Petr, Luther a ropný tanker
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
3. neděle velikonoční
Hledaný citát: Mt 10,32-33 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Sk 5,29
Datum: 25. 4. 2004
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
3. neděle velikonoční
Hledaný citát: Mt 10,32-33 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Sk 5,29
; Mt 10,32-33
(najít další)
Datum: 25. 4. 2004
Poslouchejte více Boha než lidi
Nebudu komentovat evangelium dnešní neděle, protože jsem tak předčasně učinil v minulém kázání ke druhé velikonoční neděli. Bylo ve stylu protestantského Bultmanna a částečně i biblické fantastiky. Protestantským teologem jsme začali, proto pokračujme ve stejném duchu. Druhé čtení nabízí ve Skutcích apoštolských slavnou větu šéfa tehdejší církve: "Více je třeba poslouchat Boha nežli lidi." (Sk 5,29
Hymnus miliónů a stamiliónů na zabitého a vzkříšeného Beránka vhodně doplňuje toto ponuré kázání. Extatický Jan líčí svědectví věřících, hlavně mučedníků a nadpřirozených kosmických bytostí při běžné eschatologické audienci v nebesích. Jásání probíhá podle tamějšího protokolu: nejprve hlaholí bývalí pozemšťané, pak nebeské bytosti a nakonec nějací nedefinovaní starci. A jsme znova v protestantismu. Dnes se ustálilo toto slovo pouze v jeho disidentském významu. Kdo protestuje, ten nesouhlasí. Ale to bychom celou reformaci redukovali na negativní reakci vůči (pozitivnímu) katolicismu. Původní pojmenování prvních reformačních sborů však vycházelo z latinského kořene "protestari", což znamená veřejně svědčit o své víře. Petr a Luther primárně neprotestují proti něčemu, ale pozitivně svědčí pro něco, přesněji řečeno pro Někoho. Proto jsou mučedníky a podstupují martyrium pro svou víru. A toto slovo není nic jiného než původní řecký výraz pro svědectví (martyreuo = svědčit). Druhé čtení přidává ke svědectví jednu důležitou věc. Nejde jen o pozemské svědectví pravdě a osobnímu přesvědčení, které může stát dotyčného krk. I nebeská církev vydává svědectví Beránkovi, i když za poněkud lepších životních podmínek. Důležité není pořadí protokolu, ale spojení obou aktů. Ti, kteří bolestně svědčili na zemi, budou dělat totéž spokojeně v nebi. Jan tímto mystickým a květnatým způsobem komentuje Ježíšův výrok o statečném vyznávání.
Nebudu komentovat evangelium dnešní neděle, protože jsem tak předčasně učinil v minulém kázání ke druhé velikonoční neděli. Bylo ve stylu protestantského Bultmanna a částečně i biblické fantastiky. Protestantským teologem jsme začali, proto pokračujme ve stejném duchu. Druhé čtení nabízí ve Skutcích apoštolských slavnou větu šéfa tehdejší církve: "Více je třeba poslouchat Boha nežli lidi." (Sk 5,29
) To sice říká každý kazatel každou neděli, ale zde jde o něco jiného. Apoštolé dostali od velerady zákaz mluvit veřejně o Ježíši jako Mesiáši. Zákaz překročili, v podvracení oficiálního náboženství dále pokračovali a z hlediska nejvyšší náboženské autority šířili naprosté bludy. Není divu, že jim hrozilo opakované trestní řízení ve věcech teologických. Ale Petr chronicky zapírající Pána je statečný jako nikdy předtím a pronáší onu slavnou větu. Podobná slova pronesl jiný reformátor o pár století později. Roku 1517 augustiniánský mnich Martin Luther zveřejnil své teze o nápravě církve. Matka církev neváhala a ústy svých zákonných představitelů jej obvinila z kacířství. Až potud jsme stále v klasickém scénáři Skutků apoštolů. Církev pokračovala v represi: po papežské bule odsuzující Lutherovo učení následovala exkomunikace. A po církevní exkomunikaci měl přijít světský trest, nejspíše standardní upálení. Matka církev byla i ve středověku hodná a svým pominutým dítkám vždy nabízí možnost pokání a návratu do pravověrného lůna. Ani u Luthera neučinila výjimku. Pak se ale stalo něco nového, čeho se předchozí reformátor Jan Hus bohužel nedožil. Za odvážného mnicha se z politických důvodů postavila německá knížata. Roku 1521 byl pozván na veřejnou disputaci na sněm do Wormsu, kterému předsedal německý císař. Luther zde nebojácně obhajoval své teze a vystoupení zakončil slavnými slovy: "Hier stehe ich, ich kann nicht anders." (Na tomto trvám a nemohu jinak). Kupodivu upálen nebyl, protože mocný saský kurfiřt Friedrich Moudrý (sic!) se Luthera společně s jinými kurfiřty zastal. Pro jistotu jej "unesl" na hrad Wartburg, kde ex-mnich dokončil první etapu reformace. Přeložil Nový zákon do mluvené němčiny a napsal spisy na obhajobu svých reformních kroků. Biblicky odvážný postoj reformátora před mocnými světa a církve připomíná situaci apoštolů před veleradou. I oni čekali vyloučení z obce věřících, které tenkrát ještě nepřišlo. Velerada byla moudřejší a shovívavější než značně zkorumpovaná církev pozdního středověku. Tvrdost jde ruku v ruce s vlastními chybami. I katolíci nakonec učinili svou nápravu na reformním Tridentském koncilu, ale to už nebylo v lidských silách zastavit rozmach protestantismu. A Bůh to zřejmě učinit nechtěl a měl pro to své důvody: "Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré." (Gn 1,31
). Reformace přinesla Evropě novou energii a ideje: toleranci, demokracii, základy právního státu, kapitalismus a mnoho dalšího. Někdy se vyplatí stát si na svém. Kdo ví, kde bychom dnes společensky, technicky a ekonomicky byli, kdyby byl Luther svá slova tehdy odvolal. Ale také bychom neměli Bílou horu a třicetiletou válku.
Hymnus miliónů a stamiliónů na zabitého a vzkříšeného Beránka vhodně doplňuje toto ponuré kázání. Extatický Jan líčí svědectví věřících, hlavně mučedníků a nadpřirozených kosmických bytostí při běžné eschatologické audienci v nebesích. Jásání probíhá podle tamějšího protokolu: nejprve hlaholí bývalí pozemšťané, pak nebeské bytosti a nakonec nějací nedefinovaní starci. A jsme znova v protestantismu. Dnes se ustálilo toto slovo pouze v jeho disidentském významu. Kdo protestuje, ten nesouhlasí. Ale to bychom celou reformaci redukovali na negativní reakci vůči (pozitivnímu) katolicismu. Původní pojmenování prvních reformačních sborů však vycházelo z latinského kořene "protestari", což znamená veřejně svědčit o své víře. Petr a Luther primárně neprotestují proti něčemu, ale pozitivně svědčí pro něco, přesněji řečeno pro Někoho. Proto jsou mučedníky a podstupují martyrium pro svou víru. A toto slovo není nic jiného než původní řecký výraz pro svědectví (martyreuo = svědčit). Druhé čtení přidává ke svědectví jednu důležitou věc. Nejde jen o pozemské svědectví pravdě a osobnímu přesvědčení, které může stát dotyčného krk. I nebeská církev vydává svědectví Beránkovi, i když za poněkud lepších životních podmínek. Důležité není pořadí protokolu, ale spojení obou aktů. Ti, kteří bolestně svědčili na zemi, budou dělat totéž spokojeně v nebi. Jan tímto mystickým a květnatým způsobem komentuje Ježíšův výrok o statečném vyznávání.
"Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mně však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi." (Mt 10,32-33
Svědectví víře v těžkých časech politických či náboženských není žádná sranda. Hlavně proto, že stojíme proti mašinérii - církevní či světské či oběma dohromady - která si nárokuje absolutní pravdu proti naší osobní pravdě. Osobní stanovisko je vždy v nebezpečí, že se může mýlit. Horší je ovšem slepota a justiční omyly celé instituce. Táhnou se dlouho, jsou chronické a náprava je těžká. A instituce léčí svou obtěžkanou dějinnou paměť ve stylu Freudova traumatického mechanismu vytěsňování: hierarchové všeho druhu dělají všechno proto, aby se na věc co nejrychleji zapomnělo. Proto se až papež Jan Pavel II. veřejně omluvil za spáchaná bezpráví učiněná církevními autoritami v dějinách. Proto se omluvil i za Jana Husa; proto byla v roce 1993 rehabilitována Lutherova nauka o ospravedlnění vírou, i když zatím ne jeho další reformační spisy. Rozjetá instituce brzdí svou neuváženost stejně rychle jako plně natankovaný ropný tanker zařadí zpátečku. Nedivme se, že to trvá několik století a v dnešní uspěchané době minimálně několik desetiletí. Horší je, když si traumatizovaná kolektivní paměť bohabojné instituce už ani nemůže vzpomenout, kam tu zpátečku založila.
(najít předchozí))