13. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 18,21-35 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Král 19,16b.19-21
Datum: 1. 7. 2007
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 18,21-35 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Král 19,16b.19-21
; Gal 5,1.13-18
; Lk 9,51-62
Datum: 1. 7. 2007
Dnešní texty jsou opět spíše pro pokročilé.
Pro Elizea (Elíšu) byl Eliáš velikou osobností, ke které vzhlížel. Být učedníkem Eliáše byl jeho "životní sen". Proto také uspořádal oslavu (jako při svatbě nebo primici).
Pokud k Bohu nevzhlížíme, není pro nás přitažlivý, nemá valnou cenu biblické texty číst.
Ježíš přichází ke každému z nás: "Poslouchej, my dva přece něco znamenáme".
To nás zaujalo. Ano, Ježíš je světovou osobností, ale co já?
Ježíš má dobré sebevědomí (nemá zapotřebí si na něco hrát ani se nad někoho vypínat), je naprosto upřímný a nepřehání. Svým vztahem nám ale odkrývá, co jsme netušili - jakou cenu pro Boha máme.
Žasneme nad tím.
I když si uvědomujeme, že takový přístup nám není úplně neznámý. Rodiče podobně jednají s dětmi, také jim dávají přednost. Vědí o své hodnotě, ale vidí v dítěti toho, kdo z něj může být.
Tento přístup je životodárný.
Ježíš zakouší krásu a sílu Otcova přátelství. S touto výbavou přišel mezi nás. Proto unesl a snáší všechnu nepřízeň i naši nesnášenlivost. V Otci má své zázemí, smysl života a zdroj k odvaze. Nemůžeme jej vytunelovat.
Pozval nás k tomuto opojnému prameni. Jeho přátelství je nám zároveň zakoušením přátelství Otce.
Až po určité zkušenosti s jeho přátelstvím se nás Ježíš odvažuje posílat do světa. (Děti se vydávají do světa také až po letité zkušenosti s přátelstvím rodičů.)
Nepřehlédněme, že na prvním místě nám věnuje své osobní přátelství. Až patřičně vybavené nás může poslat jako ovce mezi vlky. Ne jako kanónfutr nebo kořist pro šelmy. Naše utrpení není surovinou pro boží království - jak se někdy zbožně říkávalo. (Nechci posuzovat svaté odhodlání mnoha misionářů zemřít pro Krista, ale Ježíš nás volá především k životu a ne ke kamikadze.)
Kdo je bohatý Ježíšovým přátelstvím a chce mu být k ruce pro uzdravování světa, ten je ochoten vydržet nějaký ten šrám. Vždyť sami zakoušíme krásu jeho přátelství. Dobře víme, že nám dal přednost před osobním pohodlím.
V dnešním úryvku i v tom za týden je řeč o posílání učedníků. /1
Samozřejmě, že se těch několik postav z dnešního čtení nemuselo s Ježíšem setkat při jedné cestě. Možná tu jsou úmyslně postaveny vedle sebe podobné případy, abychom porozuměli, co znamená a obnáší učednictví u Ježíše. A pochopili Ježíšův výrok: "Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Božího království".
Všimněme si, jeden se nabízí: "Půjdu za tebou všude, říká, půjdu s tebou všude, kam půjdeš".
Jinému Ježíš říká: "Pojď za mnou!"
Další zase říká: "Půjdu za tebou, jen mi dovol, abych se rozloučil doma s rodinou."
Dvě ze tří postav bychom mohli pokládat za horlivější: "Ježíši, rád za tebou půjdu"
Ale Ježíš je vyvádí z jejich iluzí.
Jednomu říká: "Milý kamaráde, lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá kam by hlavu složil.
Čili tento člověk je pod vlivem představy, Ježíš je Mesiáš a já se u něj budu mít dobře.
Toho člověka netáhne, co Ježíš říká, ale táhne jej kariéra, dobré bydlo. Proto mu Ježíš říká, jó, to se pleteš, žádný luxus u mně nebude, žádné postavení, po kterým toužíš, ti u mě nekyne.
Jiného naopak sám Ježíš vybízí a říká pojď za mnou. A ten mu říká, víš, já mám starého otce, půjdu za tebou, ale nejdříve musím dosloužit svému otci. Až zavře oči, tak přijdu.
Všimněte si, ten člověk je jakoby váhavější, a přesto je uvnitř poctivější. Ježíš to vidí: "Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží."
Co je to: "Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé? Pro Ježíše jsou někteří lidé mrtví, i když jsou živí. Ti, kteří nemají správný postoj vůči Bohu, i když chodí do kostela, i když jsou kdovíjak zbožní.
Rozvedu to podle smyslu (Ježíš to takto neřekl nahlas): "Poslouchej, v tvém okolí je dost lidí, kteří nemají úroveň, jakou máš ty, já chci, abys chodil se mnou a pohřeb tatínkovi vystrojí lidé z jeho okolí - co jsou duševně mrtví, ale na vypravení pohřbu se zmohou. Moc času není, se světem to hoří a tebe je zapotřebí."
Nepřehlédněme: "Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane", a ne každý "Otčenáš" se Bohu líbí (a mohou být i "Otčenáše" soustředěně pomodlené! a nemusí být kvalitní).
(Otázka dobré modlitby je důležitá, je třeba vědět, co Ježíš říká o modlitbě. Nestačí vzít nějakou modlitební knížku a vyhledat si tam pěknou modlitbu.
Jsou různí lidé, různé typy a také modlitby jsou různě kvalitní. Měli bychom více dbát na poznání Ježíše, jeho nauky v evangeliu a potom se začne zlepšovat i naše modlitba.)
Evangelium uvádí tří typy lidí a my jsme jedním z těch tří.
Jeden chce být Ježíšovým učedníkem, je horlivý, ale má špatnou motivaci. Proto mu Ježíš říká: "Lišky mají doupata ..." Toho člověka natáhne obsah Ježíšova kázání, ale táhne ho představa, že se mu díky Ježíši dostane nějakého postavení (v církvi, farnosti, na faře, v klášteře nebo jednou v nebi).
Ten druhý je kvalitní, ale ještě není naplno rozhodnutý.
A ten třetí je opět nekvalitní, hrne se do toho: Půjdu za tebou Pane, ale dovol, abych se rozloučil doma s rodinou. Nemá na mysli: Já si Ježíši jen zaskočím domů, dát jim pusu a říct, že jdu za tebou. Nechtěl se pouze rozloučit, sedí na dvou židlích.
Dalo by se o tom dost mluvit, ale nebylo by to mnoho platné.
My si potřebujeme položit otázku: "Jaký typ jsem já?"
Dokud mluvíme o jiných, tak neporozumíme živé řeči evangelia.
Potřebuji poctivě zjistit, ke kterému typu z těch tří patřím.
Dokud si vážně nepřipustím, že moje modlitba je možná nekvalitní, můj vztah vůči Bohu nedořešený, pak jsem jeden z těch dvou těch horlivých, kteří nejsou kvalitní.
Nebo jsem možná kvalitní, ale nemám dořešenou svou váhavost a nerozhodnost a myslím si, že "musím dosloužit tatínkovi".
Můžeme se z toho vykroutit. Třeba prohlásit: "Já tomu nerozumím".
Nebo se vrátíme na začátek ke kouzelným slovům Ježíšovým: "Poslouchej, my dva přece něco znamenáme".
------------------------
Poznámka:
/1 Před třemi týdny - o slavnosti Těla a Krve Páně - jsme si, už poněkolikáté, říkali, že Ježíšovi učedníci nezareagovali na Ježíšovu výzvu :"Dejte vy jim najíst". (Dokonce ani podruhé, ani napotřetí.). Nevzpomněli si na Eliášovo a Elíšovo "rozmnožení potravy".
Kupodivu si ale v Samařské vesnici okamžitě vzpomněli, jak Eliáš "nebeským napalmem" zlikvidoval trestné komando, které král vyslal k likvidaci proroka. Eliášovi šlo tenkráte o krk. Samařané Ježíšovi a jeho učedníkům pouze odmítli nocleh!
Zkusme to porovnat a promyslet. A nechat si nastavit zrcadlo, jak jsme ochotní ve "spravedlivém hněvu" trestat jiné. Pro sebe žebráme o milosrdenství, pro druhé vyžadujeme přinejmenším právo, když už ne dokonce tvrdý trest. V dějinách křesťanů se to téměř vždy vyskytovalo. Proto nám Ježíš vypráví podobenství " o nemilosrdném služebníku" (Mt 18,23-34
Mimochodem, Ježíš se Samaritány neměl potíže. Jen v tomto jediném případě se Samařané zachovali nesnášenlivě. Největší potíže měl Ježíš od vlastních, od "zbožných" Judejců a Galilejců.
Pro Elizea (Elíšu) byl Eliáš velikou osobností, ke které vzhlížel. Být učedníkem Eliáše byl jeho "životní sen". Proto také uspořádal oslavu (jako při svatbě nebo primici).
Pokud k Bohu nevzhlížíme, není pro nás přitažlivý, nemá valnou cenu biblické texty číst.
Ježíš přichází ke každému z nás: "Poslouchej, my dva přece něco znamenáme".
To nás zaujalo. Ano, Ježíš je světovou osobností, ale co já?
Ježíš má dobré sebevědomí (nemá zapotřebí si na něco hrát ani se nad někoho vypínat), je naprosto upřímný a nepřehání. Svým vztahem nám ale odkrývá, co jsme netušili - jakou cenu pro Boha máme.
Žasneme nad tím.
I když si uvědomujeme, že takový přístup nám není úplně neznámý. Rodiče podobně jednají s dětmi, také jim dávají přednost. Vědí o své hodnotě, ale vidí v dítěti toho, kdo z něj může být.
Tento přístup je životodárný.
Ježíš zakouší krásu a sílu Otcova přátelství. S touto výbavou přišel mezi nás. Proto unesl a snáší všechnu nepřízeň i naši nesnášenlivost. V Otci má své zázemí, smysl života a zdroj k odvaze. Nemůžeme jej vytunelovat.
Pozval nás k tomuto opojnému prameni. Jeho přátelství je nám zároveň zakoušením přátelství Otce.
Až po určité zkušenosti s jeho přátelstvím se nás Ježíš odvažuje posílat do světa. (Děti se vydávají do světa také až po letité zkušenosti s přátelstvím rodičů.)
Nepřehlédněme, že na prvním místě nám věnuje své osobní přátelství. Až patřičně vybavené nás může poslat jako ovce mezi vlky. Ne jako kanónfutr nebo kořist pro šelmy. Naše utrpení není surovinou pro boží království - jak se někdy zbožně říkávalo. (Nechci posuzovat svaté odhodlání mnoha misionářů zemřít pro Krista, ale Ježíš nás volá především k životu a ne ke kamikadze.)
Kdo je bohatý Ježíšovým přátelstvím a chce mu být k ruce pro uzdravování světa, ten je ochoten vydržet nějaký ten šrám. Vždyť sami zakoušíme krásu jeho přátelství. Dobře víme, že nám dal přednost před osobním pohodlím.
V dnešním úryvku i v tom za týden je řeč o posílání učedníků. /1
Samozřejmě, že se těch několik postav z dnešního čtení nemuselo s Ježíšem setkat při jedné cestě. Možná tu jsou úmyslně postaveny vedle sebe podobné případy, abychom porozuměli, co znamená a obnáší učednictví u Ježíše. A pochopili Ježíšův výrok: "Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Božího království".
Všimněme si, jeden se nabízí: "Půjdu za tebou všude, říká, půjdu s tebou všude, kam půjdeš".
Jinému Ježíš říká: "Pojď za mnou!"
Další zase říká: "Půjdu za tebou, jen mi dovol, abych se rozloučil doma s rodinou."
Dvě ze tří postav bychom mohli pokládat za horlivější: "Ježíši, rád za tebou půjdu"
Ale Ježíš je vyvádí z jejich iluzí.
Jednomu říká: "Milý kamaráde, lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá kam by hlavu složil.
Čili tento člověk je pod vlivem představy, Ježíš je Mesiáš a já se u něj budu mít dobře.
Toho člověka netáhne, co Ježíš říká, ale táhne jej kariéra, dobré bydlo. Proto mu Ježíš říká, jó, to se pleteš, žádný luxus u mně nebude, žádné postavení, po kterým toužíš, ti u mě nekyne.
Jiného naopak sám Ježíš vybízí a říká pojď za mnou. A ten mu říká, víš, já mám starého otce, půjdu za tebou, ale nejdříve musím dosloužit svému otci. Až zavře oči, tak přijdu.
Všimněte si, ten člověk je jakoby váhavější, a přesto je uvnitř poctivější. Ježíš to vidí: "Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží."
Co je to: "Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé? Pro Ježíše jsou někteří lidé mrtví, i když jsou živí. Ti, kteří nemají správný postoj vůči Bohu, i když chodí do kostela, i když jsou kdovíjak zbožní.
Rozvedu to podle smyslu (Ježíš to takto neřekl nahlas): "Poslouchej, v tvém okolí je dost lidí, kteří nemají úroveň, jakou máš ty, já chci, abys chodil se mnou a pohřeb tatínkovi vystrojí lidé z jeho okolí - co jsou duševně mrtví, ale na vypravení pohřbu se zmohou. Moc času není, se světem to hoří a tebe je zapotřebí."
Nepřehlédněme: "Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane", a ne každý "Otčenáš" se Bohu líbí (a mohou být i "Otčenáše" soustředěně pomodlené! a nemusí být kvalitní).
(Otázka dobré modlitby je důležitá, je třeba vědět, co Ježíš říká o modlitbě. Nestačí vzít nějakou modlitební knížku a vyhledat si tam pěknou modlitbu.
Jsou různí lidé, různé typy a také modlitby jsou různě kvalitní. Měli bychom více dbát na poznání Ježíše, jeho nauky v evangeliu a potom se začne zlepšovat i naše modlitba.)
Evangelium uvádí tří typy lidí a my jsme jedním z těch tří.
Jeden chce být Ježíšovým učedníkem, je horlivý, ale má špatnou motivaci. Proto mu Ježíš říká: "Lišky mají doupata ..." Toho člověka natáhne obsah Ježíšova kázání, ale táhne ho představa, že se mu díky Ježíši dostane nějakého postavení (v církvi, farnosti, na faře, v klášteře nebo jednou v nebi).
Ten druhý je kvalitní, ale ještě není naplno rozhodnutý.
A ten třetí je opět nekvalitní, hrne se do toho: Půjdu za tebou Pane, ale dovol, abych se rozloučil doma s rodinou. Nemá na mysli: Já si Ježíši jen zaskočím domů, dát jim pusu a říct, že jdu za tebou. Nechtěl se pouze rozloučit, sedí na dvou židlích.
Dalo by se o tom dost mluvit, ale nebylo by to mnoho platné.
My si potřebujeme položit otázku: "Jaký typ jsem já?"
Dokud mluvíme o jiných, tak neporozumíme živé řeči evangelia.
Potřebuji poctivě zjistit, ke kterému typu z těch tří patřím.
Dokud si vážně nepřipustím, že moje modlitba je možná nekvalitní, můj vztah vůči Bohu nedořešený, pak jsem jeden z těch dvou těch horlivých, kteří nejsou kvalitní.
Nebo jsem možná kvalitní, ale nemám dořešenou svou váhavost a nerozhodnost a myslím si, že "musím dosloužit tatínkovi".
Můžeme se z toho vykroutit. Třeba prohlásit: "Já tomu nerozumím".
Nebo se vrátíme na začátek ke kouzelným slovům Ježíšovým: "Poslouchej, my dva přece něco znamenáme".
------------------------
Poznámka:
/1 Před třemi týdny - o slavnosti Těla a Krve Páně - jsme si, už poněkolikáté, říkali, že Ježíšovi učedníci nezareagovali na Ježíšovu výzvu :"Dejte vy jim najíst". (Dokonce ani podruhé, ani napotřetí.). Nevzpomněli si na Eliášovo a Elíšovo "rozmnožení potravy".
Kupodivu si ale v Samařské vesnici okamžitě vzpomněli, jak Eliáš "nebeským napalmem" zlikvidoval trestné komando, které král vyslal k likvidaci proroka. Eliášovi šlo tenkráte o krk. Samařané Ježíšovi a jeho učedníkům pouze odmítli nocleh!
Zkusme to porovnat a promyslet. A nechat si nastavit zrcadlo, jak jsme ochotní ve "spravedlivém hněvu" trestat jiné. Pro sebe žebráme o milosrdenství, pro druhé vyžadujeme přinejmenším právo, když už ne dokonce tvrdý trest. V dějinách křesťanů se to téměř vždy vyskytovalo. Proto nám Ježíš vypráví podobenství " o nemilosrdném služebníku" (Mt 18,23-34
).
Mimochodem, Ježíš se Samaritány neměl potíže. Jen v tomto jediném případě se Samařané zachovali nesnášenlivě. Největší potíže měl Ježíš od vlastních, od "zbožných" Judejců a Galilejců.