3. neděle postní
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 17,3-7
Datum: 24. 2. 2008
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 17,3-7
; Řím 5,1-2.5-8
; Jan 4,5-42
Datum: 24. 2. 2008
V 1. čtení, i v úryvku evangelia, najdeme víc než jen řadu styčných
bodů...
Nabízím dvě téma ze setkání se samaritánkou. První bude pro katechumeny, druhé pro pokročilé, to bude delší, všimneme si, co znamená "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha."
Každý si můžeme a máme vztáhnout Ježíšovu pozornost a úctu na sebe. To je uzdravující.
Samaritáni byli potomci obyvatel severního království a pohanských kolonizátorů za asyrské nadvlády. Když se Judejci vrátili z babylónského zajetí, chtěli Samařané s Judejci stavět chrám, ale Judejci (židé) je odmítli. Samaritáni začali stavět svůj chrám právě v Sycharu, ale Judejci jim ho rozbili.
Samaritáni a Židé žili v dlouholetém nepřátelství a dělali si vzájemně veliké naschvály.
Ježíš při setkání se Samařankou porušil několik společenských pravidel. Ale Ježíš je svobodný člověk. V tehdejší kultuře nemohl muž mluvit na veřejnosti s cizí ženou. Mohlo by to vypadat jako koketování. Žid se Samaritánkou už vůbec ne, natož aby jí žádal o pomoc. To je naprosto překvapující, neslýchané a opovážlivé jednání.
Ježíš od začátku věděl, proč žena chodí ke studni v poledním žáru; měla jistotu, že v době siesty se nepotká s lidmi ze Sycharu, kteří na ní plivali za to, že žije s mužským na hromádce.
Samaritánka byla překvapena s jakou úctou s ní neznámý Žid jedná. (Vidí, že po ní nejede.) Dokonce se s ní baví o náboženských otázkách ("kterým přece ženské nemohou rozumět", ženy z tohoto důvodu nechodily do školy).
Ježíš vede mistrně rozhovor až ke kritickému bodu: "Přijďte spolu s manželem".
Co má říci? Nikdo s ní nejednal nikdy s takovým zájmem a úctou. Jestli řekne pravdu o svém nemanželství, velice riskuje, že se k ní ten vznešený a pozorný člověk zřejmě s opovržením otočí zády. Přijde o krásu přátelského setkání ...
Ale lhát je podlé, přece si nemůže hrát na lepší, zvláště před takovou osobností.
Samaritánka je rovná, není obíleným hrobem.
Ale ten krásný Žid si neodplivl, a když se Samaritánka dozvěděla, že neznámý od začátku věděl, jak to s ní je, tím více žasla nad tím, že s ní jednal jako s dámou ... Pokračoval s ní v rozhovoru o Bohu ... ("Kdo má, bude mu dáno a bude mu přidáno"), dokonce se jí představil jako Mesiáš. A nakonec ji použil jako první misionářku pro Samaritány, neboť celé setkání se Samařany nebylo přece náhodou.
(Mimochodem, Samaritánka kladla více otázek než učený teolog Nikodém.)
Už jen toto Ježíšovo jednání s ženou, která žije na okraji samaritánské společnosti, stojí za samostatné uvažování a za ponoření se do neuvěřitelně velkorysého Ježíšova přátelství nabízeného každému člověku.
Nepřehlédněme, co se s ženou stalo, že byla vnitřně uzdravená. Tudy vede cesta k uzdravování naší bídy, komplexů méněcennosti a různých zranění ...
Rád se k tomu příběhu znovu a znovu vracím. Nikdy se té krásy nenasytíme ...
----------------
Kdo chce, může jít k dalšímu tématu.
Jsme svědky výjimečné události, Ježíš Samaritánce přímo řekl, že je Mesiáš. (Vzpomeňme si, že apoštolové a učedníci měli zakázané šířit, že Ježíš je Mesiášem.) /1
Na Samaritánce si můžeme osvětlit něco z významu: "Blahoslavení čistého srdce, oni budou vidět Boha" (srov. Mt 5,7
Samaritáni byli pro Židy nečistí. /2
Do starozákonní nečistoty se někdo dostal vnějšími skutky (nečistota nebyla hříchem). Byl na nějaký čas vyřazen ze setkání s Bohem i s lidmi /3
Důvod novozákonní nečistoty spočívá někde jinde. Proto Ježíš říká: "lidé čistého srdce".
Netýká se vnějších věcí, ale je vnitřní (o to hůře je pozorovatelná a dokazatelná, a je nebezpečnější). Ale i ta vyřazuje člověka se setkání, z porozumění druhému včetně Boha. (Novozákonní nečistotou je např. neochota smířit se s druhým, zabraňuje účasti na bohoslužbě. /4
Porovnejme si reakce Samařanů a Židů na setkání s Mesiášem.
Všimněme, jak samařská žena reagovala, když se jí Ježíš představil: "Já jsem Mesiáš". Všeho nechala, (položila nádobu) a utíkala do města k lidem, které by před tím ani za nic nechtěla potkat.
V městě rozhlašovala: "U Jákobovy studny je člověk, běžte se na něj podívat, mně se zdá, že by to mohl být Mesiáš".
Samařané na ni dali, přesto, že na ni koukali skrz prsty, a šli za Ježíšem přesvědčit se.
(Ježíšova rada: "Neptej se, kdo něco říká, ale zkoumej, zda je pravda to, co někdo říká".)
Židé reagovali jinak než Samaritáni.
Před židy se Ježíš prohlásil za Mesiáše až před veleradou. (Víme proč.)
Velekněz ale neřekl: "Ježíši, dokaž, že je pravda to, co o sobě tvrdíš", naopak sehrál ošklivé a křivé divadlo: "K čemu potřebujeme další důkazy?" a úctyhodní členové nejvyššího církevního soudu křičeli: "Ukřižuj!"
Na těchto dvou protikladných reakcích Samařanů a Židů na výrok: "Já jsem Mesiáš", se projevuje ono "čistý - nečistý", "nečistý neuvidí Boha". K tomu si ještě něco řekneme.
Samaritáni i židé neměli náboženství v pořádku, byli z hlediska Ježíšovi nauky obojí nečistí.
Ale to není všechno, někdo zůstane nečistý a někdo může být očištěn.
Ve starém zákoně byla k očištění nutná rituální koupel. Jak je to v novém zákoně hned uvidíme.
Samaritánka věděla, že její život není v pořádku. Samaritáni (včetně té ženy), kteří v Ježíše uvěřili, uznali, že jejich náboženství není v pořádku.
Židé byli přesvědčení, že jsou před Bohem ti praví!
Samaritáni se "obrátili", Židé převážně nikoliv.
K "obrácení" a ponoření do Jordánu vyzýval už Jan syn Zachariášův. /5
K "obrácení" vyzývá Ježíš, ke změně smýšlení. Nabízí "ponoření do ohně a Ducha svatého".
Samaritánka prošla ponořením do Ježíšovy lásky (a byla uzdravena), prošla očistným ohněm "soudu" (na nic si nehrála, svou pravdivostí, poctivostí o sobě vyřkla soud, správně se zařadila) a mohla být Ježíšem ponořena do nového poznání.
Tudy vede cesta k očištění od novozákonní nečistoty (ne vnějším rituálem jako u starozákonní "nečistoty" , např. rituální koupelí "mikve", ale ani pouhým povrchním projitím rituály křesťanskými).
Čistý je ten, kdo je poctivý a pružný v myšlení. "Čisté srdce" je víc než "čistota" těla. (My křesťané jsme jsme, Bohu žalováno, novozákonní čistotu a nečistotu zaměnili za 6. přikázání.)
K lepšímu pochopení celé události uvedu ještě pár poznámek.
Na začátku rozhovoru byla Samaritánka nedůvěřivá, její otázky byly trochu rýpavé. Ale Ježíš jí odpovídá: "Kdybys věděla s kým mluvíš, tak bys tolik nerýpala, spíše ty bys chtěla vodu po něm". Ona odporuje opět trochu provokativně: "vždyť ani vědro nemáš".
Ježíš se neuráží: "Kdo se napije vody z vaší studně, bude mít zase žízeň. Ale voda, kterou mám já je jiná. Když se jí někdo napije, už nikdy nebude mít žízeň - ta voda se v něm stane pramenem tryskajícím do věčného života".
Žena si možná myslela, že Ježíš má u sebe nějakou nádobu se zvláštní vodou, a proto položertovným a polovyzývavým tónem říká: "Tak mi takovou vodu dej, abych už sem nikdy nemusela". (Připomínám, že ke studni chodila v poledne, za úporného vedra, jen aby měla jistotu, že nikoho nepotká.)
(Rozhovor Samařanky s Ježíšem neodpovídá zakořeněné nenávisti mezi Samaritány a Židy, ale na začátku vypadá jako dobrosrdečné špičkování. Rozhovory Židů s Ježíšem vypadaly jinak.)
Ježíš ale vede rozhovor ke svému cíli (ví, jak to žena myslí, a ví jací jsou Samaritáni).
Ženě se legitimoval jako Mesiáš a pak ji vyzval: "Zavolej svého muže, sjednáme cenu (kupní smlouvu) a já ti svou vodu prodám".
Ženu trápilo, že není oddaná a že žije nadivoko, proto smutně říká: "Nemám muže".
Tady už špičkování přestává, Ježíš jí říká soucitně: "Já vím, nemáš to lehké, vím, že jsi byla pětkrát provdaná, a teď žiješ s mužským jen tak, protože on si tě nechce vzít".
"Pane, jak to můžeš vědět? ...
Ty jsi prorok! ...
Prosím tě, já se tě na něco zeptám, naši předkové uctívali Boha na této hoře, a vy říkáte, že místo, kde se má uctívat Bůh je v Jeruzalémě."
Nepřehlédněme, že Ježíš ženě ukázal jen "kousek legitimace" žádný velký zázrak nemusel dělat a ta žena okamžitě kladla podstatnou otázku: "Jé, pane židovský proroku, když vás tady mám, můžu se vás na něco zeptat? Naši předkové uctívali Boha na této hoře a Židé mají jiné místo, kde se má Bůh uctívat? Jak to vlastně je?"
To je otázka rovnocenná s otázkou: "Poslyš, naši učitelé náboženství nám říkají, že naše víra je pravá a Židé říkají, že naše víra je špatná. Jak je to?" /
(Nepřehlédněme význam otázky Samařanky: "Máme uctívat Boha tady nebo v Jeruzalémě?" V dotazu nejde o místo, kde stojí chrám, ale o otázku: "které náboženství je pravé?!" )
Ježíš promluvil jako prorok a Mesiáš: "Věř mi ženo, přichází hodina, kdy tato otázka padne (nechce jí říkat drasticky: "vaše náboženství je špatné"). Už nebudete uctívat Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy opravdu uctíváte co neznáte, my uctíváme co známe. Víš, židovské náboženství je pravé.
Ale nastává hodina, už je tady, kdy opravdoví ctitelé Boha budou uctívat Otce v Duchu a v pravdě. Budou uctívat Boha všude, nezávisle na tom či onom chrámě."
Samaritáni a Židé žili ve stálých šarvátkách a vzájemném pohrdání, podobně jako před pár stoletími katolíci a protestanté. Pro přiblížení atmosféry, by to - převedeno do našich poměrů před 200 až 300 léty - vypadalo takto: "Pane, vidím, že jsi prorok, naši předkové i my říkáme, že naše kališnická víra je pravá, a papeženci říkají, že jejich víra je pravá, můžeš mi říci jak to je?"
Ježíš by řekl: "Blíží se čas, kdy už všichni budou moci přijímat krev Kristovu a kdy se v kostelech bude číst evangelium lidovou řečí a modlitby budou také v češtině."
Tak by to vypadalo, kdyby dialog probíhal na katolicko - husitském pomezí.
Žena říká: "Vím, že má přijít Mesiáš a ten nám oznámí všechno, ten konečně vnese jasno do celé té naší náboženské pře".
Ježíš odpovídá: "Mesiáš jsem já".
Žena postavila nádobu a okamžitě běžela ...
"U studny Jákobovy je nějaký člověk a ten člověk by mohl být Mesiáš, pojďte se na něj podívat. Na mě dělal dojem, že je, ale ty rabíne, prosím tě, běž si ho omrknout."
Samařané se pak dají s Ježíšem do řeči, pozvou ho do města a ke stolu a: "Prosíme tě, vysvětli nám to a to".
Ježíš tam pobyl dva dny naplněné náboženskou debatou (ne ukázkou městečka).
A když Ježíš odcházel, říkali té ženě: "Člověče ženská, tys měla pravdu, podle toho, co říkal, je jasné, že to je Mesiáš".
Proč si to říkáme? Kvůli porozumění "čistý a nečistý."
Starozákonní nečistota byla něčím vnějším (zabraňovala setkání s Bohem i s lidmi),
ale novozákonní nečistota má jiný činitel, vnitřní. Tou nečistotou je také silné, neotřesitelné přesvědčení o pravosti svých přesvědčení (především náboženských), která člověk slepě převezme, aniž by se naučil rozlišovat (naučí se výsledky, ale neumí počítat).
Slepá víra bývá tragická, pokud doroste do nesmiřitelných rozměrů. Proto je novozákonní "nečistota" velice závažným a nebezpečným problémem.
"Nečistý" člověk není schopen si ověřovat názory, pokládá to za zbytečné a za projev slabé víry. Bývá člověkem poslušným autority (ne Boha) - od autorit převzal své informace (o Bohu).
Své názory skálopevně a fanaticky pokládá za správné, už nehledá. Špatně věří (má špatné názory o Bohu), ale o to víc je přesvědčen, že věří dobře.
Nebo mu třeba nefungují určité myšlenkové procesy (po vlivem zkresleného názoru na Boha).
Lidé tohoto druhu jsou tedy "nečistí", nemohou se setkat s Bohem (ani s lidmi), narážejí, míjejí se, uráží se ("pohoršují se"), často opovrhují druhými a nakonec bývají schopni pro "čistotu na víry" obětovat druhé nebo se dopustit něčeho zlého, nečistého.
Jsou "nečistí", mají nesprávné poznání, náboženství, jsou slepí. Slepě věří.
(Tato zaťatost se neobjevuje nejen v náboženských otázkách, nedávno jsme si připomínali lékaře, kteří opovrhovali Pausteurovými objevy a zbytečně zemřelo dost lidí. Povýšenost a pýcha se vyskytuje nejen v náboženských, ale i ve vědeckých uměleckých kruzích. I v hospodě (tam jde i o hloupost). Všude tam, kde si někdo myslí, jak on všechno zná.)
Starozákonní nečistota nebyla hříchem, ale vyřazovala člověka ze setkání s Bohem.
Novozákonní "nečistota" také není na začátku hříchem, ale postupně často vede k tragédii (k pronásledování, někdy ke smrti proroků, přinejmenším vede k míjení se s Bohem, s lidmi a s životem).
V novozákonně "nečistý" je ten, kdo má:
- nesprávné náboženství (pohané, samaritáni) a neví o tom
- nesprávný způsob zacházení se čtením Písma (typ farizeů a saduceů)
- má nesprávný způsob myšlení, logiky a poctivosti (víry), nechce si ověřovat to, co tvrdí a
nesprávně reaguje na jiné názory. (Fundamentalisté jsou buď "pokorní" nebo útoční. Obojí jsou
tvrdohlaví a nesmiřitelní.)
Novozákonní "nečistý" má buď některou z těchto vad, nebo jich má více, případně všechny.
Samaritánka neměla správné náboženství, byla "nečistá". Sama by se minula s názory Božími (a s Bohem), ale nebyla pyšná na své náboženství (k tomu nebýt pyšný často vede nějaké selhání), dokázala přemýšlet, hledat a přiznat chybu.
Samařská žena dobře reagovala, rozpoznala proroka, ptala se dál, zajímala se, byla schopná si ověřovat to, co ten druhý říkal, zda má pravdu. Tak umožnila své očištění tomu, kdo nás ponořuje do ohně a svého Ducha, do lásky a pravdy.
(Nepřehlédněme Ježíšův postup v jednání a přístupu k člověku. Ježíš ženu nejprve obdaroval svou úctou a svým přátelským jednáním, a pak ji ošetřil svou pravdou. Fundamentalisté začínají "Pravdou!!" a lásku neznají.
Setkání s Ježíšem nebylo náhodné. "Je-li žák připraven, učitel se najde". Ježíš je lékařem, který vyhledává postižené a ztracené ...)
I Židé byli postižení (nejen Samařané), i když jinak. Náboženství měli sice pravé, ale zkreslili jej. Od začátku si jeli po svém a nebyli ochotní si porovnávat své názory s názory proroků (s názory božími).
Utvrdili se ve své "pravdě", že nebyli sto se nechat kýmkoliv přesvědčit (ani samotným Mesiášem). Tím se dostali do "nečistoty" - míjeli se s Bohem.
Kvůli tomu, aby Ježíš rozbil jejich náboženskou sebejistotu (má rád i je), šel nakonec Ježíš na kříž. Ničím jiným u nich neprorazil (ani porovnáváním slov s Mojžíšem a proroky, ani znameními, natož svým láskyplným jednáním).
Až když se některým zhroutili jejich představy, prohlédli. (Učedníci po Ježíšově pohřbu konečně říkali: "My už ničemu nerozumíme". Před tím říkali Mesiáši - Ježíšovi: "Ty tomu nerozumíš".)
Ještě to jednou raději shrnu:
Nečistý je člověk, který nedělá hříchy, ale má buď nesprávné náboženství a neví o tom, má nesprávný způsob zacházení se čtením Písma anebo má nesprávný způsob jak věřit, nesprávný způsob jak reagovat na náboženský problém.
Samaritánka byla postižena tím prvním neduhem, ale dobře reagovala a otevřela se Ježíšovu "očištění".
Židé byli také znečištěni, ale nebyli schopní opravy svého myšlení. Neobrátili se.
Tím zavinili, že se pro ně "musel" Ježíš nechat ukřižovat, aby jim mohl rozbít jejich jistotu, jak všemu rozumějí (alespoň někteří pak přišli k rozumu - včetně apoštolů).
"Nečistota" na začátku není hříchem. Např. Petr upřímně a s dobrým úmyslem tvrdí: "Ježíši, jak tě napadá, že bys mohl být ukřižován?" (Ježíš: "Petře, víš, že takto jedná satan?") Ovšem později "nečistota" vede k hříchu (zapření Petra nebo protiprávný rozsudek Velerady).
Hříšníky hrubých provinění ohrožuje zlo. Zahrávají si s velikým nebezpečím, že je zlo stáhne ke dnu, jako vír ve vodě, nebo je pohřbí jako lavina.
"Věřící" lidi (včetně Židů) ohrožuje jiné nebezpečí. Hrozí nám povýšenost (nad druhými) z našeho poznání (víry) a z našeho slušného způsobu života (morálky). Často si myslíme, jak vše známe a nesnášíme ty, kteří o Bohu mluví jinak, než jak jsme slyšeli my.
Díky Ježíšově obětavosti (až na smrt) můžeme být z "nečistoty" zachráněni.
Někdy k tomu ještě něco přidáme, už takhle je to dlouhé.
------------------------
Poznámky:
/1 Mnohokrát jsme si říkali proč - aby nevzniklo překotné nadšení z příchodu Mesiáše, které si Židé spojili s vyhlášením ozbrojeného povstání proti římským okupantům.
/2 Pokud by Židé pustili Samařany do Jeruzalémského chrámu, mohli by vstoupit pouze na nádvoří pohanů, pro nevraživost (vzájemnou) by je ale nepustili ani tam. Nadávka "Samařan" svůj zvláštní obsah.
(Židé Ježíšovi odpověděli: "Neřekli jsme správně, že jsi Samařan a jsi posedlý zlým duchem?" J 8,48
/3 Setkání s krví, sexualitou, s rozením a smrtí kulticky znečistilo člověka. Musel se rituálně očistit. Izraelité byli po řadu staletí vedeni k tomu, že něco, co není hříchem nás zablokuje pro setkání s druhými.
/4 Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. (Mt 5,23-24
/5 Jan volal ke "změně myšlení a života".
Jordán tvoří hranici mezi dvěma prostory, přes Jordán se "vstupuje" do zaslíbené země. Mojžíš se svým lidem překročil Jordán, Jan obrazně zůstal na jednom břehu (staré smlouvy - starého zákona) Ježíšovi učedníci šli za Ježíšem na druhý břeh nové smlouvy - nového přátelství.
Nabízím dvě téma ze setkání se samaritánkou. První bude pro katechumeny, druhé pro pokročilé, to bude delší, všimneme si, co znamená "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha."
Každý si můžeme a máme vztáhnout Ježíšovu pozornost a úctu na sebe. To je uzdravující.
Samaritáni byli potomci obyvatel severního království a pohanských kolonizátorů za asyrské nadvlády. Když se Judejci vrátili z babylónského zajetí, chtěli Samařané s Judejci stavět chrám, ale Judejci (židé) je odmítli. Samaritáni začali stavět svůj chrám právě v Sycharu, ale Judejci jim ho rozbili.
Samaritáni a Židé žili v dlouholetém nepřátelství a dělali si vzájemně veliké naschvály.
Ježíš při setkání se Samařankou porušil několik společenských pravidel. Ale Ježíš je svobodný člověk. V tehdejší kultuře nemohl muž mluvit na veřejnosti s cizí ženou. Mohlo by to vypadat jako koketování. Žid se Samaritánkou už vůbec ne, natož aby jí žádal o pomoc. To je naprosto překvapující, neslýchané a opovážlivé jednání.
Ježíš od začátku věděl, proč žena chodí ke studni v poledním žáru; měla jistotu, že v době siesty se nepotká s lidmi ze Sycharu, kteří na ní plivali za to, že žije s mužským na hromádce.
Samaritánka byla překvapena s jakou úctou s ní neznámý Žid jedná. (Vidí, že po ní nejede.) Dokonce se s ní baví o náboženských otázkách ("kterým přece ženské nemohou rozumět", ženy z tohoto důvodu nechodily do školy).
Ježíš vede mistrně rozhovor až ke kritickému bodu: "Přijďte spolu s manželem".
Co má říci? Nikdo s ní nejednal nikdy s takovým zájmem a úctou. Jestli řekne pravdu o svém nemanželství, velice riskuje, že se k ní ten vznešený a pozorný člověk zřejmě s opovržením otočí zády. Přijde o krásu přátelského setkání ...
Ale lhát je podlé, přece si nemůže hrát na lepší, zvláště před takovou osobností.
Samaritánka je rovná, není obíleným hrobem.
Ale ten krásný Žid si neodplivl, a když se Samaritánka dozvěděla, že neznámý od začátku věděl, jak to s ní je, tím více žasla nad tím, že s ní jednal jako s dámou ... Pokračoval s ní v rozhovoru o Bohu ... ("Kdo má, bude mu dáno a bude mu přidáno"), dokonce se jí představil jako Mesiáš. A nakonec ji použil jako první misionářku pro Samaritány, neboť celé setkání se Samařany nebylo přece náhodou.
(Mimochodem, Samaritánka kladla více otázek než učený teolog Nikodém.)
Už jen toto Ježíšovo jednání s ženou, která žije na okraji samaritánské společnosti, stojí za samostatné uvažování a za ponoření se do neuvěřitelně velkorysého Ježíšova přátelství nabízeného každému člověku.
Nepřehlédněme, co se s ženou stalo, že byla vnitřně uzdravená. Tudy vede cesta k uzdravování naší bídy, komplexů méněcennosti a různých zranění ...
Rád se k tomu příběhu znovu a znovu vracím. Nikdy se té krásy nenasytíme ...
----------------
Kdo chce, může jít k dalšímu tématu.
Jsme svědky výjimečné události, Ježíš Samaritánce přímo řekl, že je Mesiáš. (Vzpomeňme si, že apoštolové a učedníci měli zakázané šířit, že Ježíš je Mesiášem.) /1
Na Samaritánce si můžeme osvětlit něco z významu: "Blahoslavení čistého srdce, oni budou vidět Boha" (srov. Mt 5,7
) a otázku "čistý - nečistý".
Samaritáni byli pro Židy nečistí. /2
Do starozákonní nečistoty se někdo dostal vnějšími skutky (nečistota nebyla hříchem). Byl na nějaký čas vyřazen ze setkání s Bohem i s lidmi /3
Důvod novozákonní nečistoty spočívá někde jinde. Proto Ježíš říká: "lidé čistého srdce".
Netýká se vnějších věcí, ale je vnitřní (o to hůře je pozorovatelná a dokazatelná, a je nebezpečnější). Ale i ta vyřazuje člověka se setkání, z porozumění druhému včetně Boha. (Novozákonní nečistotou je např. neochota smířit se s druhým, zabraňuje účasti na bohoslužbě. /4
Porovnejme si reakce Samařanů a Židů na setkání s Mesiášem.
Všimněme, jak samařská žena reagovala, když se jí Ježíš představil: "Já jsem Mesiáš". Všeho nechala, (položila nádobu) a utíkala do města k lidem, které by před tím ani za nic nechtěla potkat.
V městě rozhlašovala: "U Jákobovy studny je člověk, běžte se na něj podívat, mně se zdá, že by to mohl být Mesiáš".
Samařané na ni dali, přesto, že na ni koukali skrz prsty, a šli za Ježíšem přesvědčit se.
(Ježíšova rada: "Neptej se, kdo něco říká, ale zkoumej, zda je pravda to, co někdo říká".)
Židé reagovali jinak než Samaritáni.
Před židy se Ježíš prohlásil za Mesiáše až před veleradou. (Víme proč.)
Velekněz ale neřekl: "Ježíši, dokaž, že je pravda to, co o sobě tvrdíš", naopak sehrál ošklivé a křivé divadlo: "K čemu potřebujeme další důkazy?" a úctyhodní členové nejvyššího církevního soudu křičeli: "Ukřižuj!"
Na těchto dvou protikladných reakcích Samařanů a Židů na výrok: "Já jsem Mesiáš", se projevuje ono "čistý - nečistý", "nečistý neuvidí Boha". K tomu si ještě něco řekneme.
Samaritáni i židé neměli náboženství v pořádku, byli z hlediska Ježíšovi nauky obojí nečistí.
Ale to není všechno, někdo zůstane nečistý a někdo může být očištěn.
Ve starém zákoně byla k očištění nutná rituální koupel. Jak je to v novém zákoně hned uvidíme.
Samaritánka věděla, že její život není v pořádku. Samaritáni (včetně té ženy), kteří v Ježíše uvěřili, uznali, že jejich náboženství není v pořádku.
Židé byli přesvědčení, že jsou před Bohem ti praví!
Samaritáni se "obrátili", Židé převážně nikoliv.
K "obrácení" a ponoření do Jordánu vyzýval už Jan syn Zachariášův. /5
K "obrácení" vyzývá Ježíš, ke změně smýšlení. Nabízí "ponoření do ohně a Ducha svatého".
Samaritánka prošla ponořením do Ježíšovy lásky (a byla uzdravena), prošla očistným ohněm "soudu" (na nic si nehrála, svou pravdivostí, poctivostí o sobě vyřkla soud, správně se zařadila) a mohla být Ježíšem ponořena do nového poznání.
Tudy vede cesta k očištění od novozákonní nečistoty (ne vnějším rituálem jako u starozákonní "nečistoty" , např. rituální koupelí "mikve", ale ani pouhým povrchním projitím rituály křesťanskými).
Čistý je ten, kdo je poctivý a pružný v myšlení. "Čisté srdce" je víc než "čistota" těla. (My křesťané jsme jsme, Bohu žalováno, novozákonní čistotu a nečistotu zaměnili za 6. přikázání.)
K lepšímu pochopení celé události uvedu ještě pár poznámek.
Na začátku rozhovoru byla Samaritánka nedůvěřivá, její otázky byly trochu rýpavé. Ale Ježíš jí odpovídá: "Kdybys věděla s kým mluvíš, tak bys tolik nerýpala, spíše ty bys chtěla vodu po něm". Ona odporuje opět trochu provokativně: "vždyť ani vědro nemáš".
Ježíš se neuráží: "Kdo se napije vody z vaší studně, bude mít zase žízeň. Ale voda, kterou mám já je jiná. Když se jí někdo napije, už nikdy nebude mít žízeň - ta voda se v něm stane pramenem tryskajícím do věčného života".
Žena si možná myslela, že Ježíš má u sebe nějakou nádobu se zvláštní vodou, a proto položertovným a polovyzývavým tónem říká: "Tak mi takovou vodu dej, abych už sem nikdy nemusela". (Připomínám, že ke studni chodila v poledne, za úporného vedra, jen aby měla jistotu, že nikoho nepotká.)
(Rozhovor Samařanky s Ježíšem neodpovídá zakořeněné nenávisti mezi Samaritány a Židy, ale na začátku vypadá jako dobrosrdečné špičkování. Rozhovory Židů s Ježíšem vypadaly jinak.)
Ježíš ale vede rozhovor ke svému cíli (ví, jak to žena myslí, a ví jací jsou Samaritáni).
Ženě se legitimoval jako Mesiáš a pak ji vyzval: "Zavolej svého muže, sjednáme cenu (kupní smlouvu) a já ti svou vodu prodám".
Ženu trápilo, že není oddaná a že žije nadivoko, proto smutně říká: "Nemám muže".
Tady už špičkování přestává, Ježíš jí říká soucitně: "Já vím, nemáš to lehké, vím, že jsi byla pětkrát provdaná, a teď žiješ s mužským jen tak, protože on si tě nechce vzít".
"Pane, jak to můžeš vědět? ...
Ty jsi prorok! ...
Prosím tě, já se tě na něco zeptám, naši předkové uctívali Boha na této hoře, a vy říkáte, že místo, kde se má uctívat Bůh je v Jeruzalémě."
Nepřehlédněme, že Ježíš ženě ukázal jen "kousek legitimace" žádný velký zázrak nemusel dělat a ta žena okamžitě kladla podstatnou otázku: "Jé, pane židovský proroku, když vás tady mám, můžu se vás na něco zeptat? Naši předkové uctívali Boha na této hoře a Židé mají jiné místo, kde se má Bůh uctívat? Jak to vlastně je?"
To je otázka rovnocenná s otázkou: "Poslyš, naši učitelé náboženství nám říkají, že naše víra je pravá a Židé říkají, že naše víra je špatná. Jak je to?" /
(Nepřehlédněme význam otázky Samařanky: "Máme uctívat Boha tady nebo v Jeruzalémě?" V dotazu nejde o místo, kde stojí chrám, ale o otázku: "které náboženství je pravé?!" )
Ježíš promluvil jako prorok a Mesiáš: "Věř mi ženo, přichází hodina, kdy tato otázka padne (nechce jí říkat drasticky: "vaše náboženství je špatné"). Už nebudete uctívat Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy opravdu uctíváte co neznáte, my uctíváme co známe. Víš, židovské náboženství je pravé.
Ale nastává hodina, už je tady, kdy opravdoví ctitelé Boha budou uctívat Otce v Duchu a v pravdě. Budou uctívat Boha všude, nezávisle na tom či onom chrámě."
Samaritáni a Židé žili ve stálých šarvátkách a vzájemném pohrdání, podobně jako před pár stoletími katolíci a protestanté. Pro přiblížení atmosféry, by to - převedeno do našich poměrů před 200 až 300 léty - vypadalo takto: "Pane, vidím, že jsi prorok, naši předkové i my říkáme, že naše kališnická víra je pravá, a papeženci říkají, že jejich víra je pravá, můžeš mi říci jak to je?"
Ježíš by řekl: "Blíží se čas, kdy už všichni budou moci přijímat krev Kristovu a kdy se v kostelech bude číst evangelium lidovou řečí a modlitby budou také v češtině."
Tak by to vypadalo, kdyby dialog probíhal na katolicko - husitském pomezí.
Žena říká: "Vím, že má přijít Mesiáš a ten nám oznámí všechno, ten konečně vnese jasno do celé té naší náboženské pře".
Ježíš odpovídá: "Mesiáš jsem já".
Žena postavila nádobu a okamžitě běžela ...
"U studny Jákobovy je nějaký člověk a ten člověk by mohl být Mesiáš, pojďte se na něj podívat. Na mě dělal dojem, že je, ale ty rabíne, prosím tě, běž si ho omrknout."
Samařané se pak dají s Ježíšem do řeči, pozvou ho do města a ke stolu a: "Prosíme tě, vysvětli nám to a to".
Ježíš tam pobyl dva dny naplněné náboženskou debatou (ne ukázkou městečka).
A když Ježíš odcházel, říkali té ženě: "Člověče ženská, tys měla pravdu, podle toho, co říkal, je jasné, že to je Mesiáš".
Proč si to říkáme? Kvůli porozumění "čistý a nečistý."
Starozákonní nečistota byla něčím vnějším (zabraňovala setkání s Bohem i s lidmi),
ale novozákonní nečistota má jiný činitel, vnitřní. Tou nečistotou je také silné, neotřesitelné přesvědčení o pravosti svých přesvědčení (především náboženských), která člověk slepě převezme, aniž by se naučil rozlišovat (naučí se výsledky, ale neumí počítat).
Slepá víra bývá tragická, pokud doroste do nesmiřitelných rozměrů. Proto je novozákonní "nečistota" velice závažným a nebezpečným problémem.
"Nečistý" člověk není schopen si ověřovat názory, pokládá to za zbytečné a za projev slabé víry. Bývá člověkem poslušným autority (ne Boha) - od autorit převzal své informace (o Bohu).
Své názory skálopevně a fanaticky pokládá za správné, už nehledá. Špatně věří (má špatné názory o Bohu), ale o to víc je přesvědčen, že věří dobře.
Nebo mu třeba nefungují určité myšlenkové procesy (po vlivem zkresleného názoru na Boha).
Lidé tohoto druhu jsou tedy "nečistí", nemohou se setkat s Bohem (ani s lidmi), narážejí, míjejí se, uráží se ("pohoršují se"), často opovrhují druhými a nakonec bývají schopni pro "čistotu na víry" obětovat druhé nebo se dopustit něčeho zlého, nečistého.
Jsou "nečistí", mají nesprávné poznání, náboženství, jsou slepí. Slepě věří.
(Tato zaťatost se neobjevuje nejen v náboženských otázkách, nedávno jsme si připomínali lékaře, kteří opovrhovali Pausteurovými objevy a zbytečně zemřelo dost lidí. Povýšenost a pýcha se vyskytuje nejen v náboženských, ale i ve vědeckých uměleckých kruzích. I v hospodě (tam jde i o hloupost). Všude tam, kde si někdo myslí, jak on všechno zná.)
Starozákonní nečistota nebyla hříchem, ale vyřazovala člověka ze setkání s Bohem.
Novozákonní "nečistota" také není na začátku hříchem, ale postupně často vede k tragédii (k pronásledování, někdy ke smrti proroků, přinejmenším vede k míjení se s Bohem, s lidmi a s životem).
V novozákonně "nečistý" je ten, kdo má:
- nesprávné náboženství (pohané, samaritáni) a neví o tom
- nesprávný způsob zacházení se čtením Písma (typ farizeů a saduceů)
- má nesprávný způsob myšlení, logiky a poctivosti (víry), nechce si ověřovat to, co tvrdí a
nesprávně reaguje na jiné názory. (Fundamentalisté jsou buď "pokorní" nebo útoční. Obojí jsou
tvrdohlaví a nesmiřitelní.)
Novozákonní "nečistý" má buď některou z těchto vad, nebo jich má více, případně všechny.
Samaritánka neměla správné náboženství, byla "nečistá". Sama by se minula s názory Božími (a s Bohem), ale nebyla pyšná na své náboženství (k tomu nebýt pyšný často vede nějaké selhání), dokázala přemýšlet, hledat a přiznat chybu.
Samařská žena dobře reagovala, rozpoznala proroka, ptala se dál, zajímala se, byla schopná si ověřovat to, co ten druhý říkal, zda má pravdu. Tak umožnila své očištění tomu, kdo nás ponořuje do ohně a svého Ducha, do lásky a pravdy.
(Nepřehlédněme Ježíšův postup v jednání a přístupu k člověku. Ježíš ženu nejprve obdaroval svou úctou a svým přátelským jednáním, a pak ji ošetřil svou pravdou. Fundamentalisté začínají "Pravdou!!" a lásku neznají.
Setkání s Ježíšem nebylo náhodné. "Je-li žák připraven, učitel se najde". Ježíš je lékařem, který vyhledává postižené a ztracené ...)
I Židé byli postižení (nejen Samařané), i když jinak. Náboženství měli sice pravé, ale zkreslili jej. Od začátku si jeli po svém a nebyli ochotní si porovnávat své názory s názory proroků (s názory božími).
Utvrdili se ve své "pravdě", že nebyli sto se nechat kýmkoliv přesvědčit (ani samotným Mesiášem). Tím se dostali do "nečistoty" - míjeli se s Bohem.
Kvůli tomu, aby Ježíš rozbil jejich náboženskou sebejistotu (má rád i je), šel nakonec Ježíš na kříž. Ničím jiným u nich neprorazil (ani porovnáváním slov s Mojžíšem a proroky, ani znameními, natož svým láskyplným jednáním).
Až když se některým zhroutili jejich představy, prohlédli. (Učedníci po Ježíšově pohřbu konečně říkali: "My už ničemu nerozumíme". Před tím říkali Mesiáši - Ježíšovi: "Ty tomu nerozumíš".)
Ještě to jednou raději shrnu:
Nečistý je člověk, který nedělá hříchy, ale má buď nesprávné náboženství a neví o tom, má nesprávný způsob zacházení se čtením Písma anebo má nesprávný způsob jak věřit, nesprávný způsob jak reagovat na náboženský problém.
Samaritánka byla postižena tím prvním neduhem, ale dobře reagovala a otevřela se Ježíšovu "očištění".
Židé byli také znečištěni, ale nebyli schopní opravy svého myšlení. Neobrátili se.
Tím zavinili, že se pro ně "musel" Ježíš nechat ukřižovat, aby jim mohl rozbít jejich jistotu, jak všemu rozumějí (alespoň někteří pak přišli k rozumu - včetně apoštolů).
"Nečistota" na začátku není hříchem. Např. Petr upřímně a s dobrým úmyslem tvrdí: "Ježíši, jak tě napadá, že bys mohl být ukřižován?" (Ježíš: "Petře, víš, že takto jedná satan?") Ovšem později "nečistota" vede k hříchu (zapření Petra nebo protiprávný rozsudek Velerady).
Hříšníky hrubých provinění ohrožuje zlo. Zahrávají si s velikým nebezpečím, že je zlo stáhne ke dnu, jako vír ve vodě, nebo je pohřbí jako lavina.
"Věřící" lidi (včetně Židů) ohrožuje jiné nebezpečí. Hrozí nám povýšenost (nad druhými) z našeho poznání (víry) a z našeho slušného způsobu života (morálky). Často si myslíme, jak vše známe a nesnášíme ty, kteří o Bohu mluví jinak, než jak jsme slyšeli my.
Díky Ježíšově obětavosti (až na smrt) můžeme být z "nečistoty" zachráněni.
Někdy k tomu ještě něco přidáme, už takhle je to dlouhé.
------------------------
Poznámky:
/1 Mnohokrát jsme si říkali proč - aby nevzniklo překotné nadšení z příchodu Mesiáše, které si Židé spojili s vyhlášením ozbrojeného povstání proti římským okupantům.
/2 Pokud by Židé pustili Samařany do Jeruzalémského chrámu, mohli by vstoupit pouze na nádvoří pohanů, pro nevraživost (vzájemnou) by je ale nepustili ani tam. Nadávka "Samařan" svůj zvláštní obsah.
(Židé Ježíšovi odpověděli: "Neřekli jsme správně, že jsi Samařan a jsi posedlý zlým duchem?" J 8,48
)
/3 Setkání s krví, sexualitou, s rozením a smrtí kulticky znečistilo člověka. Musel se rituálně očistit. Izraelité byli po řadu staletí vedeni k tomu, že něco, co není hříchem nás zablokuje pro setkání s druhými.
/4 Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. (Mt 5,23-24
)
/5 Jan volal ke "změně myšlení a života".
Jordán tvoří hranici mezi dvěma prostory, přes Jordán se "vstupuje" do zaslíbené země. Mojžíš se svým lidem překročil Jordán, Jan obrazně zůstal na jednom břehu (staré smlouvy - starého zákona) Ježíšovi učedníci šli za Ježíšem na druhý břeh nové smlouvy - nového přátelství.