Duše nádeníka

Bože, nikdy jsi mi nedal ani kůzle

Když jsme se stali křesťany, jsme noví tvorové. Tak praví neomylný apoštol Pavel, který se mýlil pouze při pronásledování křesťanů a při předpovídání konce světa v Soluni. Většina z nás skutečně novými tvory byla, protože nás křtili hned po narození. Důležitější roli proto hrají apoštolova další slova o smíření s Bohem. To jsme už staré nádoby plné nečistoty a nepravostí. Bůh nás omilostnil jako první a také nám odpustil hříchy. Pavel toho využívá k napomínání. Vždy máme možnost smířit se s Bohem, protože on se s námi vyrovnal jednou provždy obětováním svého Syna. Na jeho přímluvu odpustí vše. Ale musíme o smazání dlužního úpisu stát, což většinou neděláme. Už za apoštola Pavla o smíření s Bohem asi moc velký zájem nebyl. Jinak by Korintské tak nehecoval do práce na usmíření.

První čtení ukazuje dluh vůči Hospodinu v jiném světle. Jozue se chystá dobývat Zaslíbenou zemi a poprvé táboří na území Palestiny. Hospodin toho využije, otočí kohoutkem a zastaví dodávky many. Ne že by zázračná poživatina někomu chyběla. Izraelité nadávali na jednotvárnou nebeskou potravu, kudy na poušti chodili: "Jsme už celí seschlí, nevidíme nic jiného než tu manu." (Num 11,6

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Jeruzalémská bible (pracovní) Katolický liturgický překlad

Čtení je také zmíněno v textech: Slavnost Seslání Ducha Svatého (A) (Václav Vacek) Teologie Tóry (Ranní slovo) Duše nádeníka (C) (Umlaufoviny) Množení chlebů a nejasností (B) (Umlaufoviny)

) Význam tkví jinde než jen v přechodu do normálu. Izraelité přestali žít na Boží dluh. Další potravu si museli získávat tvrdou prací, tedy vyvražděním a zotročením místního obyvatelstva. Nomádi přitáhli z pouště a dobývali území, kde se usazovali. Stávali se zemědělským a civilizovaným národem. Tento scénář se opakoval často, v Panonské nížině třeba během 9.-10. století, kdy Velkomoravskou říši převálcovali výbojní Maďaři. Dnes vyvážejí uherák a čabajku. Když Vyvolení válečníci jedli v prvním čtení z úrody země a slavili paschu (Joz 5,10-11

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Jeruzalémská bible (pracovní)

Tématu jsou přímo věnovány texty: 4. neděle postní (C) (Bible na neděli) 4. neděle čtyřicetidenní (C) (Václav Vacek) 4. neděle postní (C) (Bible na neděli) 4. neděle čtyřicetidenní (C) (Václav Vacek) 4. neděle čtyřicetidenní (C) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

(najít předchozí)), tak vlastně žili na pozemský dluh. S dobýváním ještě nezačali, teprve se na to posilovali. Ale z plodů země, které svou vlastní prací nezískali. Nemluvě o tom, že si odvykli normálně pracovat. Generace otroků, která ještě rozuměla zemědělství a normálnímu chodu ekonomiky, zemřela na poušti. Nový lid žhavý do boje vlastně konzumoval z budoucího, protože pojídal plody země, které stále ještě získal díky Hospodinově milosti. Pak přešli na své a museli žít za své. Do ideálu soběstačnosti vnesly zmatek zkušenosti proroků. Ti naštvali všechny tvrzením, že žijeme z Hospodinovy milosti stále, i když normálně a úspěšně pracujeme. Boží smilování tedy funguje pořád a záleží jen na nás, jak velký dluh dokážeme svou pouze částečnou lítostí smazat. Úplně jej smazat nemůžeme, protože nejsme Bůh, a dokonce ani ne bohové. Proto v postě mluvíme stále znovu a znovu o pokání.

O lidském přiznání dluhu a Božím odpouštění mluví dnešní evangelium. Lukáš nechá Ježíše vyprávět podobenství o marnotratném synovi. Motiv mu dodalo brumlání farizeů a kněží, kteří kolem Ježíše viděli příliš mnoho tunelářů a prostitutek. To ovšem nebyl původní plán, střední židovská vrstva byla do spásy zahrnuta také. Ale ta odmítla nebo byla značně zdrženlivá. Problematické skupiny obyvatelstva se v Ježíšovi naopak viděly: "Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli." (Lk 15,1) Lukáš zdůrazňuje aktivní nasazení společensky vyděděných skupin, které uposlechly výzvu evangelia. Pravověrní a zbožní si jejich nadšení vezmou jako záminku, aby se mohli nad Ježíšem pořádně urazit. Ale to není nic nového: čiň čertu dobře, a peklem se ti odmění. U většiny tehdejších kněží to nebylo jiné. Proto jim Nazaretský vyprávěl omšelý příběh o dvou bratrech a jedné velké otcovské lásce. Všiml bych si dvou bodů. Jednak pevného rozhodnutí bouřlivého bratra, který se v lidovém podání vracel domů s břichem plným bramborových slupek. Jak se tam v tu dobu dostaly brambory z Ameriky, to bych opravdu rád věděl. Nic nevadí: byl zkoušený a slupky se mu převalovaly v žaludku. Otec ho objal a spustil svůj vítací projev. Co je důležité a nečeské: syn provedl svůj úmysl až do konce. U nás, a nejen u nás, by ten syn raději mlčel, protože mlčeti je zlato. Nechal by se ošatit, nacpal by si břich, utřel mastnotu a šel by si lehnout s pocitem dobře vykonaného pokání. Proto se po revoluci potkáváme se spoustou lidí, kteří opravdu, ale opravdu, měli maximálně dobrou vůli pohnout dějiny vpřed, ale jaksi jim na to nikdy nezbyl čas. Ti budou dělat pokání až na posledním soudě. Zatím kradou, popřípadě budují kapitalismus s nekompromisní tváří. Druhý bod se týká staršího bratra. Chápal se jako nádeník na Hospodinově vinici. To je běžný postoj mnoha věřících, kteří si Boha dobyli a ochočili svými modlitbami, služebným kněžstvím na nezaslouženém postě či jiným, podobně cenným povoláním, ba dokonce i dobrými skutky. Takoví se vždycky rozhněvají, když zjistí, že Hospodin plýtvá svou energii na lidi, kteří si to naprosto nezaslouží. Jinak, po vzoru staršího bratra: My, kteří na něj makáme dnem i nocí, z toho máme houby. A podívej se na toho či na tamtu, která má najednou z Boha radost, a to zcela nezaslouženou. My si myslíme, že naše radost z Hospodina je naopak tvrdě zasloužená dobrými výkony. Pak nemáme radost žádnou. Proto ji musíme nutně kazit všem, kteří ji mají. Uznáváme Boha jen šitého na naši malou, mrňavou míru. Jako ten starší bratr. Otec mu musel výslovně říci, že všechno, co je otce, je také jeho. Ale i toto otcovské napomenutí bylo staršímu bratrovi houby platné. Měl duši nádeníka, i když mu ve skutečnosti patřilo všechno. Tak už to ve zbožném životě někdy chodí.