3. neděle velikonoční

Velerada si myslela, odstraníme-li Ježíše bude klid. Nebyl. Ježíš byl vzkříšen. V brzké době (za pár století) se zpráva o Vzkříšení dostala do značné části (tehdejšího kulturního) světa.

Nic se neudělá samo. O Vzkříšení se tenkrát mluvilo. Dnes ne. Mluvíme o jiných zprávách ... Neumíme o vzkříšení mluvit. Zkusme si k tomu něco říci.

Bible nám popisuje i věci, s kterými zatím nemáme osobní zkušenost (Boha jsme neviděli tváří v tvář, vzkříšeného člověka jsme ještě nepotkali). Nakolik jim můžeme porozumět?

Potkáme-li někoho zkušeného, kdo rozumí svému oboru, nasloucháme mu. Některá jeho tvrzení se nám třeba nezdají. Nemá smysl přitakat bez ověření, ale pokud je (už třeba jen z úcty a poctivosti ke zkušenému) nezavrhneme, stane se nám, že po čase objevíme (někdy se mi to stalo až po letech), že ten zkušený měl pravdu.

Tak to bývá i s biblickým textem. O Marii čteme - to, čemu neporozuměla hned, si uchovávala v paměti k přemýšlení a čekala, zda jí časem, třeba díky dalším souvislostem, něco dojde.

Třírozměrný předmět nakreslený několika dvojrozměrnými obrázky, si poučený člověk dokáže představit. Pomocí modelů si umíme přestavit uspořádání hmoty a její zákonitosti nebo fungování tělesných funkcí.

Bůh je skvělý pedagog a Bible je geniálně napsána.

Ježíš nám pomocí modelů (podobenství) vysvětluje úžasné věci (např. jak funguje boží království).

Evangelia nám vyprávějí o setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem (pro nás zatím neznámou zkušenost). Ale slova, která v evangeliích toto setkání popisují, nejsou náhodně nebo lacině volená. Něco důležitého nám chtějí sdělit.

Jako i v jiných věcech nejdříve pečlivě nasloucháme než vyslovíme svůj úsudek, tak i Písmu je třeba dobře naslouchat, abychom se neukvapili.

(Je důležité si určitou událost z evangelia porovnat u ostatních evangelistů, pokud ji někdo z nich také líčí. Synoptikové popisují zázračný rybolov před uk�ižováním, Jan říká, že to bylo po Ježíšově zmrtvýchvstání. Co je správně?  Jsou to dvě různé události.)

Zamysleme se nad "podivnou" věcí: "Nikdo z učedníků se Ježíše neodvážil zeptat, kdo jsi, věděli, že je to Pán".

Jak je to možné? Rádi by se zeptali: "Kdo jsi zač", a na druhé straně si to netroufli.

Podobná nejistota může nastat, setkám-li se s někým, koho jsem před lety znal. Jenže při setkání s Ježíšem nejde o rozdíl v mnoha letech. Ježíše viděli apoštolové před několika dny a dobře ho znali.

Vezměme si pro pochopení na pomoc Kleofáše a jeho společníka (oba měli stejnou zkušenost).  Vvyprávějí, že jim bylo s cizincem dobře u srdce, jako při setkávání s Ježíšem. 

Emauzští učedníci mohli mít utlumený mozek (aby dokázali vyslechnout "neznámého poutníka" ) nebo také Ježíš mohl mít úplně jinou tvář, mohl úplně jinak vypadat, mohl být jinak vysoký, atd.

Učedníci jej nepoznali. To je nesmírně důležité sdělení.

Ježíš vstal z mrtvých a někdy se může zjevit ve stejné podobě jako před smrtí, jindy zase s jinou postavou a jinou tváří. To není pro matení lidí, ale proto, abychom věděli, že podoba není důležitá. 

"Emauzští" si mysleli, že mluví se zcela jiným člověkem.

Při rybolovu měl Ježíš možná jinou tvář. Ani jeden z apoštolů si neřekl, že ten člověk, co je na břehu, je Ježíš. Až po zázraku přišli na to, že by to mohl být Ježíš.

Cizinec na břehu řekl: "Hoďte síť napravo",  rybáři zabrali a sítě byly plné ryb ...

Jan si vzpomněl, vždyť je to  úplně stejné, jako tenkrát na začátku společného chození s Ježíšem: "No jo, tohle je Ježíš, i když vypadá jinak."

Kleofáš a ten druhý Ježíše nepoznali, ale řekli: "S tím člověkem nám bylo tak dobře jako s Ježíšem". (A s nikým jiným nám tak dobřě, jako s Ježíšem, nebylo. A rozdíl mezi Ježíšem  a jinými skvělými lidmi nebyl "o fous".)

Při rybolovu, někdo, kdo vypadal úplně jinak, řekl: "Hoďte sítě na druhou stranu" (podobně Ježíš vyzýval: "Obraťte se" - na jinou stranu, čelem vzad). Poslechli a vytáhli plno ryb.

Byli možná daleko, aby člověka na břehu poznali podle obličeje, ale pak seděli vedle Ježíše a viděli cizí postavu, cizí tvář. "Cizinec",  on s nimi mluvil možná i cizím hlasem. Nic tu nebylo podobné s tím, co už znali, až na ten zázrak.

Proto v apoštolech vzniklo napětí. Chtěli by říci: " Proč to děláš Ježíši"?

Apoštolové museli přemýšlet, že Ježíš nemusí po zmrtvýchvstání vypadat tak, jako před ukřižováním.

My neznáme žádnou podobu Ježíše. Ta není k rozpoznání Ježíšovy blízkosti důležitá.

Nevíme, jak budeme po vzkříšení z mrtvých vypadat my nebo naši blízcí. Budeme mít stejné končetiny, stejný metabolismus, stejné dýchání?

Možná se někomu budou tyto úvahy zdát naprosto zbytečné. Proč přemýšlet o tom, co je pro nás zatím nedostupné. Ale proč a k čemu Bible tyto popisy uvádí? Jsou primitivní nebo zbytečné? Nebo tím Učitel něco sleduje? Neukvapujme se.  (Marie v takových situacích nejednala ukvapeně a čekala, co se z toho časem vyklube.)

Ježíš je po zmrtvýchvstání stejným člověkem, jako před smrtí, ale zároveň je "jinačí". Má jiné možnosti, žije jiným životem. (Přítele lékaře se ptali jeho děti, jestli Ježíš, když po zmrtvýchvstání jedl, také chodil na záchod. Děti se bezvadně ptají. To my bychom se takto neodvážili zeptat, i když nás to také třeba napadne.)

Když se Ježíš nakonec rozloučil s učedníky, vystoupil do nebe.

Co z toho plyne? Má zmrtvýchvstalý schopnost pohybu v celém vesmíru? Nepotřebuje dýchat? Má zcela jiný typ organismu? Asi bychom se styděli nahlas takto konkrétně uvažovat.

Ale slova v evangeliu směřují k tomu, že vzkříšený člověk má jiné, větší obdarování, jiné možnosti.

S tím máme počítat, neboť, kdo se naučí využívat možností pozemských, dostane se mu možností nebeských. (Kdo udrží rovnováhu na kole, může jezdit na motorce.) "Kdo má, bude mu dáno a přidáno".

Vzkříšený život nebude pokračováním pozemského, ale proměněným životem k nové kvalitě a novým možnostem.

Máme možnost získat časem další dary, o kterých se nám zatím ani nesní. Ale nejde o snění, nýbrž o poctivé hospodaření s Božími dary teď. Abychom se dobře připravili.

Tady jsme u jádra pochopení evangelia - uvádí nás do božího království (začalo už teď, říká Ježíš). A u porozumění účelu eucharistie.

Dokud budeme vidět ve "svátosti oltářní" (toto označení je nešťastným zpředmětněním) jen tabletky "proti bolení hlavy" nebo prášek proti hříchu, tak to je málo.

Ježíšova hostina u jeho Stolu nám vyživuje k životu věčnému. ("Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.  Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den." J 6,54-55)

Umožňuje nám, abychom po vzkříšení dostali nové "tělo", novou existenci. (Budeme to my, ale budeme v mnohém jiní. Naštěstí! Budeme "vylepšení".)

Apoštol Pavel píše v 1 K 15,35-58  o vzkříšení: Jsou různá těla, pozemská, nebeská. Rozdíly mezi živočichy. Zrno nebo semeno vypadá jinak než rostlina, která z něho vyroste (a zrno nakonec zanikne, "shnije"). /1

Teď máme tělo živočišné, ale po vzkříšení ze smrti budeme mít tělo jiného typu. Ježíš je člověkem (má tělo),  ale jeho vzkříšené tělo našima očima nemůžeme vidět.

Když se Ježíš chtěl apoštolům ukázat, muselo to být v přiměřené podobě - kterou dokážeme vidět.

Zároveň nám chce "vysvětlit", že zmrtvýchvstání je úplná přestavba "organismu". Takže budeme moci s Bohem  spolutvořit další díla, možná budeme schopni vládnout mnohem větším množstvím energie a dalšími možnostmi.

Dojít k poznání, že existuje zmrtvýchvstání, je osvobozující.

Mít možnost se na tuto budoucnost připravit, je nejen zajímavé a potřebné, ale může nás to těšit a bavit. (I v běžném životě se připravujeme na věci budoucí, děti "honíme" k učení ...)

Je výhodou vědět, že Ježíšova hostina v nás živí nový život, buduje novou existenci. Víme-li kam a k čemu směřujeme, získáme nový motiv pro naše snažení.

Apoštololům stačila k jejich představě o vzkříšení zkušenost se vzduchem a větrem (nejsou vidět a přesto jsou).

Je ostuda, že my lidé 21. století ,před vzkříšením a před jeho biblickými "popisy" zavíráme oči,  protože se nám to zdá primitivní a neskutečné.

Pro rozum apoštolů mohlo být pochopení vzkříšení těžkou věcí. Neslyšeli, jako my, co je to silové pole, elektromagnetické vlnění, rentgenové záření, vlny, částice atomu, atd. Podobenstvím jim byl vzduch, vítr. Stačil jim tento jednoduchý modýlek. Ale mnohé pochopili a Ježíši se podařilo učedníkům něco podstatného "vysvětlit".

(A setkání se vzkříšením a Vzkříšeným) jim bylo silným motivem.

Kéž bychom my získali tak silný motiv k následování Ježíše.)

My však křesťanství a to, co je v Bibli, vtěsnáváme do svých jednoduchých představ: na co si nemohu sáhnout, to prohlásím za nemožné. A přitom se ve vědeckých oborech pohybujeme ve sférách, které jsou pro nás dost těžko představitelné a přesto je nepopíráme. (V nemocnici nás zkoumají všelijakými přístroji a my neodmítáme.) Jak je řeč o zmrtvýchvstání, lidé na nás koukají jako na spiritisty. A my sami raději o vzkříšení nepřemýšlíme.

To, jak se Ježíš ukazuje, není "pravá" podoba jeho těla". Má "tělo duchovní", "nebeské" (které zatím svými smysly nedokážeme vnímat).

Apoštolům ukazoval, že může "projít zavřenými dveřmi", že nikde nejsou sami, že jim je nablízku svou pomocí .... (To je dostupné i nám.)

Evangelia nám odkrývají, že vzkříšení je daleko víc, než vytažení nebožtíka z rakve (kulhavý nebude zase kulhavý).

Malé děti si hrají na dospělé (na tatínka a na maminku, na pana doktora, holčičky si hrají s panenkami, vozí sousedce děcko, kluci něco montují ...), připravují se tak na život. Později se učí a pak studují. Student medicíny se vedle svého profesora už vidí, jak bude operovat. Počítá s tím, připravuje se, bude lékařem.

Doma u stolu se učí (získává informace) a u stolu v rodině také jí (nejde jen o potravu, rodina mu navíc svými vztahy a podporou vytváří prostředí, ale se lékařem stal). 

Podobně nás Ježíš vyučuje pro nový způsob života (věčnost začíná už teď) a vyživuje nás u svého Stolu k novému způsobu života.

Lidé někdy o nějaké ošklivé události řeknou: "Brrr, sáhla na mě smrt".

To my můžeme říci: "Setkáváme se s vítězem nad smrtí"!

Mysleme u Stolu Páně na to, že se setkáváme se Zmrtvýchvstalým. Přátelme se Zmrtvýchvstalým. Mnoho od něj získáme, budeme mu podobní. Budeme mít podobné možnosti.

Už se nepotřebujeme zachraňovat, jsme zachránění. (To pochopila řada lidí v ohrožení, včetně apoštolů po vzkříšení Ježíše - nakonec o něm vydali svědectví svou smrtí.)

Promýšlejme vzkříšení. Povídejme si o tom. To je dobrá řeč.

V některých posvátných knihách jiných náboženství jsou popisy Ráje. Nám nejde o popis.

Apoštol říká, pusťte si fantazii na špacír jak chcete,  stejně se netrefíte. ("Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují." 1 Kor 2,9)   Ale to neznamená, že o tom nemůžeme mluvit. (Pětiletá holčička nadšeně říkala: "Babi, když my se po vzkříšení podíváme do všech zemí a taky na mořský dno!")

Znám lidi, kteří přišli o dítě a dětský pokoj nechali, jak byl. Nejsou schopni přijmout, co se stalo, stále žijí v minulosti. Není divu.

Ale my se můžeme dívat do budoucnosti.

Neříkejme: "Tatínek se nedožil", "Kdyby to maminka viděla". Copak nežijí a nevidí?

Kdyby nic jiného, promýšlejme, co znamená setkání u Stolu Páně a jak jsme vyživováni pro život věčný.

Promýšlejme si to. Na pohřbu se o tom nestihne mluvit.

Proč o tom nepřemýšlet dřív? Proč ne už teď?

Nemusíme se děsit stáří a konce ( lidé se pochopitelně starají, jak budou ochabovat, budou na obtíž, mnohé už nebude jako dříve, jen se blížíme ke konci). My se můžeme se těšit, že se přibližuje naše konečné setkání se Vzkříšeným a přibližuje se naše obdarování novými možnosti vzkříšených.

(Kdysi jsme si říkali, že Ježíš je pro nás bohatším "stromem života" než byl ten v Ráji.)  

U Stolu Páně si zvykáme na Vzkříšeného. Jako se student už vidí, jak bude operacemi zachraňovat lidi, kluk se vidí za volantem nebo jako pilot v letadle, tak se my můžeme vidět coby vzkříšení.

Až budeme naposledy přijímat Tělo Páně, můžeme už mít dlouholeté zkušenosti z přátelství se Vzkříšeným. Pak se při umírání už nebudeme tolik bát (umírání nebývá úplně jednoduché), pak  přijmeme Ježíšovu ochotně nabízenou ruku, k provedení soutěskou smrti. Ježíš nám nebude "cizím pánem", ale starým známým a milým průvodcem, který nám přichází naproti.

Ale nejde jen o ten poslední moment. Je o současnost, o blízkost a jistotu. Poslední slovo nemá nemoc, neštěstí zlo nebo smrt. To nás bude ve všem posilovat, to nás může podržet v kritických situacích.

Souvisí to také s očekáváním druhého Ježíšova příchodu (ten si každou bohoslužbu připomínáme a už mu snad trochu více rozumíme, viz náš vzdělávací cyklus o Večeři Páně).

Poznámky:   /1     Někdo snad řekne: "Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou?"

Jaká pošetilost! To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře.

A co zaséváš, není tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny.

Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo.

Není jedno tělo jako druhé, nýbrž jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby.

A jsou tělesa nebeská a tělesa pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských.

Jiná je záře slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší září.

Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné.

Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci.

Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní.

Jak je psáno: `První člověk Adam se stal duší živou' - poslední Adam je však Duchem oživujícím.

Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní.

První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe.

Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích.

A jako jsme nesli po dobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského.

Chci říci to, bratří, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném.

Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni,

naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni.

Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost.

A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!

Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?'

Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona.

Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!

A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.  (1 K 15,35-58

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 8. neděle v mezidobí (C) (Bible na neděli) 8. neděle v mezidobí (C) (Václav Vacek) 7. neděle v mezidobí (C) (Bible na neděli) 7. neděle v mezidobí (C) (Václav Vacek) Smrt (Spirituála)

Všechny odkazy

 );