Kouzlo přímluvy

Nenechte se znechutit znechuceným Hospodinem

Nedávno jsme komentovali Abraháma uprošujícího Hospodina ohledně lidu sodomského (k mání zde). Něco podobného čteme i v dnešním úryvku z Exodu, i když jde tentokrát o přímluvu za lid vyvolený. Mojžíš obměkčuje Hospodina rozezleného na nevěrný národ stejně lichotně a účinně jako jeho praotec Abrahám. Co zmůže přímluvná modlitba? Každý kněz je čas od času konfrontován s příklady účinné prosby k Bohu, která změnila dané poměry či odvrátila nějakou katastrofu. Často je s ní spojen i určitý slib nebo předsevzetí, které mění život dotyčného: například když matka prosí Boha za své nemocné dítě nebo když se s autem vznášíme mezi nebem a zemí a nevíme, zda nám nezapnuté bezpečnostní pásy budou co platné. Za podobných okolností by se modlil každý rozumný člověk, protože mu to jednak nemůže uškodit a jednak může pomoci. Mojžíš se přimlouvá za svůj národ v jiné situaci. Vyvedl soukmenovce z Egypta a lid jej promptně zklamal v okamžiku, kdy vůdce sepisoval s Hospodinem na hoře Sinaji slavné Desatero, etický a kultovní základ existence Vyvoleného národa. Normálně by mělo následovat zklamání a znechucení z tupého národa, který volí Novu místo kvalitního vzdělávacího kanálu. Ale zrazený Mojžíš se aktivně přimlouvá, místo aby zaujal pohodlnou pasivní roli znechuceného náboženského estéta. Možná je mu jasné, že prostý lid potřebuje zlaté tele, protože si žádá hmatatelného Boha, nikoliv nedostupnou vznešenost blýskající na Sinaji. Pro lid zvyklý na vytesané bohy a bůžky není snadné přejít na nový náboženský režim, v němž neviditelný Nejvyšší pracuje podle vlastního kalendáře a nenechá se úkolovat ani lidmi, ani přírodním děním vegetativních cyklů. Snad proto je Mojžíš trpělivý a vůči znechucenému Hospodinu argumentuje odkazem na dávnou minulost praotců a jejich víry. Bůh přece nemůže pošlapat svou vlastní věrnost. To by nebylo důstojné jeho vznešenosti, a možná ani jeho spravedlnosti. I zastydí se Hospodin za svůj hněvivý úlet a ohlašovaný trest zruší. Přímluva poukazuje na další důležitý moment. Mojžíš vysvětluje rozpálenému Vševědoucímu, že národ není jen suma současného blbství a neznabožství. Je i sumou vlastního dějinného údělu, který se v rozhodujícím okamžiku ukazuje jako důležitější než momentální stav hříchu a nevěrnosti. Vůdce národa se přimlouvá z titulu staré smlouvy v momentu, kdy lid pošlapává smlouvu novou. Dějiny se tak stávají hybnou silou přítomnosti. Nezapomeňme na tento moment přímluvné modlitby, až budeme zase hledět na Novu.

Navíc ani Hospodin není tak zlý a znechucený, jak by se mohlo usuzovat z prvního čtení. Ježíš ukazuje svého Otce i z lepší, řekněme z domácí stránky. Farizeové k Ježíši přicházeli, aby ho chytili za slovo a obžalovali. Hříšníci (a hříšnice) za ním přicházeli, aby se nasytili slovem moudrým a odpouštějícím. V dnešním úryvku je na příkladu dvou podobenství o ztracené ovci a denáru ukázáno, jak velkou radost působí Bohu člověk, který změnil svůj životní styl k dobrému. Jen se nestavme honem honem do pozice dobrotivého Boha, který miluje obráceného hříšníka. Nejsme Všemohoucí, ale právě onen hříšník či hříšnice, který a která potřebuje obrácení. Snad se tím zhodnotí i dnes upadlý význam svátosti pokání, jež nás smiřuje s Bohem. Taktika hříchu spočívá u církevních profesionálů v instrumentalizaci Božího slova, v čemž se podobáme farizejům z dnešní evangelijní perikopy. Ti neviděli - či spíše nechtěli vidět - živé působení Slova na hříšné lidi dobré vůle. Farizeové se oddělili od hříšníků a nechtěli s nimi nic mít; přitom zapomněli, že sami potřebují odpuštění a milost stejně naléhavě jako kdokoliv jiný. A vůli měli zlou, proto se k Bohu nikdy nedostali, i když byli v jeho kvartýru každý den.

V tomto punktu dává hezký příklad apoštol Pavel ve druhém čtení. Na mnoha jiných místech vystupuje naprosto suverénně a člověk si málem myslí, že zastupuje samotného Boha. Ale v citovaném úryvku z Listu Timoteovi vidíme základ jeho víry v nezaslouženou milost a ospravedlnění. Je opravdu příkladem pro ty, kdo v Ježíše v budoucnu uvěří (1 Tim 1,16

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 24. neděle v mezidobí (C) (Bible na neděli) 24. neděle v mezidobí (C) (Václav Vacek) 24. neděle v mezidobí (C) (Bible na neděli) 24. neděle v mezidobí (C) (Václav Vacek) 24. neděle v mezidobí (C) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

). Exegeti si kladou otázku, zda tento list opravdu napsal Pavel, ale to nechme stranou. Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. To se mne osobně dotýká, protože jsem hříšník. Katolicky, tedy všeobecně smýšlející Martin Luther správně pochopil tuto osobní vazbu na vykupující milost: "pro mne" se Ježíš obětoval. Proto také katolická církev rehabilitovala jeho nauku o ospravedlnění. Ono "pro mne" zakládá osobní vztah lásky a úcty, který je základem živé víry. Pak můžeme konat velké skutky, například přimlouvat se za ostatní, handlovat s Hospodinem, vysvětlovat mu, že se nesmí unáhlovat a že by měl studovat historii dříve, než vysloví unáhlené emotivní soudy o zničení celého národa. Vnějšímu či nezúčastněnému pozorovateli může podobné jednání zavánět pořádnou dávkou drzosti. Nejde o drzost, ale o pokoru jednající jménem ostatních a v jejich zájmu. Ti jsou zhlouplí hmatatelnými bůžky a nevidí skutečné hodnoty, o které jednotlivec svádí zápas před Bohem za sebe a za společenství, jehož osud mu leží na srdci. Zpět k tématu. Před Hospodinem má ohromnou cenu obrácení jednotlivce; ale zápas spravedlivého za národní společenství realizuje kolektivní rozměr dobra pro všechny. Proto se stále hledá oněch deset spravedlivých. Problém dneška vidím bohužel v tom, že nám dnes chybí stejně kvalifikovaný přímluvce jako byl Mojžíš nebo Abrahám. Pokud není na skladě, pak nám nepomůže ani oněch (neexistujících) deset spravedlivých.