Petr, Luther a ropný tanker

Poslouchejte více Boha než lidi

Nebudu komentovat evangelium dnešní neděle, protože jsem tak předčasně učinil v minulém kázání ke druhé velikonoční neděli. Bylo ve stylu protestantského Bultmanna a částečně i biblické fantastiky. Protestantským teologem jsme začali, proto pokračujme ve stejném duchu. Druhé čtení nabízí ve Skutcích apoštolských slavnou větu šéfa tehdejší církve: "Více je třeba poslouchat Boha nežli lidi." (Sk 5,29

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 3. neděle velikonoční (C) (Václav Vacek) 3. neděle velikonoční (C) (Bible na neděli) 3. neděle velikonoční (C) (Bible na neděli) 3. neděle velikonoční (C) (Václav Vacek) 3. neděle velikonoční (C) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

) To sice říká každý kazatel každou neděli, ale zde jde o něco jiného. Apoštolé dostali od velerady zákaz mluvit veřejně o Ježíši jako Mesiáši. Zákaz překročili, v podvracení oficiálního náboženství dále pokračovali a z hlediska nejvyšší náboženské autority šířili naprosté bludy. Není divu, že jim hrozilo opakované trestní řízení ve věcech teologických. Ale Petr chronicky zapírající Pána je statečný jako nikdy předtím a pronáší onu slavnou větu. Podobná slova pronesl jiný reformátor o pár století později. Roku 1517 augustiniánský mnich Martin Luther zveřejnil své teze o nápravě církve. Matka církev neváhala a ústy svých zákonných představitelů jej obvinila z kacířství. Až potud jsme stále v klasickém scénáři Skutků apoštolů. Církev pokračovala v represi: po papežské bule odsuzující Lutherovo učení následovala exkomunikace. A po církevní exkomunikaci měl přijít světský trest, nejspíše standardní upálení. Matka církev byla i ve středověku hodná a svým pominutým dítkám vždy nabízí možnost pokání a návratu do pravověrného lůna. Ani u Luthera neučinila výjimku. Pak se ale stalo něco nového, čeho se předchozí reformátor Jan Hus bohužel nedožil. Za odvážného mnicha se z politických důvodů postavila německá knížata. Roku 1521 byl pozván na veřejnou disputaci na sněm do Wormsu, kterému předsedal německý císař. Luther zde nebojácně obhajoval své teze a vystoupení zakončil slavnými slovy: "Hier stehe ich, ich kann nicht anders." (Na tomto trvám a nemohu jinak). Kupodivu upálen nebyl, protože mocný saský kurfiřt Friedrich Moudrý (sic!) se Luthera společně s jinými kurfiřty zastal. Pro jistotu jej "unesl" na hrad Wartburg, kde ex-mnich dokončil první etapu reformace. Přeložil Nový zákon do mluvené němčiny a napsal spisy na obhajobu svých reformních kroků. Biblicky odvážný postoj reformátora před mocnými světa a církve připomíná situaci apoštolů před veleradou. I oni čekali vyloučení z obce věřících, které tenkrát ještě nepřišlo. Velerada byla moudřejší a shovívavější než značně zkorumpovaná církev pozdního středověku. Tvrdost jde ruku v ruce s vlastními chybami. I katolíci nakonec učinili svou nápravu na reformním Tridentském koncilu, ale to už nebylo v lidských silách zastavit rozmach protestantismu. A Bůh to zřejmě učinit nechtěl a měl pro to své důvody: "Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré." (Gn 1,31

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Jeruzalémská bible (pracovní) Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: Slavnost Zmrtvýchvstání Páně - vigilie (Václav Vacek) Vegetariánství a veganství (Spirituála) Stvoření člověka (Genesis, 5. část) (Ranní slovo) Alternativní biblické zprávy o stvoření (Ranní slovo)

). Reformace přinesla Evropě novou energii a ideje: toleranci, demokracii, základy právního státu, kapitalismus a mnoho dalšího. Někdy se vyplatí stát si na svém. Kdo ví, kde bychom dnes společensky, technicky a ekonomicky byli, kdyby byl Luther svá slova tehdy odvolal. Ale také bychom neměli Bílou horu a třicetiletou válku.

Hymnus miliónů a stamiliónů na zabitého a vzkříšeného Beránka vhodně doplňuje toto ponuré kázání. Extatický Jan líčí svědectví věřících, hlavně mučedníků a nadpřirozených kosmických bytostí při běžné eschatologické audienci v nebesích. Jásání probíhá podle tamějšího protokolu: nejprve hlaholí bývalí pozemšťané, pak nebeské bytosti a nakonec nějací nedefinovaní starci. A jsme znova v protestantismu. Dnes se ustálilo toto slovo pouze v jeho disidentském významu. Kdo protestuje, ten nesouhlasí. Ale to bychom celou reformaci redukovali na negativní reakci vůči (pozitivnímu) katolicismu. Původní pojmenování prvních reformačních sborů však vycházelo z latinského kořene "protestari", což znamená veřejně svědčit o své víře. Petr a Luther primárně neprotestují proti něčemu, ale pozitivně svědčí pro něco, přesněji řečeno pro Někoho. Proto jsou mučedníky a podstupují martyrium pro svou víru. A toto slovo není nic jiného než původní řecký výraz pro svědectví (martyreuo = svědčit). Druhé čtení přidává ke svědectví jednu důležitou věc. Nejde jen o pozemské svědectví pravdě a osobnímu přesvědčení, které může stát dotyčného krk. I nebeská církev vydává svědectví Beránkovi, i když za poněkud lepších životních podmínek. Důležité není pořadí protokolu, ale spojení obou aktů. Ti, kteří bolestně svědčili na zemi, budou dělat totéž spokojeně v nebi. Jan tímto mystickým a květnatým způsobem komentuje Ježíšův výrok o statečném vyznávání. Svědectví víře v těžkých časech politických či náboženských není žádná sranda. Hlavně proto, že stojíme proti mašinérii - církevní či světské či oběma dohromady - která si nárokuje absolutní pravdu proti naší osobní pravdě. Osobní stanovisko je vždy v nebezpečí, že se může mýlit. Horší je ovšem slepota a justiční omyly celé instituce. Táhnou se dlouho, jsou chronické a náprava je těžká. A instituce léčí svou obtěžkanou dějinnou paměť ve stylu Freudova traumatického mechanismu vytěsňování: hierarchové všeho druhu dělají všechno proto, aby se na věc co nejrychleji zapomnělo. Proto se až papež Jan Pavel II. veřejně omluvil za spáchaná bezpráví učiněná církevními autoritami v dějinách. Proto se omluvil i za Jana Husa; proto byla v roce 1993 rehabilitována Lutherova nauka o ospravedlnění vírou, i když zatím ne jeho další reformační spisy. Rozjetá instituce brzdí svou neuváženost stejně rychle jako plně natankovaný ropný tanker zařadí zpátečku. Nedivme se, že to trvá několik století a v dnešní uspěchané době minimálně několik desetiletí. Horší je, když si traumatizovaná kolektivní paměť bohabojné instituce už ani nemůže vzpomenout, kam tu zpátečku založila.