Jak heretikové k nejsvětější Trojici přišli

Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět

Ježíš byl vševědoucí, a tudíž dobře věděl, že apoštolové nemohou jeho poučování snášet donekonečna. I praví doslova a do písmene v Janovi: "Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli." (Jn 16,12) Dnešní veledůstojný svátek největšího tajemství naší víry, kohabitace tří božských Osob ve společné nebeské domácnosti (řecky oikeiosis), pravděpodobně zapadá do Ježíšova oprávněného pesimismu ohledně naší schopnosti chápat teologicky registrované soužití oněch tří svrchovaných Partnerů. Historie spásy, skrze kterou Trojice s více či spíše méně zvědavým lidstvem komunikuje, je plná nedorozumění. Nejprve se zjevil Otec Abrahámovi a Mojžíšovi, ale nějak to nefungovalo, protože jej lidé zaměnil za množství jiných, méně důležitých bohů. Pak přišel jeho Syn, ale ten byl ukřižován. Stalo se to nedopatřením, řekněme na základě teologického omylu Vyvoleného národa, který věřil a dodnes věří na jednoduchý a nekomplikovaný monotheismus. Bůh může být jen jeden a je prý zcela jistě bezdětný. Ježíš dobře věděl, že s biblicky kodifikovanou vírou nemůže nic dělat, protože je pravdivá. Janův retrospektivní pohled jej proto nechává pronášet ona zlatá slova o seslání Přímluvce, který má konečně vše uvést na pravou dogmatickou míru: jedna božská podstata, tři Osoby. Zjevování poměrů v Boží domácnosti se tak dostalo do vítězného finále. Ale nikoliv bez problémů. Pohled na historii formulace trojiční nauky ukazuje, že Duch svatý byl objeven jako poslední osoba Boží Trojice. Tento paradox vysvětluje řecký teolog Řehoř Naziánský (†390) podobenstvím o postupné Boží pedagogice.
"Nebylo totiž prozíravé vyhlašovat otevřeně Syna, dříve než se vyznalo Otcovo božství, a přidávat Ducha svatého jako další břemeno - řečeno trochu opovážlivým výrazem -, dříve než se vyznalo Kristovo božství... Jen kráčením vpřed a postupováním od slávy ke slávě se světlo Trojice zaleskne v zářivější jasnosti." (Teologické rozpravy 5, 26)
Nevím, zda se z hlediska dnešních čtení světlo Trojice zalesklo v zářivější jasnosti. Asi nikoliv, protože jsem tento citát opsal z bezradnosti nad daným tématem ze své učebnice (díl B, kap. 5.1), která to pro změnu opsala z oficiálního Katechismu katolické církve. Stejným pocitem malomyslnosti byl jistě zmítán i liturgický anonym, ale ten to nesmí říci nahlas: jednak neexistuje a jednak by mu to nedovolilo církevní dekorum liturgické neomylnosti. Pozorný pohled na jím vybraná čtení totiž ukáže, že tam o Trojici není ani slovo.

První čtení z knihy Přísloví je z hlediska teologie velmi důležité. Na základě tohoto úryvku začali církevní Otcové mezi 3. až 4. stoletím dokazovat, že Duch svatý musí existovat jako samostatná "síla" (tehdy ještě nikoliv "osoba") ještě před oficiálním sesláním o Letnicích. O Ježíšově nebeské preexistenci se vědělo již z úvodu Janova evangelia, kde Slovo existuje u Otce od věčnosti. Jeho pobyt v nebeské domácnosti je kladně doložen z hlediska synovské existence antepozemské i postpozemské. Z nebe přišel a také se vlastní silou na nebe opět vznesl, což jsme nedávno slavili. Zato s Duchem máme problémy. Kým byl před stvořením světa, nevíme; jak funguje zde na zemi, to víme jen částečně; a co dělá či bude dělat v Boží domácnosti, o tom máme jen mlhavé představy. První čtení nám jej představuje v hravé podobě, když Moudrost skrytá pod feministickou maskou (řecky: prosópon, latinsky: persona) sedí u Nejvyššího při stvoření světa. Žena-Moudrost zřejmě na stvořitelskou činnost Muže-Otce nenápadně dohlížela, aby nedošlo k nějakému průšvihu. V Boží domácnosti možná měla či má hlavní slovo právě ona. Na druhou stranu respektuje Otcovu vnější činnost stvořitelskou. Jejich Syn je poslán do světa, kde splní Otcovu svatou vůli tím, že se obětuje. Na konci svého pozemského pobytu se v Janově evangeliu vášnivě rozhovoří o Duchu, kterého fundovaně zaslíbí.

Máme jednání tří různých nebeských aktérů, ale Trojici z toho nemáme, protože tento termín není v Bibli nikde doložen. Teologický pojem "Trojice" se nejprve vyskytuje u gnostiků ve druhém století, kteří ale nebyli pravověrní křesťané. Církev gnostiky zavrhla a jejich termíny převzala. Ale pomalu, protože byly poznamenány problematickým učením. Dogma, čili oficiální církevní nauka o Trojici se pomalu rodí během 3. století. Pro vývoj trojiční nauky byl velmi důležitý teolog Tertulián, latinsky píšící teolog ze severní Afriky, který umřel někdy po roce 220. Ale ten se na stará kolena stal extatickým montanistou a z normální církve byl pravděpodobně vyloučen. Tím se jeho pravda, tedy ona pravá pravda o Trojici, jen pomalu prosazovala mezi nedůvěřivými církevními Otci. Ale hravý ženský Duch zavanul i v řeckých končinách. Jak už to v dějinách církve často chodí, i tento úvod k definici Trojice byl na počátku destruktivní. Kolem roku 360 se vynořili první popírači Ducha svatého jako třetí božské osoby (řecky pneumatomachové). Jejich hlavními protivníky, a tím i obhájci božství Ducha svatého, se stali tři velcí kappadočtí Otcové a biskupové, z nichž každý přispěl svým dílem k teologickému výkladu Boží Trojice a zvláště Ducha svatého: Řehoř Naziánský (†390), Řehoř Nysský (†394) a Basil Veliký (†379). Posledně jmenovaný napsal kolem roku 375 traktát O Duchu svatém, který je dodnes jedním z nejdůležitějších pojednání o třetí božské osobě. Pro všechny tři kappadocké Otce byla rozhodující biblická citace o Duchu svatém v Janově evangeliu 15,26: "Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází...". Řecká citace je důležitá, neboť v ní nalézáme spojení Otce, Syna a Ducha, které se o něco později objeví v nicejsko-cařihradském vyznání víry (386), jehož jsou Kappadočtí přímými inspirátory. Tím je vývoj trojičního dogmatu v podstatě uzavřen.

Měl bych vám o Trojici ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Vraťme se proto ke druhému čtení z Listu Římanům. Pavlovi jde o vytrvalost, protože víra představuje maratónský běh, který má trvat až do konce života. Pokud se k této poměrně dlouhé dřině přidá i soužení a pronásledování, je to někdy opravdu k nevydržení. Pavel je s celou věcí dobře obeznámen, a proto mluví o naději, která je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého (Řím 5,5 (najít předchozí)). V popsané skutečnosti spočívá i důvod, proč toho o Trojici víme tak málo. Bůh zjevuje svůj vnitřní život během dlouhých dějin spásy, které trvají celá tisíciletí. Náš život je krátký a navíc neuneseme příliš mnoho Božího poučování. Bezradní apoštolové jdou příkladem. Tím se náš pohled na Boha zatemňuje a z podstaty věci zůstává nejasný, tajemný, neúplný, omylný a problematický - jak chcete. Ani liturgický anonym na tom není o mnoho lépe. Snad i jemu Duch vlévá naději, že jeho liturgická vytrvalost se jednoho dne dočká nebeské odměny. Dosti řečí. Pro mne je dnešní svátek důkazem duchovního vývoje i po uzavření biblického kánonu. Písmo neobsahuje explicitní nauku o Trojici; ale to na druhou stranu neznamená, že by o Trojici nevědělo. V pojmu Trojice vidíme vliv interpretační schopnosti dalších staletí, které Písmo pronikly do větší hloubky. To by bez onoho hravého a feminizovaného Ducha nebylo možné. Proto šel vývoj ke Trojici klikatě, přes gnostiky a heretiky všeho druhu. Přišel až k nám a my jej uctíváme jako autentický výraz Božího života. Také my se mějme na pozoru, abychom správně interpretovali gnostiky a heretiky všeho druhu. I slepé kuře občas najde zrno.