26. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 5,46-47 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Am 6,1a.4-7; 1 Tim 6,11-16; Lk 16,19-31
Datum: 30. 9. 2007
Porozumění Ježíšovu vyprávění o bohatci a Lazarovi se nám sesmeklo stranou.

I ne úplně šťastně zvolené první čtení nás může nasměrovat mimo. Běžně je podobenství používáno k vedení k solidaritě s chudými. Ale o správném nakládání s bohatstvím je mnohokráte řeč na jiných místech Písma.

Je ostudou, jak byla zneužívána "Abrahámova" slova: chudým se říkalo, že mají vydržet bídu tady na zemi, neboť Bůh je jednou obdaruje bohatstvím nebeským ... (Karel Marx pak mohl nazvat náboženství opiem lidu. )

Nepřehlédněme, že dnešní podobenství je především proroctvím.

Bylo varováním pro tehdejší zbožné a dnes je varováním pro nás.

Už víme, že podobenství je modelem. Ježíš nám vždy nějakým modelu přesně ukazuje něco důležitého. (My pak máme klást otázky, abychom vše prozkoumali, porozuměli a osvojili si.)

Řada detailů má svůj zvláštní a přesný význam.

Protiklad boháče a toho ubožáka souvisí s představou saduceů, přesvědčených, že jejich bohatství je požehnáním od Boha: "Jsme dobří, proto nám Bůh žehná". (Někteří chudáci si namlouvají totéž, jen s opačným znaménkem: "Koho Pánbůh miluje, toho křížkem navštěvuje".)

Ježíš dává záměrně žebrákovi jméno Lazar. (Lazar je přece Ježíšův přítel, jeden z učedníků a velice známá osoba v Jeruzalémě. Zatím ovšem nikdo netuší, že Lazar bude za čas vzkříšen a bude svědčit o Ježíšovi.)

Podobenství nepopisuje v jakém prostředí žijí lidé po smrti. (O tom je řeč jinde, a jinak.)

Je velice nepravděpodobné, že by zavrženec žádal: "Prosím tě, varuj mé bratry". Zavrženec má stejně zvrhlé myšlení jako ďábel. Jeho snahou je, aby co nejvíce lidí ztroskotalo na cestě za Bohem.

Podobenství vždy sleduje jen určitý problém.

Např. v podobenství o vdově a nespravedlivém soudci (Lk 18,2-9) by bylo pošetilé dosazovat za soudce Boha. Bůh přece není ve svém soudu nespravedlivý, není úplatný, nenechá sebou manipulovat a nepotřebuje být přemlouván. Podobenství nám chce ukázat chování té vdovy, ale ne na jednání Boha. Soudce je jen protihráčem vdovy, která jde vytrvale za svou věcí. Podobenství nás vede k tomu, abychom se nevzdávali důvěry v Boží milosrdenství a hledali, co pro určitou věc můžeme a máme udělat my sami.

Dále je třeba si uvědomit,  co z podobenství dělá uzavřený celek, ale k vlastnímu výkladu již nepřispívá.

Porozumění podobenství o boháči a Lazarovi je náročnější než to o vytrvalé vdově.

Nemá smysl diskutovat o propasti mezi těmi, kteří jsou v Abrahámově náručí a těmi, kteří jsou zavrženi. Spíše máme hledat, v čem je propastný rozdíl mezi Ježíšovými přáteli a nepřáteli (jež se ovšem sami pokládají za blízké Bohu). Máme objevit co určuje, čím se my samu řadíme do jedné nebo na druhé skupiny (nemusí to být okaté, hrubé hříchy).

V podobenství se atypický zavrženec přimlouvá za varování bratrů. Slova vložená do úst Abraháma ("otce víry"): "Mají Mojžíše a proroky, ať je poslouchají," jsou pro nás nejdůležitější! Pro všechny lidi všech dob.

Zavrženec namítá: "No jo, ale oni netuší, jak to vlastně vše je a co je nejdůležitější - jenže, kdyby je varoval někdo, kdo vstane z mrtvých, tak se změní ...".

"Kdepak, suveréni si od nikoho nedají říci. Ani kdyby k nim přišel někdo od Boha".

Tato slova jsou velikým proroctvím (proroctví je vyslovením Boží pravdy, je určené k našemu osvícení) a velice závažným varováním.

Zdá se to zvláštní, ale toto je celé těžiště podobenství. Jednoduché, ale velice závažné.

Smutné proroctví. Ježíš přece říká: "Nemyslete si, že já budu vaším žalobcem. Tím bude Mojžíš, jímž se tolik oháníte." /1

Jsme stále trestuhodně naivní vůči nebezpečí a zlu. Mávneme rukou nad moudrosti pohádek, jakoby to bylo povídání pro děti, nerozumíme jim (v pohádkách bývá pro zjednodušení čarodějnice ošklivá a princezna krásná). S Biblí zacházíme podobně naivně.

Vymstilo se nám, jak naši předkové podcenili zlo (dodnes jsme tím postižení i v myšlení). Podcenili nebezpečí nacistů, komunistů, v Jugoslávii nevyříkané staré křivdy a zatížení ... Nedávno jsem připomínal, jaké následky přineslo opominutí sociálních přikázání, např. milostivého léta.) 

Jsme povrchní a nepřemýšlíme, že Hitler byl pro mnoho lidí okouzlující osobností. Fotografie ukazují nejhorší válečné zločince z koncentráků - vypadali jako kultivovaní lidé. Dr. Smrt - Mengeleho jsem si vždy přestavoval jako ošklivou zrůdu. Omyl, on byl pěkným člověkem (na pohled), nikdo by něm nějakou zrůdnost nehledal.

Podobně je to v náboženském životě. Židovský národ nebyl houfem neznabohů. Ledaskdo z nás by mohl být okouzlen Kaifášem. Byl inteligentním a  zbožným člověkem a upřímně se modlil o rozpoznání Mesiáše (modlitba totiž nestačí).

Nikodém poctivý žid a důstojný právník neupřel Ježíšovi po rozhovoru s ním určitou výjimečnost, ale pokládal ho za naivního snílka. Ale řada "zbožných" označila Ježíše za pomatence, blázna,  bezbožníka, morálně zkaženého, posedlého, dokonce za spojence satana.

Přitom bychom u těchto lidí nenašli hrubé hříchy. Velice pečlivě dodržovali nejen boží přikázání, ale navíc velikou spoustu příkazů a zákazů, horlili pro zbožnost.

Přesto se dopustili největšího provinění, Mojžíšův zákon  předělali; něco ubrali a jiné přidali.

Přitom všem Mojžíše vychvalovali, oháněli se jím a byli upřímně přesvědčení, že jsou jeho žáky. 

Neuměli rozpoznat, že Ježíš je Mojžíšovi velice blízko. (Apoštolové viděli, s jakou úctou rozmlouvali s jejich Mistrem Mojžíš s Eliášem, ale přesto Ježíšovi nevěřili úplně. Něco jiného je vidět a odkývat, a něco jiného je přijmout něco bytostně.)

Ježíšovo varování: "Neposlouchají-li  Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých" platí všem.

Je to jedno z  nezávažnějších varování. Velice bychom je měli promyslet!

Sebevětší zázrak nepomůže tomu, který si zvykne na nekázeň a nepoctivou práci v myšlení o náboženských věcech.

Kaifáš se snažil s velikou zbožností sloužit národu.

Škoda, že podle svého, škoda, že nespolupracoval více s Bohem. Zůstal u svých představ o zbožnosti. Vycházel z politických možností a neobjevil sílu Boží pomoci. Nedůvěřoval Písmu natolik, aby se spolehl na Boha. Příliš vzal vše do svých rukou. Samozřejmě, že čekal "na zázrak", ale ten by musel být podle jeho představ. Ježíšovo vzkříšení Lazara neuznal. "Proto se velekněží uradili, že zabijí i Lazara." (J 12,10)

Používám Kaifáše i jako zástupnou postavu, nebyl přece sám, členové velerady byli stejní, totéž venkovští rabíni a zbožní lidé, kteří dostatečně nepřemýšleli.

Jenže než Kaifáš s veleradou odklidili Ježíše, předtím vším si Kaifáš z Písma bral jen co pokládal za dobré, a co se mu nehodilo, odložil. I když nevědomky.

Toho si potřebujeme pečlivě všímat. Kde a jak to začíná a k čemu a kam to vede.

Měli bychom mnohem více studovat jednotlivé kroky těch, kteří se nakonec dostali to konfliktu s Bohem. Proto Ježíš v určité situaci říká svatému Petrovi slova, která se nám zdají přemrštěná a možná nespravedlivá:  "Petře, jdi  mi z očí! Jsi satan. Mluvíš jako on, víš, že takto satan začínal? Nevíš, že tady začíná cesta do pekel?" /2

Jenže, my dostatečně nepromýšlíme Ježíšova slova.

Satana vidíme zavrženého; na něm si vyléváme svou zlost, řada lidí se ráda modlí: Satana a jeho partu svrhni Bože do pekelného ohně ..." A už nepřemýšlíme, jak se mohlo stát, že se anděl zvrhl. Už nedomýšlíme, jak je Bohu, který přece má stále k satanovi otcovský a mateřský vztah.

Neznáme ďábla, ani Kaifáše, ani Kaifášovu maminku. Nejsou našimi dětmi - nevstávali jsme k nim v noci, "nedýchali jsme za ně" jako jejich rodiče ... Šup do pekla a hotovo.

Kolik snoubenců bere vážně, že se přes polovina manželských párů rozejde? A že rozvod je vlikým neštěstím, velice bolestivou záležitostí, která nadosmrti několik lidí poznamená?

Až příliš podceňujeme náročnost života a přeceňujeme sami sebe.

Kdo si necháme včas poradit?

Spokojíme se jen s krásnou svatbou a pocukrovanými řečmi.

V náboženství to je podobné. Sláva, zbožné řeči, povrchní zbožné pocity, ale do poctivé práce se nám nechce.

Mojžíše jsme si nahradili P. Marií, ale už si nevšímáme, jak se Mojžíš naučit rozumět Hospodinu, jak obstál v situacích, kdy já bych strachy zvracel. Nevšímáme si, jak a v čem byla Ježíšova matka výjimečná. Místo toho jí pochlebujeme, jak dobře vypadá a jak jí sluší závojíček.

Nechce se nám pracovat a učit se. Místo toho stojíme u cesty jako žebráci a čekáme, že se nad námi nějaký boháč (svatý) smiluje.

Jenže komu se nechce přemýšlet, ten neobjeví první chyby, po kterých se to už pak jen veze.

Boží moudrost je třeba přijmout jako bytostné osobní přesvědčení. (Abych např. věděl, že nepoctivostí škodím sobě i jiným, a ne abych pochybení hodil za hlavu, když mě nechytli).

Potřebujeme rozpoznat biblickou zbožnost oproti té naší (lidové) zbožností. Potřebujeme se vzdělávat, abychom se nerozhodovali podle vlastního vkusu, ale opravovali se své poznání podle Bible.  

Ježíš dostatečně jasně vysvětluje, v čem je chyba židů. V porušení skloubeného a uzavřeného celku Mojžíše a proroků. Vnášením svých vlastních prvků do své zbožnosti.

Židé klamně přesvědčovali sami sebe, že Mojžíšův zákon dodržují a že jsou zbožní. Vůbec nevěděli o tom, že Mojžíše nechápou. Kaifáš nevěděl, kde dělal chybu, jen se to občas zadrhlo, když četl Mojžíše. Nevěnoval tomu ale větší pozornost a občas nepříjemná místa přeskočil.

Takových míst můžeme i my v evangeliu celou řadu najít.

Tato místa by nás měla varovat, zda-li v nás není kus Kaifáše, v nejlepším případě kus Nikodéma. Kaifáš by nikomu nevěřil, kdyby mu řekl, že zabije Mesiáše.

Pozor, abychom my nezabili Ježíše.

Kdo se nechce vypořádat s problémem čisté, opravdové víry, takovému člověku je ovšem těžko něco vykládat.

Jenže, co je psáno - to je dáno.

I když se to zdá divné.

Kdo nehledá pravdu, kdo si nepřipustí, že by mohl udělat chybu nebo, že se mýlí, nemůže pokročit a nemůže být ze svého omylu uzdraven. Ani Ježíšem.

Ježíš se přece židům věnoval.

A stojí za velikou pozornost si všímat, jak jednal s lidmi (nespokojit se s frází o jeho milosrdenství).

První věc, s kterou se musíme vypořádat je, zda umíme přiznat svou chybu.

Jak si kdo ustele, tak si lehne. Máme Mojžíše a proroky. Jestliže se nechceme něco naučit od Mojžíše (který je větší učitel než J. A. Komenský), pak nám nic nepomůže.

Ruku na srdce, co jsme se naučili od Komenského?

Co od Mojžíše?

Co od Ježíše?

Nikdo nás zkoušet nebude. Život nás prověří: manželství, rodičovství, synovství ...

Jako potřebuje děcko objevit, že studuje pro sebe (aby mohlo být přínosem pro život), tak  by měl každý objevit, že poctivou práci dělá pro sebe (a nezatrpkl, nebude-li oceněná druhými).

Podobně křesťanský životní styl není cestou k získání zásluh. Buď nás těší a je nám dostatečným pokladem vztah a podobnost Bohu, nebo to nemá valnou cenu.

"Kdo je věrný v malém, tomu může být svěřeno něco většího," jsme znovu slyšeli minulou neděli.

Kdybychom lacině snížili židy na povrchní a nevzdělané lidi, a sebe viděli v lepším světle, nepomohli bychom si.

Klaďme si proto otázku, proč se i my někdy tak zdráháme přijmout argumenty nebo se jim vyhýbáme? (Všichni to na nás vidí, jen ne my sami na sobě.)

Lazar byl vzkříšen a chodil po Jeruzalémě? "Lazare, jsi to ty? To jsem rád! Já jsem slyšel, že jsi měl pohřeb. Co ty lidi všechno napovídají. Tak budeš dlouho živ."

"No, počkej, kamaráde, já mám opravdu funus za sebou; se vším všudy, i s úmrtím. Žádná resuscitace, už jsem zasmrádal ..."

Velerada zpochybnila Ježíšovo vzkříšení (ale Lazarovo vzkříšení si zpochybnit nedovolila). O tom jsme si už říkali.

Jak to, že úctyhodný (říkám to bez ironie) církevní soud se rozhodl, že zabije Ježíše i Lazara?

"Jestli neposlouchají Mojžíše a Proroky, nikdo jim nepomůže".

Co je psáno - to je dáno! Máme velice vážit každé slovo, které vychází z božích slov. To nejsou slova politiků.

Kdo neposlouchá Mojžíše a Proroky, nedá si říci ani od Ježíše.

Neošklivme si lacině židy. Můžeme si od nich nechat nastavit zrcadlo.

Nedělejme z velerady horší lidi, než jsme sami. Komu z nás se nemůže rozsypat manželství? Kdo jsme byli tak stateční za minulého režimu, že nás mohou dávat za příklad toho, kdo se dokázal spolehnou na Boha? Kdo jsme příkladem druhým, aby na nás mohli vidět, jak se má zachovat poctivý člověk, natož křesťan?

Kdo nechce uznat to, co vidí  (jako když Lazar chodil po Jeruzalémě) - ten rozhoduje o tom, jak to s ním dopadne. Tato místa nerozpoznání pravdy jsou výchozím bodem do pekla. Buď se obrátíme do správného směru nebo ne.

Není úplně jednoduché rozpoznat pokroucení božích zákonů - narodili jsme se do poničeného prostředí. Nestačí být jen ve správné partě (církvi).

Ale máme po ruce dostatečné prostředky: máme Mojžíše a Proroky. Navíc se nám věnuje Ježíš, abychom nepřehlédli toto nebezpečí.

Nebudeme-li dobře zacházet s tím, co máme díky Ježíšovi v ruce, pak nám bude těžko někdo moci po smrti pomáhat.Potřebujeme se to naučit teď hned.

Jistě, ledacos se dá po smrti dohnat, ale je to strašně drahé.

"Starého vola nenaučíš tahat," říkali staří.

Potřebujeme se uzdravit od choroby, do které upadli židé (i řada křesťanů před námi)..

Kdo nehledá pravdu, kdo je "machr" a myslí si, že už rozumí, kdo nehledá a začne být přesvědčen o vlastní pravdě, tomu nikdo nepomůže, ani vzkříšený, ani Mesiáš.

Kdo nedá na Mojžíše a Proroky, neuvěří nikomu.

Kdo nechce, tomu nelze pomoci a kdo obelhává sám sebe, vylže se ze všeho.

Jak to ovšem s ním dopadne, to už je druhá věc.

Ježíš přišel proto, abychom měli život. A radost ze života.

--------------

Poznámky:

                   /1      Nedomnívejte se, že já budu na vás u Otce žalovat; vaším žalobcem je Mojžíš, v něhož jste složili svou naději. Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. Nevěříte-li tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům? (J 5,45-57)

                  /2     "Ježíš se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: "Jdi mi z cesty, satane!; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!" (Mk 8,33)