Ekonomika nemožného

Stačí jedna rána

Ekologové se snaží po několik desetiletí vštípit do hlavy natvrdlé a bohaté části lidstva, že musí omezit svou bezuzdnou spotřebu. Od 19. století vznikla moderní ekonomie založená na imperiálním pojetí tehdejších mocností. Cyklus je jednoduchý: vyrabovat přírodní zdroje v chudých zemích, přivést je za facku domů, tam je zpracovat za pomoci místních pracovních sil, které se tím dostanou k penězům a mohou konzumovat zboží, které si sami vyrobili. Zbytek se za předražené ceny prodá v koloniích, aby zdejší domorodci zůstali v dluzích a tím ochotněji prodávali suroviny pro další konzum. Scénář se zkomplikoval objevem ropy a kolotáním petrodolarů po planetě, ale v podstatě zůstal nezměněn. Spotřeba průmyslových zemí je základním ukazatelem blahobytu. Ten musí z jakési zvláštní logiky stále růst. Až planetu vyžereme, vzduch přehřejeme, vodu otrávíme. Nejbohatší a nejmocnější zbytek pozemšťanů pak usedne do kosmických lodí a půjde se pást někam jinam. Ekologové varují před tímto velice pravděpodobným scénářem. Koncepce trvale udržitelného rozvoje cejchuje jednotlivé ekosystémy podle schopnosti přežít. Jistě mají pravdu demonstrující zvířata s plakáty: "Chcete-li vybudovat lepší svět, zbavte se lidí". Ale ty plakáty mají od nás. Imperativ sebeomezení se stává moderním zaklínadlem, odpovědných lidí. Bohužel na něj nemůže přistoupit žádný politik, jemuž jde o zachování mocenského fleku. Už jen fakt, že je třeba říci voličům, že zlaté časy sociálního státu jsou za námi, to stojí nemalou odvahu. U nás ji má Vladimír Špidla, ale ne jeho partaj, ale v Německu ji nemá ani Gerhard Schröder, ani jeho partaj. Proto máme větší šance, že u nás podaří nezbytné reformy zavést. Ekologické reformy se nezavedou nikdy. Zkuste lidem zmoženým reformou mluvit o tom, že svůj benzín dostávají prakticky zadarmo, protože do něj nejsou vůbec započítány celoplanetární škody, které se spalováním fosilních paliv páchají. Nebylo snadné být prorokem, není snadné být ekologickým myslitelem a aktivistou.

A teď konečně k věci. David se svým partyzánským vojskem prchá, je pronásledovaný královským komandem pod vedením samotného šéfa. Tehdy se ještě bojovalo osobně. David v noci navštíví Saulův tábor, kde všichni chrní a nikdo nehlídá. Přijdou až ke spícímu Saulovi. Ekonomicky uvažující Abišaj pošeptá svému milovanému partyzánskému vůdci. Abišaj měl ze strategického hlediska naprostou pravdu. Vojsko bez vůdce a země bez krále neobstojí. Zabitím Saula dostane David to, co mu právem náleží: moc a uznání. Navíc se věrný bojovník hodlá chovat i ekonomicky. Nebude přece krále trápit dvěma ranami, když stačí jedna. Hezky a čistě se to udělá, bez vzruchu a kolaterálních škod. David se vymezí vůči návrhu tím, že se naopak omezí. Argumentuje nikoliv zdravým rozumem jako ekologové, ani mu nejde o zastavení násilí jako Ježíšovi. Je ve válce, velí partyzánskému oddílu, od mládí válčí. Na idealismus nemá čas ani náladu. Přesto se zastaví před Hospodinovým pomazáním. Jinými slovy: racionální kalkul, který velí s minimem prostředků dosáhnout maxima, byl poslán do háje. Zbyla iracionální úcta k jakémusi symbolickému jednání, které samo o sobě žádnou hodnotu nemělo. Ale mělo, pro tohoto muže a v této situaci.

A teď k Američanům v Iráku, což je mé oblíbené volební téma. Technicky si spočítali, kolik je celý špás bude stát, zmanipulovali k tomuto bohulibému účelu zpravodajské služby. To nebyl problém. George Tenet, šéf CIA, líbá prezidentu Bushovi každé ráno ruce za to, že ho dvanáctého září po atentátech nevyhodil z postele a z úřadu. Důkazy o zbraních hromadného ničení tím pádem máme, i když je třeba nemáme. Pak se bojechtiví exportéři demokracie vykašlali na světové mínění a na Radu bezpečnosti. Technické uvažování vyfutrované ideologií kácejících se kostek domina (rozuměj: nezadržitelnému pádu prohnilých arabských ropných režimů) se nemůže zastavit před prkotinami. A smysl války dochází až teď, když Al-Kaidá, která v Iráku nikdy předtím nebyla, s radostí střílí na živé terče. Kde by se dostali k západním vojákům tak zblízka! Místní bijci staví na ideologii přesně opačné. Pracují na nezadržitelném pádu prohnilé americké demokracie, taktéž ropné. Ta padnout musí, protože síly Dobra, sdružené v obou protichůdných koalicích, nutně zvítězí. Jistě. A teď k věci. Ajatolláh Sistání, muž nepochybné integrity a vůdcovských schopností, sedí doma v Nadžafu a louská Korán. Činí tak od sedmi let, kdy jej táta, taktéž ajatolláh poslal do nejlepších náboženských škol. S Američany nemluví. Pouze řekne nahlas, co bude, a milí demokratičtí okupanti to musí vzít patřičně na vědomí. S tankem nic nenaděláte proti morální a náboženské, čili symbolické autoritě jednoho muže, který již přežil emigraci, atentáty a všechny možné i nemožné církevní úskoky. Tento muž se omezil na pár slov, a to stačí. Není na co střílet. Technická řešení, jak uspořádat volby a předat moc Iráčanům, nechal Sistání OSN a Američanům. Ti přece technice a praktickým záležitostem rozumí, on je pouze muslimský duchovní. Sebeomezení Sistáního na pár slov a jeho rezignace na přímou politickou moc připomíná dnešní čtení o Davidovi. Mladý partyzán moc pochopitelně dostal, protože Hospodin byl s ním, jak stále poznamenává Bible. Doufejme, že přísný ajatolláh moc nedostane (když ji nyní oficiálně nechce), protože bychom měli na krku další stát středověce-náboženského typu. Jako Saudská Arábie. Dynastie Saúdovců žije ve feudálních poměrech, pilně hromadí majetek a donedávna neoficiálně podporovala terorismus. Asi 80% teroristů, kteří provedli útok 11. září, mělo saudské občanství. Ale konzum se bez ropy neobejde, a jsme zase doma, viz první odstavec. Pak musí i supervelmoc leccos překousnout, jako například kšeft jadernou technologii prováděnou věrným protiteroristickým spojencem Pákistánem. Ten se nijak neomezoval a prodával výrobu nukleárních zbraní na všechny strany.

Dnešní čtení mluví jinak. K sebeomezení vybízí nejen současná politická a ekonomická situace, ale i Pán Ježíš. Nejprve staví před oči základní ekonomické pravidlo, francouzským sociologem Marcelem Maussem objevený princip vzájemného závazku. Ekonomie, nejprve praktikovaná zejména jako handlování žen, stojí a padá s pocitem vzájemné obligace. Ta je vždy symbolicky zpečetěna, například tím, že podepíšete pracovní smlouvu. Nebo si svým šéfem třete nosy o sebe, popřípadě si vzájemně plivnete mezi oči. Z hlediska filosofa a sociálního antropologa je úplně jedno, jakým způsobem ekonomickou výměnu označíte. Provedeným symbolickým jednáním přebírají obě strany závazek vzájemné obligace. Ježíš žil před nějaké to tisíciletí před Maussem. Proto celou situaci načrtává jen zběžně, aby ve své vševědoucnosti nepředběhl dobu. Opět se nacházíme v situaci klasické ekonomické výměny: Dávám, abys mi dal nazpět. Tomu přece všichni rozumíme, stejně jako Američané rozumí tomu, jak napadnout a obsadit zemi bez ohledu na světové mínění. Idealistické motivy typu "svržení diktátora" nechávám stranou, jsou vyváženy ropou a strategickými zájmy. To by musela být nejprve napadena a obsazena Libérie, kde po mnoho let vládl neuvěřitelný chaos; zdrogrovaní jedenáctiletí vojáci zabíjeli své vlastní soukmenovce ve vesnicích. Nebo Zair čili Kongo, bohatá země, kde zuří občanská válka už tak dlouho, že zdivočelé tlupy námezdních žoldnéřů provozují příležitostné lidojedství. Ale to nás nezajímá, nyní hrajeme na zbožnou notečku. Ježíš má smysl pro ekonomii, protože z ní také žil, i když v době evangelijního tažení již osobně nepracoval. Ale staví nad ekonomii něco jiného, totiž Boží zákon. Přesně to divné a neznámé X, které donutilo Davida zastavit kopí namířené na Saulovo srdce. Zde začíná dobrodružství víry. Vy prostě musíte věřit, že něco stojí nad ekonomikou a strategickými zájmy. Hříšníci, ergo gojim, tedy normální lidé půjčují proto, aby dostali peníze či půjčenou věc nazpět. Tomu rozumí každý, protože každý z nás žije pod diktátem symbolické sítě závazků. Jinak by nebyl člověkem, ale incestním zvířetem. Problém nastává v momentu, kde se po nás žádá nemožné. Máme odpouštět, nemáme soudit, všechny máme milovat. A co za to? Ježíš v žádném případě nezavrhuje ekonomii vzájemné obligace. Pouze ji přesunuje do věčnosti. V tom tkví jádro pudla. Bůh se také cítí být zavázán zde přednášenou smlouvou. Miloval jsi svého nepřítele a nechal sis od něho nafackovat i podruhé? Pak jsi blahoslaven, protože Hospodin má k tobě nehynoucí závazek. Jenže on svému závazku dostojí, až ty budeš mrtvý. A máme problém. Hojná odměna v nebesích znamená, že se tomu musí věřit. Když dám svou dceru někomu za ženu, nemusím věřit, pouze počítat dodané věno. Zda to byl dobrý obchod nebo ne, to se ukáže velice rychle. V dnešním evangeliu jde o něco jiného: máme dávat, ale nemáme počítat. Počítá Bůh. Ale s tím se normálně nepočítá. Proto je velice obtížné přijmout nabízenou ekonomickou výměnu: my máme dát hned a raději dvakrát, ale dostaneme až v nebesích. Nejvyšší dává, ale kdy a jak, to záleží pouze na něm. My máme pouze dávat. Nemáme nic očekávat ve smyslu normální obchodní smlouvy, která stanoví penále za nedodržení závazku. To je nepříjemné, protože není o čem vyjednávat. Zbývá pouze věřit, že vás druhá strana nevytuneluje. To nesedí mentalitě jednoho mrňavého národa. Občan věří a byl o tom empiricky a mnohokrát přesvědčen před listopadem i po něm, že kradením se vydělá víc než poctivou prací.

Jenže absurdní situace popisovaná Ježíšem není až tak nepochopitelná. Dětem přece také dáváte, a v daném okamžiku nic nepožadujete nazpět. Jednou možná, ale až budete senilním důchodcem nebo důchodkyní, tak se o vás pro jistotu postará stát. V moderní době prožíváme zajímavý paradox: rodina se stává místem čisté gratuity, Závazek, starat se o staré rodiče, na sebe převzal sociální systém v posledku garantovaný státem. Dříve rodiče dávali a děti věděly, že musejí dát něco zpět, to jest péči o staré rodiče. Proto si ve všech normálních civilizacích máma s tátou pořizují hodně dětí, aby to klaplo alespoň u některých, těch slušných dítek. Dnes rodiče dávají, ale nepožadují nic, protože péči již zajištěnou mají. Rodičovství stojí na čisté milosti dávání a nepočítání. Tím se ocitlo mimo ekonomiku, někde v oblasti propagované dnešním evangeliem. Pak se ale nedivte, že je se u nás rodí tak málo dětí. Amerika, prodchnutá idealismem válčení, vírou v Boha a hrdostí na vlastnoručně zhotovenou a exportovanou demokracii, problémy s porodností nemá.