Postmoderní letnice

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
Seslání Ducha svatého
Hledaný citát: Sk 2,1-21 - nalezené výskyty: 1 - 2 - 3 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,1-11 (najít další); 1 Kor 12,3b-7.12-13; Jan 20,19-23
Datum: 30. 5. 2004
Duch nemá rád monotónnost

Abychom rozuměli letničnímu rumrajchu, který se strhl dopoledne v Jeruzalémě roku neznámého, musíme začít od Adama, přesněji řečeno od stavby babylónské věže. Tehdy byl svět stejně moderní jako pod americkou administrativou. Multipolární rozdělení padlo pro nedostatek šípů a měděných plechů pro válečné vozy. Jedna velmoc se rozhodla, že všichni obyvatelé Země budou mluvit jedním jazykem, protože učení cizích řečí nestojí za námahu. K angličtině přibyla technologická převaha, tehdy vyjádřená výdobytkem mezopotámského stavebního umění známého pod názvem "zikkurat". Nesmrtelnosti chtěli stavitelé dosáhnout tím, že se jejich stavba dotkne nebe: "Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi." (Gn 11,4) Multipolární svět nebyl v módě. Moc sjednocuje mocné tím, že je staví proti ostatním. Stavba se nepovedla, protože Hospodin dopustil babylónské zmatení jazyků, ze kterého žijí všechny jazykové školy světa. Najednou bylo pluralismu až příliš, jako v dnešní rozhádané Evropě sužované mocenskými sny přerostlých trpaslíků. Žít v zakletí koloniální zlaté minulosti a zašlé slávy národního státu nikomu neprospívá.

Letnice začínají novou kapitolu. Scénář se neopakuje. Po hukotu, zemětřesení, blescích a jiných pouťových atrakcích se postaví apoštolové před dům a začnou mluvit všemi jazyky světa. Duch se poučil z dějinného vývoje. Nechce vybudovat unipolární svět zamrzlý v jedné řeči, kultuře či představ o tom, jak má vypadat správná demokracie. Duch respektuje "multi-kulti", protože má - na rozdíl ode mne - rád postmodernu. Diferenciace lidstva se mu líbí, a tak v ní pokračuje. Místo aby použil svou moc a skrze apoštoly všechny sjednotil ve vatikánské latině, nasazuje svou pneumatiku k tomu, aby své učedníky naučil v relativně krátké době jednoho okamžiku všechny jazyky světa. Z hlediska schopností si mohl dovolit obě varianty, ale rozdíl v přístupu je velice důležitý. Svatopisec se přece jen snaží zachovat náznak babylónské jednoty, zřejmě z úcty k tradici. Proto mluví kapitán jedenáctky a ne všichni najednou: "Tu vystoupil Petr spolu s jedenácti, pozvedl hlas a oslovil je... ." (Sk 2,14 (najít předchozí, další)) Mluvil sice sám, ale ostatní kolegy k tomu přizval, asi kvůli korektnímu překladu. Adresáty byli "zbožní židé ze všech možných národů pod nebem" (Sk 2,5 (najít předchozí)), takže první misionářský úspěch byl spolehlivě zaručen. Kulturní rozdíly byly minimální, a když Petr začal o Mesiáši, všichni dotyční věděli, o čem je řeč. Dnes se to stalo problémem. Když po revoluci běžel na postkomunistických gymnáziích test s otázkou, kdo ukřižoval Ježíše, mnozí studenti napsali, že jezuité. Ani se jim nedivím. Logickou úvahou dospěli k názoru, že ukřižování není chvályhodná věc. O muži tohoto zvláštního jména slyšeli jen tolik, že má něco společného s náboženstvím. Takže závěr: týká-li se to náboženství a je to evidentně špatný čin, pak jej museli, přinejmenším v Čechách, spáchat jezuité.

Druhé čtení z dvanácté kapitoly Prvního listu Korintským, bible všech charismatiků, ukazuje roli Ducha v nových obrysech. Pro napravení rozhádaného korintského sboru se Pavel dovolává podobenství, tehdy velmi oblíbeného mezi stoiky a jinými populisticky naladěnými filosofy a politiky. Stát se skládá z mnoha údů, a přesto tvoří jedno tělo, jako římská říše. Stejně i Duch dává církvi mnoho darů, ale ty mají budovat jednotu těla a nikoliv udělovat lekci z anatomie. Prvenství Krista v prvním vyznání víry: "Ježíš je Pán" (1 Kor 12,3) harmonuje s významem křtu, který přivádí všechny křesťany do jednoho těla. Jednota církve je tedy organická ve smyslu dynamického růstu společenství diferencovaného do různých kultur, názorů, obdarování a činností. A hlavně, na rozdíl od mínění mnohých imperiálních teologů, zůstává tajemstvím. Je v posledku dílem Ducha, což Pavel jednoznačně potvrzuje. Jinak by nikdy nemohl provést revoluci v křesťanství tím, že jej oddělil od židovské ortodoxie. Pokud výklad tohoto tajemství sankcionuje pluralitu a slouží opětně k budování lidu jednoho jazyka a jednoho orwellovského světa, pak je něco shnilého ve státě dánském.

Janovo evangelium popisuje předletniční setkání Zmrtvýchvstalého s učedníky. Protože seslání Ducha proběhlo až po uzavření evangelií, marně byste je hledali v první části Nového zákona. Něco z evangeliáře se tam pro dnešní sváteční perikopu přifařit muselo a výběr je dobrý. Janova komunita se jako obvykle nedrží zavedeného církevního scénáře a nechá Ježíše vdechnout Ducha apoštolům ještě před ustavením viditelné církve o letnicích (Jn 20,22). Ale tehdy byl v církvi pluralismus tolerován, takže si mohli dovolit jiný výklad seslání Ducha, než jaký uvádí Petrův oficiální kronikář. Církev v Jeruzalémě tehdy nebyla všechno, jiné sbory opatrovaly zase svou vlastní tradici Pánových slov. Podívejme se ještě jednou na průběh celého zjevení. Na začátku vynikají izolovaní učedníci za zavřenými dveřmi, obranný to val církve proti nepřátelskému světu dnešních dnů; Ježíš postaví se doprostřed, proto ho poznají; pak se zaradují, neb předtím byli smutní a měli plné kalhoty; pak jsou posláni, aby svou radost šířili dál a k tomu dostávají Ducha. Scénář seslání Ducha a poslání učedníků je mnohem zajímavější než u Lukáše, který se inspiroval imperiálním modelem a faktem lingvistické rozháranosti. Jarmarečních efektů zde stojí minimálně, ale tak už to u skutečných mystiků bývá. Zato dostáváme mnohem realističtější obraz o působení Ducha: prolamuje uzavřenost, sesílá radost a chce, aby byla dále sdílena. Taková církev se mi osobně jeví mnohem přitažlivější než její dnešní postimperiální podoba zakomplexované matky marně hudrující na nezvedené syny a dcery tohoto světa. Poslední Kristovo slovo u Jana se týká odpuštění hříchů. Ale ty se poznají právě v kontrastu s předešlým stavem. Teprve přechod do nové existence ukáže minulost v jejím pravém světle. Ani u Pavla tomu nebylo jinak, viz například jeho zasnění se v Prvním listu Korintským (1 Kor 15,8). Neudivuje mne, že dnes tak málo lidí chodí ke zpovědi. Kde nedošlo k převratu života, tam ani není vědomí hříchu. Také po Petrově kázání byli lidé otřesení a ptali se: "Co máme dělat?" (Sk 2,37) Dar Ducha šel tehdy ruku v ruce se křtem na odpuštění hříchů, čehož přítomní muži dosáhli v následujícím biblickém verši. Ženy toho dosáhly až později, při Pavlově misii. Ale ani v Bibli nejde všechno najednou. Proto žijeme v pomalých dějinách spásy a nikoliv komiksovém příběhu.