Pozitivně vylustrovaný papež
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
2. neděle velikonoční
Hledaný citát: Sk 5,12-16 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Sk 5,12-16
Datum: 18. 4. 2004
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
2. neděle velikonoční
Hledaný citát: Sk 5,12-16 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Sk 5,12-16
(najít další); Zj 1,9-11a.12-13.17-19
; Jan 20,19-31
Datum: 18. 4. 2004
Od zázraků k papeži
Kontrast prvního a druhého čtení ukazuje na vývoj v církvi během prvního století. Ze Skutků apoštolů se dozvídáme o životě první komunity. Byla to židovská komunita, a to zbožná židovská komunita. Dnes židovští křesťané téměř neexistují. Kdyby Pavel nepřevedl víru na pohany, tak křesťanství by zaniklo někdy kolem 3. až 4. století. Ale zpět k textu. Petr a jeho druhové se shromažďovali v chrámovém prostoru, kde kázali veliké Boží skutky. A sami také "konali mnoho znamení a zázraků v lidu" (Sk 5,12
A jsme u druhého čtení, kde neznámý prorok jménem Jan dostal od Boha zjevení, která měl adresovat tehdy známým církevním obcím. Řím mezi nimi nebyl. Toto město nebylo až tak důležité, aby se dostalo až do Apokalypsy. Jan viděl zajímavé věci. Ježíš se mu ukázal po vzkříšení jako vládce nad smrtí a nad silami v podsvětí. Tento moment zachycuje Vyznání víry ve zmínce "sestoupil do pekel". Kristus musel zvěstovat vzkříšení i v šeólu, tedy v říši v mrtvých. Jinak by jeho poselství nešlo do celého tehdy známého vesmíru. Mezitím se na podsvětí přestalo věřit, takže málokdo ví, co tato slova vlastně znamenají. Normální věřící smrtelník má co dělat, aby věřil na nebe a na peklo. Pro nás je svědectví důležité ve dvou věcech. Za prvé, Jan o sobě tvrdí, že je účastník soužení a že se pro hlásání evangelia dostal do vyhnanství na ostrov Patmos (Zj 1,9
Evangelium pamatuje právě na tuto situaci věřících bez zázraků. Dnešní úryvek zakončuje Janovo evangelium, protože 21. kapitola je pozdějším dodatkem, kterým se Janova komunita smířila s hlavní církví a přihlásila se k tradici jeruzalémské církve vedené Petrem a Jakubem. Ve dvacáté kapitole tyto problémy ještě neměli, protože byli samostatní a měli vlastní tradici Pánových slov. Pravděpodobně od někoho přímo z kruhu Ježíšových apoštolů. Možná byl jejich šéfem onen učedník, kterého Ježíš miloval a který byl s Marií pod křížem (Jn 19,26
Kontrast prvního a druhého čtení ukazuje na vývoj v církvi během prvního století. Ze Skutků apoštolů se dozvídáme o životě první komunity. Byla to židovská komunita, a to zbožná židovská komunita. Dnes židovští křesťané téměř neexistují. Kdyby Pavel nepřevedl víru na pohany, tak křesťanství by zaniklo někdy kolem 3. až 4. století. Ale zpět k textu. Petr a jeho druhové se shromažďovali v chrámovém prostoru, kde kázali veliké Boží skutky. A sami také "konali mnoho znamení a zázraků v lidu" (Sk 5,12
(najít předchozí)). První čtení dosvědčuje transmisi moci z Krista na apoštoly. První komunita čistě židovská se chápala jako eschatologické znamení konce dějin. Proto ony zázraky a mocné činy. Hned po Letnicích Petr vysvětlil přítomným, že proroctví Jóela se právě naplnilo.
"A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny." (Sk 2,16
Vskutku zajímavé kázání. Poslední dny, na které už asi dva tisíce let marně čekáme, se už dávno naplnily. Vznikla komunita Nového zákona nabitá charismatickými dary, proroky a léčiteli na plný úvazek. Ukazuje na příchod Mesiáše. Nejpve byl u Otce; pak zde pobýval mezi námi jako tesař z Nazareta; pak zase odešel k Otci, ale jako Zmrtvýchvstalý je stále mezi námi. Přesněji řečeno: není zde viditelně, ale svým Duchem. Jednou přijde i v kompletní sestavě, s veškerou slávou a mocí. Ale až na konci času. Je to trochu zmatené a mnoho věcí najednou, a to nejen pro nás. První čtení ukazuje novotu jedné židovské sekty, která začala tvrdit, že Mesiáš už na zemi téměř inkognito byl, nyní je zde svým Duchem, a na konci času zase přijde osobně. Protože různých židovských sekt tehdy bylo hodně, velerada si apoštolů zpočátku příliš nevšímala. Ale časy se rychle změnily.
)
A jsme u druhého čtení, kde neznámý prorok jménem Jan dostal od Boha zjevení, která měl adresovat tehdy známým církevním obcím. Řím mezi nimi nebyl. Toto město nebylo až tak důležité, aby se dostalo až do Apokalypsy. Jan viděl zajímavé věci. Ježíš se mu ukázal po vzkříšení jako vládce nad smrtí a nad silami v podsvětí. Tento moment zachycuje Vyznání víry ve zmínce "sestoupil do pekel". Kristus musel zvěstovat vzkříšení i v šeólu, tedy v říši v mrtvých. Jinak by jeho poselství nešlo do celého tehdy známého vesmíru. Mezitím se na podsvětí přestalo věřit, takže málokdo ví, co tato slova vlastně znamenají. Normální věřící smrtelník má co dělat, aby věřil na nebe a na peklo. Pro nás je svědectví důležité ve dvou věcech. Za prvé, Jan o sobě tvrdí, že je účastník soužení a že se pro hlásání evangelia dostal do vyhnanství na ostrov Patmos (Zj 1,9
). Jsme daleko od idyly prvního čtení, kde apoštolé poklidně zvěstovali nového Mesiáše přímo v chrámě. Pokud by velerada byla opravdu tak krvežíznivá, jako v Gibbsonově filmu Passion, tak by se apoštolé v chrámě nemohli ukázat ani na vteřinu, neřku-li tam kázat nové učení. Druhý důležitý moment ukazuje Janovo pojmenovaní Ježíše jako "Syna člověka" (Zj 1,13
). Ježíš se tak často nazýval, hlavně u Marka a u Matouše. Tento evangelista uvádí výslovně pojmenování "Syn člověka" v podobenstvích o konci času, kdy Ježíš popisuje Boží soud. Tajemná postava z knihy proroka Daniela se v Apokalypse konkretizuje na postavě Krista. Pozor, ne Ježíše, ale Krista. Komunita křesťanů interpretuje Ježíše jako toho, který naplnil dávná proroctví o konci času. Není jen oním Jošuou z Nazareta, který nenápadně naznačoval své mesiášství. Ježíš je Mesiášem, tedy Pomazaným, řecky Kristem. Kniha Zjevení už vidí Krista jako Syna člověka. On je tím, který drží v ruce vládu nad začátkem a koncem světa, protože přemohl smrt. Tím se dostáváme zpět k Petrovu výkladu Jóela. V posledních dnech se opravdu musí dít zázraky a uzdravování, protože tím Bůh dokazuje, že dny konce jsou efektivně zde. Kristus již neumírá, protože přemohl smrt. Mezitím se z posledních dnů stala poslední tisíciletí a vlna zázraků poněkud ochabla. Ale zato máme fůru kostelů, kněží, biskupů, kazatelů, kazatelek, kostelníků a varhaníků, takže i naše víra se může opřít o solidní základy.
Evangelium pamatuje právě na tuto situaci věřících bez zázraků. Dnešní úryvek zakončuje Janovo evangelium, protože 21. kapitola je pozdějším dodatkem, kterým se Janova komunita smířila s hlavní církví a přihlásila se k tradici jeruzalémské církve vedené Petrem a Jakubem. Ve dvacáté kapitole tyto problémy ještě neměli, protože byli samostatní a měli vlastní tradici Pánových slov. Pravděpodobně od někoho přímo z kruhu Ježíšových apoštolů. Možná byl jejich šéfem onen učedník, kterého Ježíš miloval a který byl s Marií pod křížem (Jn 19,26
). Měli solidní Boží slovo přímo od pramene. Proto nemuseli chodit za apoštoly, kteří Pána třikrát zapřeli a na Golgotu ze strachu ani nepřišli. Čím je zajímavý nevěřící Tomáš? Ani ne pro empirické ověřování zmrtvýchvstání, ale kvůli něčemu jinému. Vezmu to bultmannovsky, čili z hlediska první generace křesťanů. Nacházíme se v momentu, kdy umírají přímí svědkové Ježíšova života. Jejich vypravování nese punc osobního svědectví. Odcházejí a místo nich zůstávají jen ústní svědectví v komunitách, které založili. Proto se tato svědectví rychle začínají sepisovat, aby se neztratila úplně. Tomáš se dotýká Ježíšových ran, čili s ním přímo komunikuje. Ale Ježíš ve své odpovědi už nemyslí na něho, ale na ty, kteří přijdou po něm. Skrze čerstvého konvertitu oslovuje budoucí generace věřících: "Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili." (Jn 20,29
) Ježíš tedy myslí na nové věřící, v nové situaci. Neuvidí Zmrtvýchvstalého osobně; zázraků se také mnoho nedočkají, spíše mnoha kostelních sbírek. I zvěstovaný a očekávaný konec světa se odkládá na neurčito; slabé duše navíc trpí pronásledováním a chřadnou na konzumní mentalitu tohoto světa, jež příliš nepřeje úvahám o světě onom. Janova komunita zřejmě začala prožívat generační změnu, kterou potřebovala vtělit i do zkušenosti víry. Ježíš odpovídá na novou konstelaci víry a slibuje blahoslavenství i budoucím generacím. Dokonce více než Tomášovi samotnému. To se mi líbí. Odcházející patriarchové víry se nepovažují za nic mimořádného. Dostali hodně darů a požívali mnohých výhod: jedli a pili s Kristem po jeho zmrtvýchvstání (Sk 10,41
). Pak není tak těžké věřit ve spásu danou mesiášem z Nazareta. Horší je, když se už dva tisíce let přímo neukazuje. Pak máme problémy. Janova komunita s přechodem počítala a nechala Ježíše, aby toto téma po svém nakousl. Jinými slovy: nevíme, zda se Ježíš s Tomášem setkal přesně tak, jak to máme v evangeliu. Možná ano, ale to není důležité. Důležité je, že komunita kolem Janova evangelia toto setkání takto literárně upravila a přidala na konec své zprávy o Ježíšovi. O "jejich" Ježíšovi: ne Ježíšovi synoptiků či jeruzalémské obce, ale jejich vlastním Pánovi. To jasně dokazuje 21. kapitola, kdy Zmrtvýchvstalý od Petra symbolicky třikrát vyžaduje vyznání víry. Janovci stále a pilně Petrovi připomínali, že v rozhodující chvíli lidsky selhal. To sice říkají i ostatní evangelia, ale pak na to hned zapomenou a pilně oslavují prvního protopapeže. Janovci měli delší paměť, protože opatrovali jinou biblickou tradici. V ní se kandidáti na tehdy neexistující papežství lustrovali mnohem důkladněji. Vylustrovali Petra pozitivně, protože nakonec uznali jeho primát jako daný přímo od Pána. Ale trvalo jim to asi dost dlouho a přemýšleli o tom. Když to rozlišili, sedli a napsali nový konec svého evangelia. Kristus skrze Petrovo zapření zakládá jeho pastýřský primát v církvi. Ne Ježíš, ale zmrtvýchvstalý Kristus! Jinak řečeno, mezi námi Janovci. Kéfas, zvaný Petr, se ukázal v rozhodujícím momentu jako slaboch. Ale musíme respektovat Boží vůli, která se skrze něj v církvi manifestuje. Je první, ale ne ze sebe. To by ho náš šéf v klidu strčil do kapsy, protože ten byl i pod křížem, kde Petr chyběl. Opravdu geniální řešení poslední kapitoly Janova evangelia, které bylo již předtím zakončeno! To je další důvod, proč se mi Janovo evangelium tak líbí.