Naštvaný Hospodin
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
3. neděle postní
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Kor 10,5-6.11
Datum: 14. 3. 2004
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
3. neděle postní
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Kor 10,5-6.11
Datum: 14. 3. 2004
Jsem s vámi: buďte se mnou alespoň na půl úvazku
Mojžíš vede debatu s Hospodinem v hořícím keři a ten mu prozradí své Jméno. Ale jeho generace pro svou neposlušnost stejně zahynula v poušti, jak nám připomíná apoštol Pavel v Listě Korintským. Co jim to bylo platné, že znali Hospodina jménem. Vraťme se ke zvědavému Mojžíšovi. Šel se podívat na zajímavý přírodní úkaz a přitom se mu dostalo historického a spásonosného poslání. Nijak se mu nechtělo do Egypta, kde mu hrozil trest smrti. Nijak se mu nechtělo mezi vlastní rodáky, protože s teologickými debatami u otroků neuspějete. To ví každý, kdo má trochu zdravého rozumu, a ten Mojžíš-pastýř měl. Mojžíš-vůdce musel opustit zdravý rozum a měl věřit Hospodinu. Ale to přišlo až později. Nyní pozorujeme normálního pastýře, který založil rodinu a přiženil se do kmene, jehož šéfem byl místní náboženský vůdce. Pak se vám nechce jít na smrt. Hospodin proto zapracoval na Mojžíšovi dvojím způsobem: vybavil jej potřebnou mocí a zázraky. Ale to ve starověku nestačilo. Zázraky tehdy dělal kdekdo. Bůh musel zjevit něco ze své podstaty. Proto ono Jméno "Jsem, který jsem". Znamená, že je tady pro nás. Tedy pro nešťastné robotníky, kteří už dávno zapomněli, jak chutná svoboda pouště. Boží jméno není vlastní jméno, spíš popisuje jeho pracovní činnost: být zde pro lidi. To prý dovede každý dobrý referent a vůbec se nepovažuje za boha.
I to byl možná důvod, proč Izraelité tomuto Bohu příliš nevěřili a na poušti prováděli jedno povstání za druhým. Těch pár kilometrů z Egypta do Palestiny by ušli za týden, ale jim to trvalo čtyřicet let. To znamená, že do Zaslíbené země nešli. Mojžíš je vodil z příkazu Hospodina po poušti tak dlouho, až všichni bývalí otroci zemřeli. Teprve nová generace pod vedením Jozueho přešla Jordán a systematicky vyvraždila místní obyvatelstvo, z příkazu Hospodina. Někomu se možná budou zdát Hospodin a jeho pomocník Mojžíš trochu sadističtí. Mojžíš zemřel těsně před dosažením cíle, Bůh mu alespoň dovolil se na Palestinu podívat. Mojžíš také zapochyboval, zda dostanou dost vody na pití (Ex 17,5
Lukášův Ježíš vyvažuje tvrdou řeč Pavlovu nezbytnou zmínkou o milosrdenství. Zcela běžně uslyšíte i dnes od různých fundamentalistů, že nedobrovolné utrpení, například dětí v Africe nakažených AIDS, je trestem za něčí hříchy. I za Ježíšovy doby se neštěstí považovalo za Boží trest. Kořeny toho pojetí tkví v mytickém pojetí spravedlnosti dané ordálovými soudy, při nichž má nevinu dosvědčit rozhodnutí bohů či příslušné božské moci, která má pozemské záležitosti ve svém referátu. Jste čarodějník nebo čarodějnice? Tak vás hodíme spoutané do vody. Pokud se utopíte, je to jasné; pokud ne, je to také jasné, protože jste nevinný. Ježíš používá aktuální drb o zřícené věži v Siloe - už tenkrát se stavělo nesolidně - k opravě běžného mínění. Oběťmi nebyli náhodou sehnaní hříšníci, které Prozřetelnost poslala pod padající věž, aby je měla konečně z krku. Máme se zamyslet nad naší konečností a křehkostí, což by mělo vést k pokání. Ve věku virtuální reality jde o těžkou věc, protože s hrací konzolou a s novým laserovým samopalem dovedete věci neslýchané. Nejen že nejsme trestáni ihned. Dopřává se nám doba k pokání a k zamyšlení. I ten fíkovník se okopával po tři roky za sebou a vůbec není řečeno, jak to dopadlo. Jen padlo rozhodnutí, že když to nevyjde ani příště, bude zle. Zde vidíme roli velkých přímluvců, jako byli Mojžíš a Abrahám. V momentu, kdy se Hospodin chystá zničit Sodomu nebo vyvraždit lid na poušti, najde se rozumný člověk, který ho na chvíli uklidní. Mystika vyprávění je zřejmá: žijeme opět ve věku, kdy je Hospodin naštvaný? A je zde mezi námi někdo jako ten anonymní zahradník, který Hospodinu po lopatě vysvětlí, že by měl ještě s trestáním počkat?
Mojžíš vede debatu s Hospodinem v hořícím keři a ten mu prozradí své Jméno. Ale jeho generace pro svou neposlušnost stejně zahynula v poušti, jak nám připomíná apoštol Pavel v Listě Korintským. Co jim to bylo platné, že znali Hospodina jménem. Vraťme se ke zvědavému Mojžíšovi. Šel se podívat na zajímavý přírodní úkaz a přitom se mu dostalo historického a spásonosného poslání. Nijak se mu nechtělo do Egypta, kde mu hrozil trest smrti. Nijak se mu nechtělo mezi vlastní rodáky, protože s teologickými debatami u otroků neuspějete. To ví každý, kdo má trochu zdravého rozumu, a ten Mojžíš-pastýř měl. Mojžíš-vůdce musel opustit zdravý rozum a měl věřit Hospodinu. Ale to přišlo až později. Nyní pozorujeme normálního pastýře, který založil rodinu a přiženil se do kmene, jehož šéfem byl místní náboženský vůdce. Pak se vám nechce jít na smrt. Hospodin proto zapracoval na Mojžíšovi dvojím způsobem: vybavil jej potřebnou mocí a zázraky. Ale to ve starověku nestačilo. Zázraky tehdy dělal kdekdo. Bůh musel zjevit něco ze své podstaty. Proto ono Jméno "Jsem, který jsem". Znamená, že je tady pro nás. Tedy pro nešťastné robotníky, kteří už dávno zapomněli, jak chutná svoboda pouště. Boží jméno není vlastní jméno, spíš popisuje jeho pracovní činnost: být zde pro lidi. To prý dovede každý dobrý referent a vůbec se nepovažuje za boha.
I to byl možná důvod, proč Izraelité tomuto Bohu příliš nevěřili a na poušti prováděli jedno povstání za druhým. Těch pár kilometrů z Egypta do Palestiny by ušli za týden, ale jim to trvalo čtyřicet let. To znamená, že do Zaslíbené země nešli. Mojžíš je vodil z příkazu Hospodina po poušti tak dlouho, až všichni bývalí otroci zemřeli. Teprve nová generace pod vedením Jozueho přešla Jordán a systematicky vyvraždila místní obyvatelstvo, z příkazu Hospodina. Někomu se možná budou zdát Hospodin a jeho pomocník Mojžíš trochu sadističtí. Mojžíš zemřel těsně před dosažením cíle, Bůh mu alespoň dovolil se na Palestinu podívat. Mojžíš také zapochyboval, zda dostanou dost vody na pití (Ex 17,5
). Hospodin takové věci nemá rád a tehdy trestal nedůvěru smrtí. Ale pokud se podíváme na situaci postkomunismu u nás, i my potřebujeme novou generaci, která nebude zatížena neblahým dědictvím bezplatného kradení. Která bude považovat loajalitu k zaměstnavateli za normální věc, která bude profesionální a zdvořilá, která…. Nechme toho, nemá to smysl. Pavel to věděl také. Proto nesnil, ale říkal Korintským naprosto jasně a nedvojznačně:
"A přece se většina z nich Bohu nelíbila; vždyť `poušť byla poseta jejich těly´. To vše se stalo nám na výstrahu, abychom nezatoužili po zlém jako oni. … Bylo to napsáno jako poučení pro nás." (1 Kor 10,5-6.11
A jsme opět v reálu, kdy se historická zkušenost promítá do mnoha generací, poznamenaných věcmi nedobrými, třeba druhou válkou, vyhnáním Němců a komunismem. I Pavel stavěl věrnost Kristu nad pomíjivé dějinné zvraty. Bylo mu jasné, že k víře patří i morální páteř, která se v eticky pochybném prostředí ohýbá o to snadněji a rychleji. Proto mučedník za lásku Boží nasazoval pořádné páky: hrozil smrtí, Božím soudem a mrtvolami. Asi věděl o čem mluví. Dvacet let po napsání jeho dopisu padl Jeruzalém a nezbylo z něj o mnoho více než z Hitlerova hlavního stanu v Berlíně. Nad tím stojí obchodní dům, kdežto Židé oplakávají milovanou zeď až dodnes.
).
Lukášův Ježíš vyvažuje tvrdou řeč Pavlovu nezbytnou zmínkou o milosrdenství. Zcela běžně uslyšíte i dnes od různých fundamentalistů, že nedobrovolné utrpení, například dětí v Africe nakažených AIDS, je trestem za něčí hříchy. I za Ježíšovy doby se neštěstí považovalo za Boží trest. Kořeny toho pojetí tkví v mytickém pojetí spravedlnosti dané ordálovými soudy, při nichž má nevinu dosvědčit rozhodnutí bohů či příslušné božské moci, která má pozemské záležitosti ve svém referátu. Jste čarodějník nebo čarodějnice? Tak vás hodíme spoutané do vody. Pokud se utopíte, je to jasné; pokud ne, je to také jasné, protože jste nevinný. Ježíš používá aktuální drb o zřícené věži v Siloe - už tenkrát se stavělo nesolidně - k opravě běžného mínění. Oběťmi nebyli náhodou sehnaní hříšníci, které Prozřetelnost poslala pod padající věž, aby je měla konečně z krku. Máme se zamyslet nad naší konečností a křehkostí, což by mělo vést k pokání. Ve věku virtuální reality jde o těžkou věc, protože s hrací konzolou a s novým laserovým samopalem dovedete věci neslýchané. Nejen že nejsme trestáni ihned. Dopřává se nám doba k pokání a k zamyšlení. I ten fíkovník se okopával po tři roky za sebou a vůbec není řečeno, jak to dopadlo. Jen padlo rozhodnutí, že když to nevyjde ani příště, bude zle. Zde vidíme roli velkých přímluvců, jako byli Mojžíš a Abrahám. V momentu, kdy se Hospodin chystá zničit Sodomu nebo vyvraždit lid na poušti, najde se rozumný člověk, který ho na chvíli uklidní. Mystika vyprávění je zřejmá: žijeme opět ve věku, kdy je Hospodin naštvaný? A je zde mezi námi někdo jako ten anonymní zahradník, který Hospodinu po lopatě vysvětlí, že by měl ještě s trestáním počkat?