24. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 32,7-14
Datum: 16. 9. 2007
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 32,7-14
; 1 Tim 1,12-17
; Lk 15,1-32
Datum: 16. 9. 2007
K 1.
čtení: Kdo spěchá, bude si myslit, že Mojžíš (Maria, někdo) může být milosrdnější
něž Bůh. /1
Mám trochu obavy, jestli opět vydržíte tyto poznámky. Jakoby to bylo stále dokola. Ale zkusím něco posunout.
Od dětství slýcháváme tato krásná podobenství, jež jsou perlami světové a náboženské literatury.
I když o nich bylo mnoho řečeno, stále znovu a znovu žasneme, jaký je Bůh. /2
Ale všimněme si určitého kontrastu mezi Božím milosrdenstvím a naším zvláštním postojem.
Podobenství ukazují strašlivou věc na naší straně, na kterou se zapomíná a která je nesmírně důležitá.
Nedávno jsme se jí trochu dotkli: jak je vůbec možné, aby někdo, při tak velikém božím milosrdenství, byl v pekle? /3
Jak to, že se na jedné straně rozplýváme nad boží láskou a na druhé straně líčíme Boha jako strůjce hrozné pomsty, věčných trestů, "které Bůh připravil těm, jež se mu odmítají poklonit". /4
Bůh je opravdu nesmírně dobrý, ale je třeba si zároveň připomínat úděsný fakt, že peklo přece jen existuje.
Kde je ta boží dobrota? "No, to je tajemství ...", říkáme, když nevíme kudy kam a když omlouváme svou pohodlnost promýšlet slova, kterými nás Bůh vyučuje.
Není v tom žádný tajuplný problém. Nezapomínejme na dalšího významného partnera ve hře o naší věčnost. Tím velikým božím partnerem jsme my sami.
Jsme pohodlní, zapomínáme k jaké velikosti a svobodě nás Bůh stvořil, zapomínáme a málo si vážíme darů, kterými nás Bůh vybavil, neučíme se těmito hřivnami pořádně pracovat a nechce se nám přijímat svou odpovědnost za své jednání.
Dostatečně si nevšímáme, jak často vetujeme Boha. Často se proti němu stavíme svým nevědomým, a přesto zaviněným odporováním. Proto Ježíš tolik vystupoval proti falešné zbožnosti, která říká: "Tak to není," a lpí na své náboženské představě.
V městských bytech bývá někdy ve dveřích kukátko. Někdo zvoní a domácí se nejprve podívají, kdo zvoní. Když před dveřmi Židů stál tesař z Nazareta, neotevřeli mu.
My neřekneme nahlas: "Bože, zůstaň si, kde jsi". Dušujeme se: "To bychom my přece Pánu Bohu nikdy v životě neudělali".
Jenže sv. Petr a sv. Jan toto několikrát udělali. Samozřejmě ne, když stál před jejich dveřmi. Ale když jim říkal: "Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán a zabit ..."
"Kdepak, to se ti nestane".
Na toto právo "veta" zapomínáme. Místo své odpovědnosti za život a budoucnost jen žebráme u Boha, zaklínáme se božími přísliby a vydíráme všechny svaté ("vždyť nebylo slýcháno, že bys kohokoliv odmítla, kdo se utíkal k tvému milosrdenství ...").
Máme možnost nesouhlasit s Bohem. Přítel nikoho nenutí. Respektuje naší svobodu.
Ježíš se k nám trmácí, jenže nezáleží pouze na Ježíšovi, ale i na nás.
A pokud my na Ježíše nedáme (využijeme právo "veta"), Ježíš nám nemůže pomoci. (Na více místech nemohl uzdravit nemocné ...)
Táta z podobenství jde naproti nejen vracejícímu se marnotratníkovi, jde také naproti staršímu synovi, zve jej a domlouvá mu ...
Jak to, že starší nechce na hostinu? Přijde ke stolu nebo ne?
Podobenství zůstává otevřeno.
Někdy Bohu "neotvíráme", necháváme jej stát před našimi dveřmi.
Jak? Mnoho Ježíšových slov nepřijímáme a jednáme podle svého.
Přesto, že to děláme nevědomky (tak jsme zaslepení přesvědčením o svých dobrých úmyslech a o správnosti své zbožnosti), nejme nevinní. Odmítáme se zamýšlet nad slovy tesaře z Nazareta, nad slovy, která nám Bůh říká skrze některé své posly (i když jim stavíme mramorové náhrobky), odmítáme slova Mesiáše (jemuž zlatíme kříže, sochy a chrámy).
Když to říkám, kdo se nebrání těmto obviněním? Všechno se v nás vzpírá.
Kdo z nás nepřísaháme Ježíši věrnost, jako svatý Petr (upřímně, bez zaváhání, jednomyslně říkáme zasvěcující modlitby Božskému Srdci), ale k poctivému naslouchání a promýšlení Božích slov se nemáme.
(Připomenu poznámky z minulé neděle: rozmysli si, co to obnáší být mým učeníkem.)
Nemáme omluvu, jsme dospělí, máme rozum, Bůh se nám dostatečně věnuje, a přesto si vedeme svou.
Nedělejme si iluze, že jsme lepší, než sv. Petr a sv. Jan. (Ti svou chybu nakonec přiznali. Měli výhodu, že jim to Ježíš natvrdo říkal, my jsme s Ježíšem ještě nebyli konfrontováni.)
Pokud si nenastavíme zrcadlo Ježíšových slov, nepoznáme, že trpíme stejným zatížením jako apoštolové - přesvědčením, že naše zbožnost je ta pravá. Nevšimneme si, že nejsme poctiví k Božímu varování.
Toto byl základní problém nepřijetí Mesiáše tenkráte i dnes. Dnes, stejně jako tenkrát, si zbožní myslí, že Bohu rozumí. Tenkráte i dnes si umíme přiznávat všelijaké provinění, ale nepochybujeme o správnosti svých názorů o Bohu. Dokonce v tomto směru zneužíváme boží přísliby, že jsme v pravé a neomylné církvi (to byli židé také).
Oba synové z podobenství byli v dobré rodině, dobře vychováváni, měli skvělého tátu, a přesto bloudili. (I satan prožil krásné "mládí".)
Je důležité prosit Ježíše o pomoc, aby nám pomohl pochopit "náročnou" pravdu, že můžeme Bohu říci: "Bože, já tě neberu," a přiznat si, že se nám nechce radu přijímat. "Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali." (J 1,11
Potřebujeme prohlédnout, že Boha "nevědomky" umlčujeme a že naše odmítnutí často vypadá, jako upřímný a dobrý úmysl nebo dobrý skutek. /5
Vetujeme Boha, a proto existuje zatracení.
Vedeme zbožné řeči o Boží lásce a nevěříme, že peklo existuje. Podceňujeme Ježíšova slova, jako kdyby s peklem jen tak naoko strašil (jako některé maminky, která vyhrožují a jejich dítě ví, že ta slova nikdy nesplní). Všimněme si, jak často lidé podceňují nebezpečí (nacisty, komunisty ...)
Místo poctivého promýšlení Ježíšových varování si myslíme, že jednou, až bude mít Bůh zvlášť dobrou náladu, prohlásí: "Otevřete brány pekla, co jsme si, to jsme si - všichni ke stolu!"
Jak to, že zbožní lidé - farizeové i učitelé zákona (nejen navedená chátra), křičeli "ukřižuj".
Jak se to může stát?
Nepromýšlíme to.
Pokud hříšník dělá jasné hříchy, tak Boha "hází přes palubu", vetuje Boha zjevně. Říká si, kašlu na to, žádný Bůh není. Např. když Magdaléně říkali: "Počkej, až přijde Mesiáš, ten tě vyrychtuje", myslela si: "Co nějakej Mesiáš." Celníci Matouš a Zacheus také mávli nad Mesiášem rukou: "To jsou zbožné povídačky," a kolaborovali s Římany.
Když potom slyšeli, že Ježíš dělá zázraky, zděsili se: "Ajajaj, já jsem se přepočítal, vsadil jsem na špatného koně". A když Ježíš řekl: "Pojď za mnou", Matouš s radostí vyskočil a z radosti uspořádal hostinu, že může jíst s Ježíšem. Proč takto reagovali někteří hříšníci?
Vetovali Boha zjevně.
Ale bohatý mládenec by nikdy neřekl: "Já budu Boha vetovat". Od své mladosti byl zbožný!!
Jenže když se setkal s Ježíšem, tak mu "nerozuměl".
Farizeové a zákoníci byli náboženskou elitou. I o ně se Ježíš ucházel (jako pastýř v podobenství o zatoulané ovci, jako žena s roztrženým náhrdelníkem a jako táta, který se uchází i o "vzorného" staršího syna). Všichni jsme zváni do nebe. Bůh dělá vše pro to, abychom se u něj sešli. Ostatní je už pouze nás. Záleží už jen na nás, jestli přijdeme ke stolu.
Pozvaní na hostinu jsou znovu zváni (Mt 22,4
Jenže starší syn, bohatý mladík, i zbožní farizeové a zákoníci čekali, že je Mesiáš odmění za jejich zbožnost a dá jim metál za jejich výkon. (Nenechali si vysvětlit Ježíšova slova: "Až učiníte vše, co vám bylo přikázáno, řekněte: Služebníci neužiteční jsme ...", srov. Lk 17,10
Starší syn se pohoršil nad tátou, bohatý mladík zakysle odešel, hosté na svatbu nepřišli, farizeové se urazili ...
Už jen my rozhodujeme, my se pohoršujeme nad Bohem, my si nevážíme jeho slov. /6
Marnotratnému synovi otevřela oči jeho nouze (v nouzi poznáš přítele), Petrovi a Janovi jeho selhání.
Starší syn by si nikdy nedovolil něco takového, jako jeho mladší bratr. Jenže dosud neobjevil, že má v tátovi poklad; dře na poli z povinnosti (viz poznámky z minulé neděle).
Každý rozhoduje o svém osudu, hříšník i ten "vzorný".
Zbožní se pohoršovali nad Ježíšem: "Stoluje s hříšníky a celníky", starší syn vyčítá: "Tys vystrojil hostinu neřádovi". Lidé tohoto druhu ještě nevidí svou vzdálenost od Boha. Ta není ve zjevném hříchu, ale v pýše zvláštního druhu - já jsem lepší než druzí, chodím do kostela a nehřeším.
To, čemu říkáme "vykoupení," nespočívá jen v odpuštění hříchů, ale v získání člověka pro Boha, pro jeho plán s lidmi, pro jeho milosrdenství.
Ježíšova matka zřejmě nehřešila, ale ráda přijala (od svého děcka!) poučení o Bohu, o životě. Byla nadšená z velkorysosti Boha (srov. její chvalozpěv - Lk 1,46n
Už jen my, pozvaní, rozhodujeme, zda budeme stolovat s Ježíšem.
Jenže my se pohoršujeme nad Bohem, obviňujeme jej, že někomu nadržuje a málo oceňuje náš výkon (vzpomeňme si na reptající dělníky, kteří pracovali na vinici od rána. Mt 20,1-16
My máme svou spravedlnost; tou soudíme Boha, jako starší syn otce z podobenství. Velkorysost máme Bohu za zlé! Nepřejeme smilování těm, kteří si "užívali" .
Neobjevili jsme dosud v Bohu poklad. Jsme nádeníci. Jsme lidmi výkonu, za který si přece zasloužíme odměnu a metál!
Mladší syn kudy chodí, vypráví, jak skvělého má tátu. Starší je zatrpklý.
Bohatství je krásné a Bůh nám je přeje, ale Ježíš nás varuje, abychom si nezakládali tolik na svých darech a hospodaření s nimi. Bohatému hrozí nebezpečí, že se zhlíží v sobě a neumí pozvednout hlavu k dárci. Jeho výkon mu je cennější něž přátelství.
Přítel a přátelství je víc než samotný dar.
To vše neznamená, že můžeme klidně hřešit. Hřích oslepuje. Jako alkohol postihuje játra, tak hřích rozleptává naši soudnost a vztahy.
My zbožní (všech dob) přicházíme k Ježíši a jsme prověřováni, zda sneseme Boží přejícnost jiným.
Marie nezávidí, je vyladěná na boží velikost a přejícnost.
Nevěříme Ježíši, že i my potřebují obrácení od "své spravedlnosti". Neuvědomujeme si, že máme změnit svůj postoj, své vidění, své názory na to, co je dobré a co je špatné.
Už tenkráte se pohoršovali nad Ježíšem, že k němu přicházejí hříšníci a neuvědomovali si, že sami jsou na tom o mnoho hůře. Jejich vetování Boha je totiž skryté, nenápadné, a proto je o mnoho záludnější a účinnější. Vlastně stále byli vůči Bohu zády a vůbec si to neuvědomovali.
Proto jsme k tomuto tématu znovu a znovu Písmem vraceni. Mám obavu, že aby to někoho neotrávilo, ale není dobré spěchat.
Na počítači vidíme, že dokud nezvládneme určitou dovednost, nehneme se dál.
Počítejme s tím, že ve svém postoji vůči Ježíšovi děláme některé chyby, o kterých zatím nevíme. Zřejmě mám ve své víře určitá slabá místa, nedořešená pochopení Ježíšových slov.
Zatím jsme v dějinách stále selhávali na nepochopení Ježíšovy nabídky a pomoci.
Potřebujeme porozumět Ježíši lépe než dosud. Jen tak může být ve světě lépe.
Poznámky:
/1 City patří k našemu cennému vnitřnímu bohatství ...
Pocity nemáme potlačovat, něco signalizují nám i druhým. Je třeba s nimi pracovat, aby nás nesvedly stranou, protože nemusí být objektivní (to neznamená, že jsou špatné) ...
/2 Pastýř kvůli zatoulané ovci riskuje, zatímco se jí pokouší najít, mohou napadnou stádo šelmy nebo lupiči. (Když se Ježíš zastával ženy, která jej vyhledala na návštěvě u farizeje Šimona, velice riskoval, že ztratí ostatní hosty. Srov. Lk 7,36-50
Která žena by si necenila mince, které dostala při různých příležitostech do svého náhrdelníku, od babičky, od manžela ... (Připomínám milou pozornost Učitele, který pro ženy použil řadu podobenství z jejich - ženského světa).
Táta z podobenství nenaříká nad promrhaným majetkem, který pro syna získával tvrdou prací ...
/3 A proč má někdo tak strašnou představu o Bohu, že kdo se dostane do pekla, nemá už cestu ven. ("Jak rádi by viděli Boha, ale už je pozdě", jsme se učili v náboženství.)
/4 Sv. Petr se ujal nově příchozího: "Nejdříve si uděláme exkurzi, začneme peklem".
V prvním oddělení se stoly prohýbaly všemi možnými pokrmy a všichni se cpali, až jim naskakovaly boule za ušima ...
V druhém bylo neuvěřitelně mnoho všelijakého chlastu a všichni jen pili ...
Ve třetím klasika: kotle, rozpálená smůla na 600 C, čerti v poklusu přikládající pod kotle, smrad z připáleného masa a nesnesitelný řev zavržených ...
"Petře, jak to, takový rozdíl, co to třetí oddělní?"
"Tady jsou katolíci."
"Jak to?"
"Oni si to tak přejí ..."
(Mimochodem, ďáblové v pekle nejsou personál, ale klienti.)
/5 Petr to myslel dobře a upřímně: "To se ti, Ježíši nemůže stát, abys byl zabit, natož potupně ukřižován. K čemu by to bylo dobré? My to nedopustíme.
Kdyby tě všichni opustili, na mě se můžeš rozhodně spolehnout. Věř mi, se mnou můžeš počítat."
Je to jako naše modlitby. A chybí tam pravá pokora.
Petr si nepřipouštěl, že by mohl Ježíše zapřít. Neřekl: "Ježíši, myslíš, že bych tě mohl zapřít? Co mám dělat, můžeš mi, prosím tě, poradit?"
Ježíš by mu řekl: "Petře, nechoď k ohni".)
/6 "Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání." (2 Petr 3,9
Mám trochu obavy, jestli opět vydržíte tyto poznámky. Jakoby to bylo stále dokola. Ale zkusím něco posunout.
Od dětství slýcháváme tato krásná podobenství, jež jsou perlami světové a náboženské literatury.
I když o nich bylo mnoho řečeno, stále znovu a znovu žasneme, jaký je Bůh. /2
Ale všimněme si určitého kontrastu mezi Božím milosrdenstvím a naším zvláštním postojem.
Podobenství ukazují strašlivou věc na naší straně, na kterou se zapomíná a která je nesmírně důležitá.
Nedávno jsme se jí trochu dotkli: jak je vůbec možné, aby někdo, při tak velikém božím milosrdenství, byl v pekle? /3
Jak to, že se na jedné straně rozplýváme nad boží láskou a na druhé straně líčíme Boha jako strůjce hrozné pomsty, věčných trestů, "které Bůh připravil těm, jež se mu odmítají poklonit". /4
Bůh je opravdu nesmírně dobrý, ale je třeba si zároveň připomínat úděsný fakt, že peklo přece jen existuje.
Kde je ta boží dobrota? "No, to je tajemství ...", říkáme, když nevíme kudy kam a když omlouváme svou pohodlnost promýšlet slova, kterými nás Bůh vyučuje.
Není v tom žádný tajuplný problém. Nezapomínejme na dalšího významného partnera ve hře o naší věčnost. Tím velikým božím partnerem jsme my sami.
Jsme pohodlní, zapomínáme k jaké velikosti a svobodě nás Bůh stvořil, zapomínáme a málo si vážíme darů, kterými nás Bůh vybavil, neučíme se těmito hřivnami pořádně pracovat a nechce se nám přijímat svou odpovědnost za své jednání.
Dostatečně si nevšímáme, jak často vetujeme Boha. Často se proti němu stavíme svým nevědomým, a přesto zaviněným odporováním. Proto Ježíš tolik vystupoval proti falešné zbožnosti, která říká: "Tak to není," a lpí na své náboženské představě.
V městských bytech bývá někdy ve dveřích kukátko. Někdo zvoní a domácí se nejprve podívají, kdo zvoní. Když před dveřmi Židů stál tesař z Nazareta, neotevřeli mu.
My neřekneme nahlas: "Bože, zůstaň si, kde jsi". Dušujeme se: "To bychom my přece Pánu Bohu nikdy v životě neudělali".
Jenže sv. Petr a sv. Jan toto několikrát udělali. Samozřejmě ne, když stál před jejich dveřmi. Ale když jim říkal: "Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán a zabit ..."
"Kdepak, to se ti nestane".
Na toto právo "veta" zapomínáme. Místo své odpovědnosti za život a budoucnost jen žebráme u Boha, zaklínáme se božími přísliby a vydíráme všechny svaté ("vždyť nebylo slýcháno, že bys kohokoliv odmítla, kdo se utíkal k tvému milosrdenství ...").
Máme možnost nesouhlasit s Bohem. Přítel nikoho nenutí. Respektuje naší svobodu.
Ježíš se k nám trmácí, jenže nezáleží pouze na Ježíšovi, ale i na nás.
A pokud my na Ježíše nedáme (využijeme právo "veta"), Ježíš nám nemůže pomoci. (Na více místech nemohl uzdravit nemocné ...)
Táta z podobenství jde naproti nejen vracejícímu se marnotratníkovi, jde také naproti staršímu synovi, zve jej a domlouvá mu ...
Jak to, že starší nechce na hostinu? Přijde ke stolu nebo ne?
Podobenství zůstává otevřeno.
Někdy Bohu "neotvíráme", necháváme jej stát před našimi dveřmi.
Jak? Mnoho Ježíšových slov nepřijímáme a jednáme podle svého.
Přesto, že to děláme nevědomky (tak jsme zaslepení přesvědčením o svých dobrých úmyslech a o správnosti své zbožnosti), nejme nevinní. Odmítáme se zamýšlet nad slovy tesaře z Nazareta, nad slovy, která nám Bůh říká skrze některé své posly (i když jim stavíme mramorové náhrobky), odmítáme slova Mesiáše (jemuž zlatíme kříže, sochy a chrámy).
Když to říkám, kdo se nebrání těmto obviněním? Všechno se v nás vzpírá.
Kdo z nás nepřísaháme Ježíši věrnost, jako svatý Petr (upřímně, bez zaváhání, jednomyslně říkáme zasvěcující modlitby Božskému Srdci), ale k poctivému naslouchání a promýšlení Božích slov se nemáme.
(Připomenu poznámky z minulé neděle: rozmysli si, co to obnáší být mým učeníkem.)
Nemáme omluvu, jsme dospělí, máme rozum, Bůh se nám dostatečně věnuje, a přesto si vedeme svou.
Nedělejme si iluze, že jsme lepší, než sv. Petr a sv. Jan. (Ti svou chybu nakonec přiznali. Měli výhodu, že jim to Ježíš natvrdo říkal, my jsme s Ježíšem ještě nebyli konfrontováni.)
Pokud si nenastavíme zrcadlo Ježíšových slov, nepoznáme, že trpíme stejným zatížením jako apoštolové - přesvědčením, že naše zbožnost je ta pravá. Nevšimneme si, že nejsme poctiví k Božímu varování.
Toto byl základní problém nepřijetí Mesiáše tenkráte i dnes. Dnes, stejně jako tenkrát, si zbožní myslí, že Bohu rozumí. Tenkráte i dnes si umíme přiznávat všelijaké provinění, ale nepochybujeme o správnosti svých názorů o Bohu. Dokonce v tomto směru zneužíváme boží přísliby, že jsme v pravé a neomylné církvi (to byli židé také).
Oba synové z podobenství byli v dobré rodině, dobře vychováváni, měli skvělého tátu, a přesto bloudili. (I satan prožil krásné "mládí".)
Je důležité prosit Ježíše o pomoc, aby nám pomohl pochopit "náročnou" pravdu, že můžeme Bohu říci: "Bože, já tě neberu," a přiznat si, že se nám nechce radu přijímat. "Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali." (J 1,11
)
Potřebujeme prohlédnout, že Boha "nevědomky" umlčujeme a že naše odmítnutí často vypadá, jako upřímný a dobrý úmysl nebo dobrý skutek. /5
Vetujeme Boha, a proto existuje zatracení.
Vedeme zbožné řeči o Boží lásce a nevěříme, že peklo existuje. Podceňujeme Ježíšova slova, jako kdyby s peklem jen tak naoko strašil (jako některé maminky, která vyhrožují a jejich dítě ví, že ta slova nikdy nesplní). Všimněme si, jak často lidé podceňují nebezpečí (nacisty, komunisty ...)
Místo poctivého promýšlení Ježíšových varování si myslíme, že jednou, až bude mít Bůh zvlášť dobrou náladu, prohlásí: "Otevřete brány pekla, co jsme si, to jsme si - všichni ke stolu!"
Jak to, že zbožní lidé - farizeové i učitelé zákona (nejen navedená chátra), křičeli "ukřižuj".
Jak se to může stát?
Nepromýšlíme to.
Pokud hříšník dělá jasné hříchy, tak Boha "hází přes palubu", vetuje Boha zjevně. Říká si, kašlu na to, žádný Bůh není. Např. když Magdaléně říkali: "Počkej, až přijde Mesiáš, ten tě vyrychtuje", myslela si: "Co nějakej Mesiáš." Celníci Matouš a Zacheus také mávli nad Mesiášem rukou: "To jsou zbožné povídačky," a kolaborovali s Římany.
Když potom slyšeli, že Ježíš dělá zázraky, zděsili se: "Ajajaj, já jsem se přepočítal, vsadil jsem na špatného koně". A když Ježíš řekl: "Pojď za mnou", Matouš s radostí vyskočil a z radosti uspořádal hostinu, že může jíst s Ježíšem. Proč takto reagovali někteří hříšníci?
Vetovali Boha zjevně.
Ale bohatý mládenec by nikdy neřekl: "Já budu Boha vetovat". Od své mladosti byl zbožný!!
Jenže když se setkal s Ježíšem, tak mu "nerozuměl".
Farizeové a zákoníci byli náboženskou elitou. I o ně se Ježíš ucházel (jako pastýř v podobenství o zatoulané ovci, jako žena s roztrženým náhrdelníkem a jako táta, který se uchází i o "vzorného" staršího syna). Všichni jsme zváni do nebe. Bůh dělá vše pro to, abychom se u něj sešli. Ostatní je už pouze nás. Záleží už jen na nás, jestli přijdeme ke stolu.
Pozvaní na hostinu jsou znovu zváni (Mt 22,4
), táta domlouvá synovi
...
Jenže starší syn, bohatý mladík, i zbožní farizeové a zákoníci čekali, že je Mesiáš odmění za jejich zbožnost a dá jim metál za jejich výkon. (Nenechali si vysvětlit Ježíšova slova: "Až učiníte vše, co vám bylo přikázáno, řekněte: Služebníci neužiteční jsme ...", srov. Lk 17,10
)
Starší syn se pohoršil nad tátou, bohatý mladík zakysle odešel, hosté na svatbu nepřišli, farizeové se urazili ...
Už jen my rozhodujeme, my se pohoršujeme nad Bohem, my si nevážíme jeho slov. /6
Marnotratnému synovi otevřela oči jeho nouze (v nouzi poznáš přítele), Petrovi a Janovi jeho selhání.
Starší syn by si nikdy nedovolil něco takového, jako jeho mladší bratr. Jenže dosud neobjevil, že má v tátovi poklad; dře na poli z povinnosti (viz poznámky z minulé neděle).
Každý rozhoduje o svém osudu, hříšník i ten "vzorný".
Zbožní se pohoršovali nad Ježíšem: "Stoluje s hříšníky a celníky", starší syn vyčítá: "Tys vystrojil hostinu neřádovi". Lidé tohoto druhu ještě nevidí svou vzdálenost od Boha. Ta není ve zjevném hříchu, ale v pýše zvláštního druhu - já jsem lepší než druzí, chodím do kostela a nehřeším.
To, čemu říkáme "vykoupení," nespočívá jen v odpuštění hříchů, ale v získání člověka pro Boha, pro jeho plán s lidmi, pro jeho milosrdenství.
Ježíšova matka zřejmě nehřešila, ale ráda přijala (od svého děcka!) poučení o Bohu, o životě. Byla nadšená z velkorysosti Boha (srov. její chvalozpěv - Lk 1,46n
).
Už jen my, pozvaní, rozhodujeme, zda budeme stolovat s Ježíšem.
Jenže my se pohoršujeme nad Bohem, obviňujeme jej, že někomu nadržuje a málo oceňuje náš výkon (vzpomeňme si na reptající dělníky, kteří pracovali na vinici od rána. Mt 20,1-16
)
My máme svou spravedlnost; tou soudíme Boha, jako starší syn otce z podobenství. Velkorysost máme Bohu za zlé! Nepřejeme smilování těm, kteří si "užívali" .
Neobjevili jsme dosud v Bohu poklad. Jsme nádeníci. Jsme lidmi výkonu, za který si přece zasloužíme odměnu a metál!
Mladší syn kudy chodí, vypráví, jak skvělého má tátu. Starší je zatrpklý.
Bohatství je krásné a Bůh nám je přeje, ale Ježíš nás varuje, abychom si nezakládali tolik na svých darech a hospodaření s nimi. Bohatému hrozí nebezpečí, že se zhlíží v sobě a neumí pozvednout hlavu k dárci. Jeho výkon mu je cennější něž přátelství.
Přítel a přátelství je víc než samotný dar.
To vše neznamená, že můžeme klidně hřešit. Hřích oslepuje. Jako alkohol postihuje játra, tak hřích rozleptává naši soudnost a vztahy.
My zbožní (všech dob) přicházíme k Ježíši a jsme prověřováni, zda sneseme Boží přejícnost jiným.
Marie nezávidí, je vyladěná na boží velikost a přejícnost.
Nevěříme Ježíši, že i my potřebují obrácení od "své spravedlnosti". Neuvědomujeme si, že máme změnit svůj postoj, své vidění, své názory na to, co je dobré a co je špatné.
Už tenkráte se pohoršovali nad Ježíšem, že k němu přicházejí hříšníci a neuvědomovali si, že sami jsou na tom o mnoho hůře. Jejich vetování Boha je totiž skryté, nenápadné, a proto je o mnoho záludnější a účinnější. Vlastně stále byli vůči Bohu zády a vůbec si to neuvědomovali.
Proto jsme k tomuto tématu znovu a znovu Písmem vraceni. Mám obavu, že aby to někoho neotrávilo, ale není dobré spěchat.
Na počítači vidíme, že dokud nezvládneme určitou dovednost, nehneme se dál.
Počítejme s tím, že ve svém postoji vůči Ježíšovi děláme některé chyby, o kterých zatím nevíme. Zřejmě mám ve své víře určitá slabá místa, nedořešená pochopení Ježíšových slov.
Zatím jsme v dějinách stále selhávali na nepochopení Ježíšovy nabídky a pomoci.
Potřebujeme porozumět Ježíši lépe než dosud. Jen tak může být ve světě lépe.
Poznámky:
/1 City patří k našemu cennému vnitřnímu bohatství ...
Pocity nemáme potlačovat, něco signalizují nám i druhým. Je třeba s nimi pracovat, aby nás nesvedly stranou, protože nemusí být objektivní (to neznamená, že jsou špatné) ...
/2 Pastýř kvůli zatoulané ovci riskuje, zatímco se jí pokouší najít, mohou napadnou stádo šelmy nebo lupiči. (Když se Ježíš zastával ženy, která jej vyhledala na návštěvě u farizeje Šimona, velice riskoval, že ztratí ostatní hosty. Srov. Lk 7,36-50
)
Která žena by si necenila mince, které dostala při různých příležitostech do svého náhrdelníku, od babičky, od manžela ... (Připomínám milou pozornost Učitele, který pro ženy použil řadu podobenství z jejich - ženského světa).
Táta z podobenství nenaříká nad promrhaným majetkem, který pro syna získával tvrdou prací ...
/3 A proč má někdo tak strašnou představu o Bohu, že kdo se dostane do pekla, nemá už cestu ven. ("Jak rádi by viděli Boha, ale už je pozdě", jsme se učili v náboženství.)
/4 Sv. Petr se ujal nově příchozího: "Nejdříve si uděláme exkurzi, začneme peklem".
V prvním oddělení se stoly prohýbaly všemi možnými pokrmy a všichni se cpali, až jim naskakovaly boule za ušima ...
V druhém bylo neuvěřitelně mnoho všelijakého chlastu a všichni jen pili ...
Ve třetím klasika: kotle, rozpálená smůla na 600 C, čerti v poklusu přikládající pod kotle, smrad z připáleného masa a nesnesitelný řev zavržených ...
"Petře, jak to, takový rozdíl, co to třetí oddělní?"
"Tady jsou katolíci."
"Jak to?"
"Oni si to tak přejí ..."
(Mimochodem, ďáblové v pekle nejsou personál, ale klienti.)
/5 Petr to myslel dobře a upřímně: "To se ti, Ježíši nemůže stát, abys byl zabit, natož potupně ukřižován. K čemu by to bylo dobré? My to nedopustíme.
Kdyby tě všichni opustili, na mě se můžeš rozhodně spolehnout. Věř mi, se mnou můžeš počítat."
Je to jako naše modlitby. A chybí tam pravá pokora.
Petr si nepřipouštěl, že by mohl Ježíše zapřít. Neřekl: "Ježíši, myslíš, že bych tě mohl zapřít? Co mám dělat, můžeš mi, prosím tě, poradit?"
Ježíš by mu řekl: "Petře, nechoď k ohni".)
/6 "Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání." (2 Petr 3,9
)