Zbabělost pro evangelium

Apoštolé bojovali za víru - i v církvi.

První čtení ze Skutků apoštolských se na pokračování vrací k Pavlově první apoštolské cestě po Blízkém východě. Je zajímavá ze dvou důvodů. Za prvé: misijní cesta předcházela svolání prvního apoštolského koncilu v Jeruzalémě (Sk 15,6). Ten by se vůbec nemusel sejít, kdyby Pavel a jeho učedníci nebyli tak horliví a úspěšní. Prvotní církev ze židů, pokojně pospávající v Jeruzalémě a v okolí, se najednou ocitla v prostředí naprostých pohanů. A novověrci z pohanství navíc byli neobřezaní, což obřezaným způsobovalo nemalou bolest rázu duchovního. Pavel měl z koncilu obavy, proto sebral peníze pro jeruzalémské chudé a nechal místo sebe pracovat i prostředky přesvědčující materiálně (Sk 11,30). Ale stejně to tradičnímu sboru Dvanácti zavařil. Překročil nepsané směrnice a dělal, co neměl. Vždyť Ježíš jasně řekl, že se má evangelium hlásat především vyvolenému lidu a ne zbytku světa. Když po velkém smlouvání uzdravil kananejské ženě jejího syna, řekl k tomu své: "Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského." (Mt 15,24) Zlatá a neomylná slova našeho Pána, kterých se prvotní církev ze židovství usazená v Jeruzalémě pevně držela. Vždyť "každého dne pobývali svorně v chrámu" (Sk 2,46). Prostý rozum náboženského fundamentalisty snadno zdůvodní, že apoštolé nemohli vyrazit na dlouhé cesty, když museli být ráno zase v kostele. Putující misionář Pavel vnesl svobodným, nevypočitatelným a zbrklým jednáním do zavedené církve nemalé problémy. Kdyby zůstal farizejem a pouze pronásledoval křesťany, nemusel by se scházet žádný církevní sněm. Protože však pokřtil a tím přivedl do církve nesourodou směsici pronárodů všech možných mravů a zvyků, museli hierarchové z jeruzalémské církve přemýšlet a jednat. Původně nechtěli ani jedno ani druhé, protože vše bylo letničně dokonalé a pravověrně neměnné. Se svobodnými a odvážnými lidmi mají pánové ve špičatých čepicích nemalé potíže. Aktivisté všeho druhu ruší zavedený chod instituce a tím i pokojné trávení nedělní kačeny či sobotního šábesu.

Druhý bod je taktéž zajímavý, protože se týká ustavení prvních představených v církevních obcích, které Pavel na své cestě založil. Ordinace probíhala následovně: "V každé té církvi ustanovili starší a v modlitbách a postech svěřili učedníky Pánu, v kterého uvěřili." (Sk 14,23 (najít předchozí)) Tento čin vyniká odvážností z několika důvodů. Nejprve je si třeba uvědomit, že ustavení starších v nových sborech se obešlo bez souhlasu sboru Dvanácti. Ten požehnal Pavlovu působení až dodatečně, tedy na apoštolském sněmu. Pavel měl plnou a naprostou carte blanche pro nezávislé a iniciativní jednání, a to na poli nejvýš choulostivém. Pokud se v katolické církvi podíváte na kádrování při výběru kandidátů na biskupa a také na roztodivné vázací akty, které musí každý kandidát před svěcením podepsat, jímá vás posvátná bázeň. Hlavně proto, že o celém procesu naprosto nic nevíte, i když do zmíněné diecéze patříte a vybraný kandidát bude možná vaším celoživotním pastýřem. Externista nad tímto fenoménem nevěřícně zakroutí hlavou a podiví se extrémně slepé důvěře spoluobčanů v jejich náboženské vedení. Jako demokrat se však neplete do cizích záležitostí normovaných odlukou církve od státu. První misie jednala svobodně: věřila lidem, kterým se všeobecně věřilo, a nikoliv právním aktům. Tak jednají komunisté, tak filmové hvězdy uzavírají manželství s výhledem na rozvod, tak se pojišťují špatní věřící všeho druhu. Pavel a jeho druhové dosvědčovali primární víru v Boha a v lidi. Nestavěli na nedůvěře a na podezírání, které potřebuje právní ochranu. Pavel navíc nejmenoval své zástupce vložením rudou, což byla běžná praxe v jeruzalémském sboru. Ani nevíme, jak to dělal. Kronikář to vůbec nepoznamenal, asi to nepovažoval za důležité. Další důkaz pohrdání zavedenými formalitami a platnou materií kněžského a biskupského svěcení. Svátosti tehdy neznali, protože byli svobodní od formalit a plní Ducha svatého. Vtip pozdějšího církevního vývoje byl v tom, že se Duch projevuje primárně a neomylně právě skrze formality. Pavlovi šlo o věc a o pravdu. Proto byl zcela nekompromisní i na prvním církevním sněmu svolaném hlavně kvůli němu. Stačí si přečíst jeho vlastní zprávu o sněmu, jak ji podává v úvodu druhé kapitoly Listu Galatským. Napadá nejmenované konzervativce, kteří trvali na obřízce, a tím usilovali o návrat všech do velkého židovského ovčince. A nepodrobil se zvyklostem z centra, které pokládal za špatné.
"Ale ani Titus, který tam byl se mnou a je Řek, nebyl přinucen, aby se dal obřezat, jak chtěli ti, kteří předstírali, že jsou bratří, a pokoutně se mezi nás vetřeli s úmyslem slídit po naší svobodě, kterou máme v Kristu, aby nás uvedli do otroctví zákona. Před těmi jsme však ani na okamžik necouvli a nepodrobili jsme se jim, aby vám byla zachována pravda evangelia." (Gal 2,3-5)
Protože stojím již nějakou krátkou dobu v hierarchických službách, obdivuji na Pavlovi další vlastnost. Nebyl zbabělý. Dovedl se veřejně zastat svých spolupracovníků, kteří byli napadeni lidmi, kteří jim co do víry a nasazení pro Království nesahali ani na paty. Kuriální tichošlápci však měli již tehdy nemalý vliv v církevní hierarchii dovedli jej mazaně využívat. Prvotní církev, náš budovatelský vzor. Apoštola Tita si jistě podali v Jeruzalémě společně s Pavlem, ale ten se za svého spolupracovníka veřejně postavil. Pavel odpovídá svobodně a na plnou hubu, jak má ve zvyku. Nemá rád otrokáře, kteří zavlékají věřící do poroby ctihodných časů plných nástrah a zneužívané moci. Apoštol byl statečný a opovrhoval malověrnou zbabělostí, která se tvářila jako Kristovo evangelium. Hlásal jiné evangelium než židovští tradicionalisté, otroci starých pořádků. Proto se mohla tehdejší církev tak rychle rozšířit po celém tehdy známém světě. Dnes se mi zdá, že je v církvi otrokářů příliš mnoho. A proto dnešní katolická církev tak krutě stagnuje, přinejmenším v Evropě.