O sexu a pokušení

Těžká práce kněží

Rok se s rokem sešel a opět se dlouhodobě připravujeme na Kristovo velikonoční vzkříšení, o kterém nás všichni křesťanští kazatelé opakovaně ujišťují, že je naprosto neopakovatelné. Dnešní čtení ukazují víru v zápase s pokušením. Do postní doby vstupují mnozí dobráci s kupou dobrých úmyslů a pak jsou seriózně trápeni pokušením, že mají svá předsevzetí i uskutečnit.

První čtení z knihy Deuteronomium ukazuje historický rozměr víry a její aktualizaci ve všedním dni. To je zajímavá věc, nová věc. Stará náboženství jsou totiž mytická. Popisují začátek světa, kdy bohové uskutečnili nějaká základní gesta: zplodili první děti, šli na první lov nebo na první mejdan. Pokud v postu nevěříte na mytické mejdany, najděte si historku o poločlověku jménem Enkidu z eposu o Gilgamešovi. Tento divoch se sexuálně spojil s chrámovou prostitutkou, která jej tímto a jiným způsobem civilizovala. Jde o druhou tabulku z nejstaršího psaného eposu, v angličtině k nahlédnutí zde. Náboženství mýtu pak tato základní gesta kodifikuje do literární podoby a mění je v rituál. Například rybáři v Tichomoří před lovem nejprve provedou liturgický úkon, kterým se převedou do času Nula, kdy mytický Rybář uskutečnil svůj první úspěšný lov. Tím se anuluje význam času a dějin, jak to správně viděl filosof rumunského původu Mircea Eliade. Deuteronomium funguje jinak. Rituál obětování prvních plodin Hospodinu, tedy starší verze amerického svátku Díkůvzdání, připomíná historickou událost: vyjití z Egypta. Na ní se ukazuje trvalá přítomnost Hospodina, který nikdy neopouští svůj lid. Symbolické obětování prvních plodů podtrhuje význam smlouvy: Bůh ji dodržuje, protože země každý rok plodí; člověk ji moc nedodržuje, protože každou chvíli hřeší. Pak musí alespoň na dožínky provést nějakou malou úlitbu, aby na Boha úplně nezapomněl. To je smysl postní doby, tedy její symbolické minimum pro sekularizovaný dnešek. Z exegetického hlediska jsou zajímavé dublety ve verši 3 a 5, kde se prohlášení opakuje dvakrát a také se dvakrát dává košík s prvotinami knězi, na začátku a na konci (verš 4 a 10). Proto se mnozí biblisté domnívají, že verše 3-4 byly přidány později, a to kněžskou třídou. Tím máme další poučení do postní doby: jsme nezbytní. Již naši starozákonní prapředkové brali košíky s obětinami a stavěli je před Hospodina. Tuto těžkou práci opakujeme ve změněné podobě při každé eucharistické oběti.

Nyní se vrhněme na Ježíšovo pokušení, jak je líčí Lukášovo evangelium. Přidal jsem do kolekce hezký obrázek z dílny vlámského malíře Simona Beninga, zhotovený někdy v letech 1525-30 v Bruggách. Namalovaný ďábel připomíná obrazy Hieronyma Bosche, hlavně svou nenápadnou ptačí nohou. To ale není jeho hlavní image. Slovo "diabolos" poukazuje na lstivého překrucovače pravdy. Příklady táhnou. Když nemáte důkazy o zbraních hromadného ničení, tak trošku upravíte některé zprávy a některé si zcela vymyslíte. Ve válečném prostředí kolem Tonyho Blaira, kde fungoval diabolicky mediální mozek jménem Campbell, se tento úkon nazýval těžko přeložitelným slovesem "to sex up". Když nestravitelné věci uděláte pro obyčejné lidi trochu sexy, na drobné překlepy se později zapomene. Kolem Bushe se takové cavyky dělat nemusely nebo se přebraly od britských zpravodajských a mediálních služeb. Prostoduchá přímočarost je někdy lepší a účinnější. Ďábel postupuje při pokoušení Ježíše úplně stejně jako vládní mediální překrucovatelé v Británii, odborně nazývaní "promovaní vrtichvosti" (spin doctors). Pokud je ďábel tak chytrý jako vládami placení experti pro ovlivňování veřejného mínění, pak jen dokazuje, že je moderní a že není hloupý.

V prvním pokušení přisexoval neznámý pokušitel k Ježíši několik kamenů, aby si všemohoucí, leč hladový Spasitel vyčaroval trochu chleba. Všimněte si, že nešlo o žádný hřích: Ježíš měl prostě použít svou neomezenou moc, stejně jako jedna super velká moc. Ježíš ale na špek neskočil a hladověl dál. Omezil své mocenské choutky a volil cesty trpělivého přesvědčování ostatních, což mu vyneslo smrt na kříži. Kdyby jim spásu podal trošku přitažlivěji, možná by to všechno dopadlo jinak: masověji, lépe, více a trochu veseleji. Stejně i druhé pokušení nebylo hříchem. Každý politik chce moc, protože bez ní nemůže sloužit lidem, což mu zase znemožňuje vést služebné války. Ježíš odmítl moc pro sebe, opět se omezil. Vševědoucí a hodný vládce by jistě nebyl k zahození, země by prožívala po mnoho let období nebývalého rozkvětu. To by nebyl český borec typu Miloše Kunžvarta, který sahal po moci evropského komisaře se slovníkem angličtiny v ruce. Měli bychom kompetentního vládce světa, nesmrtelného, slušného, vzdělaného, možná až příliš na tento post. Ale rozhodně by měl lidi raději než moc. Pokušitel s kravatou a v bezvadném obleku mediálního poradce pro spásonosné záležitosti nabízí věci rozumné a dobré. Věčná škoda, že nezískal do světovlády tak schopného činitele. Třetí pokušení rozšířilo nabídku o věci nebeské. Ďábel respektoval Ježíšovu libůstku, že mu nešlo o věci hmotné, nýbrž o záležitosti duchovní. Ani nechtěl, aby se tento muž vrhl z chrámu jen tak pro nic za nic a aby se zachránil sám. Respektoval jeho zajímavé pojetí mocenského sebeomezení, ke kterému se dobrovolně zavázal. Ale je tady jeho Otec, ten by třeba trochu pomohl. Navíc je nutné čas od času testovat rodičovskou lásku, nic netrvá věčně. Ježíš v závěrečném pokárání, "Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha", nemyslel primárně na své vlastní pokoušení. Protože byl mimo jiné i člověkem, byl jistě pokoušen dále, jak ukazují mnozí moderní romanopisci a filmoví režiséři. Ježíše pobuřovalo, že by měl být pokoušen jeho Otec. A to je zajímavé. Protože jde o rodinný podnik univerzální spásy, Ježíš se plně staví za Otcovu věc. Nebrání primárně sám sebe jako výkonného jednatele v pozemských záležitostech, ale celkovou pověst trojčlenného podniku. Ten by náboženským přisexováním třetího pokušení hodně utrpěl. Syn totiž nemůže instrumentalizovat svůj jedinečný vztah k Otci pro pozemsko-mocenské či církevně-nebeské účely. Tím by svůj synovský vztah zničil. Nebyl by postaven na gratuitě dávání a přijímání, ale normálním kalkulu, kdy se volí odpovídající prostředky pro dosažení zvoleného cíle. To vlastně ďábel chtěl. Ale účelové jednání není samo o sobě nic špatného. Například, když chcete být knězem v katolické církvi, musíte jít do semináře. Když to samé chce žena, musí jít do Kristovy církve, ale do jiné. K dosažení daného cíle je nutné volit určité prostředky. Povolání k Božímu synovství, o kterém mluví Pavel v dnešním druhém čtení, je jiného řádu. Jde o gratuitu vyvolení a poslání. Tady není co instrumentalizovat. Proto ona taktika přisexování. Neznámý pokušitel či biblický Pokušitel musel Ježíši nabídnout věci v lepším balení, aby se příliš nedíval dovnitř. Ty věci navíc ani nebyly samy o sobě špatné. Ale byly špatné pro tohoto muže, s tímto speciálním úkolem. Ale tak je tomu vždycky. Všechna pokušení jsou šita na osobní míru každého z nás.