23. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 6,21-23 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 9,13-18
Datum: 9. 9. 2007
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 6,21-23 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 9,13-18
; Flm 1,9b-10.12-17
; Lk 14,25-33
Datum: 9. 9. 2007
Slova:"Když
někdo přichází ke mně a neklade své nejbližší na druhé místo", se může zdát mnoha
lidem jasná. Ale zastavíme-li se u nich, objevíme jejich hloubku.
Je otázkou, jak to Ježíš řekl. Jeden evangelista píše: "Kdo nemá v nenávisti...", druhý užívá slabší vyjádření: "Dát na druhé místo ...". (Je dobré si porovnat evangelisty i různé překlady.)
Každý obrat znamená ovšem něco jiného.
Jsem-li v křesťanství nerozhodný, nechápu-li dostatečně co křesťanství je, neobjevil-li jsem výhodnost Ježíšových požadavků a nutím-li se do nich - pak jsem dal Ježíše na první místo.
Jenže to jsem se nutil. Nejdu za Ježíšem s chutí. (A je otázkou, jak dlouho mi takové "následování" Ježíše vydrží.)
Ježíš ale zřejmě řekl: "Kdo nemá v nenávisti svého otce, matku ...". Tento obrat se nám jeví drsně, přehnaně, absurdně.
Proč Ježíš používá takový divný slovník?
Chce nás upozornit na něco velice důležitého. Dojde-li totiž ke střetu hodnot - pak je důležité, co mě táhne. Která hodnota je pro mě zajímavější, důležitější, převažující.
Nezapomeňme: "Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a z radosti nad tím jde, prodá všecko co má a koupí to pole. (Srov. Mt 13,44
My jsme si zvykli pouze na základě vnitřního diktátu dávat věci na první místo. Kolikrát se nám do určité věci nechce, v určitých situacích se to zahoupe (ať už je to otázka poctivosti v práci, slibu, bohoslužeb, hospodaření s časem, pornografie, manželské věrnosti ...) a my si řekneme: "Musím udělat to a to, jinak by to byl hřích. /1
Dát na první místo Boží přikázání ale není nalezený poklad. Je to něco, k čemu se nutíme. A takovéto nucené křesťanství, kdy se nutím v konfliktních situacích dávat na první místo Ježíše, je velmi namáhavá věc. Nadřeme se a užitek (záslužnost), pokud vůbec nějaký je, je velmi malý! Navíc v dobách blahobytu takový vztah k Bohu velice slábne.
Obrat: "Kdo nemá v nenávisti otce, matku...." - je oříškem k rozlousknutí.
Ježíš neříká: "Za mého učedníka se hodí ten, kdo je doma rozhádán, kdo má na manželku dopal (a v určitých situacích řekne: "Nemůžu jí zahnout, to by byl hřích", nebo: "Musím už jít z hospody, aby nevyváděla").
Když nám bude někdo brát poklad, budeme mít na něj velikou zlost; bere mi něco, co je mi drahé. Lehko si představíme, jaký je rozdíl mezi pocity toho, který "musí" (nutí se do křesťanství: "Byl jsem v neděli k kostele") a toho, který je smutný, že se nedostal na bohoslužbu, protože se na ni těší víc než do divadla nebo na fotbal).
Nebezpečné na nucení se do křesťanství je to, že jsem dal něco na druhé místo před "přikázáním" a myslím si, že je vše v pořádku, a mám dobrý pocit, jak jsem nad sebou zvítězil.
Určité věci děláme z diktátu rozumu: "To je nutné", říkáme si a potom to uděláme. Ale když je to věc po které toužíme (a ne věc diktátu rozumu), a někdo nám ji bere, pak máme na něj dopal. Toto je nutné rozlišit.
Řada zbožných lidí vám dokonce bude tvrdit, že je záslužnější něco udělat, když se musím přemáhat, protože, co víc bolí, má to charakter oběti.
Ježíš nás vede jinou cestou. Bůh je milující táta a máma.
Proč i apoštolové Ježíšovi někdy nerozuměli? Proč my mnohokráte začínáme a ztroskotáváme?
Protože máme tyto věci nedotažené.
Např. nemáme ujasněné, proč "jdeme do kostela" (proč jdeme ke Stolu Páně, proč se modlíme) . Pozor, na to nestačí slovní odcitování odpovědi z katechismu.
"Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce." (Mt 6,21
Ledaskdo se přinutí jít do kostela, i když by tak rád šel na výlet. Řekne si např.: "Nejdřív povinnost, potom zábava. Vypadá to pěkně, ale je to horor.
Tímto způsobem se vychováváme k tomu, abychom v sobě něco lámali a nevychováváme se k tomu, abych našel poklad.
Potom jsou pro nás pokladem jiné věci a jiné věci jsou pro nás přitažlivé. Pak člověk ze strachu z porušení přikázání nekrademe cizí jablka nebo nepohlížíme na cizí manželku, a ne proto, že mám hezký vztah k manželce. Takový člověk se bojí dělat hříchy - strach je tou silou, která jej drží. A ne krásný vztah, který je nadevše. To je obrovský rozdíl.
Porovnejte si to na postoji s vašimi dětmi. Jak si přejete, aby vás měli rádi? Spokojíte se jen s posloucháním rozkazů? (Proto občas připomínám, že židům slovo přikázání nezní jako rozkaz nebo příkaz, ale je jim ukazatelem cesty k životu. Vy byste také řekli dětem: "Mé rady tě chrání, abys nevypadl z mé náruče". )
Všimněme si, že nás Ježí nekárá. Ukazuje nám velice příjemnou cestu. Potřebujeme objevit Boha jako nádhernou a milující bytost a pak nám bude křesťanství nalézáním a vykopáváním pokladu.
Už nebude plněním povinnosti a boží vůle, kdy se musí člověk přemáhat a zapírat se. /2
O co lepší je objevit pravý poklad a ne si jen říkat: "Já se tam nesmím koukat, to křesťan nedělá".
Nemáme-li dobrý vztah v manželství, pak to znamená, že můj vztah doma nemám dořešen. Mohu říci: "Měli jsme svatbu v kostele, nemohu se rozvést, dávám přikázání na první místo", ale nemohu říci "Já jsem našel poklad, já jsem šťastný". Každý vidí, jak veliký je v tom rozdíl.
Je dobré vědět, že vztah s Ježíšem může být něco závratného. A každý můžeme tuto krásu objevit. Dá to trochu práce a je důležité nepolevit, dokud to nenajdeme a pak se dostaneme na úplně jinou rovinu vztahu. Pak se budeme s Bohem vodit za ruce.
Znovu řeknu, Ježíš nekárá nikoho, kdo ještě v jeho přátelství poklad neobjevil. Zve nás k takovému vztahu. Samozřejmě veliký a silný vztah něco vyžaduje, stejně jako třeba v manželství. Proto Ježíš říká: "Když někdo začne stavět věž, nejdříve si spočítá, zda má na stavbu dost peněz. Zrovna tak si pořádně rozmyslete, jestliže půjdete za mnou nebo ne".
Vlastně je to určité odmítnutí těch, kteří za Ježíšem šli, aniž by to měli promyšlené. Všimněme si první věty čtení: "Ježíše doprovázely velké zástupy. Ježíš se otočil a řekl: "Když někdo přichází ke mně ..." To znamená: "Vy, co jste tady, poslouchejte, rozmyslete si to ..."
Nemluví o poslední hodině života, ale o našem učednictví, o svých spolupracovnících. "Když už za mnou jdeš, dělej to pořádně nebo jdi domů".
Dokladem toho je i věta: "Tak také žádný z vás, kdo se nezřekne všeho co má, nemůže být mým učedníkem".
Toto není podobenství o těch, kteří nemají hořící lampy (tam je to podobenství o konci života).
Ale zde jsme vybízeni: "Rozmysli si, jestli za mnou půjdeš nebo ne".
Proč? Ježíš se pomalu blíží k Jeruzalému a ví, že právě tyto bezhlavé zástupy ctitelů budou bezhlavě vykřikovat: "Hosana synu Davidovu", a nakonec budou bezhlavě křičet: "Ukřižuj, krev jeho na nás a naše děti". Toto si musíme dosadit.
Pokud máme totiž své naivní představy, které se neplní, býváme naštvaní a vyvalí se z nás hněv ("Na kříž s ním").
Tak to bývá na nějaké větší cestě, výpravě, manželství: "To je hrůza, kam jsi mě pozval, dál nejdu." A často nehledáme chybu na správném místě, ale obviníme druhého: "Jsi nesnesitelný", nebo se vymlouváme na kdeco.
Ježíš nás upozorňuje, že být jeho učedníkem je také náročné.
(My křtíme kdekoho. Mluvíme jen o milosti, které se pokřtěným dostává. O spolupráci s Božími dary už mluvíme méně. Do semináře lákáme kdekoho ...)
Ježíš nás zve k velikému poslání, ale je velice solidní a nic nám nezatajuje. Být jeho učedníkem je náročné, ale co pořádného není náročné?
--------------------------------
Poznámky:
/1 Neříkejme: "Musím udělat tu a tu práci, musím jít z hospody domů, musím v neděli do kostela ..." Nic nemusíme, jen umřít. Vypusťme to slovo ze svého slovníku a říkejme: "Jdu z hospody domů za manželkou, rozhodl jsem se pro tu a tu práci ..."
/2 Nechci nasazovat růžové brýle. Častokráte na sebe potřebujeme být pevní, ale proto, že jsme se předtím svobodně rozhodli, častokráte máme ve vztahu pocit, že nic necítíte k druhému, ale to je něco jiného. Natolik můžeme porozumět svým pocitům a pracovat s nimi.
Je otázkou, jak to Ježíš řekl. Jeden evangelista píše: "Kdo nemá v nenávisti...", druhý užívá slabší vyjádření: "Dát na druhé místo ...". (Je dobré si porovnat evangelisty i různé překlady.)
Každý obrat znamená ovšem něco jiného.
Jsem-li v křesťanství nerozhodný, nechápu-li dostatečně co křesťanství je, neobjevil-li jsem výhodnost Ježíšových požadavků a nutím-li se do nich - pak jsem dal Ježíše na první místo.
Jenže to jsem se nutil. Nejdu za Ježíšem s chutí. (A je otázkou, jak dlouho mi takové "následování" Ježíše vydrží.)
Ježíš ale zřejmě řekl: "Kdo nemá v nenávisti svého otce, matku ...". Tento obrat se nám jeví drsně, přehnaně, absurdně.
Proč Ježíš používá takový divný slovník?
Chce nás upozornit na něco velice důležitého. Dojde-li totiž ke střetu hodnot - pak je důležité, co mě táhne. Která hodnota je pro mě zajímavější, důležitější, převažující.
Nezapomeňme: "Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a z radosti nad tím jde, prodá všecko co má a koupí to pole. (Srov. Mt 13,44
)
My jsme si zvykli pouze na základě vnitřního diktátu dávat věci na první místo. Kolikrát se nám do určité věci nechce, v určitých situacích se to zahoupe (ať už je to otázka poctivosti v práci, slibu, bohoslužeb, hospodaření s časem, pornografie, manželské věrnosti ...) a my si řekneme: "Musím udělat to a to, jinak by to byl hřích. /1
Dát na první místo Boží přikázání ale není nalezený poklad. Je to něco, k čemu se nutíme. A takovéto nucené křesťanství, kdy se nutím v konfliktních situacích dávat na první místo Ježíše, je velmi namáhavá věc. Nadřeme se a užitek (záslužnost), pokud vůbec nějaký je, je velmi malý! Navíc v dobách blahobytu takový vztah k Bohu velice slábne.
Obrat: "Kdo nemá v nenávisti otce, matku...." - je oříškem k rozlousknutí.
Ježíš neříká: "Za mého učedníka se hodí ten, kdo je doma rozhádán, kdo má na manželku dopal (a v určitých situacích řekne: "Nemůžu jí zahnout, to by byl hřích", nebo: "Musím už jít z hospody, aby nevyváděla").
Když nám bude někdo brát poklad, budeme mít na něj velikou zlost; bere mi něco, co je mi drahé. Lehko si představíme, jaký je rozdíl mezi pocity toho, který "musí" (nutí se do křesťanství: "Byl jsem v neděli k kostele") a toho, který je smutný, že se nedostal na bohoslužbu, protože se na ni těší víc než do divadla nebo na fotbal).
Nebezpečné na nucení se do křesťanství je to, že jsem dal něco na druhé místo před "přikázáním" a myslím si, že je vše v pořádku, a mám dobrý pocit, jak jsem nad sebou zvítězil.
Určité věci děláme z diktátu rozumu: "To je nutné", říkáme si a potom to uděláme. Ale když je to věc po které toužíme (a ne věc diktátu rozumu), a někdo nám ji bere, pak máme na něj dopal. Toto je nutné rozlišit.
Řada zbožných lidí vám dokonce bude tvrdit, že je záslužnější něco udělat, když se musím přemáhat, protože, co víc bolí, má to charakter oběti.
Ježíš nás vede jinou cestou. Bůh je milující táta a máma.
Proč i apoštolové Ježíšovi někdy nerozuměli? Proč my mnohokráte začínáme a ztroskotáváme?
Protože máme tyto věci nedotažené.
Např. nemáme ujasněné, proč "jdeme do kostela" (proč jdeme ke Stolu Páně, proč se modlíme) . Pozor, na to nestačí slovní odcitování odpovědi z katechismu.
"Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce." (Mt 6,21
) Pak se nedivme, že nás modlitba nebaví.
Ledaskdo se přinutí jít do kostela, i když by tak rád šel na výlet. Řekne si např.: "Nejdřív povinnost, potom zábava. Vypadá to pěkně, ale je to horor.
Tímto způsobem se vychováváme k tomu, abychom v sobě něco lámali a nevychováváme se k tomu, abych našel poklad.
Potom jsou pro nás pokladem jiné věci a jiné věci jsou pro nás přitažlivé. Pak člověk ze strachu z porušení přikázání nekrademe cizí jablka nebo nepohlížíme na cizí manželku, a ne proto, že mám hezký vztah k manželce. Takový člověk se bojí dělat hříchy - strach je tou silou, která jej drží. A ne krásný vztah, který je nadevše. To je obrovský rozdíl.
Porovnejte si to na postoji s vašimi dětmi. Jak si přejete, aby vás měli rádi? Spokojíte se jen s posloucháním rozkazů? (Proto občas připomínám, že židům slovo přikázání nezní jako rozkaz nebo příkaz, ale je jim ukazatelem cesty k životu. Vy byste také řekli dětem: "Mé rady tě chrání, abys nevypadl z mé náruče". )
Všimněme si, že nás Ježí nekárá. Ukazuje nám velice příjemnou cestu. Potřebujeme objevit Boha jako nádhernou a milující bytost a pak nám bude křesťanství nalézáním a vykopáváním pokladu.
Už nebude plněním povinnosti a boží vůle, kdy se musí člověk přemáhat a zapírat se. /2
O co lepší je objevit pravý poklad a ne si jen říkat: "Já se tam nesmím koukat, to křesťan nedělá".
Nemáme-li dobrý vztah v manželství, pak to znamená, že můj vztah doma nemám dořešen. Mohu říci: "Měli jsme svatbu v kostele, nemohu se rozvést, dávám přikázání na první místo", ale nemohu říci "Já jsem našel poklad, já jsem šťastný". Každý vidí, jak veliký je v tom rozdíl.
Je dobré vědět, že vztah s Ježíšem může být něco závratného. A každý můžeme tuto krásu objevit. Dá to trochu práce a je důležité nepolevit, dokud to nenajdeme a pak se dostaneme na úplně jinou rovinu vztahu. Pak se budeme s Bohem vodit za ruce.
Znovu řeknu, Ježíš nekárá nikoho, kdo ještě v jeho přátelství poklad neobjevil. Zve nás k takovému vztahu. Samozřejmě veliký a silný vztah něco vyžaduje, stejně jako třeba v manželství. Proto Ježíš říká: "Když někdo začne stavět věž, nejdříve si spočítá, zda má na stavbu dost peněz. Zrovna tak si pořádně rozmyslete, jestliže půjdete za mnou nebo ne".
Vlastně je to určité odmítnutí těch, kteří za Ježíšem šli, aniž by to měli promyšlené. Všimněme si první věty čtení: "Ježíše doprovázely velké zástupy. Ježíš se otočil a řekl: "Když někdo přichází ke mně ..." To znamená: "Vy, co jste tady, poslouchejte, rozmyslete si to ..."
Nemluví o poslední hodině života, ale o našem učednictví, o svých spolupracovnících. "Když už za mnou jdeš, dělej to pořádně nebo jdi domů".
Dokladem toho je i věta: "Tak také žádný z vás, kdo se nezřekne všeho co má, nemůže být mým učedníkem".
Toto není podobenství o těch, kteří nemají hořící lampy (tam je to podobenství o konci života).
Ale zde jsme vybízeni: "Rozmysli si, jestli za mnou půjdeš nebo ne".
Proč? Ježíš se pomalu blíží k Jeruzalému a ví, že právě tyto bezhlavé zástupy ctitelů budou bezhlavě vykřikovat: "Hosana synu Davidovu", a nakonec budou bezhlavě křičet: "Ukřižuj, krev jeho na nás a naše děti". Toto si musíme dosadit.
Pokud máme totiž své naivní představy, které se neplní, býváme naštvaní a vyvalí se z nás hněv ("Na kříž s ním").
Tak to bývá na nějaké větší cestě, výpravě, manželství: "To je hrůza, kam jsi mě pozval, dál nejdu." A často nehledáme chybu na správném místě, ale obviníme druhého: "Jsi nesnesitelný", nebo se vymlouváme na kdeco.
Ježíš nás upozorňuje, že být jeho učedníkem je také náročné.
(My křtíme kdekoho. Mluvíme jen o milosti, které se pokřtěným dostává. O spolupráci s Božími dary už mluvíme méně. Do semináře lákáme kdekoho ...)
Ježíš nás zve k velikému poslání, ale je velice solidní a nic nám nezatajuje. Být jeho učedníkem je náročné, ale co pořádného není náročné?
--------------------------------
Poznámky:
/1 Neříkejme: "Musím udělat tu a tu práci, musím jít z hospody domů, musím v neděli do kostela ..." Nic nemusíme, jen umřít. Vypusťme to slovo ze svého slovníku a říkejme: "Jdu z hospody domů za manželkou, rozhodl jsem se pro tu a tu práci ..."
/2 Nechci nasazovat růžové brýle. Častokráte na sebe potřebujeme být pevní, ale proto, že jsme se předtím svobodně rozhodli, častokráte máme ve vztahu pocit, že nic necítíte k druhému, ale to je něco jiného. Natolik můžeme porozumět svým pocitům a pracovat s nimi.