Boží sláva v průklepu
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
5. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Iz 6,9-13 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Iz 6,1.9-10
Datum: 8. 2. 2004
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
5. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Iz 6,9-13 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Iz 6,1.9-10
(najít další); 1 Kor 15,1-11
; Lk 5,1-11
Datum: 8. 2. 2004
Hospodinův šatník se do svatyně nevešel
První čtení začíná velice domácky: "Toho roku, kdy zemřel král Uzijáh, viděl jsem sedět Pána na vysokém a vznešeném trůnu, lem jeho roucha naplňoval svatyni." (Iz 6,1
Druhé čtení nás zavádí asi do roku 50, kdy Pavel opouští jím založenou obec v Korintu. Brzy po jeho odchodu se zde objevily zmatky a různice. Že by jeho nauka nebyla tak jednoznačná, jako u jeho kolegů v Jeruzalémě? Ale i tam se pohádali a museli založit instituci řecky mluvících jáhnů pro židovské křesťany z diaspory. Pavel taktéž proklamuje Hospodinovu slávu, jako Izaiáš v prvním čtení. Dnešní úryvek nese pro křesťany velkou důležitost. Jde totiž o historicky nejstarší svědectví víry ve vzkříšeného Krista. Dopis je psán jednu generaci před vznikem evangelií. Pavel v listu píše, že zdejší křesťany vyučil v tom, co sám přijal (parédoka). Řecké slovo "paradosis" znamená totéž, co latinské "traditio", tedy předávání poselství, hlásání závazně platné pravdy. Pavel tedy dosvědčuje, že za jeho doby se již šířily pravdy víry v jakémsi rudimentárně závazném podání, z něhož později vzniklo Vyznání víry neboli "Věřím" (Credo). Čemu apoštol věřil, to také předával dál. I dnes není víra nic jiného, než předávání určitého přesvědčení. Pochopitelně, celá věc kolem Hospodina se trochu zkomplikovala. Nový zákon již má Boží Trojici a za dva tisíce let k ní přibyla spousta věcí, z nichž mnohé - jak zbožně doufám - zase zmizí. Ale nechme být. Nový "Katechismus katolické církve" má bůhvíkolik stran. Protože sedím v Mnichově, nemám jej u sebe, abych to spočítal - ale to bych vlastně na sebe neměl prozrazovat. Jde mi o princip zvěstování. Pavel podává svědectví o víře jako svědectví o vlastní víře: jak byl předtím pitomý a jak se po obrácení změnil. Jinak tomu není ani dnes. Jen osobní svědectví mají přesvědčující sílu. Argumentovat teologií je sice zajímavé, ale nikoho to nepřesvědčí. Na složitém teologickém výkladu lidi maximálně zaujme fakt, že se najdou tací, kteří jsou schopni a ochotni podobným hloupostem věnovat velkou část beztak krátkého života. Ale jistá část lidu obecného hloubá nad tímto jevem dál a dojde jim, že jiní se exponují i pro mnohem větší blbosti. I mávnou nad touto sortou podivínů rukou a jdou do hospody. Rozdíl mezi prvním a druhým čtením nelze přehlédnout. Audienční místnost v nebesích je plna nebeské slávy sama od sebe, na její fungování dohlíží samotný Hospodin a jím pověření serafové. U Pavla naopak čteme, že on sám se musel hodně snažit, aby se stal Boží milostí tím čím je. Sám za sebe musel přiložit ruku k dílu, aby u něj tato milost nezůstala ležet ladem (1 Kor 15,10
Evangelium popisuje zázračný rybolov, který na fleku přesvědčil Petra a ostatní rybáře. Lukášův Ježíš to dělá zajímavě. Nejprve působí na volné noze, jako potulný kazatel v Nazaretu a v Kafarnau (Lk 4,14-44
Souhra výkonu a milosti stojí za zaznamenání u všech tří setkání s Boží slávou. Každý ze tří protagonistů - Izaiáš, Pavel a Petr - se cítí být nehodný vzhledem k Boží slávě, která se na něj znenadání snesla. Zde tkví jádro učení o ospravedlnění: my si nevolíme, kdy a za jakých okolností si nás Hospodin všimne. Ale pokud se tak stane, pak dobře víme, že to nebylo z našich vlastních sil, ani kvůli našim dobrým skutkům. Prostě na ospravedlnění nemáme ani dekret, ani nárok, ani jakoukoliv jinou bumážku. V dnešní mentalitě práv a povinností, které požadujeme ode všech kolem nás a zejména od státu, se to může zdát postavené na hlavu. Ale je to tak.
) Izaiášovo vidění způsobuje starosti mnoha exegetům, protože nesouhlasí s fakty, která o tomto proroku známe. Ne že by slovutným biblistům vadil Hospodin, nad kterým se vznášejí zpívající serafové, kteří naplňují audienční sál mohutným dýmem a hromobitím. Na takové věci jsou starozákoníci zvyklí a nijak je nevyvedou z míry. Problém je s celou symbolikou audience a Božím pojmenováním. To vše nezapadá do biblického obrazu doby, o které je zmínka - tedy mezi léty 735-697, kdy Izaiáš v Jeruzalémě pravděpodobně působil. Navíc nesedí okolnosti povolání. Ty jsou líčeny z hlediska neúspěšné mise, jak to dokládají verše, které následují hned za dnešním čtením. Jahve úkoluje proroka následovně:
"Jdi a řekni tomuto lidu: "Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte, dívejte se, dívejte, nic nepoznáte." Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven." (Iz 6,9-10
Zní to divně: mladý prorok má lidem zacpat uši, aby je Hospodin potrestal za to, že nedbají na prorocká slova. Kde chce psa bít, hůl si vždycky najde. Biblista by k tomu poznamenal, že jde o příklad předem známého konce celé historky, tedy jde o redakční úpravu ex eventu. Pozdější redaktoři už věděli, že na proroka nikdo nedbal, tak to dali hned do úvodu a do Hospodinových slov. Faktem je, že Izaiáš byl celkem úspěšný prorok. Působil v klidu a zcela veřejně po mnoho let přímo v metropoli a jeho proroctví byla nejméně na sto let uložena do státního královského archivu. Tato fakta nesedí s dnes čteným povoláním, kdy je rozpačitý mladý zajíc poslán ke vzpurnému lidu tvrdé šíje a neobřezaného srdce. Známé tvrzení "Wahrheit und Dichtung" platí nejen u Goetha, ale i v Bibli.
(najít předchozí))
Druhé čtení nás zavádí asi do roku 50, kdy Pavel opouští jím založenou obec v Korintu. Brzy po jeho odchodu se zde objevily zmatky a různice. Že by jeho nauka nebyla tak jednoznačná, jako u jeho kolegů v Jeruzalémě? Ale i tam se pohádali a museli založit instituci řecky mluvících jáhnů pro židovské křesťany z diaspory. Pavel taktéž proklamuje Hospodinovu slávu, jako Izaiáš v prvním čtení. Dnešní úryvek nese pro křesťany velkou důležitost. Jde totiž o historicky nejstarší svědectví víry ve vzkříšeného Krista. Dopis je psán jednu generaci před vznikem evangelií. Pavel v listu píše, že zdejší křesťany vyučil v tom, co sám přijal (parédoka). Řecké slovo "paradosis" znamená totéž, co latinské "traditio", tedy předávání poselství, hlásání závazně platné pravdy. Pavel tedy dosvědčuje, že za jeho doby se již šířily pravdy víry v jakémsi rudimentárně závazném podání, z něhož později vzniklo Vyznání víry neboli "Věřím" (Credo). Čemu apoštol věřil, to také předával dál. I dnes není víra nic jiného, než předávání určitého přesvědčení. Pochopitelně, celá věc kolem Hospodina se trochu zkomplikovala. Nový zákon již má Boží Trojici a za dva tisíce let k ní přibyla spousta věcí, z nichž mnohé - jak zbožně doufám - zase zmizí. Ale nechme být. Nový "Katechismus katolické církve" má bůhvíkolik stran. Protože sedím v Mnichově, nemám jej u sebe, abych to spočítal - ale to bych vlastně na sebe neměl prozrazovat. Jde mi o princip zvěstování. Pavel podává svědectví o víře jako svědectví o vlastní víře: jak byl předtím pitomý a jak se po obrácení změnil. Jinak tomu není ani dnes. Jen osobní svědectví mají přesvědčující sílu. Argumentovat teologií je sice zajímavé, ale nikoho to nepřesvědčí. Na složitém teologickém výkladu lidi maximálně zaujme fakt, že se najdou tací, kteří jsou schopni a ochotni podobným hloupostem věnovat velkou část beztak krátkého života. Ale jistá část lidu obecného hloubá nad tímto jevem dál a dojde jim, že jiní se exponují i pro mnohem větší blbosti. I mávnou nad touto sortou podivínů rukou a jdou do hospody. Rozdíl mezi prvním a druhým čtením nelze přehlédnout. Audienční místnost v nebesích je plna nebeské slávy sama od sebe, na její fungování dohlíží samotný Hospodin a jím pověření serafové. U Pavla naopak čteme, že on sám se musel hodně snažit, aby se stal Boží milostí tím čím je. Sám za sebe musel přiložit ruku k dílu, aby u něj tato milost nezůstala ležet ladem (1 Kor 15,10
). Novozákonní Hospodin již sesedl z koně, pardon z trůnu, a šel se projít mezi lid Boží. Jeho sláva závisí do jisté míry na schopnostech zvěstovatelů a zvěstovatelek. Proto se nedivme, že to s ní někdy vypadá nevalně.
Evangelium popisuje zázračný rybolov, který na fleku přesvědčil Petra a ostatní rybáře. Lukášův Ježíš to dělá zajímavě. Nejprve působí na volné noze, jako potulný kazatel v Nazaretu a v Kafarnau (Lk 4,14-44
). Když jej chtěli soukmenovci kvůli jeho kázání v Nazaretu zabít, patrně se rozhodl, že to tak dál nejde. Sehnal si lidi a ti kázali evangelium společně s ním. Když jsem byl na vojně v Bechyni, jeden lampasák se zde proslavil svým geniálním výrokem: "Dejte mi lidi a já to udělám". Jak ty lidi, tehdy jen muže, Ježíš sehnal, to popisuje dnešní evangelium. Rybáři na jeho absurdní pokyn vylovili tolik ryb, že se rozhodli od nynějška "lovit lidi" (Lk 5,10
). Proto nechali všeho a šli za ním, což říká následující verš. Zase vidíme jednu zajímavou věc. Ježíš nedělá jednu a tu samou věc až do úplného zblbnutí či vyčerpání publika. Mění pastorační metody podle okolností. Když mu nevyšlo jedno, v klidu začne něco jiného. Že by nebyl tak vševědoucí, jak se říká? Mohl s těmi apoštoly začít hned a nemusel se trapně snažit v Nazaretu. Ježíšova vynalézavost jede ruku v ruce s Boží moudrostí, která je podle Bible také vynalézavá, vždyť je zobrazena jako chytrá horákyně. Proměnlivá metoda zvěstování kontrastuje s mnoha zavedenými církvemi, které udržují určité způsoby hlásání tak dlouho, až zemře publikum, které je ještě ochotno dotyčným naslouchat. Ale to nevadí, jiní apoštolé to dělají jinak a mají úspěchy, třeba malá evangelikální společenství a mnohé sekty.
Souhra výkonu a milosti stojí za zaznamenání u všech tří setkání s Boží slávou. Každý ze tří protagonistů - Izaiáš, Pavel a Petr - se cítí být nehodný vzhledem k Boží slávě, která se na něj znenadání snesla. Zde tkví jádro učení o ospravedlnění: my si nevolíme, kdy a za jakých okolností si nás Hospodin všimne. Ale pokud se tak stane, pak dobře víme, že to nebylo z našich vlastních sil, ani kvůli našim dobrým skutkům. Prostě na ospravedlnění nemáme ani dekret, ani nárok, ani jakoukoliv jinou bumážku. V dnešní mentalitě práv a povinností, které požadujeme ode všech kolem nás a zejména od státu, se to může zdát postavené na hlavu. Ale je to tak.