4. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 12,1 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jer 1,4-5.17-19; 1 Kor 12,31-13,13; Lk 4,21-30
Datum: 28. 1. 2007
Když si Izrael prosadil na Hospodinu instituci pozemských králů, narostlo nebezpečí, že si vládce bude svou svévolí a pomocí falešných proroků upravovat náboženství podle své potřeby. Tak se stalo. Proroci hájili Boží čest a stavěli se proti ideologizaci víry. Téměř všichni za to zaplatili životem. Eliáš se nedal, podobně jeho následovník Elíša. Stejně tak Ježíš (bránit se přestal dobrovolně) i když byl zavražděn ze stejné nenávisti a nesnášenlivosti vůči pravdě boží. 

Samozřejmě, že ti, kteří se k prorokům přidávají jsou podobně ohroženi.

Jak to, že nás událost v nazaretské synagóze neburcuje? Jak se může stát, že u zbožných lidí může dojít k tak obrovskému výbuchu nenávisti a vzteku, že jsou schopni linče, vraždy? Jak to, že se u zbožných lidí vyskytuje nesmiřitelný fanatismus, který se často nezastaví před krví a zločinem? 

Není dobré toto nebezpečí přehlédnout - proto je v evangeliu uvedeno.

Už před týdnem jsem říkal, že si Ježíšovi současníci nepřipustili, že by jim hrozilo nebezpečí odmítnutí Mesiáše. Přece si jeho příchod tolik vyprošují! 

Přiznali, že v dřívějších dobách byli proroci pronásledování, ale nepřipustili, že v sobě nosí stejný virus.

Už jste potkali ženicha nebo nevěstu, který by řekl: "Za tolik a tolik let se rozvedu"?

Každý to myslí upřímně (nedávno i Stanislav Gross).

Víme, jak to dopadlo s Mesiášem, jak s ...

Kdo si ale připustí oficiální nauku církve, že Písmo nepopisuje jen minulost, ale píše také pro mne a pro každou generaci?

Nabídl jsem Katol. týdeníku článek k vyrovnání - nevyrovnání selhání některých křesťanů.

Z redakce jsem se dozvěděl:

1.)  Věřící slepě hájí čistotu církve a nechtějí slyšet o šmouhách na jejím vývěsním štítu.

2.)  Výraz "předposranost" je natolik šokující, že by zakryl smysl článku.  

3.)  Přeložit Ježíšovo slovo: "Mesiáše nezavraždí pohané, ale starší, zákoníci, a velekněží" do současného jazyka: "Mesiáše nezabijí pohané, ale kněží, teologická fakulta a biskupská konference s papežem", by bylo naprosto šokující a neúnosné. 

Stále žijeme v domnění, že čím víc se někdo modlí, že je lepší, že tak roste naše svatost. Ale vůbec se neptáme, jestli je Pán Bůh s naší modlitbou spokojen. A nakolik Bohu rozumíme.

Medicína nás vzdělává v poznání a péči o zdraví. Stačí ale podcenit jednu důležitou věc, třeba škodlivost kouření ...

Každé slovo v Písmu je důležité. Ale jestli některým místům v Písmu nerozumím, mohu si chybně myslet, že jde o něco nepodstatného.

Nemusíme si zoufat, že neznáme celé Písmo a mnohému nerozumíme, pokud zůstaneme otevření není nic ztraceno.

Horší je, když se opakuje něco podobného jako v Nazaretě. Kvůli kázání chtěli Ježíše shodit ze skály a dobít jej kamením. To je šokující.

To by nás mělo vyburcovat k důkladnému rozboru.

Nesnášet Boha pro jeho názory je tragické.

Potřebujeme si pěstovat ochotu opravovat svoje názory a ne jenom ty špatné, ale i ty, které považujeme za dobré. Zásadně si porovnávat své názory s Ježíšovými názory.

Evangelium není nepochopitelné. Když mu věnujeme nějaký čas, začne se nám otvírat jeho smysl (kdo studoval, ví, že některým předmětům přišel na chuť až po nějaké době).

Naše potíž není v nesrozumitelnosti Písma, ale v neochotě přijmout to, na co nás Bůh upozorňuje.

Buďme poctiví, nepřichází snad Ježíš jako přítel a příjemný učitel? Buďme k němu spravedliví. 

Pokud někoho zajímá článek, který jsem nabídl Katolickému týdeníku, připojuji jej. (Shrnuje poněkud to, co jsem napsal před týdnem v Poznámkách na nedělní texty.) Zajímal by mě váš názor na otázku, jak si křesťané mohou získat věrohodnost.

-----------------------------------------------------------------------------

Vyrovnání s minulostí

článek do novin

Opět se mluví o vyrovnání - nevyrovnání církve s její hříšností.

V neděli  jsme četli z Nehemiáše, jak se Izraelité káli po návratu z babylonského zajetí. Uvědomili si, že příčinou jejich neštěstí bylo odvrácení se od Hospodina. Proto se k Hospodinu obrátili.

Bible od začátku mluví o milosrdném Bohu. Židé vypravují dětem o svých nejstarších předcích a nezamlčují jejich pády: "Děti, i když se snažíme žít dobře a statečně, někdy podlehneme strachu, někdy se neptáme Hospodina, nedáme na něj a pak selžeme. Ale, děti, nikdy nezapomeňte, že Boží přátelství nepadá naší nevěrností, ale stojí na Boží věrnosti. Kdyby Adam a Eva nesváděli svou vinu na druhého, mohli zůstat v Ráji. Abraháma si velice vážíme, byl statečný, vzpomínáte třeba, jak osvobodil zajatého Lota a jeho lidi, ale i Abrahám se někdy bál a provinil se proti naší praprababičce Sáře, ta byla nějaký čas dokonce v harému faraóna a podruhé u abímeleka. Děti, každému se může stát, že padne, i spravedlivý sedmkrát denně hřeší. Náš veliký praotec Jákob si někdy pomáhal lstivostí, než poznal, že za ním stojí Bůh a nemá lsti zapotřebí. I Jákobovi synové se dopustili zločinů, a přece je Bůh neodepsal. Náš svatý král David spáchal veliké zločiny, ale hned přiznal svou vinu, mohlo mu být odpuštěno a mohl dál kralovat. Děti, v nouzi poznáte přítele a Bůh je největší přítel, nabízí pomoc každému hříšníkovi, když se snaží napravit chybu."

Ježíš v Nazaretě četl z Izajáše: "Mesiáš přichází propustil zdeptané na svobodu ..."

Nedošlo k tomu. Zbožní zapomněli na kajícnost z Nehemiáše. K přijetí svobody a jejímu udržení je třeba obrácení se k Bohu!

"Vaši otcové nepřijímali proroky, myslíte, že vy přijmete Mesiáše?" Kdyby se Ježíš nebránil, dokonali by vraždu. Platí o nich: "Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: "Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků. Posílám vám proroky a učitele moudrosti; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat a pronásledovat." (Srov. Mt 23,29-34)

Zbožní židé vodili vnoučky na poutě k hrobům proroků, ale už jim neříkali: "Děti, snést proroka není lehké, váš dědeček, donášel na  proroka a já jsem po něm házel kamením. Buďte moudřejší než my, naslouchejte víc slovu Božímu."

Pokládáme za správné, aby nacisté přiznávali dětem: "Uvěřil jsem Hitlerovi, byl jsem v SS, byl jsem  v nacistické straně" a komunisté: "Byl jsem v KSČ, milicionář, v StB ..." Proč jsme na sebe méně nároční? Naše maminka nám říkávala: "Děti, budeme si říkat pravdu" a "Neberte si příklad z toho, co s tatínkem děláme špatně".

Ježíš si získal naše srdce, obdivujeme jej a chceme se mu podobat. Víme, že všechno, co jsme řekli a mysleli si o druhých, může vyjít na veřejnost. Dá se tomu předejít, Ježíš nám radí: "Mějte se na pozoru před kvasem farizeů, to jest před pokrytectvím. Nic není zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude jednou poznáno. Proto vše, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, co jste šeptem mluvili v tajných úkrytech, bude se hlásat ze střech." (Lk 12,1-3)

"Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce do vězení."  (Mt 5,23-25)

"Jestliže proti tobě bratr zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: ,Je mi to líto', odpustíš mu!"  (Lk 17,4)

Naše spolupráce se zlem nebude promlčena. Ježíš nepřišel s tlustou čárou, ale vyhledává hříšné. Na naše selhání nejsme sami. Zavraždili jsme Mesiáše a Bůh na nás nezanevřel. Apoštolové selhali a sami to o sobě rozhlásili po celém světě. Nikdo nic netutlal.

Nám, kteří zakoušíme milosrdenství Boží, je lehčí přiznat nevábnou pravdu o sobě. Jsme posilováni svátostmi a očišťováni Božím slovem ("pravda vás osvobodí", srov. Jn 8,32). Máme být: "Světlem, solí a kvasem". Víme o statečnosti mnohých (včetně manželek vězněných řeckokatolických kněží v 50. letech, vyhoštěných s dětmi do pohraničí, víme o těžkém pronásledování žen z Charty 77, atd).  

Nepodceňujme spolupráci s komunistickým režimem. Vím, že je mezi spolupracovníky StB rozdíl, ale nezlehčujme svazky o jejich spolupráci. Někdo spolupracoval vědomě a někdo nevědomě (z naivních vytáhli kdeco, zbytečné povídání škodilo jiným). Jediný estébák se mi nepřišel omluvit, ale nepřišel ani jediný kněz, který na mne donášel. Jakou zkušenost máte vy?

Každou chvíli spolupracujeme se zlem, někdy vědomě někdy nevědomě. Od nacistů až po nás, zlehčujeme své viny. Na jiné sočíme, ale v čem dáváme příklad těm, kteří neznají Boha?

Po válce někteří bez soudu hrozně zacházeli s Němci. Dnes nikdo nikoho nešikanuje.

Žaluje-li někdo na sebe, hned mu nabízíme pomoc a odpuštění. 

Dodneška jsme poznamenaní minulým  režimem, jsme přikrčení, předposranost se stala naší národní vlastnosti, nepříjemné věci zatajujeme.

Potřebujeme si přiznat pravdu a říkat ji dětem. Jinak je nepřipravíme na střet se zlem. Častokráte jsme mlčeli ke zlu.  Potřebujeme se narovnat, zbavovat se strachu, pěstovat si statečnost, učit se chyb z jiných i vlastních, učit se jak si vzájemně říkat pravdu bez vlastního povyšování.

Máme světlé i stinné stránky. Jsme církví hříšníků. Nechceme zneužívat Božího milosrdenství, ale můžeme je využít. Víme, že nejprve je třeba se omluvit oběti. Řidič, se musí vyrovnat s poškozeným, nikdo jiný mu odpustit nemůže.

Německý spisovatel Günter Grass se až loni přiznal, že byl v mládí členem SS. Dost pozdě, ale přece jen. Až Jan Pavel II. se omluvil pravoslavným i protestantům za viny našich předků (ještě dlouho budeme napravovat chyby navršené za staletí). Ale jak ocenit vynucené pozdní přiznání varšavského arcibiskupa Wielguse o spolupráci s komunistickou bezpečností? (Po Katyni,  srovnané Varšavě se zemí za 2. světové války, kardinálu Wyszyńském, po Jerzy Popieluszkovi ... Polští biskupové říkali kněžím: "Když budeš předvolán k výslechu, nikam nechoď, já si to se státní policií vyřídím".)

Kroutíme hlavou nad slovy pan arcibiskupa Sokola: "Za prezidenta Tisa bylo na Slovensku dobře". (Jak komu. Slovenská vláda Židy prodávala za marky německé říši).

Jeden starý řeholník si posteskl: "Na kající pouť na Velehrad jsme ze dvou vikariátů jeli s Františkem Lukešem jen my dva" (ti co spolupracovali zůstali doma).

V církvi jsme jeden hříšník vedle druhého (nejen těch, kteří sexualitou ubližují jiným, také mnoho bažících po kariéře víc než po dobrém jménu církve), neřídíme se slovem Božím a nesnášíme proroky.

V r. 1945 i v r. 1989 jsme dostali darem svobodu. Nekáli jsme se jako Izraelité po návratu z babylónského zajetí. Jejich poctivost je pro nás biblickým vzorem.

Bez obracení se k Bohu svobodu opět neudržíme. Nestačí být v pravé církvi a chodit do kostela. I sv. Petrovi (mě také) se příčila Ježíšova slova: "Mesiáše nezabijí pohané, ale kněží, teologícká fakulta a biskupská konference s papežem" (Mesiáše nezavraždí pohané, ale starší, zákoníci, a velekněží). Jsme my, co se pokládáme za zbožné, Bohu nejnebezpečnější? Eliáš řekl (oproti nazaretským) jednu z největších modliteb: "Bože, nejsem lepší než naši otcové".

Slovo Boží neomlouvá jediný hřích, ale ukazuje, že selhání je výzvou.

Pravidla známe. Jsou pro nás výhodná.

Jeden starý řemeslník říkal: "Řemeslník se pozná podle toho, jak se postaví ke své chybě".                           

                                                                            Václav Vacek, letohradský farář