6. neděle velikonoční
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 8 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 8,5-8.14-17
Datum: 27. 4. 2008
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 8 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 8,5-8.14-17
; 1 P 3,15-18
; Jan 14,15-21
Datum: 27. 4. 2008
Úryvek evangelia patří do poslední Ježíšovy vyučovací lekce. (Je důležité
si přečíst celou 14. kapitolu, alespoň.)
Míváme pocit, že tyto věty známe, otázkou je, nakolik jim rozumíme.
Není to tak jednoduché. Jsou to poslední přednášky na vysoké škole. To znamená výuka pro pokročilé studenty, kterým může porozumět jen ten, kdo prošel celou výukou. Někdo zvenku - nahodilý posluchač - tomu není schopen porozumět.
Např. letmý posluchač věty: "Jestliže mně milujete, budete zachovávat moje přikázání", by si třeba myslel: "Nedělat hříchy a dodržovat Desatero".
Ale to nejsou Ježíšova přikázání. Desatero je už starozákonní přikázání.
K Ježíšovu přikázání patří např. umět se modlit ve jménu Ježíše Krista.
Což není tak jednoduchá věc. Ježíš apoštolům v té poslední lekci ostatně říká, že to ještě nedovedou: "Dosud jste za nic neprosili v mém jménu".
To neznamená, že na konci mše řekneme: "Skrze Krista, Pána našeho", nebo že před modlitbou uděláme kříž.
"Modlitba ve jménu Ježíše" je kvalitativně odlišná od celého souboru našich modliteb.
Umět se modlit "v Ježíšově jménu" znamená, že se z člověka stává světec nejvyššího kalibru. Stačí jenom pár těch modliteb a byl by z nás nový Eliáš. /1
Abychom se mohli "modlit ve jménu Ježíše Krista", k tomu je třeba znát Ježíšova slova.
Mimo jiné je třeba nejprve rozumět slovům:
"Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje ...
Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, toho bude milovat Otec i já ...
přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek ...
Začkoliv budete prosit ve jménu mém, učiním to.
Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší." (Tato slova patří do poslední Ježíšovy vyučovací lekce. Porozumí jim ten, kdo poctivě prošel předešlým Ježíšovým vyučovacím lekcím.)
Je dobře, že nás Ježíš zve vysoko a že nám je dostupné Ježíšovi porozumět.
Proč se z toho pozvání netěšit s nepokoušet se vystupovat vzhůru?<;/p>
Prvním předpokladem ovšem je si na nic nehrát a přiznat si, že Ježíšovo slovo ještě mnoho neznáme.
Zatím jsme my křesťané stále dost pod míru.
První příčinou nejsou naše nedokonalosti, ale předstírání, jak Ježíše milujeme. Hrajeme si na mistry, tváříme se kolik už toho známe a zatím jsme se ani nenechali zapsat do první třídy (v kostele se každý tváří jako vyučený).
Pokusím se to ukázat nejprve historicky (připomenu známé věci, abychom se mnoho nezdržovali).
Naši "křesťanští" předkové zpytovali své svědomí povětšinou jen podle Desatera.
Stavěli katedrály a veliké množství kostelů, slavili v kostelích přes sto svátečních dnů v roce, ale v řadě důležitých věci zůstávali dlužni úrovni "starého zákona":
- Až velice pozdě začali se všeobecným vzděláním. /2
- Drželi otroky (nevolníky). /3
- Nezachovávali biblické milostivé léto /4
- Péče křesťanů o sociálně slabé (např. v "křesťanském" středověku) nedosahovala starozákonní úrovně. /5
- Nedodržovali předpisy o válčení /6
- "Křesťanští" králové ("Apoštolská Veličenstva z Boží milosti") byli korunováni církevními preláty, a ti jim trpěli nekřesťanské spravování poddaných.
Nejde mi o kritiku našich předků. Říkáme si to jen proto, že Ježíšova slova: "Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání", znamenají něco jiného než "jestliže mně miluješ, musíš zachovávat Desatero". Už Mojžíšův "zákon" obsahoval mnohem více než Desatero.
Mimochodem, židé žádný "zákon" nemají. Mají "smlouvu". Smlouvu uzavřenou mezi Bohem a lidmi.Používat slova "zákon" je nešťastnou formulací.
Starozákonní smlouva je pro lidi velice výhodná. Je nerovnoměrná. Obsahuje veliké závazky Hospodina a malé závazky pro lidi.
Označit "smlouvu" "zákonem" nebylo moudré. Pak se nám (Starozákonní) Bůh začal jevit jako přísný panovník. To je nešťastný posun. A přitom Hospodin je už ve "staré smlouvě": Dobrý Pastýř, Slitovný Bůh, Zachraňující a Milosrdný Otec...
Po naši zkušeností s Boží láskou v životě Ježíše máme ještě větší zkušenost s jeho obrovskou a nevyčerpatelnou přízní. (Láska často bolí, mnoho stojí - jsme chybující.) To vidíme mnohem více než židé - kolik Boha stojíme.
Proto Ježíš může říci: "Kdo vidí (zakouší a přijímá) Boží lásku a na mé přátelství odpoví svým přátelstvím (kdo mě má rád), tomu nebude zatěžko zachovávat má "přikázání" - mé rady.
Víme, že "přikázání" znějí židům příznivě, jsou ukazateli cesty, jsou podmínkou k získání veliké výhody, zisku. (Půjdeš-li tudy, dojdeš k vytouženému cíli.)
"Příkaz" můžeme říkat různými způsoby:
Řekneme děcku velice laskavě: "Prosím tě, udělej si nejprve úkol" - to je rada.
Nebo přísně: "Nejdřív si napíšeš úkol" - to je příkaz.
Klíč k tomu, zda jsou slova laskavou radou nebo přísným příkazem, má ten, komu Bůh nebo rodič slouží a pomáhá. (U otrokáře a otroka, u pána a nevolníka, u zaměstnavatele a zaměstnance jsou vztahy jiné.) Záleží na pochopení, vztahu a ochotě člověka ke spolupráci s Bohem.
Ježíš říká: "Kdo ví o mé lásce, kdo stojí o mou přátelskou smlouvu ("Novou smlouvu"), o mé závazky k vám, ten mě bude mít rád a ochotně a rád dá na mé rady ("přikázání").
Je ale rozdíl mezi zachováváním Ježíšových přikázání, a tím, co my za Ježíšova přikázání považujeme.
Znamená to pořádně číst a poznávat Bibli. A ne si vybírat to, co mně lahodí (např. pouze Desatero) a přehlížet to, co je mi nesympatické, nebo čemu nerozumím. /7
Dokud neznám celé Písmo, nejsem schopen říci zda plním Ježíšova přikázání nebo ne.
Pak ovšem nemohu plnit smlouvu mezi Ježíšem a mnou.
Pak nemůže dojít k tomu, aby ke mně "přišel Bůh a Ježíš a aby si u mě učinili příbytek".
Pak nemůže dojít k příslibu: "Začkoliv budete prosit ve jménu mém, učiním to".
Pak nemůže dojít k obdarování: "Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší".
Tyto přísliby myslí Ježíš naprosto vážně. Nabízí nám přátelskou a velice výhodnou smlouvu.
Jestli si Ježíš na "Zelený čtvrtek" postěžoval na apoštoly: "Dosud jste za nic neprosili ve jménu mém", pak si nenalhávejme, že se dovedeme dobře modlit. (Zdaleka nejsem na jejich úrovni.)
Vůbec nejde o sypání si popele na hlavu, jde o otvírání dveří do božího království. Smíme vstoupit, jsme zváni přítelem.
---------------------
Poznámky:
/1 Eliášovského světce jsme my křesťané dosud v Novém zákoně neměli. "Eliášů" je v celém lidstvu málo. Myslíme si jak máme rádi své světce a patrony, ale nechceme je přerůstat. Říkal jsem před týdnem, že nás mají apoštolové tak rádi, že nám přejí, abychom je přerostli. (Vy rodiče tomu můžete rozumět, vy si také přejete, aby vás děti přerostly.) Mohli bychom se eliášovským světcem stát, ale kdo o to stojí? Tak pokorní nejsme. Natolik netoužíme být Bohu k ruce jako Eliáš. To sportovci, vědci a muzikanti se ve svých zájmech jinak snaží.
Židé měli dva a "dvě třetiny Eliáše" (Eliáš, Jan Baptista a ty "dvě třetiny Eliáše" - to byl Elíša - Elizeus). Takoví světci dokáží obrátit svět naruby.
/2 Židé měli všeobecné školství o 2 tisíce let dříve než my.
/3 Otroci u Židů jedli u jednoho stolu se svým pánem, židovský otrok byl sedmý rok propuštěn, pohanští otroci byli propouštěni o milostivém létě, za těžké ublížení na těle následovalo propuštění otroka.
/4 Každý padesátý rok byli propouštěni otroci, domy a pozemky byly vraceny původním rodinám (tak nemohly vznikat velkostatky a proletariát) ...
/5 Něco jiného je almužna nebo zajištění "výrobních prostředků".
/6 Mimo jiné: kdo postavil dům nebo se oženil, rok nemusel na frontu (ne na vojnu, do války).
/7 Kdo nevě�í, že nedodržujeme Ježíšovy přikázání, ať si přečte alespoň pár následujících odkazů a porovná je se svým životem a praxí v církvi.
Mt 5,17-20
Mt 5,21-26
Mt 5,33-37
Mt 6,5-9
Mt 18,15-20
Lk 17,3b-4
Mt 23
Míváme pocit, že tyto věty známe, otázkou je, nakolik jim rozumíme.
Není to tak jednoduché. Jsou to poslední přednášky na vysoké škole. To znamená výuka pro pokročilé studenty, kterým může porozumět jen ten, kdo prošel celou výukou. Někdo zvenku - nahodilý posluchač - tomu není schopen porozumět.
Např. letmý posluchač věty: "Jestliže mně milujete, budete zachovávat moje přikázání", by si třeba myslel: "Nedělat hříchy a dodržovat Desatero".
Ale to nejsou Ježíšova přikázání. Desatero je už starozákonní přikázání.
K Ježíšovu přikázání patří např. umět se modlit ve jménu Ježíše Krista.
Což není tak jednoduchá věc. Ježíš apoštolům v té poslední lekci ostatně říká, že to ještě nedovedou: "Dosud jste za nic neprosili v mém jménu".
To neznamená, že na konci mše řekneme: "Skrze Krista, Pána našeho", nebo že před modlitbou uděláme kříž.
"Modlitba ve jménu Ježíše" je kvalitativně odlišná od celého souboru našich modliteb.
Umět se modlit "v Ježíšově jménu" znamená, že se z člověka stává světec nejvyššího kalibru. Stačí jenom pár těch modliteb a byl by z nás nový Eliáš. /1
Abychom se mohli "modlit ve jménu Ježíše Krista", k tomu je třeba znát Ježíšova slova.
Mimo jiné je třeba nejprve rozumět slovům:
"Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje ...
Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, toho bude milovat Otec i já ...
přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek ...
Začkoliv budete prosit ve jménu mém, učiním to.
Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší." (Tato slova patří do poslední Ježíšovy vyučovací lekce. Porozumí jim ten, kdo poctivě prošel předešlým Ježíšovým vyučovacím lekcím.)
Je dobře, že nás Ježíš zve vysoko a že nám je dostupné Ježíšovi porozumět.
Proč se z toho pozvání netěšit s nepokoušet se vystupovat vzhůru?<;/p>
Prvním předpokladem ovšem je si na nic nehrát a přiznat si, že Ježíšovo slovo ještě mnoho neznáme.
Zatím jsme my křesťané stále dost pod míru.
První příčinou nejsou naše nedokonalosti, ale předstírání, jak Ježíše milujeme. Hrajeme si na mistry, tváříme se kolik už toho známe a zatím jsme se ani nenechali zapsat do první třídy (v kostele se každý tváří jako vyučený).
Pokusím se to ukázat nejprve historicky (připomenu známé věci, abychom se mnoho nezdržovali).
Naši "křesťanští" předkové zpytovali své svědomí povětšinou jen podle Desatera.
Stavěli katedrály a veliké množství kostelů, slavili v kostelích přes sto svátečních dnů v roce, ale v řadě důležitých věci zůstávali dlužni úrovni "starého zákona":
- Až velice pozdě začali se všeobecným vzděláním. /2
- Drželi otroky (nevolníky). /3
- Nezachovávali biblické milostivé léto /4
- Péče křesťanů o sociálně slabé (např. v "křesťanském" středověku) nedosahovala starozákonní úrovně. /5
- Nedodržovali předpisy o válčení /6
- "Křesťanští" králové ("Apoštolská Veličenstva z Boží milosti") byli korunováni církevními preláty, a ti jim trpěli nekřesťanské spravování poddaných.
Nejde mi o kritiku našich předků. Říkáme si to jen proto, že Ježíšova slova: "Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání", znamenají něco jiného než "jestliže mně miluješ, musíš zachovávat Desatero". Už Mojžíšův "zákon" obsahoval mnohem více než Desatero.
Mimochodem, židé žádný "zákon" nemají. Mají "smlouvu". Smlouvu uzavřenou mezi Bohem a lidmi.Používat slova "zákon" je nešťastnou formulací.
Starozákonní smlouva je pro lidi velice výhodná. Je nerovnoměrná. Obsahuje veliké závazky Hospodina a malé závazky pro lidi.
Označit "smlouvu" "zákonem" nebylo moudré. Pak se nám (Starozákonní) Bůh začal jevit jako přísný panovník. To je nešťastný posun. A přitom Hospodin je už ve "staré smlouvě": Dobrý Pastýř, Slitovný Bůh, Zachraňující a Milosrdný Otec...
Po naši zkušeností s Boží láskou v životě Ježíše máme ještě větší zkušenost s jeho obrovskou a nevyčerpatelnou přízní. (Láska často bolí, mnoho stojí - jsme chybující.) To vidíme mnohem více než židé - kolik Boha stojíme.
Proto Ježíš může říci: "Kdo vidí (zakouší a přijímá) Boží lásku a na mé přátelství odpoví svým přátelstvím (kdo mě má rád), tomu nebude zatěžko zachovávat má "přikázání" - mé rady.
Víme, že "přikázání" znějí židům příznivě, jsou ukazateli cesty, jsou podmínkou k získání veliké výhody, zisku. (Půjdeš-li tudy, dojdeš k vytouženému cíli.)
"Příkaz" můžeme říkat různými způsoby:
Řekneme děcku velice laskavě: "Prosím tě, udělej si nejprve úkol" - to je rada.
Nebo přísně: "Nejdřív si napíšeš úkol" - to je příkaz.
Klíč k tomu, zda jsou slova laskavou radou nebo přísným příkazem, má ten, komu Bůh nebo rodič slouží a pomáhá. (U otrokáře a otroka, u pána a nevolníka, u zaměstnavatele a zaměstnance jsou vztahy jiné.) Záleží na pochopení, vztahu a ochotě člověka ke spolupráci s Bohem.
Ježíš říká: "Kdo ví o mé lásce, kdo stojí o mou přátelskou smlouvu ("Novou smlouvu"), o mé závazky k vám, ten mě bude mít rád a ochotně a rád dá na mé rady ("přikázání").
Je ale rozdíl mezi zachováváním Ježíšových přikázání, a tím, co my za Ježíšova přikázání považujeme.
Znamená to pořádně číst a poznávat Bibli. A ne si vybírat to, co mně lahodí (např. pouze Desatero) a přehlížet to, co je mi nesympatické, nebo čemu nerozumím. /7
Dokud neznám celé Písmo, nejsem schopen říci zda plním Ježíšova přikázání nebo ne.
Pak ovšem nemohu plnit smlouvu mezi Ježíšem a mnou.
Pak nemůže dojít k tomu, aby ke mně "přišel Bůh a Ježíš a aby si u mě učinili příbytek".
Pak nemůže dojít k příslibu: "Začkoliv budete prosit ve jménu mém, učiním to".
Pak nemůže dojít k obdarování: "Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší".
Tyto přísliby myslí Ježíš naprosto vážně. Nabízí nám přátelskou a velice výhodnou smlouvu.
Jestli si Ježíš na "Zelený čtvrtek" postěžoval na apoštoly: "Dosud jste za nic neprosili ve jménu mém", pak si nenalhávejme, že se dovedeme dobře modlit. (Zdaleka nejsem na jejich úrovni.)
Vůbec nejde o sypání si popele na hlavu, jde o otvírání dveří do božího království. Smíme vstoupit, jsme zváni přítelem.
---------------------
Poznámky:
/1 Eliášovského světce jsme my křesťané dosud v Novém zákoně neměli. "Eliášů" je v celém lidstvu málo. Myslíme si jak máme rádi své světce a patrony, ale nechceme je přerůstat. Říkal jsem před týdnem, že nás mají apoštolové tak rádi, že nám přejí, abychom je přerostli. (Vy rodiče tomu můžete rozumět, vy si také přejete, aby vás děti přerostly.) Mohli bychom se eliášovským světcem stát, ale kdo o to stojí? Tak pokorní nejsme. Natolik netoužíme být Bohu k ruce jako Eliáš. To sportovci, vědci a muzikanti se ve svých zájmech jinak snaží.
Židé měli dva a "dvě třetiny Eliáše" (Eliáš, Jan Baptista a ty "dvě třetiny Eliáše" - to byl Elíša - Elizeus). Takoví světci dokáží obrátit svět naruby.
/2 Židé měli všeobecné školství o 2 tisíce let dříve než my.
/3 Otroci u Židů jedli u jednoho stolu se svým pánem, židovský otrok byl sedmý rok propuštěn, pohanští otroci byli propouštěni o milostivém létě, za těžké ublížení na těle následovalo propuštění otroka.
/4 Každý padesátý rok byli propouštěni otroci, domy a pozemky byly vraceny původním rodinám (tak nemohly vznikat velkostatky a proletariát) ...
/5 Něco jiného je almužna nebo zajištění "výrobních prostředků".
/6 Mimo jiné: kdo postavil dům nebo se oženil, rok nemusel na frontu (ne na vojnu, do války).
/7 Kdo nevě�í, že nedodržujeme Ježíšovy přikázání, ať si přečte alespoň pár následujících odkazů a porovná je se svým životem a praxí v církvi.
Mt 5,17-20
(k tomu bychom si měli alespoň
jednou do roka přečíst Dt 28
. - 30. kap.)
Mt 5,21-26
Mt 5,33-37
Mt 6,5-9
Mt 18,15-20
Lk 17,3b-4
Mt 23
. kap.;