Mystická dohoda
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
2. neděle postní
Hledaný citát: Gn 15,1-21 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Gn 15,5-12.17-18
Datum: 7. 3. 2004
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
2. neděle postní
Hledaný citát: Gn 15,1-21 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Gn 15,5-12.17-18
(najít další)
Datum: 7. 3. 2004
Novozákonní Hospodin už nechce bydlet ve stanu
Bůh vyvedl Abraháma ven, aby počítal hvězdy, a Petr chtěl na hoře Proměnění postavit tři stany, jeden Ježíšovi, jeden Eliášovi a jeden Mojžíšovi. Proč ne. Do toho přijde úryvek z Listu Filipským, kde se napadají lidé, jejichž Bohem je břicho. To se nás, nebo spíše těch, které Pavel myslí, netýká, protože očekávají s touhou našeho spasitele, Pána Ježíše Krista: "On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit." (Fil 3,21
Abrahámovo hlídání obětin vyložit lze. Normálně by byl aktivní: zabil by zvíře, vybral by z něj určité části a ty by spálil na jím vlastnoručně rozdělaném a udržovaném ohni. Ne tak Hospodin; ten chtěl všechno udělat sám. Abrahám měl jen dávat pozor, což se mu jakž takž podařilo. Hrůzný zážitek přitom prodělal, protože Hospodin spálil naprosto vše, ve stylu atomové bomby. Jeho pohanský kolega by si v klidu upekl zbytek obětin a vrátil se domů s plným břichem a s pocitem dobře vykonané práce. Abrahámovi zbyla hrůza a celoživotní smlouva, do které patříme my všichni, kteří jsme zatím nepropadli postmodernímu blábolu o Absolutnu střiženém na naši konzumní míru. Moment smlouvy se skládá ze dvou částí, ale v obou dominuje Boží iniciativa. Hospodin smlouvu nabízí, člověk ji přijímá; dokonce i při jejím uzavírání se lidská pasivita napne až na hranici možného. Pak Bůh jedná takovým způsobem, aby dotyčného přesvědčil o správnosti smluvního ujednání. Hospodin demonstruje svou moc a z obětin nenechá asi ždibec. Zde tkví rozdíl mezi labužnickým obětováním pohanských žreců a Abrahámem. Normální obětníci vlastně dávají sami sobě. To je sice přitažlivé a ekonomicky pochopitelné, ale žádná kosmická smlouva pro zbytek lidstva z toho nekouká.
Protože mám rád čínskou kuchyni, kterou si také vařím, nebudu se dlouze rozepisovat o zmíněné sortě lidí, jejichž bohem je břicho. Třeba to Pavel myslel metaforicky, občas jej také posedla básnická múza nebo poeticky nadaný Duch svatý. Moralisté mi samozřejmě opáčí, že si z biblického koláče vybírám jen samé hrozinky a ten zbytek musí sníst oni sami a jejich věrní posluchači. Jenže: Kdo prozkoumá celou hloubku Božích myšlenek? Jak řekl Pavel: "Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?" (Řím 11,34
Lukáš zasazuje Ježíšovo proměnění na hoře do misijní činnosti, k níž neodlučitelně patří i jeho učedníci. Je těžké popsat nebo nějak určit, o co vlastně šlo. Mystické zážitky nepatří do kategorie normální zkušenosti, proto se v jejich popisu vyskytuje tolik protikladů. Stačí se podívat na čtení dnešní neděle. Ale událost Transfigurace nese stín, totiž rozmluvu o smrti na kříži, kterou má Ježíš podstoupit v Jeruzalémě. Proč se o tom Ježíš bavil o zrovna s Eliášem a s Mojžíšem? Protože ti dva tomu rozuměli. Jsme v době redakce evangelií, kdy první křesťané novým způsobem interpretují Zákon, tehdy ještě ne starý. Starý byl, až vznikl Zákon nový, čili sbírka Ježíšových výroků. Před Spasitelem měl podle tehdejšího podání, dosvědčeného i vykopávkami z Kumránu, přijít Eliáš redivivus, který měl lidi na Mesiáše připravit. Přesně v tomto smyslu interpretuje Nazaretský poslání Jana Křtitele. Markův Ježíš tuto identifikaci neprovádí výslovně. Jeho Ježíš je už holt takový tajemný: věci jen nakousne, nechá je být a jeho učedníci jsou pak z toho celí tumpachoví (Mk 9,13
Bůh vyvedl Abraháma ven, aby počítal hvězdy, a Petr chtěl na hoře Proměnění postavit tři stany, jeden Ježíšovi, jeden Eliášovi a jeden Mojžíšovi. Proč ne. Do toho přijde úryvek z Listu Filipským, kde se napadají lidé, jejichž Bohem je břicho. To se nás, nebo spíše těch, které Pavel myslí, netýká, protože očekávají s touhou našeho spasitele, Pána Ježíše Krista: "On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit." (Fil 3,21
). Tím dostane význam Petrův stavební plán: uviděl hned tři oslavená těla najednou. Zjevení s ním natolik zamávalo, že se rozhodl dát se do práce. Lukáš však dodává, že jeho apoštolský kolega "nevěděl, co mluví" (Lk 9,33
). Takže se nakonec nestavělo. Možná i proto, že Petra a jeho druhy přemohl spánek těsně před zjevením, což prozrazuje verš předcházející. Stejné nakupení protikladů najdeme i v prvním čtení, kde Abrahám měl nejprve počítat hvězdy, pak hlídal obětiny, pak usnul, přitom se třásl bázní a viděl nevídané: "Hle, objevila se dýmající pec a mezi rozpůlenými kusy prošla ohnivá pochodeň." (Gn 15,17
(najít předchozí)). Viděl toho zkrátka moc najednou. Racionalista jen smutně pokývá hlavou a biblista žijící ve věku kritického rozumu má problém, jak věci věrohodně vyložit.
Abrahámovo hlídání obětin vyložit lze. Normálně by byl aktivní: zabil by zvíře, vybral by z něj určité části a ty by spálil na jím vlastnoručně rozdělaném a udržovaném ohni. Ne tak Hospodin; ten chtěl všechno udělat sám. Abrahám měl jen dávat pozor, což se mu jakž takž podařilo. Hrůzný zážitek přitom prodělal, protože Hospodin spálil naprosto vše, ve stylu atomové bomby. Jeho pohanský kolega by si v klidu upekl zbytek obětin a vrátil se domů s plným břichem a s pocitem dobře vykonané práce. Abrahámovi zbyla hrůza a celoživotní smlouva, do které patříme my všichni, kteří jsme zatím nepropadli postmodernímu blábolu o Absolutnu střiženém na naši konzumní míru. Moment smlouvy se skládá ze dvou částí, ale v obou dominuje Boží iniciativa. Hospodin smlouvu nabízí, člověk ji přijímá; dokonce i při jejím uzavírání se lidská pasivita napne až na hranici možného. Pak Bůh jedná takovým způsobem, aby dotyčného přesvědčil o správnosti smluvního ujednání. Hospodin demonstruje svou moc a z obětin nenechá asi ždibec. Zde tkví rozdíl mezi labužnickým obětováním pohanských žreců a Abrahámem. Normální obětníci vlastně dávají sami sobě. To je sice přitažlivé a ekonomicky pochopitelné, ale žádná kosmická smlouva pro zbytek lidstva z toho nekouká.
Protože mám rád čínskou kuchyni, kterou si také vařím, nebudu se dlouze rozepisovat o zmíněné sortě lidí, jejichž bohem je břicho. Třeba to Pavel myslel metaforicky, občas jej také posedla básnická múza nebo poeticky nadaný Duch svatý. Moralisté mi samozřejmě opáčí, že si z biblického koláče vybírám jen samé hrozinky a ten zbytek musí sníst oni sami a jejich věrní posluchači. Jenže: Kdo prozkoumá celou hloubku Božích myšlenek? Jak řekl Pavel: "Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?" (Řím 11,34
). Proto poznáváme biblickou moudrost jen po částech, jak dokazuje tentýž expert: "Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne." (1 Kor 13,12
). Dost bylo citování. Pavel chce říci, že se nemáme přejídat a při jídle máme myslet i na to, kam jednou přijdeme. Přijít do nebe tlustý a vypasený není dobré, protože pak by nás oblaka neunesla. Popsaná nehoda se přihodila jednomu muži z Lukášova podobenství. Nechal u svého prahu umřít hladem chudáka jménem Lazar, a pak skončil v pekle (Lk, kap. 16). Občas někoho zarazí vykolejenost křesťanů, kteří svým souputníkům připadají, jako by nebyli z tohoto světa. Také nejsou, což potvrzuje dnešní druhé čtení. Máme si v sobě udržovat touhu po věčnosti, kam jednou přijdeme a kde uvidíme Boha tváří v tvář. Pavel upozorňuje své ovce na tento tvrdý fakt, protože osudné setkání může skončit záhubou dotyčného břichatce. O důvod více, proč máme během postu držet dietu.
Lukáš zasazuje Ježíšovo proměnění na hoře do misijní činnosti, k níž neodlučitelně patří i jeho učedníci. Je těžké popsat nebo nějak určit, o co vlastně šlo. Mystické zážitky nepatří do kategorie normální zkušenosti, proto se v jejich popisu vyskytuje tolik protikladů. Stačí se podívat na čtení dnešní neděle. Ale událost Transfigurace nese stín, totiž rozmluvu o smrti na kříži, kterou má Ježíš podstoupit v Jeruzalémě. Proč se o tom Ježíš bavil o zrovna s Eliášem a s Mojžíšem? Protože ti dva tomu rozuměli. Jsme v době redakce evangelií, kdy první křesťané novým způsobem interpretují Zákon, tehdy ještě ne starý. Starý byl, až vznikl Zákon nový, čili sbírka Ježíšových výroků. Před Spasitelem měl podle tehdejšího podání, dosvědčeného i vykopávkami z Kumránu, přijít Eliáš redivivus, který měl lidi na Mesiáše připravit. Přesně v tomto smyslu interpretuje Nazaretský poslání Jana Křtitele. Markův Ježíš tuto identifikaci neprovádí výslovně. Jeho Ježíš je už holt takový tajemný: věci jen nakousne, nechá je být a jeho učedníci jsou pak z toho celí tumpachoví (Mk 9,13
). Matouš optoval pro Ježíše-pedagoga, který to natvrdlým posluchačům nakonec podal po lopatě: "Neboť všichni proroci i Zákon prorokovali až po Jana. A chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který má přijít." (Mt 11,13-14
) Takže Eliáš je z podstaty eschatologické věci kompetentní k tomu, aby rozmlouval s Ježíšem o jeho dalších plánech. Mojžíš patří k proměňování z jiného důvodu. Díky němu se uzavřela smlouva na Sinaji, tedy dodnes platná, i když Stará smlouva. Pavel ji dokonce považuje za zastaralou: "Když Bůh mluví o nové smlouvě, říká tím, že první je zastaralá. Co je zastaralé a vetché, blíží se zániku." (Řím 8,13
). Ale třeba to Pavel nemyslel zle. V každém případě se mladí křesťané pilně pracující na zastarání platné smlouvy snažili, aby nové učení udrželo kontinuitu se smlouvou dosavadní. Proto se na hoře Proměnění ukázal i Mojžíš. Svou přítomností potvrdil, že se u křesťanů nedělá žádná revoluce. Nebo že sice jde o revoluci, ale v mezích Zákona. A to je důležité, protože Zákon starý se po vzniku Nového u křesťanů ne vždy dodržoval. Novou smlouvou se historicky zdůvodňoval antisemitismus a nábožensky motivované pronásledování židů. To už vůbec nemluvím o ekonomické perzekuci, kterou si středověcí panovníci nechali platit za "ochranu" tohoto Bohem vyvoleného a opatrovaného národa. Stejně i dnes máte v čínské restauraci bazén ze zlatými rybičkami, za který se platí místní mafii tvrdý nájem. Mnohem hůř zaplatíte, když rybičky odmítnete nebo si provokativně koupíte vlastní. I židé se raději nechali chránit králem, který byl daleko, než místními mocipány, kteří byli blízko. Ale zpět ke zjevení na hoře. Nepopíráme fakt, že se možná stalo. V každém případě je napsáno a jde o jeho výklad. Rozhovor mezi Starým a Novým (zákonem) se totiž děje pořád. Ani dnes není kapitola dějin spásy uzavřena, protože jsme pořád tady a bojujeme proti pokušení jít (zase!) do čínské restaurace podívat se na rybičky. Rozhovor starého a nového v české kotlině, a nejen v ní a nejen v církvi, se většinou děje formou exkomunikací a pekelných trestů, které na sebe aktivisté obou směrů vzájemně vrhají. Stačí se mrknout na dění v parlamentu. Existenční oprávnění některých vyvolenců tkví zřejmě v tom, že více či méně duchaplně urážejí stejně platově postižené kolegy. Ale jaký lid, takoví zástupci tohoto objemného tělesa. Ježíš diskutoval s reprezentanty staré smlouvy o budoucím uspořádání smlouvy nové, které se mělo dokonat na kříži. Bylo to velmi osobní jednání. Ale i při velmi osobním jednání můžete dospět k věci a k dohodě. To se v českém pojetí věcí veřejných a církevních stává opravdu málokdy.