7. neděle velikonoční
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Zj 22 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 7,55-60
Datum: 20. 5. 2007
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Zj 22 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 7,55-60
; Zj 22,12-14.16-17.20
; Jan 17,20-26
Datum: 20. 5. 2007
Opět několik
vět z Ježíšovy velekněžské modlitby (která je poslední vyučovací látkou a
nejnáročnějším textem).
Slova: "Ať všichni jsou jedno, jako my jsme jedno, já v nich a ty ve mně", nejsou nějakým básnickým obratem, ale přesným popisem.
Ježíš mluví o svém vztahu s Otcem až při posledním vyučování. Přesto, že na tom stojí nebo padá celé naše křesťanství, přijímání svátostí, modlitba atd.
Jenže než k tomu dojdeme, potřebujeme se nejprve naučit pořádně číst evangelium (potřebujeme rozeznat, jestli rozumíme Ježíšovým slovům, nesmíme přeskakovat to, čemu nerozumíme a co se nám nelíbí).
Chce-li někdo s úspěchem složit doktorát, musí napřed absolvovat 1. třídu ZŠ, bez ní to nejde.
A zrovna tak, chceme-li se dostat k plnohodnotnému křesťanství, chceme-li chápat slova, která nám říká Janovo evangelium (která se nám často zdají poetická, ale přitom jsou přesným popisem), pak to znamená, zamýšlet se nad nimi.
Připustit, že možná můj pohled na Boha je neúplný, že jeho slova nechápu tak, jak bych je chápat měl a že moje myšlení nemusí být shodné s Ježíšovým myšlením.
Jestli nepáchám hříchy, ještě to neznamená, že Boha znám a rozumím si s ním. (Farizeové byli v náboženském životě velice horliví a přesto se minuli s Božím Synem.)
Potřebujeme se věnovat tomu, co je nám v evangeliu jasné a nepříjemné.
Dokud se nezačneme kriticky dívat na svou zbožnost, na svou víru, na své modlitby, tak těmto věcem nebudeme rozumět.
Jistě, Ježíšova slova se dají všelijak vykládat, obrazně, květnatě, poeticky, mysticky, ale co naplat, jsou ta naprosto jasná slova, která nelze obejít. Pro ukázku připomínám naprosto jasná slovy z textu minulé neděle, z Jan 14,12
Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší
13 Začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to,
15 Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání;
21 Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje.
Toho bude milovat můj Otec, i já a dám mu to poznat.
23 Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.
K základním kamenům jednoty, porozumění a sjednocení s Bohem patří také Ježíšův příslib o
o "modlitbě v jeho jménu" (už jsme o ní trochu mluvili). /1
Začneme-li se zamýšlet nad Ježíšovými slovy, začne nám svítat, "co to obnáší".
Jenže než se můžeme např. k důležité lekci "modlitby ve jménu Ježíše Krista" dostat, potřebujeme napřed rozumět Ježíšovým předešlým lekcím.
Potřebujeme nejprve do 1. třídy základní školy (kdo by ji přeskočil, nic nepochopí).
1. třída u Ježíše znamená kontrolovat, jestli rozumíme tomu, co čteme v Bibli.
Nebo jestli se modlíme pro chválu lidí, jestli slova našich modliteb jsou poctivá, jestli odpovídají našim postojům a našemu přesvědčení.
(Ježíšova slova: "Pokrytci, dobře prorokoval o vás Izaiáš, když řekl: Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne" (srov. Mt 15,7-9
Říkáme mnoho slov, aniž pořádně známe jejich obsah.
Říkáme: "Buď vůle tvá", píšeme to na úmrtní oznámení, ale v Modlitbě Páně se to takhle říkat nedá. Tam stojí: "Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi".
Kolik lidí např. ví o tom, že v Modlitbě Páně nejsou jenom prosby, ale i prohlášení, např., že jsem odpustil.
Kolikrát se zamýšlíme nad tím, zda toto naše prohlášení je pravdivé?
A kolikrát to jako prohlášení myslím?
Proč tedy prohlašuji, že jsem se smířil se všemi bližními?
Místo toho ta slova říkáme s druhými v rytmu slov modlitby nebo zpíváme. Necháváme se unášet melodií ("kdo zpívá, dvakrát se modlí"), ale nemyslíme při tom, zda máme vyřešeny všechny střety a spory se svými nejbližšími.
Kolik lidí si uvědomuje, že slova: "Buď vůle tvá", nejsou prosbou, ale optativem?
Touhou, přáním - něco mezi prosbou a prohlášením. Mohli bychom to vyjádřit asi takto: "Bože, tvoje vůle (přání) ve světě se neděje a já ji také neplním. O něčem vím, o ledačem ani nevím, jak bych to měl dělat. Proto tě prosím, pomoz mi poznávat tvá přání (tvou moudrost, tvou vůli). Chci se zamýšlet nad tím, jak tvoji vůli splnit."
Toto je velice zjednodušený obsah věty: "Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi."
Doplňme si k tomu soulad nebešťanů, při kterém si každý dělá co chce a přitom všichni plní vůli Boží. Zkuste se ptát lidí, jestli si v nebi může každý dělat, co chce.
Řada lidí odpoví: "To přece nejde, to by byl pěkný pořádek!"
A přitom, v nebi si každý může dělat co chce. (V nebi budou lidé na úrovni. "Proč by měli házet odpadky na zem? To nikoho ani nenapadne.)
Při nějakém složitějším matematickém výpočtu lze dojít k výsledku několika různými postupy. Nikdo nenutí matematika, že jen touto cestou dojdeš k cíli. Důležitý je cíl. Nevede k němu ovšem jakákoliv cesta.
Zkusme jiný příklad. Znáte výrok: "V domě je klid, když je tam lichý počet žen a počet musí být menší než tři?" Není jednoduché, když se u plotny točí více žen. Lehko dochází k třenicím. Ale někde to existuje. Někdy matka a dcera, snacha a tchyně, kamarádky dokáží spolupracovat. Obě si mohou dělat co chtějí a dokáží spolupracovat. Pokud jsou vyzrálé osobnosti a dovedou se navzájem respektovat, aby jedna druhé nemluvila do její práce. Daří se to, pokud každá ví, co má dělat a umí to. Pokud si porozumí, objeví a přijmou potřebná pravidla spolupráce.
Mezi chlapy je to také možné (možná snadnější, ale nechci ženám křivdit). Zažil jsem to, pracoval jsem s výborným tesařem, a byl to pro mne veliký zážitek. Moc pěkně se s ním pracovalo, nedělo mi potíž přijmout roli "druhých houslí". Za chvíli pochytíte pracovní sled a rytmus toho druhého a pak jde práce od ruky. Každý dělá své a přitom je to společné dílo.
Tak je to při spolupráci s Bohem.
Je velice dobré takovéto věci pozorovat. Mnoho se můžeme naučit. Pro spolupráci s druhými a pro spolupráci s Bohem.
Jsou lidé, s kterými spolupracovat nelze. První období vzdoru je ve třech letech - dítě odmítá vše, co rodič říká. Pak většina puberťáků ze zásady odmítá dosavadní autority. Někomu vzdor zůstane na celý život. Všemu rozumí a všechno ví lépe než druzí.
Jednou nám doma jeden soused rouboval stromky. Šel okolo jistý schlubný člověk a hned začal, jaký je odborník: "Kam to píchnu, tam to sedne". Vytlačil souseda a začal roubovat. Ze sedmi roubů se ujaly dva.
Někomu na zahradě ukážete, jak se zastřihují větvičky - těsně nad pupenem. Ten, co "všechno ví", vás vůbec neposlouchá. A pak musíte každou větvičku opravovat. S takovým se spolupracovat nedá. Někdo nenaslouchá, nepřemýšlí, je nepozorný, nevšimne si, co ten druhý dělá, nenapadne jej, co potřebujete podat, nerozumí dílu.
Je dobré si všech takových věcí všímat. Poznávat, čeho je třeba ke spolupráci, k domluvě, ke shodě se svým okolím. Když dopředu prohlásíme učitele, šéfa, faráře, partnera, kolegu nebo tesaře z Nazareta za neumětela, nikam nedojdeme a nic se nenaučíme. Bude z nás brouk Pytlík. A nebudeme mít kamarády, natož přátele.
Kdo umí spolupracovat s druhými, získal předpoklady ke spolupráci s Bohem. Nestrká mu svoji představu o životě, nevymáhá si na Bohu prosazení své vůle.
Kdo trpělivě naslouchá a vytrvale se pokouší získat nějakou dovednost, kdo se nedá odradit chybami, má otevřenou cestu k pochopení záměrů Boha. Pak si bude moci dělat, "co bude chtít" a bude v souladu s Božím přáním, s jeho vůlí, s jeho dílem.
To je jedna z podmínek nebe. V tom máme co dohánět. Je potřeba se tomu učit od každodenní drobné spolupráce. Je dobré naučit se spolupracovat s druhými tak, aby si každý dělal, co chce a práce přesto dobře běžela. Pro nebe je to nutná podmínka. Tam je krásný soulad ve všem.
Ale nikdo učený z nebe nespadl.
Jednota, sjednocení s Bohem je naším vytouženým cílem. Vysoko položeným. Nebuďme netrpěliví. A na nic si nehrajme. Vlasta Burian mluvil "anglicky", "francouzky" i "maďarsky". Uměl skvěle napodobit muziku těch řečí. Ale Angličané, Francouzi ani Maďaři by mu nerozuměli.
Někteří napodobují jednotu a lásku. Hodně o tom mluví. Velikým prověřením je ovšem setkání s někým, kdo mluví o Bohu jinak než oni. Řada z nich se pak ukáže jako zlí a nesnesitelní lidé. Známe jednoho, které zahynul přesně na tuto nesnášenlivost náboženských horlivců.
Nehrajme si na jednotu s Bohem. Nenapodobujme. Poctivě se vydejme cestou s průvodcem, od kterého se můžeme mnoho co naučit. Pozorně si všímejme, jakým je "sadařem", všímejme si jam on okopává, hnojí, stříhá, zalévá a jak se sklízí.
---------------------
Poznámky:
/1 Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.
Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná. (J 16,23-24
Kdybychom se uměli modlit ve jménu Ježíše Krista, vypadali bychom jinak.
(V modlitbě "ve jménu Ježíše Krista" vůbec nezáleží na tom, zda se na konci modlitby říká: "skrze Krista, našeho Pána". Dokonce se tam ani nemusí slovo Ježíš vyskytovat.)
Slova: "Ať všichni jsou jedno, jako my jsme jedno, já v nich a ty ve mně", nejsou nějakým básnickým obratem, ale přesným popisem.
Ježíš mluví o svém vztahu s Otcem až při posledním vyučování. Přesto, že na tom stojí nebo padá celé naše křesťanství, přijímání svátostí, modlitba atd.
Jenže než k tomu dojdeme, potřebujeme se nejprve naučit pořádně číst evangelium (potřebujeme rozeznat, jestli rozumíme Ježíšovým slovům, nesmíme přeskakovat to, čemu nerozumíme a co se nám nelíbí).
Chce-li někdo s úspěchem složit doktorát, musí napřed absolvovat 1. třídu ZŠ, bez ní to nejde.
A zrovna tak, chceme-li se dostat k plnohodnotnému křesťanství, chceme-li chápat slova, která nám říká Janovo evangelium (která se nám často zdají poetická, ale přitom jsou přesným popisem), pak to znamená, zamýšlet se nad nimi.
Připustit, že možná můj pohled na Boha je neúplný, že jeho slova nechápu tak, jak bych je chápat měl a že moje myšlení nemusí být shodné s Ježíšovým myšlením.
Jestli nepáchám hříchy, ještě to neznamená, že Boha znám a rozumím si s ním. (Farizeové byli v náboženském životě velice horliví a přesto se minuli s Božím Synem.)
Potřebujeme se věnovat tomu, co je nám v evangeliu jasné a nepříjemné.
Dokud se nezačneme kriticky dívat na svou zbožnost, na svou víru, na své modlitby, tak těmto věcem nebudeme rozumět.
Jistě, Ježíšova slova se dají všelijak vykládat, obrazně, květnatě, poeticky, mysticky, ale co naplat, jsou ta naprosto jasná slova, která nelze obejít. Pro ukázku připomínám naprosto jasná slovy z textu minulé neděle, z Jan 14,12
Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší
13 Začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to,
15 Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání;
21 Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje.
Toho bude milovat můj Otec, i já a dám mu to poznat.
23 Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.
K základním kamenům jednoty, porozumění a sjednocení s Bohem patří také Ježíšův příslib o
o "modlitbě v jeho jménu" (už jsme o ní trochu mluvili). /1
Začneme-li se zamýšlet nad Ježíšovými slovy, začne nám svítat, "co to obnáší".
Jenže než se můžeme např. k důležité lekci "modlitby ve jménu Ježíše Krista" dostat, potřebujeme napřed rozumět Ježíšovým předešlým lekcím.
Potřebujeme nejprve do 1. třídy základní školy (kdo by ji přeskočil, nic nepochopí).
1. třída u Ježíše znamená kontrolovat, jestli rozumíme tomu, co čteme v Bibli.
Nebo jestli se modlíme pro chválu lidí, jestli slova našich modliteb jsou poctivá, jestli odpovídají našim postojům a našemu přesvědčení.
(Ježíšova slova: "Pokrytci, dobře prorokoval o vás Izaiáš, když řekl: Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne" (srov. Mt 15,7-9
), jsou přesnou charakteristikou židů, ale jestli se poctivě zamyslíme nad sebou,
zjistíme, že platí i o nás.)
Říkáme mnoho slov, aniž pořádně známe jejich obsah.
Říkáme: "Buď vůle tvá", píšeme to na úmrtní oznámení, ale v Modlitbě Páně se to takhle říkat nedá. Tam stojí: "Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi".
Kolik lidí např. ví o tom, že v Modlitbě Páně nejsou jenom prosby, ale i prohlášení, např., že jsem odpustil.
Kolikrát se zamýšlíme nad tím, zda toto naše prohlášení je pravdivé?
A kolikrát to jako prohlášení myslím?
Proč tedy prohlašuji, že jsem se smířil se všemi bližními?
Místo toho ta slova říkáme s druhými v rytmu slov modlitby nebo zpíváme. Necháváme se unášet melodií ("kdo zpívá, dvakrát se modlí"), ale nemyslíme při tom, zda máme vyřešeny všechny střety a spory se svými nejbližšími.
Kolik lidí si uvědomuje, že slova: "Buď vůle tvá", nejsou prosbou, ale optativem?
Touhou, přáním - něco mezi prosbou a prohlášením. Mohli bychom to vyjádřit asi takto: "Bože, tvoje vůle (přání) ve světě se neděje a já ji také neplním. O něčem vím, o ledačem ani nevím, jak bych to měl dělat. Proto tě prosím, pomoz mi poznávat tvá přání (tvou moudrost, tvou vůli). Chci se zamýšlet nad tím, jak tvoji vůli splnit."
Toto je velice zjednodušený obsah věty: "Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi."
Doplňme si k tomu soulad nebešťanů, při kterém si každý dělá co chce a přitom všichni plní vůli Boží. Zkuste se ptát lidí, jestli si v nebi může každý dělat, co chce.
Řada lidí odpoví: "To přece nejde, to by byl pěkný pořádek!"
A přitom, v nebi si každý může dělat co chce. (V nebi budou lidé na úrovni. "Proč by měli házet odpadky na zem? To nikoho ani nenapadne.)
Při nějakém složitějším matematickém výpočtu lze dojít k výsledku několika různými postupy. Nikdo nenutí matematika, že jen touto cestou dojdeš k cíli. Důležitý je cíl. Nevede k němu ovšem jakákoliv cesta.
Zkusme jiný příklad. Znáte výrok: "V domě je klid, když je tam lichý počet žen a počet musí být menší než tři?" Není jednoduché, když se u plotny točí více žen. Lehko dochází k třenicím. Ale někde to existuje. Někdy matka a dcera, snacha a tchyně, kamarádky dokáží spolupracovat. Obě si mohou dělat co chtějí a dokáží spolupracovat. Pokud jsou vyzrálé osobnosti a dovedou se navzájem respektovat, aby jedna druhé nemluvila do její práce. Daří se to, pokud každá ví, co má dělat a umí to. Pokud si porozumí, objeví a přijmou potřebná pravidla spolupráce.
Mezi chlapy je to také možné (možná snadnější, ale nechci ženám křivdit). Zažil jsem to, pracoval jsem s výborným tesařem, a byl to pro mne veliký zážitek. Moc pěkně se s ním pracovalo, nedělo mi potíž přijmout roli "druhých houslí". Za chvíli pochytíte pracovní sled a rytmus toho druhého a pak jde práce od ruky. Každý dělá své a přitom je to společné dílo.
Tak je to při spolupráci s Bohem.
Je velice dobré takovéto věci pozorovat. Mnoho se můžeme naučit. Pro spolupráci s druhými a pro spolupráci s Bohem.
Jsou lidé, s kterými spolupracovat nelze. První období vzdoru je ve třech letech - dítě odmítá vše, co rodič říká. Pak většina puberťáků ze zásady odmítá dosavadní autority. Někomu vzdor zůstane na celý život. Všemu rozumí a všechno ví lépe než druzí.
Jednou nám doma jeden soused rouboval stromky. Šel okolo jistý schlubný člověk a hned začal, jaký je odborník: "Kam to píchnu, tam to sedne". Vytlačil souseda a začal roubovat. Ze sedmi roubů se ujaly dva.
Někomu na zahradě ukážete, jak se zastřihují větvičky - těsně nad pupenem. Ten, co "všechno ví", vás vůbec neposlouchá. A pak musíte každou větvičku opravovat. S takovým se spolupracovat nedá. Někdo nenaslouchá, nepřemýšlí, je nepozorný, nevšimne si, co ten druhý dělá, nenapadne jej, co potřebujete podat, nerozumí dílu.
Je dobré si všech takových věcí všímat. Poznávat, čeho je třeba ke spolupráci, k domluvě, ke shodě se svým okolím. Když dopředu prohlásíme učitele, šéfa, faráře, partnera, kolegu nebo tesaře z Nazareta za neumětela, nikam nedojdeme a nic se nenaučíme. Bude z nás brouk Pytlík. A nebudeme mít kamarády, natož přátele.
Kdo umí spolupracovat s druhými, získal předpoklady ke spolupráci s Bohem. Nestrká mu svoji představu o životě, nevymáhá si na Bohu prosazení své vůle.
Kdo trpělivě naslouchá a vytrvale se pokouší získat nějakou dovednost, kdo se nedá odradit chybami, má otevřenou cestu k pochopení záměrů Boha. Pak si bude moci dělat, "co bude chtít" a bude v souladu s Božím přáním, s jeho vůlí, s jeho dílem.
To je jedna z podmínek nebe. V tom máme co dohánět. Je potřeba se tomu učit od každodenní drobné spolupráce. Je dobré naučit se spolupracovat s druhými tak, aby si každý dělal, co chce a práce přesto dobře běžela. Pro nebe je to nutná podmínka. Tam je krásný soulad ve všem.
Ale nikdo učený z nebe nespadl.
Jednota, sjednocení s Bohem je naším vytouženým cílem. Vysoko položeným. Nebuďme netrpěliví. A na nic si nehrajme. Vlasta Burian mluvil "anglicky", "francouzky" i "maďarsky". Uměl skvěle napodobit muziku těch řečí. Ale Angličané, Francouzi ani Maďaři by mu nerozuměli.
Někteří napodobují jednotu a lásku. Hodně o tom mluví. Velikým prověřením je ovšem setkání s někým, kdo mluví o Bohu jinak než oni. Řada z nich se pak ukáže jako zlí a nesnesitelní lidé. Známe jednoho, které zahynul přesně na tuto nesnášenlivost náboženských horlivců.
Nehrajme si na jednotu s Bohem. Nenapodobujme. Poctivě se vydejme cestou s průvodcem, od kterého se můžeme mnoho co naučit. Pozorně si všímejme, jakým je "sadařem", všímejme si jam on okopává, hnojí, stříhá, zalévá a jak se sklízí.
---------------------
Poznámky:
/1 Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.
Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná. (J 16,23-24
)
Kdybychom se uměli modlit ve jménu Ježíše Krista, vypadali bychom jinak.
(V modlitbě "ve jménu Ježíše Krista" vůbec nezáleží na tom, zda se na konci modlitby říká: "skrze Krista, našeho Pána". Dokonce se tam ani nemusí slovo Ježíš vyskytovat.)