17. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 11,1-13 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 18,20-32; Kol 2,12-14; Lk 11,1-13
Datum: 29. 7. 2007
Dobrá spolupráce s druhým je povznášejícím zážitkem. Stojí na porozumění.

Abrahám není milosrdnější než Hospodin.

"Rozhovor s Hospodinem" nás uvádí do umění modlitby. Předchází spolupráci Abraháma s Hospodinem. (Každý může rozpoznat, kdo a co pro záchranu podnikl, co se povedlo a nepovedlo a co se u koho zaseklo.)

Kdo někdy pečlivě naslouchal Ježíšovu podobenství o neodbytném sousedovi a nespravedlivém soudci (Lk 18,1-8) je jednou provždy osvobozen od stísňujícího pocitu, že je třeba se Boha doprošovat. 

Mezi modlitbou pohanů, Starého Izraele a Nového Izraele je značný rozdíl - podle poznání Boha. /1

Ježíš je ochotný nás uvádět do modlitby. /2 Jsme mu za to vděčni, "vždyť sami ani dost dobře nevíme, oč se máme modlit".  (Srov. Ř 8,26)

Modlitba je setkáním. 

Nabídka setkání je darem.

K setkání je třeba spolupráce obou stran.

Modlitba je přípravou na spolupráci s Bohem.

Než mohou hudebníci hrát, prostudují si partituru (čtou si, a promýšlejí, co od nich skladatel chce) a naladí si nástroj. (1. nechají zaznít první housle,

                            2. naslouchají,

               3. pokouší se naladit své housle.)

Modlitba Páně je určena pokročilým.

Není v prvé řadě textem předepsaných slov (to jen s druhými říkáme ta slova jak leží a běží), ale necháme se těmi slovy uvádět do základních témat vztahu s Bohem. /3

Pokaždé můžeme znovu zakoušet krásu svého postavení před Bohem, pokaždé můžeme hledat a promýšlet další krok.

Jako si postupně ladíme jednotlivé struny hudebního nástroje, tak se na tématech, zadaných Ježíšem postupně ladíme k porozumění a spolupráci s Bohem.

Použiji jiný obraz:

Stavíme s Bohem dům. Každý den přicházíme pracovat na stavbu.

Nejprve se setkáváme se Stavitelem, který nás už očekává, je na stavbě první. Hostí nás, uvařil nám dobrou kávu a přinesl čerstvé výborné rohlíky z vlastní pekárny.

Pak se společně vydáváme na obchůzku stavbou. Postupně v každé prostoru se pozorně díváme, nasloucháme, ptáme se, srovnáváme si představy a zkušenosti Mistra se svými, otvíráme se novým věcem ..., abychom věděli, jaké nové technologie lze použít a jak dál bude naše práce na stavbě pokračovat.

Rozčleňme si Modlitbu Páně na jednotlivé myšlenky:

Otče

náš,

který jsi na nebesích,

posvěť se jméno tvé,

přijď království tvé,

buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi.

Chléb náš každodenní dej nám dnes

Odpusť nám naše viny, jako jsme i my odpustili našim viníkům.

A nevydej nás do pokušení,

ale vysvoboď nás od zlého.

Neboť tvé je království i moc i sláva navěky věků.

Amen.

Jednotlivé myšlenky (témata) máme procházet jako jednotlivé prostory domu, který stavíme.

Popisuji to velice suše. Prvním a výchozím místem je ponoření se (nebo alespoň připomenutím) do veliké krásy, blízkosti a zkušenosti s přátelstvím Boha ... (to je ta snídaně u Pana Stavitele).

Bohatost a krása jednotlivých prostor se postupně vytvářejí našimi zkušenostmi s Bobem.

V jednotlivých tématech prodléváme:

 podle času, který si vyhradíme k modlitbě,

 podle současné potřeby,

 podle stupně svého poznání a vztahu.

Není bezpodmínečně nutné pokaždé procházet všemi tématy. Někdy stačíme jen spočinout (třeba v krásném a osvobozujícím: "ty, který jsi na nebesích", (je třeba, aby nás někdo k porozumění těmto slovům uvedl).

Někdy budeme pracovat jen v jednom tématu. (Např.: "přijď království tvé". Opět platí - je třeba vědět, co "království boží" obnáší. Vždyť je to modlitba těch, kteří už něco od Ježíše znají.)

K základnímu popisu každého tématu je třeba delšího pojednání. (Občas si děláváme jakýsi kurz.)

Zmíním jen několik stručných poznámek.

Potřebujeme Ježíšově návodu k modlitbě porozumět.

To, co odříkáváme, často není Modlitbou Páně.

Je třeba si ujasnit, co je prosbou a co je naším prohlášením, k čemu se hlásíme.

Např. oslovení: "Otče", je vyznáním, které je dost ovlivněno zkušenostmi s našimi rodiči (případně s naším rodičovstvím), autoritami i s Bohem (ledascos se dá uzdravit). /4

Patří sem pochopitelně zpracování biblických zkušeností. (Zkušenost Abraháma, Mojžíše, Davida, Eliáše, Jonáše ... s Hospodinem - to vše může být veliké bohatství víry pro mě. Přesto, že vím, že vlastní zkušenost je nezastupitelná a cizí téměř nepřenosná.)

Zpracovávat své zkušenosti s Bohem, dávat jim pevný tvar (třeba skrze slova) je zajímavé. Vytvářet si vztah k Bohu a spolupracovat s ním je veliké dobrodružství, které nás baví.

Slova "Otče náš", zvou do vztahů s druhými.

Je rozdíl říci: "Otče můj", nebo "Otče náš". Je rozdíl jestli o mého nepřítele Bůh stojí nebo ne. /5

"Odpusť nám hříchy, jako jsme my odpustili každému, kdo se provinil proti nám", je prohlášením a ne prosbou. (Neměl bych je říkat - alespoň ne těmito slovy - dokud nemám některé viny zpracované. Odpuštění je závažný proces, který vyžaduje své a nikdo nám odpuštění nerozkazuje.)

"Odpusť nám naše hříchy", je prosbou.

Stejně "neuveď nás do pokušení". (Pochopitelně jsou tato slova pro nezasvěcené záhadou.)

"Přijď království tvé", není prohlášením ani prosbou.

Co je prosba je třeba mít za prosbu. Prohlášení za prohlášení. Jinak to nefunguje. (Modlitba nemá pohnout Bohem, ale námi. Nám pomáhá se někam dostat.)

"Otče, buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi", je vyjádřením touhy a rozhodnutí spolupracovat na jejím naplnění - o němž vím, že je možné jen díky Bohu. "Bože, to, co si přeješ, je to nejlepší. Potřebuji tvůj plán poznávat. Vím o svém sklonu prosazovat si své a přehlížet tvou moudrost. Vím, že tvou vůli někdy neplním a často ji ani neznám. O ledasčem ani nevím, jak bych to měl dělat. Proto tě prosím, pomoz mi poznávat tvé plány (tvou moudrost, tvou vůli). Chci se zamýšlet nad tím, jak tvoje plány naplnit."

"Otče, posvěť se jméno tvé" ("Přijď království tvé"), je podobným druhem vyjádření. Neznamená jen: "Bože, ty posvěť svoje jméno", ani to není jenom: "Bože, já chci posvětit tvoje jméno". (Je třeba osvětlit, co znamená slovo "posvětit".) To je proces, ve kterém záleží na nás dvou, na Bohu a na člověku.

"Já toužím po posvěcení tvého jména. Vím, že to nejde bez tebe. Bože, prosím tě, udělej ty, co je na tobě a já zas budu dělat, co je na mně."

Je to jako: "Bože, vím, že mě zveš k muzice. Stojím o to, budu hrát druhé housle a tebe prosím, hrej první housle".  Neboť jsou určité věci, které Bůh za nás neudělá a jsou určité věci, které, kdybychom se rozkrájeli, tak je neuděláme, protože jsou v Boží kompetenci.

Dobře víme, že nám spolupráce s Bohem naší vinou drhne. Říkáme třeba: "Otče, přijď tvé království", ale často prosazujeme nevědomky své přístupy. Pro jednoduchost uvedu známý příklad: Petr horlí pro prosazení božího království, uznává Ježíše za Mesiáše, ale o ukřižování nechce ani slyšet. Rozhodně prohlásí: "To se ti nestane".

Běžně nad tím lidé nepřemýšlejí. Krátce potom, co Petr prohlásil svého milovaného Mistra za Mesiáše, tvrdí: "To je nesmysl!"

Pozor! Přestal snad Petr věřit, že Ježíš je Mesiáš? Vůbec ne. Jen jednal podle starých návyků.

Nenaslouchal a nepřemýšlel ponovu (pro pokročilé: "nové víno do nových měchů, nové a staré se nesnáší").

Myslíte si, že si sv. Petr uvědomoval, že Ježíše nebere vážně?

Ne!

Potřebujeme pochopit způsob myšlení, kterým nás Ježíš vede k porozumění a spolupráci s Otcem. 

Potřebujeme pozorněji Ježíšovu slovu naslouchat. Pak se to projeví i na naší modlitbě.

Kdo přijme Ježíšovo vyučování a vydá se jeho cestou k setkávání s Bohem, nebude už roztržitý v modlitbě. Pokaždé bude jeho modlitba jiná. Bude pracná, ale živá, objevná, zajímavá, tvůrčí ...

Modlitba Páně je způsobem modlitby pro pokročilé učedníky. Potřebujeme, aby nás do ní někdo uvedl. V církvi slyšíme nabádání k modlitbám, ale nedostává se nám průvodců k tomuto umění.

(Např. "Aramejský otčenáš" je hezkou osobní meditací autora, který vyšla z hladu po porozumění "Otčenáši", ale míjí se s Modlitbou Páně. Autor se vydal svou cestou, ale nikdo mu neukázal cestu, na kterou nás zve Ježíš.) 

-----------------------

Poznámky:

                 /1       I u pohanů najdeme pozoruhodné modlitby svědčící o veliké představě o Bohu.

Ale Ježíš je jedinečným sebezjevením Boha. Tak převratným, že jej mnoho nepružných Ježíšových současníků nepřijalo.

I my máme s "novozákonní modlitbou" potíže. Rádi se oháníme Božím tajemstvím, ale tvrdě odmítáme vše, co převyšuje náš nízký strop poznání o Bohu.

                 /2     Kdo chodil do kostela odmalička, má kupodivu s porozuměním Modlitbě Páně ztíženou pozici.

Asi ve čtyřech letech mě maminka říkala: "Měla bych tě naučit Otčenáš".

"Já ho umím."

"Kde ses ho naučil?"

"V kostele".

Léta jsem odříkával slova, často upřímně, soustředěně, "zbožně", ale netušil jsem, že mě mají někam dovést. 

Je-li křtěn dospělý, je nejprve delší dobu (nejméně rok) uváděn do způsobu křesťanského života. Až v závěru je mu svěřena Modlitba Páně. Ne jako formule, ale jako způsob umění modlitby.

I Ježíš svěřil svým učedníkům tato slova až v po nějakém čase jejich učednictví.

                  /3     Témata "Modlitby Páně" určují, zda naše modlitba bude "Modlitbou Páně" nebo ne. Mohu se modlit "Modlitbu Páně" a neřeknu ani jedno slovo, které je v Otčenáši a přesto to může být Modlitba Páně.

Naopak modlím-li se "Otčenáš" za uzdravení, žádám o uzdravení, ale míjím se s dobrodiním Ježíšova vedení. Nejdu cestou, kterou mě Ježíš chce vést. Obracím se k Bohu pro něco jiného.

Nevyužívám Ježíšova návodu k tomu základnímu, nejdůležitějšímu a zároveň nejvrcholnějšímu, co potřebuji v porozumění a spolupráci s Bohem. Nedojdu tam, kam jsem zván. Vydal jsme se jinou cestou.

                   /4      Nezapomeňme, že Bůh má ve stejné míře "mateřské rysy", že do oslovení "Abba" významem patří, jak "tati", tak i "mami". Bůh není jako člověk, buď žena nebo muž.

Jinak zažívá tátu a mámu dítě v prvním roce života, jinak předškolák, jinak puberťák, jinak dospělý člověk. Jiné pocity jsme měly s tátou při úspěchu, když byl na nás táta hrdý, jiné když jsme mu nabourali auto, jiné když se k nám velkoryse zachoval. Někdo řekne: "S tchyní si rozumím víc než s vlastní matkou,  Někdo oslovuje svého rodiče "otče" jiný "táto". Bývá delším procesem, než dokážeme Bohu říci: "Táto" / "Mámo"/. Nikdo není nucen. Proto při společné modlitbě říkáme /"úřední":/ "Otče".

Důvěrným oslovení Boha si otevíráme krásu své zkušenosti s domovem pozemským i s náručí Boží.

Rozmanitost a bohatství této krásy jsou nevyčerpatelné ...

                    /5     Řeším-li nepřátelství s druhým před Bohem, může se mnoho změnit.

Je spravedlivé uznat, že každý je zván do blízkosti Boží - to je velkolepá Boží akce. To mě může ovlivnit (nezakrývám, že je to pro mne někdy velice namáhavé). Ale v úhrnu neprodělám, i pro mne z toho přece vyplývá, že i já (ať by se stalo cokoliv) mám v Boží rodině vždy otevřené dveře.