5. neděle velikonoční
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 14,11-12 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 6,1-7
Datum: 20. 4. 2008
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 14,11-12 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 6,1-7
; 1 P 2,4-9
; Jan 14,1-12
Datum: 20. 4. 2008
Minule jsem mluvil o zlodějích a lupičích. Kázání v Letohradě jsem ale
zkrátil a mluvil také o podobenství "Ježíš je dveřmi" ...
Odmala jsme pozorovali kdeco, dívali se ptákům a králíkům do hnízda, zajímala nás knížky, fyzika, stavěli jsme se na špičky a koukali i tam, kam jsme neměli.
Ježíš nás zve k Bohu, skrze něj se můžeme dostat do netušených míst a blízkosti. "Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl." (J 1,18
Ježíš nás nejprve jednou rukou objímá (přinejmenším u Večeře Páně) a pak nám druhou rukou ukazuje kam dál a výš ...
I my můžeme být pootevřenými dveřmi, nejen dětem.
Dnešní úryvek je náročnou lekcí, nabitou informacemi. Je poslední "vyučovací hodinou" (ve skutečnosti to byl celovečerní rozhovor). Pro zajímajícího se není obsah nijak složitý k pochopení. Můžeme se z něj naučit něco k lepšímu dorozumění s Bohem (i s druhými).
Apoštolové rádi přijali pozvání do učení k Ježíši a byli většinou nadšení z jeho názorů. Rádi přijímali jeho očisťující přístup ke zkostnatělé tradici, která se stavěla mezi Boha a člověka a odváděla lidi od porozumění Bohu. Apoštolové vítali Ježíšovu reformu náboženství. Ale v některých věcech a to dost zásadních, Ježíšovi nerozuměli.
Vážíme si jich ovšem za jejich poctivost, ve které ukazují svoje chyby a především jim jsme vděční za jejich přejícnost - chtějí, abychom je přerostli a neopakovali jejich chyby. (Pokud někteří rodiče takto přistupují k dětem - všechna čest jim.)
Naplníme jejich přání, když si všimneme jejich těžkopádnosti.
Jak k tomu došlo, že v něčem byli pod míru? Proč nerozuměli, když měli dobrou vůli?
Probereme samozřejmě jen něco. Všimněme si první věty: "Ať se vaše srdce nechvěje".
Na první pohled by se mohlo zdát, že je to maličkost. Ale nepřehlédněme, že my se na ta slova díváme jinak než apoštolové tenkrát.
My už víme a Ježíš tenkráte věděl, že bude ukřižován (mluvil o své smrti). Ale pro apoštoly to byla nesrozumitelná řeč. To neznamená, že Ježíš neumí vyučovat. Chyba byla na straně učedníků (a my se opět můžeme něco o komunikaci naučit).
Proč učedníci nerozuměli Ježíšovým slovům?
Ježíš několikrát připomínal, že proroci ukazují, jak jsme nesnášenliví k těm, kteří přinášejí informace od Boha. Připomínají nám to nejen svými proroctvími o údělu Mesiáše, ale i příběhy vlastních životů.
Když Ježíš poprvé mluvil o své smrti z rukou zbožných - Petr rozhodně odporoval: "To se ti nestane".
Víme, jak učedníci reagovali, když se k tomu Ježíš znovu a znovu vracel (u Matouše můžeme napočítat nejméně osm pokusů).
Apoštolové Ježíšovým slovům o předčasné smrti neporozuměli, i když ten samotný fakt nebyl nesrozumitelný (žádný teologický rébus o Boží Trojici nebo hypostatické unii - jednotě lidské přirozenosti a božské osoby v Kristu). Slova: "Zbožní mě zabijí a třetího dne vstanu z mrtvých", přece nejsou tak nepochopitelná. To může pochopit každý.
Ano, ale ne ten, kdo je zatížen.
Už jsme si vícekrát říkali, jak byli apoštolové zatíženi rabínským vyučováním náboženství.
Já se po desetiletí setkávám s tím, že jakmile řeknu něco nezvyklého, řada lidí je podrážděna: "To jsem v životě neslyšel" (strop svého poznání prohlašuji za absolutní). /1
Možná si učedníci mysleli o Ježíšově prohlášení o jeho smrti, že je Ježíš jen zkouší, jak budou reagovat. Je možné, že se obávali, že dostanou vynadáno.
Ale i pozdější Ježíšovy předpovědi o umučení zůstaly naprosto bez odezvy.
Je to proto, že to, co říkal důstojný pan rabín, měli apoštolové pevně uložené ve svých mozcích a podle rabínských názorů si upravovali, vše, co slyšeli - včetně toho, co říkal Ježíš. Tvrzení pana rabína bylo určující. Můžeme si to porovnat se svými postoji, máme to podobné.
Kdybychom se apoštolů zeptali: "Kdo je víc, rabín nebo Ježíš", vysmáli by se nám, za tak hloupou otázku. (Máme to podobně.)
Ale ve skutečnosti to, co řekl pan rabín, měl sv. Petr ve svém mozku pevně zabudované jako určující a rozhodující měřítko. Vše nové - i Ježíšova slova - si Petr cedil přes to, co slyšel od pana rabína. Beru Petra teď zástupně za všechny apoštoly. (Máme to podobné se svými autoritami. Kam se na názory autorit hrabou slova z evangelia? Kdo chce vidět - vidí.)
Když Ježíšovy názory nezapadali do rabínského systému, Petr okřikoval Ježíše: "Kdepak, to se ti nestane".
Všimněme si, že když se to opakuje víckrát, dochází k úplnému útlumu, apoštolové přestali některá Ježíšova tvrzení úplně vnímat. (Máme to podobně. Už děti některá upozornění rodičů "neslyší". My dospělí taktéž.)
V dnešním úryvku evangelia se Ježíš už poněkolikáté pokouší apoštolům něco důležitého říci ("poslouchjte, oni mně zabijí"). Snaží se to říkat jinak ne naplno - právě proto, že přímou řeč o zabití už vytěsnili, už to nevnímají. Proto jim to zkoušel říkat oklikou: "Ať se vaše srdce nechvěje".
Jak to, že apoštolové neřekli: "My se nechvějeme, z čeho bychom mohli mít strach (těšíme se na ministerská křesla ve tvé vládě) ".
Pak by jim mohl Ježíš říci: "Teď sice strach nemáte, ale za pár hodin budete mít plný kalhoty".
Ježíš řekl: "Jdu k Otci, připravit vám místo".
Jak to, že neřekli: "Tak ty jdeš k Otci?"
Ježíš: "Ano".
Učedníci: "A na jak dlouho tam půjdeš ?"
Ježíš: "Zbožní mě zabijí".
Jenže se Ježíše neptali.
Ježíš říká: "Jdu k Otci, cestu znáte".
Učedníci mohli začít uvažovat: "Jeho Otcem je Bůh, co to znamená? To není cesta jako do Nazareta (rozmlouvali v Jeruzalémě). Otec je v nebi, že by chtěl jít do nebe"?
Proto by byl na místě dotaz : "Jak tam půjdeš?"
Odpověď by byla : "Zabijí mě".
Proč se učedníci takto neptali?
Tomáš se ptal: "Pane, nevíme kam jdeš, jak můžeme znát cestu?"
Všimněme si, jak jsme snadno ztrnulí v myšlení.
Jak se do takého stavu dostáváme? V čem to vězí?
V řadě věcí máme určité názory, určité přihrádky a schémata, a když slyšíme něco jiného, než jsme byl zvyklí slýchat, rychle tvrdíme: "To ne, to takhle není".
Učedníci poměřovali všechny informace o Bohu tím, co se naučili v náboženství a slyšeli od dosavadních autorit a podle toho třídili nové informace. Je to velice běžný způsob jednání.
Když něco slyšíme, pochopitelně třídíme. Slyšíme-li něco známého, pak reagujeme: "To znám," a nezabýváme se tím dál.
Novou informaci hned poměřujeme zda je v souladu s naším "panem rabínem", s učením z náboženství. Pokud neladí, většinou ji zavrhneme.
V náboženství si tak počínáme "příliš rychle! a velice rádi!."
Naučme se na chybách apoštolů, že nemáme být vůči novým pohledům na Boha už předem odmítaví. /2
Z našeho úryvku vidíme, že apoštolové nejednali šťastně.
Nečekali byste od nich: "Ježíši, ty dnes mluvíš nějak záhadně. Kam půjdeš? Říkáš, že půjdeš k Otci. Přece tvůj Otec je Bůh. Půjdeš do nebe?"
Ježíš by řekl: "Ano".
Učedníci: "Mohli bychom jít s tebou se na tvého Otce podívat?"
Ježíš: "To nepůjde, protože já půjdu cestou, kterou vy jít nemůžete".
Učedníci: "Jak to?"
Ježíš: "Já zemřu, ukřižují mě a já nechci, abyste byli ukřižováni. Toho vás chci ušetřit".
Bohužel, učedníci se vůbec neptají.
Reakce Tomáše ukazuje na myšlení všech.
Ježíš přece jasně říká : "Jdu k Otci". A učedníci vědí, že jeho Otec je Bůh.
A Tomáš : "Jak můžeme znát cestu".
Kdyby nám někdo v profánních věcech takhle odpověděl, řekneme, že je hlupák.
Máme-li doma auto a řekneme-li: "Navštívíme babičku" (která bydlí 50 km od nás), i malé dítě si domyslí, že se pojede autem.
Řekneme-li: "Musíme koupit chleba" (a chodíme-li do pekařství za rohem), dítě si domyslí, že půjdeme pěšky.
Jezdíme-li za babičkou někdy autem, jindy vlakem, dítě se zeptá: "Pojedeme vlakem nebo autem?"
Řekl-li Ježíš : "Půjdu ke svému Otci", všichni vědí, že je v nebi, a i malé dítě by se zeptalo: "Jak se tam dostaneš? Čím do nebe pojedeš? Letadlem nebo raketou?"
Samozřejmě, že apoštolové nebyli hloupí, ale nechali si své myšlení spoutat "církevním vyučováním" (o kterém máme představu, že už všechno přesně ví).
Jakoby apoštolové říkali: "To, co říká Ježíš, je většinou zajímavé, ale některé věci nás nebaví. Co je zas tohle za řeč, zas něco nesrozumitelného. S Ježíšem je to krásné, ale někdy je to namáhavé, aby člověk pořád přemýšlel...To je jak ve výzkumném ústavu, pořád se něco řeší ... Ne že by Ježíš neuměl jít do hospody nebo se neuměl radovat ze života, ale jindy bere všechno tak vážně ..."
Apoštolové si naopak přáli - a přání bývá otcem myšlenky - aby Ježíš všechno vyřešil, vyhnal Římany, aby velekněží padli před Mesiášem na kolena, přáli si, aby už nebyli války, aby i pohané uznali Ježíše za Krista Krále. Přáli si, aby církev mohli vést oni s Ježíšem.
ONI chtěli vést církev s Ježíšem. Ne aby se církev nechala vést JEŽÍŠEM.
(Máme to stejně.)
I k nám Ježíš mluví skrze evangelia, a my také jeho slova přecházíme. A jak na ně někdo poukáže, jsme nedůtkliví.
"Copak nejsme katolíci? Copak se léta nenamáháme, copak my nevěříme, co nám církev k věření předkládá? ...
Proč je, Kriste Pane, všechno tak složité, přece se modlíme, v přímluvách prosíme Boha, aby nebyly války a nikdo neumíral hlady, politici sloužili občanům a děti nás poslouchaly, a aby bylo dost kněžských a řeholních povolání.
Proč to je všechno tak složité. Copak nemáme věřit jako děti?"
Jak to, že se učedníci neptali jako dítě: "Ježíši, ty zemřeš?"
"Ano."
"A co bude s námi?"
"Nic. Vám se vůbec nic nestane."
Kolik strachu mohli být ušetřeni?
Mohli klidně stát vedle popraviště (pod křížem to nešlo), mohli být svědky Ježíšova zmrtvýchvstání, nemuseli se vzkříšeného Ježíše lekat, velikonoční neděle nemusela být dnem zmatků atd.
Tady jsme u toho: nechce se nám poctivě číst evangelium, v kostele chceme slyšet jenom to svoje, a když to není podle nás, tak se nám to nelíbí.
Ať se nikdo nediví, když nečte pečlivě evangelium, že mu Ježíšova slova nic neříkají.
Pak raději čteme nějaká příjemná slova a povzbuzení ... A už si nevšímáme, že v evangeliu máme největší a nejhlubší slova povzbuzení.
Jenže z Ježíšových slov se nám nechce ta povzbuzující slova vytěžit, objevit.
Proč? Protože si z evangelií vybíráme jen to, co nám zapadá do našich dosavadních představ o Bohu. A když tomu nerozumíme, hodíme to přes palubu a svedeme to na jiného.
Jako mnoho lidí hledá v televizi pořad, který nevyžaduje mnoho přemýšlení, tak řada kostelových lidí raději sáhne po nějaké zbožné knížce - ta bývá snadnější.
Řada lidí tvrdí, že křesťanství zklamalo (neřeknou, že oni sami jsou pod míru). Pokukují po jiných náboženstvích a už nedomýšlejí, že by v jiných kulturách jejich děti nechodily do školy, kráva by měla možná větší úctu než oni sami, neměli by zdravotní a sociální pojištění. Žádnou penzi a doktora za rohem.
V evangeliích je toho mnoho nádherně vysvětleno. Je to cesta k lepšímu životu a většímu porozumění.
Až budeme jednou stát před Ježíšem, nebude nám Ježíš říkat nic jiného, než co je v evangeliu.
Ten, kdo zavírá evangelium, nebude Ježíšovi rozumět.
Cílem našeho života je porozumět Ježíšovi a vyhnout se mnohému utrpení.
Mnoho trampot a trápení by nás mohlo minout, kdybychom víc Ježíši naslouchali.
Apoštolové nám říkají: "Podívejte se, jak jsme se špatně ptali: ,Nevíme kam jdeš, jak můžeme znát cestu?'
Takto se žádné malé dítě neptá. A kdyby se zeptalo, nebylo by vám to bylo divné? A my jsme byli dospělí a Ježíšovi pilní učedníci. Není vám to divné? Nevrtá vám to v hlavě?"
To, že se před námi nestaví do lepšího světla, svědčí o úrovni apoštolů!
Tím se projevuje jejich láska k nám.
Tak jedná ten, kdo přijal Ježíšovo přání: "Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás" (srov. J 15,12
---------------------
Poznámky:
/1 V jiných oblastech života by si to dnes nikdo nedovolil. V dnešní době přichází tolik nových, dříve neslýchaných a neviděných věcí a technologií.
Kdysi se život lidí skoro neměnil. Mezi člověkem sedmnáctého a osmnáctého století nebylo téměř rozdílu. Kolik vynálezů tenkráte člověk za svůj život potkal? Nebyli noviny ani novinky. Dnes je obrovský posun mezi dvěma generacemi. Dnešní děti ani muziku neposlouchají stejnou jako jejich rodiče.
Ale kupodivu v náboženství, v soužití s druhými, ve výchově dětí, jsme často ustrnuli. Především v poznávání Boha se často tváříme, jako bychom už všechno věděli. Nesnášíme nové věci a nové pohledy. V náboženství máme rádi staré a zavedené pořádky. Hlavně s ničím nehýbat!
/2 Nezapomínejme Ježíšova slova:
"Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl." (J 14,26
"Duch pravdy vás uvede do veškeré pravdy..." (J 16,13
"Proto každý učitel (zákoník), který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré." (Mt 13,52
Odmala jsme pozorovali kdeco, dívali se ptákům a králíkům do hnízda, zajímala nás knížky, fyzika, stavěli jsme se na špičky a koukali i tam, kam jsme neměli.
Ježíš nás zve k Bohu, skrze něj se můžeme dostat do netušených míst a blízkosti. "Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl." (J 1,18
)
Ježíš nás nejprve jednou rukou objímá (přinejmenším u Večeře Páně) a pak nám druhou rukou ukazuje kam dál a výš ...
I my můžeme být pootevřenými dveřmi, nejen dětem.
Dnešní úryvek je náročnou lekcí, nabitou informacemi. Je poslední "vyučovací hodinou" (ve skutečnosti to byl celovečerní rozhovor). Pro zajímajícího se není obsah nijak složitý k pochopení. Můžeme se z něj naučit něco k lepšímu dorozumění s Bohem (i s druhými).
Apoštolové rádi přijali pozvání do učení k Ježíši a byli většinou nadšení z jeho názorů. Rádi přijímali jeho očisťující přístup ke zkostnatělé tradici, která se stavěla mezi Boha a člověka a odváděla lidi od porozumění Bohu. Apoštolové vítali Ježíšovu reformu náboženství. Ale v některých věcech a to dost zásadních, Ježíšovi nerozuměli.
Vážíme si jich ovšem za jejich poctivost, ve které ukazují svoje chyby a především jim jsme vděční za jejich přejícnost - chtějí, abychom je přerostli a neopakovali jejich chyby. (Pokud někteří rodiče takto přistupují k dětem - všechna čest jim.)
Naplníme jejich přání, když si všimneme jejich těžkopádnosti.
Jak k tomu došlo, že v něčem byli pod míru? Proč nerozuměli, když měli dobrou vůli?
Probereme samozřejmě jen něco. Všimněme si první věty: "Ať se vaše srdce nechvěje".
Na první pohled by se mohlo zdát, že je to maličkost. Ale nepřehlédněme, že my se na ta slova díváme jinak než apoštolové tenkrát.
My už víme a Ježíš tenkráte věděl, že bude ukřižován (mluvil o své smrti). Ale pro apoštoly to byla nesrozumitelná řeč. To neznamená, že Ježíš neumí vyučovat. Chyba byla na straně učedníků (a my se opět můžeme něco o komunikaci naučit).
Proč učedníci nerozuměli Ježíšovým slovům?
Ježíš několikrát připomínal, že proroci ukazují, jak jsme nesnášenliví k těm, kteří přinášejí informace od Boha. Připomínají nám to nejen svými proroctvími o údělu Mesiáše, ale i příběhy vlastních životů.
Když Ježíš poprvé mluvil o své smrti z rukou zbožných - Petr rozhodně odporoval: "To se ti nestane".
Víme, jak učedníci reagovali, když se k tomu Ježíš znovu a znovu vracel (u Matouše můžeme napočítat nejméně osm pokusů).
Apoštolové Ježíšovým slovům o předčasné smrti neporozuměli, i když ten samotný fakt nebyl nesrozumitelný (žádný teologický rébus o Boží Trojici nebo hypostatické unii - jednotě lidské přirozenosti a božské osoby v Kristu). Slova: "Zbožní mě zabijí a třetího dne vstanu z mrtvých", přece nejsou tak nepochopitelná. To může pochopit každý.
Ano, ale ne ten, kdo je zatížen.
Už jsme si vícekrát říkali, jak byli apoštolové zatíženi rabínským vyučováním náboženství.
Já se po desetiletí setkávám s tím, že jakmile řeknu něco nezvyklého, řada lidí je podrážděna: "To jsem v životě neslyšel" (strop svého poznání prohlašuji za absolutní). /1
Možná si učedníci mysleli o Ježíšově prohlášení o jeho smrti, že je Ježíš jen zkouší, jak budou reagovat. Je možné, že se obávali, že dostanou vynadáno.
Ale i pozdější Ježíšovy předpovědi o umučení zůstaly naprosto bez odezvy.
Je to proto, že to, co říkal důstojný pan rabín, měli apoštolové pevně uložené ve svých mozcích a podle rabínských názorů si upravovali, vše, co slyšeli - včetně toho, co říkal Ježíš. Tvrzení pana rabína bylo určující. Můžeme si to porovnat se svými postoji, máme to podobné.
Kdybychom se apoštolů zeptali: "Kdo je víc, rabín nebo Ježíš", vysmáli by se nám, za tak hloupou otázku. (Máme to podobně.)
Ale ve skutečnosti to, co řekl pan rabín, měl sv. Petr ve svém mozku pevně zabudované jako určující a rozhodující měřítko. Vše nové - i Ježíšova slova - si Petr cedil přes to, co slyšel od pana rabína. Beru Petra teď zástupně za všechny apoštoly. (Máme to podobné se svými autoritami. Kam se na názory autorit hrabou slova z evangelia? Kdo chce vidět - vidí.)
Když Ježíšovy názory nezapadali do rabínského systému, Petr okřikoval Ježíše: "Kdepak, to se ti nestane".
Všimněme si, že když se to opakuje víckrát, dochází k úplnému útlumu, apoštolové přestali některá Ježíšova tvrzení úplně vnímat. (Máme to podobně. Už děti některá upozornění rodičů "neslyší". My dospělí taktéž.)
V dnešním úryvku evangelia se Ježíš už poněkolikáté pokouší apoštolům něco důležitého říci ("poslouchjte, oni mně zabijí"). Snaží se to říkat jinak ne naplno - právě proto, že přímou řeč o zabití už vytěsnili, už to nevnímají. Proto jim to zkoušel říkat oklikou: "Ať se vaše srdce nechvěje".
Jak to, že apoštolové neřekli: "My se nechvějeme, z čeho bychom mohli mít strach (těšíme se na ministerská křesla ve tvé vládě) ".
Pak by jim mohl Ježíš říci: "Teď sice strach nemáte, ale za pár hodin budete mít plný kalhoty".
Ježíš řekl: "Jdu k Otci, připravit vám místo".
Jak to, že neřekli: "Tak ty jdeš k Otci?"
Ježíš: "Ano".
Učedníci: "A na jak dlouho tam půjdeš ?"
Ježíš: "Zbožní mě zabijí".
Jenže se Ježíše neptali.
Ježíš říká: "Jdu k Otci, cestu znáte".
Učedníci mohli začít uvažovat: "Jeho Otcem je Bůh, co to znamená? To není cesta jako do Nazareta (rozmlouvali v Jeruzalémě). Otec je v nebi, že by chtěl jít do nebe"?
Proto by byl na místě dotaz : "Jak tam půjdeš?"
Odpověď by byla : "Zabijí mě".
Proč se učedníci takto neptali?
Tomáš se ptal: "Pane, nevíme kam jdeš, jak můžeme znát cestu?"
Všimněme si, jak jsme snadno ztrnulí v myšlení.
Jak se do takého stavu dostáváme? V čem to vězí?
V řadě věcí máme určité názory, určité přihrádky a schémata, a když slyšíme něco jiného, než jsme byl zvyklí slýchat, rychle tvrdíme: "To ne, to takhle není".
Učedníci poměřovali všechny informace o Bohu tím, co se naučili v náboženství a slyšeli od dosavadních autorit a podle toho třídili nové informace. Je to velice běžný způsob jednání.
Když něco slyšíme, pochopitelně třídíme. Slyšíme-li něco známého, pak reagujeme: "To znám," a nezabýváme se tím dál.
Novou informaci hned poměřujeme zda je v souladu s naším "panem rabínem", s učením z náboženství. Pokud neladí, většinou ji zavrhneme.
V náboženství si tak počínáme "příliš rychle! a velice rádi!."
Naučme se na chybách apoštolů, že nemáme být vůči novým pohledům na Boha už předem odmítaví. /2
Z našeho úryvku vidíme, že apoštolové nejednali šťastně.
Nečekali byste od nich: "Ježíši, ty dnes mluvíš nějak záhadně. Kam půjdeš? Říkáš, že půjdeš k Otci. Přece tvůj Otec je Bůh. Půjdeš do nebe?"
Ježíš by řekl: "Ano".
Učedníci: "Mohli bychom jít s tebou se na tvého Otce podívat?"
Ježíš: "To nepůjde, protože já půjdu cestou, kterou vy jít nemůžete".
Učedníci: "Jak to?"
Ježíš: "Já zemřu, ukřižují mě a já nechci, abyste byli ukřižováni. Toho vás chci ušetřit".
Bohužel, učedníci se vůbec neptají.
Reakce Tomáše ukazuje na myšlení všech.
Ježíš přece jasně říká : "Jdu k Otci". A učedníci vědí, že jeho Otec je Bůh.
A Tomáš : "Jak můžeme znát cestu".
Kdyby nám někdo v profánních věcech takhle odpověděl, řekneme, že je hlupák.
Máme-li doma auto a řekneme-li: "Navštívíme babičku" (která bydlí 50 km od nás), i malé dítě si domyslí, že se pojede autem.
Řekneme-li: "Musíme koupit chleba" (a chodíme-li do pekařství za rohem), dítě si domyslí, že půjdeme pěšky.
Jezdíme-li za babičkou někdy autem, jindy vlakem, dítě se zeptá: "Pojedeme vlakem nebo autem?"
Řekl-li Ježíš : "Půjdu ke svému Otci", všichni vědí, že je v nebi, a i malé dítě by se zeptalo: "Jak se tam dostaneš? Čím do nebe pojedeš? Letadlem nebo raketou?"
Samozřejmě, že apoštolové nebyli hloupí, ale nechali si své myšlení spoutat "církevním vyučováním" (o kterém máme představu, že už všechno přesně ví).
Jakoby apoštolové říkali: "To, co říká Ježíš, je většinou zajímavé, ale některé věci nás nebaví. Co je zas tohle za řeč, zas něco nesrozumitelného. S Ježíšem je to krásné, ale někdy je to namáhavé, aby člověk pořád přemýšlel...To je jak ve výzkumném ústavu, pořád se něco řeší ... Ne že by Ježíš neuměl jít do hospody nebo se neuměl radovat ze života, ale jindy bere všechno tak vážně ..."
Apoštolové si naopak přáli - a přání bývá otcem myšlenky - aby Ježíš všechno vyřešil, vyhnal Římany, aby velekněží padli před Mesiášem na kolena, přáli si, aby už nebyli války, aby i pohané uznali Ježíše za Krista Krále. Přáli si, aby církev mohli vést oni s Ježíšem.
ONI chtěli vést církev s Ježíšem. Ne aby se církev nechala vést JEŽÍŠEM.
(Máme to stejně.)
I k nám Ježíš mluví skrze evangelia, a my také jeho slova přecházíme. A jak na ně někdo poukáže, jsme nedůtkliví.
"Copak nejsme katolíci? Copak se léta nenamáháme, copak my nevěříme, co nám církev k věření předkládá? ...
Proč je, Kriste Pane, všechno tak složité, přece se modlíme, v přímluvách prosíme Boha, aby nebyly války a nikdo neumíral hlady, politici sloužili občanům a děti nás poslouchaly, a aby bylo dost kněžských a řeholních povolání.
Proč to je všechno tak složité. Copak nemáme věřit jako děti?"
Jak to, že se učedníci neptali jako dítě: "Ježíši, ty zemřeš?"
"Ano."
"A co bude s námi?"
"Nic. Vám se vůbec nic nestane."
Kolik strachu mohli být ušetřeni?
Mohli klidně stát vedle popraviště (pod křížem to nešlo), mohli být svědky Ježíšova zmrtvýchvstání, nemuseli se vzkříšeného Ježíše lekat, velikonoční neděle nemusela být dnem zmatků atd.
Tady jsme u toho: nechce se nám poctivě číst evangelium, v kostele chceme slyšet jenom to svoje, a když to není podle nás, tak se nám to nelíbí.
Ať se nikdo nediví, když nečte pečlivě evangelium, že mu Ježíšova slova nic neříkají.
Pak raději čteme nějaká příjemná slova a povzbuzení ... A už si nevšímáme, že v evangeliu máme největší a nejhlubší slova povzbuzení.
Jenže z Ježíšových slov se nám nechce ta povzbuzující slova vytěžit, objevit.
Proč? Protože si z evangelií vybíráme jen to, co nám zapadá do našich dosavadních představ o Bohu. A když tomu nerozumíme, hodíme to přes palubu a svedeme to na jiného.
Jako mnoho lidí hledá v televizi pořad, který nevyžaduje mnoho přemýšlení, tak řada kostelových lidí raději sáhne po nějaké zbožné knížce - ta bývá snadnější.
Řada lidí tvrdí, že křesťanství zklamalo (neřeknou, že oni sami jsou pod míru). Pokukují po jiných náboženstvích a už nedomýšlejí, že by v jiných kulturách jejich děti nechodily do školy, kráva by měla možná větší úctu než oni sami, neměli by zdravotní a sociální pojištění. Žádnou penzi a doktora za rohem.
V evangeliích je toho mnoho nádherně vysvětleno. Je to cesta k lepšímu životu a většímu porozumění.
Až budeme jednou stát před Ježíšem, nebude nám Ježíš říkat nic jiného, než co je v evangeliu.
Ten, kdo zavírá evangelium, nebude Ježíšovi rozumět.
Cílem našeho života je porozumět Ježíšovi a vyhnout se mnohému utrpení.
Mnoho trampot a trápení by nás mohlo minout, kdybychom víc Ježíši naslouchali.
Apoštolové nám říkají: "Podívejte se, jak jsme se špatně ptali: ,Nevíme kam jdeš, jak můžeme znát cestu?'
Takto se žádné malé dítě neptá. A kdyby se zeptalo, nebylo by vám to bylo divné? A my jsme byli dospělí a Ježíšovi pilní učedníci. Není vám to divné? Nevrtá vám to v hlavě?"
To, že se před námi nestaví do lepšího světla, svědčí o úrovni apoštolů!
Tím se projevuje jejich láska k nám.
Tak jedná ten, kdo přijal Ježíšovo přání: "Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás" (srov. J 15,12
).
---------------------
Poznámky:
/1 V jiných oblastech života by si to dnes nikdo nedovolil. V dnešní době přichází tolik nových, dříve neslýchaných a neviděných věcí a technologií.
Kdysi se život lidí skoro neměnil. Mezi člověkem sedmnáctého a osmnáctého století nebylo téměř rozdílu. Kolik vynálezů tenkráte člověk za svůj život potkal? Nebyli noviny ani novinky. Dnes je obrovský posun mezi dvěma generacemi. Dnešní děti ani muziku neposlouchají stejnou jako jejich rodiče.
Ale kupodivu v náboženství, v soužití s druhými, ve výchově dětí, jsme často ustrnuli. Především v poznávání Boha se často tváříme, jako bychom už všechno věděli. Nesnášíme nové věci a nové pohledy. V náboženství máme rádi staré a zavedené pořádky. Hlavně s ničím nehýbat!
/2 Nezapomínejme Ježíšova slova:
"Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl." (J 14,26
)
"Duch pravdy vás uvede do veškeré pravdy..." (J 16,13
)
"Proto každý učitel (zákoník), který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré." (Mt 13,52
)