Spin Ducha svatého

Demokratický koncil-ten první.

Liturgický anonym nabízí ke čtení závěr z prvního církevního koncilu, který se sešel asi v roce 49 nebo 50. Důvod ke koncilní poradě jsme vylíčili v minulém kázání, takže se k celé věci nebudeme vracet. Podívejme se raději na procedurální průběh sněmu, který je příznačný pro demokratickou a otevřenou atmosféru prvotní církve. Nejprve byla postavena sněmovací otázka. Jsou pohané ospravedlněni pouze na základě víry, nebo musí přijat židovské náboženství, tj. obřízku? Otázka byla rozhodující: buď Kristus zmohl něco sám od sebe, nebo k dílu spásy potřeboval být židovského původu. Protože jím také byl, nadto z Davidova rodu, pochyby byly na místě. Pak každá strana sporu prezentovala svůj pohled na věc. Zaujatý Lukáš si všímá především zprávy jeho miláčků, tedy misionářů popisujících úspěšnou evangelizační výpravu k pohanům. Židovští konzervativci jej příliš nezajímají, ale nijak jim neubližuje. Ctí úspěch svých barev jako dílo Ducha svatého. Po hlášení z terénu, tedy od pracovníků na Božím díle nastoupili místní teoretikové. Petr, hlava sboru Dvanácti, dal najevo své osobní rozhodnutí, které se na sněmu dále diskutovalo (Sk 15,7). Neřekl, jak to bude, co si sněm má myslet, popřípadě, co si má rozhodně vytlouct z hlavy. Položil pouze řečnickou otázku, která se snažila ostatní přesvědčit (v. 10). Stejně i apoštol Jakub, hlava jeruzalémského sboru, pouze referoval o tom, co on si osobně o věci myslel. Své mínění podepřel vhodným veršíkem z Písma. Cituje z proroka Ámose (Am 9,11-12) jako důkaz toho, že pohané patří do církve z Božího rozhodnutí (Sk 15,16-18). Koncil nakonec zformuloval společné stanovisko, které bylo ve formě dopisu zasláno křesťanským obcím. Dopis předávali Pavel a Barnabáš, ale koncil k nim přidal ještě Judu a Silu jako doprovod. Ti měli pravděpodobně přesvědčit váhající duše o tom, že šlo o společný akt celé církve, tedy židů i pohanů. Výsledek jednání se dotýká nás všech. Kdyby totiž prvotní církev nebyla tak prozíravá, liberální, otevřená a komunikativní jak doopravdy byla, tak by dnes křesťané museli dodržovat většinu židovských zvyků. Synové Abraháma by si oddechli, protože by si možná ušetřili tisíc let pronásledování a antisemitismu. Je zbytečné psát o tom, že je dnes v církvi všechno jinak, protože konzervativci udávají tón. Církev jsme my všichni a tím je celá věc mnohem pestrobarevnější, než se na první chmurný pohled může zdát.

Extatickému Janovi se hrozně líbí nové Boží město vystavené na vysoké hoře. Řím to není, protože toto centrum katolicismu nehraje v biblických dějinách spásy žádnou roli. Římská obec ano, ale město nikoliv. Snad je onou babylónskou nevěstkou chlemtající krev mučedníků, která byla po právu zahubena, nad čímž v nebi vesele plesají (Zj 19,2). Pouze Jeruzalém si zaslouží nebeský up-lifting a následné zvěčnění. Dějiny spásy zůstávají fixovány na Zaslíbenou zemi až do konce, což potvrzuje právě Janovo zjevení. Ale i Boží blouznivec Jan potvrzuje univerzalitu spásy. Město má brány na všechny světové strany, protože do něj přicházejí Boží vyvolení z celého světa. Centrem města není radnice s úplatným sborem neoliberálních konšelů, ale Beránek, který svítí ve dne v noci a docela zadarmo. Vykupitelské dílo tak dostává definitivní podobu a stává se centrální událostí celého kosmu. Vykoupeno je celé stvoření, nejen židé a nejen pohané. Dokonce i ženy, děti a všichni ostatní tvorové.

Anonym nám chce skrze evangelium připomenout, že se blíží svátek Seslání Ducha svatého, neboli Letnice. Má ještě dva týdny čas, proto je připomenutí nenápadné, jen jednoslovné. Ježíš mluví o "Přímluvci", kterého Otec pošle v Ježíšovu jménu (Jn 15,26). Originální řecké slovo "Paraklet" není snadné přeložit a mnohé překlady to ani nezkoušejí. Původní sloveso znamená "volat někoho k sobě" a substantivum "paraktet" označovalo soudního zřízence, advokáta, obhájce, mluvčího, spin-doktora a mnoho dalšího. Moje vysvětlení je následující. Janův Ježíš se v poslední řeči výslovně odvolává na tuto hodinu (Jn 17,1) jako na soud nad světem (Jn 16,11), který bude pokračovat i u apoštolů, protože i oni budou pronásledováni a souzeni, neboť svět je pojal v nenávist (Jn 17,14). Pak dostává slovo "Paraklet" svůj polyfonní význam.

1) Bůh si volá Ježíše k sobě (parakaléo) k naléhavé nebeské poradě, skrze kříž.
2) Tím platí všechno, co Ježíš o sobě tvrdil, že je parakletem, tedy vyslancem svého Otce.
3) Ježíš působí jako paraklet-obhájce Otcovy věci i na probíhajícím soudu světa ("tato hodina je zde") a stejně tak budou později Ježíšovu věc obhajovat apoštolové-parakleti. Jejich "hodina" se protáhne až do konce světa.
4) První Paraklet jde domů k Otci, pak se na skok ukáže; ale na trvalo přijde jiný Paraklet, který bude pokračovat v jeho díle. Ten naplní předchozí bod ze soudního usnesení, protože Paraklet musí helfnout během dlouhých posledních hodin církve.

Jinak řečeno: Duch svatý bude jednou zvěstovat jednotu Otce a Syna, bude obhajovat jejich vykupitelské dílo a bude po ruce všem věřícím, kteří budou postaveni před soud nebo budou pronásledováni. Což se stalo, ale až po Letnicích. Ježíšova věc, tedy soud světa trvá, dokud nenadejde poslední hodina lidstva. Pak možná půjde Paraklet na zasloužený důchod do lůna Trojice. Ale o tom až někdy jindy.