
--------------------
Poznámky:
/1 Dnešní zemědělci už většinou na jílek mámivý zapomenuli (jiný druh jílku je kulturní travinou).
/2 Ježíš tehdy počal kárat města, ve kterých se stalo nejvíc jeho mocných skutků, že nečinila pokání: "Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání. Ale pravím vám: Týru a Sidónu bude lehčeji v den soudu, nežli vám.
A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš! Neboť kdyby se byly v Sodomě odehrály takové mocné skutky, jako u vás, stála by podnes.
Ale pravím vám: zemi Sodomské bude lehčeji v den soudu, nežli tobě."
V ten čas řekl Ježíš: "Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým". (Mt 11,20-25
/3 Kdysi jsme se smáli ubohé propagandě sovětských pavědců Lysenka a Lepjašinské (zřejmě neznalých Mendla) - tvrdili, že někdy z pšenice vyroste žito nebo ječmen (neměli vyčištěné osivo), že se jim v Sovětském svazu podařilo na limbě vypěstovat lískové ořechy a rozdojit kozla (volně cituji z Rudého práva).
Toto podobenství dlouho "spalo".
Slovo "plevel" je matoucím překladem, stejně "koukol" ve starších Biblích. Koukol i plevel jsou na první pohled rozdílné od pšenice. Ježíš ale mluví o jílku mámivém (zizáni). Ten po vyklíčení dlouho vypadá jako pšenice. Až když vyrazí klas, je patrný rozdíl, klásek jílku vypadá jinak než pšeničný.
Malé množství jílku mámivého po pozření působí mrákotné stavy, ve větším množství smrt.
Jílek rostl v okolí Středozemního moře, i u nás. /1
Nenávist bývá vynalézavá. Nepřátelé mimo jiné zapalovali zralé obilí. Jenže oheň a kouř okamžitě na žháře upozorní. Někdo vymyslel méně nebezpečný a přitom ještě zákeřnější zločin - nasetí jílku mámivého na pšeničné pole.
Ze starověku známe písemné záznamy o tvrdých trestech pro ty, kteří se tohoto zločinu dopustili.
Ježíš používá v podobenství příklady ze života.
Co si počít s jílkem na poli? Rozpoznán byl až v pokročilé době růstu obilí. Nové osetí pole nepřicházelo v úvahu, promarnilo by se skoro celé vegetační období a kde vzít nové osivo? Rolník musel počkat až do žní.
V Ježíšově době neznali ani kosu. Při žních chytil žnec jednou rukou hrst obilí kousek pod klasy a druhou rukou uřízl stébla srpem. Hrstky obilí se kladly stranou.
Vymlácené obilí tenkráte pouze váli lopatou proti větru. Tím zbavili zrna od plev - těžší zrna padala blíže, lehké plevy vítr zanesl dále. Ale semena plevelů, včetně jílku, zůstávala mezi zrny obilí. Lidem nezbylo nic jiného než jílek pracně - hrst po hrsti - z obilí vybírat.
Naši zemědělci před sto lety, když začaly nové technologie mlácení, se jílku úplně zbavili.
Starší lidé z venkova znají "fofr". Tento stroj už dokázal, pomocí otřásání a soustavy sít s různou velikostí, oddělit vymlácené obilí od semen plevelů.
(Všimněte si "fofru" v zemědělských muzeích nebo se na něj ptejte ve skanzenech. Udělejte to. Tak přijmete Ježíšův způsob vyučování. Více si "osaháte" i podobenství o jílku.)
Jílek v podobenství představuje nepravou zbožnost. Dlouho vypadá nevinně, ale po čase se projeví její jedovatost a nebezpečnost.
Ježíš mnohokráte upozorňoval na veliké nebezpečí lživé zbožnosti.
Zlý rozsévá všelijakou špatnost. Někoho se mu podaří svést k kdejakému zločinu. (Zločiny jsou dobře patrné - Písmo k jejich označení někdy používá přirovnání s trním a bodláčím.)
Ale u "slušných" lidí ďábel touto cestou neuspěje.
Nás by se Zlému zřejmě nepodařilo zlákat k vyloupení banky, zavraždění vlastní babičky nebo braní drog. Tak to na nás zkouší jinak - chytře a nenápadně - svést nás k falešné zbožnosti!
To je velice rafinovaná a účinná metoda: množství místo kvality, vnější skutky místo vnitřního porozumění, zbožný hluk místo ticha, výkon a činnost místo otvírání se vztahu.
Ďábel často mluví velice zbožně, rozhodně zbožněji než Ježíš, rád cituje z Písma - to známe z Bible. Jednou slibuje lacino boží milosrdenství a příště hrozí neúprosným zavržením od Boha. Ďábel je pravidelným návštěvníkem kostela, nejen všelijakých hampejzů a zločineckých doupat.
Má své lidi i proroky.
Už proroci upozorňovali Izraelity na fanatickou a krutou zbožnost. Ježíš ve varování pokračoval. "Bohu by ulízali paty a s lidmi jednají bezohledně a nenávistně. Téměř všichni proroci (až po Největšího Proroka) byli zlikvidováni nebo krutě pronásledováni těmito ,zbožnými'".
I my si všímáme Ježíšových četných konkrétních vysvětlování, v čem nepravá zbožnost spočívá, jak jedná a jakou zkázu způsobuje.
Je omamná, omámí toho, kdo je jí napaden - je přesvědčen, že jedná správně - ale přináší záhubu jemu i jiným! Lidé falešné zbožnosti byli přesvědčení, že jednají v zájmu pravdy, pravé a nejčistší víry, pro tu svou "pravou" církev.
Vzpomínáte, jak tvrdě Ježíš mluví k lidem falešné zbožnosti?
"Běda vám!", říká na adresu těchto "zbožných", ne na adresu jiných velikých hříšníků.
"Mesiáše neoddělají pohané, teroristé, ale slušní lidé. "Slušní" jsou velice nebezpeční.
Falešná zbožnost je nebezpečnější, než všechny ostatní hříchy." /2
Velkým hříšníkům hrozí znecitlivění svědomí ("všichni kradou").
Zbožným lidem hrozí, že svou úroveň (poznání a morálky) prohlásí za absolutní - "všechno správně vědí" a svým metrem začnou povýšeně a nesnášenlivě poměřovat druhé.
Ježíšova varování známe:
"Modlíte se a postíte se o stošet, odvádíte desátky i z bylinek na zahrádce, ale nepečujete o staré rodiče, svou zbožností šikanujete chudé atd. Zapomněli jste na spravedlnost a věrnost ... (srov. kapitoly Mt 15
a
Mt 23
)
Stavíte Mesiáši slavobránu, ale kněží, teologická fakulta a vaše biskupská konference v čele s papežem Mesiáše ukřižuje. (Pokaždé se při těchto slovech ošívám, je také řeč o mě.)
I svatý Petr za tato slova Ježíše káral!
Nikodém byl přesvědčen, že Ježíš strašně přehání ("já znám ve veleradě řadu slušných lidí, a jsem přesvědčen, že Kaifáš veškerou moc předá Mesiáši, jen co se objeví").
Pak se ukázalo, že i apoštolové v sobě tento virus nesnášenlivosti v nějaké míře nosili. Povyšovali se nad ženy, děti a pohany, nad blíže nejmenovaného učedníka, který s nimi nechodil do "stejného semináře".
Jan a Jakub chtěli samaritánskou vesnici vypálit jako nacisti Lidice.
(Není mi dobře, když si to připomínám. Že bych já v sobě tento virus nenosil, když i Ježíšův nejmilejší učedník jím byl postižen? To bych se divil.)
Přátelství není nic laciného. Přátelit se s Ježíšem - s člověkem boží úrovně - to vyžaduje velikou úroveň lásky. Láska není nic sentimentálního. Nedávno jsme si říkali, láska bolí - protože snáší chyby druhého,; aniž by zneužívala svou převahu.
Láska je milosrdná, ale není rozbředlá, je pevná.
Přátelství vydrží selhání i zradu, ale stojí na upřímnosti a padá s neupřímností.
Láska stojí na důvěře, porozumění a souznění.
Kolikrát apoštolové svému Mistru nedůvěřovali, byli si jistí, že ledacos vědí lépe než on a řadu věcí by řešili lépe. Někdy se jim jejich milovaný Učitel zdál nešikovný, váhavý, příliš jemnocitný a jindy nespravedlivý v soudu o náboženských představených a zbožných lidech.
Nikdo z nás nejsme chytřejší ani milosrdnější než Ježíš. (Kácím se někdy z našich "přezbožných" modliteb, ve kterých domlouváme Ježíši aby byl milosrdný k těm, kteří nejsou tak zbožní jako my. To je rouhání a veliká opovážlivost!)
Jedovatá zbožnost způsobila v dějinách nevyčíslitelné krutosti. Je velice zákeřná, maskuje se velikými výkony v množství a délce modliteb a zbožných úkonech, dokáže ronit slzy nad "Umučením Syna Božího" a přitom je nenávistná a fanatická vůči nejen "jinověrcům", ale vůči každému, kdo mluví o Bohu jinak ...
Dodneška nebyla vymýcena. Stačí se podívat na katolické debaty na webu. Z těch "nejzbožnějších" obránců pravověří tryská nejhorší žumpa nenávisti a nesnášenlivosti (navíc anonymně).
Jak se vyvarovat nepravé a jedovaté zbožnosti?
Ježíš to říká: být "maličký", "chudý", nehrát si na Učitele a Mistry
Pečlivě si porovnávat s Ježíšem své názory, způsob myšlení, vztahy s druhými lidmi a s Bohem.
"Kdo má uši slyš!"
Proč hospodář v Ježíšově podobenství říká horlivým učedníkům jílek netrhat!?
Na poli se z jílku nemůže stát pšenice a naopak. /3 Ale z některých lidských "jílků" se může "pšenice" stát. Vzpomeňme na obrácení fanatického farizeje Saula.
Vše má svůj vyměřený čas. Čas je darem a příležitostí k obrácení.
Ostatně Ježíšova (a Janova) výzva k obrácení se k Bohu se týká především "zbožných".
Ďábel se nás snaží člověka strhnout k nekvalitní zbožnosti. Ale má také své lidi, často s ním - třeba nevědomky - spolupracujeme.
V podobenství stojí: "když lidé spali". V řadě případů jsme ukolébáni svým přesvědčením, že už víme "jak to je", nekontrolujeme si své názory s Ježíšovými a pak vlastním dětem vkládáme falešné představy o Bohu.
Máme si rozmyslet a zkontrolovat - když své děti nebo farníky vedeme k modlitbě, když jim říkáme proč chodíme do kostela nebo ke Stolu Páně - jestli naše názory ladí s Ježíšovým vyučováním.
Pokud to sám dobře nevím, zamořuji své děti nebo farníky nebezpečným a jedovatým jílkem mámivým.
Oceňme vysokou úroveň Ježíšova vyučování, všimněme si, co všechno Ježíš věděl a uměl použít k názornému a zajímavému vzdělávání.
--------------------
Poznámky:
/1 Dnešní zemědělci už většinou na jílek mámivý zapomenuli (jiný druh jílku je kulturní travinou).
/2 Ježíš tehdy počal kárat města, ve kterých se stalo nejvíc jeho mocných skutků, že nečinila pokání: "Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání. Ale pravím vám: Týru a Sidónu bude lehčeji v den soudu, nežli vám.
A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš! Neboť kdyby se byly v Sodomě odehrály takové mocné skutky, jako u vás, stála by podnes.
Ale pravím vám: zemi Sodomské bude lehčeji v den soudu, nežli tobě."
V ten čas řekl Ježíš: "Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým". (Mt 11,20-25
)
/3 Kdysi jsme se smáli ubohé propagandě sovětských pavědců Lysenka a Lepjašinské (zřejmě neznalých Mendla) - tvrdili, že někdy z pšenice vyroste žito nebo ječmen (neměli vyčištěné osivo), že se jim v Sovětském svazu podařilo na limbě vypěstovat lískové ořechy a rozdojit kozla (volně cituji z Rudého práva).