1. neděle adventní

Jen slepec by neviděl porušenost světa. Nestrkáme hlavu do písku před maléry v politice, ve svém životě i v soužití s nejbližšími ...

Hlouběji nás to ovšem zasáhne až při nějaké katastrofě (teď přepadli naši známou 14letou dívku). ..

Přesto málokdy hlouběji hledáme příčiny. Ještě méně jsme ochotní dát dopředu na moudré rady. Tak se stále opakují stejné chyby. Přeceňujeme sami sebe a podceňujeme náročnost života.  V manželství, ve výchově děti, v náboženské výchově dětí, v růstu vlastní osobnosti.   Proto Ježíš tak málo uspěl. Dříve nám řada lidí předhazovala, že se svět po Kristu celkem nezměnil. Dnes už nad křesťanstvím úplně mávli rukou, připadá jim nepoužitelné.

Ježíš sám prohlásil: "Nepřinesl jsme na zemi pokoj, ale meč".

"Nemyslete si, že vám zařídím ráj na zemi, nebudu za vás dělat to, co je ve vašich silách. Nabízím vám velikou pomoc, ale jak si ustelete, tak si lehnete.

Jeruzalémský chrám bude rozbořen...

Budou války a všelijaké trápení ... "

Zatím si ještě žádná generace od Ježíše nenechala mnoho poradit.  

Jeho život je pro nás velikým přínosem. Může podstatně změnit život na zemi.

Před týdnem jsme si říkali, že pro náš nezájem Ježíš odešel.

Jednou opět přijde. To bude veliká krása. Bůh chce už tady na zemi nějaký čas

žít s námi. Tento nápad nebyl utopii, může se splnit.

Ale jak to, že se na jeho druhý příchod netěšíme? Kde se vzal odtažitý přístup k jeho opětovnému příchodu? Co jsme z toho udělali?

Kdykoliv můžeme zemřít a setkat se s ním. Ale setkání s Ježíšem přece není hrozbou jako rakovina  nebo havárie na silnici.

Jak to, že se na Ježíše netěšíme víc než na Vánoce?

Proč je pro nás boží království něčím neslaným - nemastným?.

Jaroslav Dušek objevuje lidem "čtyři dohody Toltéků."

My máme ještě lepší recept na život. My máme deset dohod. To je dokonalejší. Ale proč je naše "víra" (způsob života) zatížená nevábností, jak to, že nás mnoho neláká?

S Jaroslavem Duškem řada lidí "objevuje Ameriku". To je dobrá zpráva.

Dnešní úryvek evangelia je nadepsán: "Výzva k bdělosti". Je dobré najít si tuto pasáž v evangeliu sv. Lukáše (v 12. kap). Tam Ježíš začíná podobenstvím o služebnících, kteří čekají na pána (služebníci jsou dnešní zaměstnanci): Pán je na svatbě, služebníci čekají, svatba se protáhne, služebníci čekají dál, mají připravené světlo. Pán přijde, a když vidí, jak jej čekají, pozve je ke stolu a sám je obsluhuje. To je veliké krása a důležité sdělení. V běžném životě by to udělal pán, který má mimořádně dobrý vztah ke svým podřízeným (nebo je podnapilý). U Boha je ovšem takový přístup běžný. To je veliká krása...

Ježíš ve svých podobenstvích vyšel z běžného života, ale někdy v nich je něco, co se vymyká.

Z Ježíšova života můžeme být právem "namlsaní" krásou jeho přátelství.

Proč nás ale jeho vztah k nám nebere za srdce?

Ježíš přijde nenápadně, ale ne jako ničící potopa. Je ovšem pravda, že někteří uslyší nepříjemné sdělení. Představme si, že školní třída jede na výlet a některým dětem bude řečeno: "Tebe nebereme, jsi protivný, kazíš hru"...

Minulou neděli jsme si říkali, že naše čekání na druhý Ježíšův příchod a na setkání s ním se nemá podobat čekání na nádraží. Máme se na setkání s Ježíšem připravovat. Máme připravovat sebe i svět, aby už mohl přijít.

Nejde o čekání: "Pane Ježíši, kéž bych už zemřel a setkal se s tebou". Ježíš v podobenství o služebnících čekajících svého pána až se vrátí ze svatby, myslí "čekáním" něco docela jiného.

Ježíš nám vysvětluje řadu věcí. Některá jsme ale dodneška nepřijali, nenechali jsme si je vysvětlit. Ani apoštolové si některá jeho slova nepřipustili k tělu (např. naprosto nepřipustili, že Ježíše zlikvidují zbožní lidé, nebo že by ho i oni opustili. Na to mu odpovídali: "Kdepak, takhle to nebude, to je nesmysl". A přitom po Ježíšově zatčení přestali úplně věřit, že Ježíš je Mesiáš - ty bylo daleko horší, než že utekli).

My jsme nepřijali mnohem více Ježíšových názorů.

"Očekávání", o kterém Ježíš mluví,  není těšením se na smrt, ale práce s jeho slovem, s přijmutím jeho moudrosti do svého života.

Hrozí nám jedno nebezpečí: můžeme se sice na setkání s Ježíšem po smrti těšit, ale můžeme být také hrozně zklamáni. Vzpomeňme na setkání židů s Mesiášem. Tolik se těšili a pak se s ním minuli. Nejen je nezaujal, ale takového nechtěli. I my si malujeme Ježíše podle svého a pak se sním můžeme minout.

Podobenství o služebnících čekajících na svého pána nás učí jak se zachovat, když nám Ježíš něco říká. "Mějte připravené lampy, olej, nespěte".

Nejde o vyhledáváni zpráv kdejakých vizionářů, ale o porozumění evangeliu.

V podobenství o hospodáři, který se dozví, že ho mají přijít vykrást, Ježíš srozumitelně ukazuje, jak se máme zařídit. Člověk rozumně hospodařící se svým majetkem neodejde z domu, když ví, že jej někdo chce vykrást. Pozve si kamarády nebo policii a bude čekat, aby zloděje zneškodnil.

My si kolikrát myslíme, jak jsme věřící, a přitom si často necháváme uniknout Boží slovo. Máme být ve střehu při setkání s Bohem a nebýt lhostejní. (Jen "padlý na hlavu" by řekl, jestli přijde zloděj, ať si něco ukradne). Jak to, že si nehlídáme, aby nám žádná myšlenka Boží neutekla?

Copak si nehlídáme jakoukoliv informaci, jakýkoliv příznak, že jdou zloději? Dokonce máme všelijaká drahá bezpečnostní zařízení a kamery ...

Můžeme se připravit a máme být připravení na setkání s Ježíšem.

To se jistě týká také konce života, to je nesporné. Ale týká se to také ( a to je rozhodující) běžného setkání v životě, kdy se ani nenadějeme a uteče nám příležitost. Např. nás napadne dobrá myšlenka z evangelia a my se nezeptáme nebo nevezmeme do rukou Evangelium, abychom domysleli, co je tam psané. Nebo nejdeme za tím, co nám je z Písma nejasného. Neřešíme to a ani se nezeptáme, abychom získali další informaci.

Jak to, že porozumění Písmu nepokládáme za něco důležitého? To je důležitá diagnóza. Horší, než kdyby nám lékař řekl: "Máte rakovinu" (to by s námi hnulo).

Od tohoto zjištění bychom neměli utéci!

Ježíš nám nabídl přátelství. A přátelství znamená společné sdílení života, směřování ke stejnému cíli.

Přátelství, zvláště nerovnoměrné, je nejen krásné, ale i pracné. Máme se vyučit, abychom byli použitelní pro přítele. Abychom netáhli na jinou stranu než Ježíš. A byli použitelní pro boží království.

Představme si dva lékaře ošetřující pacienta. Jeden lékař bude mít pacienta velice rád, bude o něj pečovat jako o svého příbuzného, bude u něj sedět a držet jej za ruku, ale nebude dobrý odborník. Druhý se k němu bude chovat jako ke kterémukoliv nemocnému, ale bude výtečný odborník.

Který z těch dvou lékařů nemocnému více pomůže? Přece ten, který mu dá správné léky a bude si lépe vědět rady...

Ten lékař, který by se přetrhl láskou, ale svůj obor nezná, ten mu moc nepomůže.

My měříme svůj vztah k Pánu Bohu tím, jak "hoří" naše srdce. Musíme ho však měřit tím, nakolik mu rozumíme a do jaké míry s ním spolupracujeme - ve svém životě, ve vztahu se členy své rodiny a dalšími lidmi.

Říkáme si: "Boží království je uspořádání sebe a vztahu s druhými podle Ježíšových pravidel".

Jaroslav Dušek objevil "čtyři dohody" jako přinos pro svůj život a snaží se je objevovat druhým. (Jeďte se podívat na jeho divadlo.)

Proč my si podobně nevážíme Ježíšovy nabídky (mnohem krásnější)?

Znechucení nad církví (nad sebou samými) je jedna věc, ale osobní přátelství s Bohem a umění komunikace s Bohem, je věc druhá a podstatná. O to bychom se neměli šidit. V tom můžeme vyučit své děti (k tomu ani nepotřebujeme faráře, na které možná právem vrčíme).

Advent je pozváním k pozornému setkáváním s Ježíšem. Je pohotovým reagováním na přítele, na to co zamýšlí a podniká. (Mužský přece pohotově reaguje v práci, která jej baví a má smysl. Máma pohotově reaguje na své dítě.)