Hádanka smrti a života

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
Slavnost Zmrtvýchvstání
Hledaný citát: Sk 10,1-11,18 - nalezené výskyty: 1 - 2 - 3 - zrušit hledání
Téma: Sk 10,34a.37-43 (najít další); Kol 3,1-4; Jan 20,1-9
Datum: 11. 4. 2004
U hrobu byl první, přesto zůstal pohrobkem

Liturgie tří velikonočních dnů dramatizuje základní tajemství křesťanské víry. Spravedlivý a svatý Bůh umírá brutálním způsobem za nespravedlivého a zlého člověka, kterého stvořil. Tento skutek by již sám o sobě vydal na Bílého lva první třídy. Bohužel, lidstvo potřebuje být nadto vykoupeno, protože se zapletlo do zla o něco více, než Česko do kupónové privatizace a svobodného podnikání. K tomuto tajemství (myslím tím Velikonoce) se obtížně dodává něco nového. Matka církev má však pochopení pro periodické potřeby kazatelů. Vyrobila během dvou tisíc let úctyhodnou řádku různých formulací, z nichž mnohé během staletí degenerovaly na úctyhodná klišé. Nikdo dnes už ani neví, co mnohá slova církevních otců a starých kázání původně znamenala. Ale rádi vše opakujeme kvůli patině stáří, díky působení tradice a tajemné nesrozumitelnosti, vinou své bezradnosti a bohužel i nejasnosti tématu, jež tak jako tak uniká běžné zkušenosti. Ale každý normální člověk přece ví, že křesťané, a tím spíše Kristova církev není z tohoto světa. Dokázala to již mnohokrát, zejména v posledních deseti letech. Starosti pana Nováka nesahají k životu na onom světě. Musí žít zde a nyní, na věčnost se chystá hrozně nerad.

Úctyhodné dílo zvané Římský misál (Missale Romanum), všemi kněžími ctěná a obávaná vyhláška liturgického provozu, uchovává na jednom ze svých paschálních foliantů následující poznámku.

"Kristus, náš Pán, skrze velikonoční tajemství vykoupil člověka, a tak dokonale uctil Boha. Skrze svou smrt přemohl i naši smrt a skrze své vzkříšení obnovil život novým způsobem. Tři dny utrpení a zmrtvýchvstání Páně tudíž představují vyvrcholení celého církevního roku."
Každé slovo je pravdivé jako slovo Boží, a přesto nesouzní s běžnou zkušeností. Ani po sedmiletém pospávání v lavicích posvátných kateder nejsem o nic chytřejší, co se dokonalého uctívání Boha týče. Dodnes je mi záhadou, jak někdo může svou smrtí přemoci smrt jako takovou. Oba moji rodiče v tomto zápase zcela jasně podlehli. Tím přinesli hmatatelný důkaz, že smrt jako taková zůstala maková a nic se na ní nezměnilo. Tajemství přemožené smrti zůstává uzamčeným a žádné lidské slovo nemůže proniknout do jádra jeho smyslu. Byť by šlo o slovo nejvyšších církevních úřadů aspirujících na kvazinesmrtelnost a byť by bylo pronášené ústy významných hodnostářů, kteří bohužel již podle vzhledu zcela jistě smrtelní jsou. I železná víra zakolísá, pokud pomíjivý makléř nabízí věčnou záruku na spásonosný produkt, nadto založený na zázraku vzkříšení.

Místo planého filosofování se raději podívejme na první čtení z dnešní slavnosti. Podle Skutků apoštolských se Petr při křtu římského setníka Kornélia ujal slova a promluvil. Ale hned ve čtvrté větě si hlava církve uložila autocenzuru. Ježíše "pověsili na dřevo a zabili" (Sk 10,39 (najít předchozí, další)). Slovo "kříž" neslo pro uši jeho posluchačů tak potupný a nemravný význam, že se mu slušní lidé - mezi něž Petr a jeho druhové jistě patřili - plným právem vyhýbali. Bible má pravdu. Hned na počátku zvěstování této podivuhodné události vcházíme do světa klišé a zavedených formulací, kterých s plynutím věků stále přibývá. Milosrdné lži produkuje první papež, což přidává celému podniku na pikantnosti. Padni komu padni a pochvalme překlad liturgického anonyma. Opravdu uvádí spojení "pověsit na dřevo" (v originále epí xýlú) na rozdíl od českého ekumenického překladu šermujícího se slovem "kříž". Další věty hromadí prohlášení typu: "Jedli a pili jsme s ním po jeho zmrtvýchvstání... to je Bohem ustanovený soudce nad živými i mrtvými." (Sk 10,41-42 (najít předchozí)). Pozemský svět a nebeská realita se sváří stylem hodným Franze Kafky. Bez evidentního zápalu apoštolů a bez pomocné ruky Ducha svatého bychom četli absurdní příběh. Na pohádku je to příliš vážné, a na realitu příliš fantastické.

Křesťanští obyvatelé dalších věků, tedy o jednu generaci později, již obalili tajemství vzkříšení do teologické mluvy. List Koloským používá kontrast "nahoře-dole", když mluví o smrti a vzkříšení Mesiáše. Legitimuje horní patro vesmíru poukazem na jeho kvazipozemský charakter. Přenáší zkušenost z tohoto světa na onen svět. Vzkříšení proběhlo zatím jen v jednom vydání, proto o něm nemůžeme dělat žádnou vědu. Pavel či pisatel skrytý za jeho jménem však jasně věří, že něco z tohoto tajemství se již zpřítomňuje v současném životě: "Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu." (Kol 3,3) Autor listu váže tajemství vzkříšení na obřad křtu. Ponoření do vody symbolizuje uložení mrtvého těla do temnoty hrobu. Vynoření křtěnce, který se pod vodou neutopil - jsme v době, kdy se opravdu křtilo ponořením, jak to dosvědčují nejstarší baptisteria z římské doby - ukazuje na událost vzkříšení. Ježíš i křtěnec jsou na živu, jeden nenormálně, druhý normálně, ale vlastně oba nenormálně, protože v nich raší věčný život. Jak jsou věci jednoduché, když se na to jde od lesa, tedy zpřítomněním tajemství skrze srozumitelné symbolické jednání. Dnešní křest často připomíná dohánění rychlíku. Věřící po skončení mše uhánějí k nedělnímu obědu. Pan farář by rád uháněl také, ale musí ještě dvacet minut počkat, protože mu přinesli jakési mimino. Symbolická hodnota liturgického jednání se vyprázdnila a nové symboly hodné technologického věku jsme nenašli. Nehledáme je mimo jiné i proto, že se to přinejmenším vřele nedoporučuje. Všechno prý máme v tradici, kterou lze moderním způsobem zbavit pachu staroby. Pak platí, že nové víno směl popíjet pouze Pán Ježíš, my už jen ošetřujeme archivní ročníky. Hledání nové symboliky vyniká rizikem, protože se při hledání nového můžeme minout cílem čili spáchat hřích. Tak zní původní řecké slovo hamartía znamenající "minout se cílem" při lukostřelbě. A kdo spí a nic nedělá, ten zcela určitě nehřeší, protože nemůže nic pokazit. Nebeské věci nevynikají jednoduchostí, církevní zvyk je železná košile a zbožné šplechty máme vždycky po ruce. Stačí si kliknout na tuto stránku. Proto dnes neexistuje obecně srozumitelná reprezentace tajemství vzkříšení. Zato pilně množíme obecně nesrozumitelnou teologii tohoto tajemství. Pro život, tedy pro normální život víry, racionální spekulace o vzkříšení nestačí. Nemohou se opřít o živou zkušenost symbolického vyjádření, což učinil list věřícím praktikujícím víru v dávné obci koloské. Pavlovo psaní vyjadřuje teologickou spekulaci, ale ta má - na rozdíl od moderně vyprázdněné podoby vzkříšení - jasně daný zkušenostní základ. Obřad křtu tehdy znamenal víc než jen sváteční oběd a bílé šatičky. Zvláště když za pár hodin můžete být mučedníkem a můžete si víru ve vzkříšení prakticky otestovat.

Janovo evangelium podává zajímavé svědectví o vzkříšení, které, pokud odezřeme od obecné nesrozumitelnosti tohoto evangelia (viz minulé kázání), vyniká střízlivostí a jednoduchostí. Tam, kde se běžný kazatel zaplétá do podivných vysvětlení typu Kafkovy Proměny, mystik volí slova prostá a jasná. Ženy viděly prázdný hrob, ale těm nikdo z mužů nevěřil, protože v patriarchální době ještě neměly rozum. Ten jim poražení muži veřejně přiznali až v 19. století s hlasovacím právem, a v církvi se nehlasuje. Pokud ano, pak tato vzácná výsada platí jen pro sněmující kardinály a koncilní otce, obé s vyloučením nepomazaných hlav jako takových, natož ženských. Ale k věci Janova líčení. Nevěřící Petr jde důstojně ke hrobu, nakoukne dovnitř, zhodnotí situaci a uzná, že ty ženské měly tentokrát pravdu. Tělo je fuč. Druhý učedník se podívá jako druhý. Jsme v rané církvi, ale již v pevném hierarchickém pořádku, leč v mystikou prodchnutém evangeliu. Protože první budou poslední a poslední první, vidí tento skromný učedník o něco víc než primus Petr. Co vidí, to nevíme, ale evangelium jasně říká, že v něco uvěřil. V co uvěřil, to také nevíme, protože inspirovaný autor okamžitě dodává: "Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých." (Jn 20,9). Pak se oba muži vrátili domů. Prázdný hrob asi vyvolal pocit prázdného žaludku. Vše se odehrálo brzy ráno a nebyl důvod, proč o této zapeklité události nepřemýšlet s žaludkem plným.

Janovo evangelium nás zpětně přenáší do doby vzkříšení, kdy nemáme křest a veřejně praktikovanou eucharistii. Bez těchto základních symbolů zůstává tajemství zmrtvýchvstání nejasné. Již provokuje k víře, ale její obsah není dán jednoznačně. Tento fakt snad pomůže všem kritickým duchům, kteří či které mají své oprávněné pochybnosti o smyslu celé události podávané mnohdy zcela trapným, víru a rozum urážejícím způsobem. Mohou se ztotožnit s druhým učedníkem. S Petrem raději ne, ten v tu dobu nevěřil vůbec. Nepřímo tak můžeme soudit z citovaného úryvku. Jeho víra se vůbec nezmiňuje, na rozdíl od výslovně uvedené víry učedníka druhého. Za druhé, zpráva o vzkříšení se vynořila mimo církevní kruh nevěřících patriarchů. Přinesly ji ženy, jejichž řečem normální, geneticky výše postavený tvor nepřikládá valný význam. V tehdejší církvi reprezentované apoštolskou jedenáctkou nikdo ve zmrtvýchvstání nevěřil. A ty, které ji zvěstovaly (ještě, že čeština nemá inkluzivní jazyk!), byly odmítnuty. Hierarchové se šli přesvědčit osobně, ale stejně neuvěřili. U prázdného hrobu zůstali stejně zmatení jako bezradné ženy, jen to nedávali tak okatě najevo. Tolik k situaci církvi po zmrtvýchvstání, jak ji podává Janovo evangelium z dnešní slavnosti. Mystika se skrývá za realismem celé scény. Pokud fakticitu zprávy přeskočíme, riskujeme, že se octneme ve vzduchoprázdnu, které okamžitě vyplní zbožná zaříkávadla. Janova zpráva není pro prvotní církev příliš lichotivá. Ta tehdy pochovala svůj soukromý mesiášský sen a truchlila nad prázdným hrobem vysněných představ. O skutečně Vzkříšeném nevěděli nic, ale někteří z nich již tušili, že se děje něco nového. Ale věřit na skutečné vzkříšení z mrtvých - a nikoliv na zbožné pohádky - je vskutku těžký kalibr. Ani dnes na tom nejsme s vírou ve vzkříšení o mnoho lépe. I my občas zbožně předstíráme truchlení a radost nad hrobem prázdných kostelních řečí. Proto i dnes říká Boží slovo něco podstatného o této nepochopitelné události.