Hrbatá pokora
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
22. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Jan 18,13-24 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 3,19-21.30-31
Datum: 29. 8. 2004
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
22. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Jan 18,13-24 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 3,19-21.30-31
; Lk 14,1.7-14
Datum: 29. 8. 2004
Ježíš, nebesky drzý a pokorný
Pokora je mocná. Tak by se v kostce mohl parafrázovat výběr textů z 22. týdne v mezidobí. Ukázka z prvního čtení stojí za zmínku. Ježíš Sirach psal svou mudroslovnou knihu hebrejsky někdy ve 2. století před Kristem, možná v Jeruzalémě. Osobně ji považuji za nudnou sbírku běžných i náboženských úsloví, kterou katolíci povýšili na slovo Boží. Evangelíci nikoliv, ale důvodem není nuda, nýbrž lingvistika. Židé na začátku letopočtu znali dílo pouze v řeckém opisu. Protože nebylo psáno posvátným jazykem hebrejským, židovští rabíni Sirachovcovo mudrování nezařadili do svého kánonu, čili do oficiální kolekce inspirovaných spisů. Tím se řídili i evangelíci a Sirachovcovu knihu vyloučili ze Starého zákona stejně promptně jako židovská synagoga. Katolíci jsou liberálnější a kánon Starého zákona dělali podle Septuaginty, čili řeckého překladu Písma. Ve srovnání s hebrejskou verzí je v Septuagintě navíc několik pouze řecky psaných knih, které tím přešly i do katolického vydání Bible. Ale vraťme se k inkriminovému spisu. Jošua chválí v úryvku pokoru dvojí strategií. Jednak je pokorný člověk dobře přijímán bližními a jednak samotným Bohem. To je otázka: praktická moudrost říká, že když někomu nabídneš prst, tak ti sežere celou ruku. S apetitem vyvolaným pokorou se pojí i další problém. Opravdu pokorný člověk provokuje svou existencí ty, kteří pokorní nejsou nebo jen naoko. Ti pak pokornému pilně zatápějí pod kotlem trpělivosti. Dávají mu tvrdě najevo, že by se měl v mnohém zlepšit a hlavně: neměl by být tak pokorně pyšný. Opravdová pokora mezi lidmi příliš nekvete, a navíc je v dnešních časech problematická i tržně. Ještě jsem neviděl pokorného manažera velkého koncernu. Možná, že takoví existují, ale rozhodně ne v situaci, kdy se škrábou nahoru přes mrtvoly svých neúspěšných kolegů. Pokud se pevně usadí na špici mocenské podnikové pyramidy, pak si tuto ctnost snad již mohou dovolit - přinejmenším verbálně.
I pokora ve vztahu k Bohu je ošemetná věc. Ježíš prý byl pokorný. To si možná myslíme my, ale zcela jistě tak nesmýšleli farizeové a saduceové. Tito pánové jej ukřižovali za nehoráznou drzost, neboť se vydával za Božího syna. Ani dnešní lekce o pokoře, kterou čteme v evangeliu, není nevinná. Nazaretský viděl zpupnost farizeů, s níž si pozvaní hosté vybírali první místa (Lk 14,7
Kde je tedy jádro biblické pokory? Ježíš se považuje za služebníka při provádění Otcova díla spásy, což výstižně popisuje List Filipským.
Pokora je mocná. Tak by se v kostce mohl parafrázovat výběr textů z 22. týdne v mezidobí. Ukázka z prvního čtení stojí za zmínku. Ježíš Sirach psal svou mudroslovnou knihu hebrejsky někdy ve 2. století před Kristem, možná v Jeruzalémě. Osobně ji považuji za nudnou sbírku běžných i náboženských úsloví, kterou katolíci povýšili na slovo Boží. Evangelíci nikoliv, ale důvodem není nuda, nýbrž lingvistika. Židé na začátku letopočtu znali dílo pouze v řeckém opisu. Protože nebylo psáno posvátným jazykem hebrejským, židovští rabíni Sirachovcovo mudrování nezařadili do svého kánonu, čili do oficiální kolekce inspirovaných spisů. Tím se řídili i evangelíci a Sirachovcovu knihu vyloučili ze Starého zákona stejně promptně jako židovská synagoga. Katolíci jsou liberálnější a kánon Starého zákona dělali podle Septuaginty, čili řeckého překladu Písma. Ve srovnání s hebrejskou verzí je v Septuagintě navíc několik pouze řecky psaných knih, které tím přešly i do katolického vydání Bible. Ale vraťme se k inkriminovému spisu. Jošua chválí v úryvku pokoru dvojí strategií. Jednak je pokorný člověk dobře přijímán bližními a jednak samotným Bohem. To je otázka: praktická moudrost říká, že když někomu nabídneš prst, tak ti sežere celou ruku. S apetitem vyvolaným pokorou se pojí i další problém. Opravdu pokorný člověk provokuje svou existencí ty, kteří pokorní nejsou nebo jen naoko. Ti pak pokornému pilně zatápějí pod kotlem trpělivosti. Dávají mu tvrdě najevo, že by se měl v mnohém zlepšit a hlavně: neměl by být tak pokorně pyšný. Opravdová pokora mezi lidmi příliš nekvete, a navíc je v dnešních časech problematická i tržně. Ještě jsem neviděl pokorného manažera velkého koncernu. Možná, že takoví existují, ale rozhodně ne v situaci, kdy se škrábou nahoru přes mrtvoly svých neúspěšných kolegů. Pokud se pevně usadí na špici mocenské podnikové pyramidy, pak si tuto ctnost snad již mohou dovolit - přinejmenším verbálně.
I pokora ve vztahu k Bohu je ošemetná věc. Ježíš prý byl pokorný. To si možná myslíme my, ale zcela jistě tak nesmýšleli farizeové a saduceové. Tito pánové jej ukřižovali za nehoráznou drzost, neboť se vydával za Božího syna. Ani dnešní lekce o pokoře, kterou čteme v evangeliu, není nevinná. Nazaretský viděl zpupnost farizeů, s níž si pozvaní hosté vybírali první místa (Lk 14,7
). Obhajoba pokory představuje odvážnou společenskou kritiku určité praxe, s níž Ježíš vřele nesouhlasil. V minulém kázání jsem upozorňoval na Ježíšovu soudní obhajobu, v níž tvrdil, že všechno dělal veřejně (Jn 18,20
). Evangelijní filipika proti nadutosti a následná apologie pokory mají v sobě něco drzého, tedy prorockého. Kritiku provádí Jošua přímo místě, ergo na zcela nevhodném místě: na šábesovém posezení, kdy se všichni hosté mají chovat taktně, přátelsky a nemají po sobě házet blátem. Ježíš zkrátka nemá sociální cit pro to, co se má a nemá při podobných příležitostech říkat. Opět vidíme v akci typicky prorocký rys, kdy dané slovo přichází většinou nevhod a většinou vede ke smrti dotyčného. Příjemnou náladu jistě narušilo i společensky nevhodné vybídnutí, že příště by měl hostitel pozvat na šábes samé žebráky. Prý mu to odplatí samotný Bůh "při vzkříšení spravedlivých" (Lk 14,14
). Kdybych byl tímto osloveným hostitelem, podivil bych se hned dvakrát: jednak nad neobvyklostí této rady a jednak nad tím, že někdo může být tak drzý a stavět se do role nebeského rádce a poučovatele. Ježíš se totiž při zakončení příběhu vůbec neodvolával na autoritu Mojžíše, Tóry, velerady či kohokoliv jiného. Jen skromně a ve dvou větách prohlásil, jak to vidí samotný Bůh na konci času. A to je drzost, protože přitom pohrdnul veškerou dosavadní náboženskou autoritou. Ta možná říká totéž, ale jisté to není. Měla by se k tomu nejprve vyjádřit nějaká kompetentní náboženská autorita. Třeba tehdejší posvátná inkvizice neboli kongregace pro věroučné otázky. Ale Ježíš se svou známou velkomyslností tyto instance notoricky pomíjel a často tvrdil, že jeho slova platí jen proto, že je prohlásil on osobně. Nevím, co je na tom pokorného. Jde o typicky moderní, manažerský postoj: pánem rabínem, tedy učitelem v nebeských a duchovních věcech, jsem tu já, a co řeknu, to také platí.
Kde je tedy jádro biblické pokory? Ježíš se považuje za služebníka při provádění Otcova díla spásy, což výstižně popisuje List Filipským.
"Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži." (Fil 2,6-8
Shodou okolností se tento týden omílala pokora na řádovém setkání, kterého jsem se jako jezuita zúčastnil. Proto jsem si v klidu přečetl ona zlatá slova. List nezačíná hrbatou pokorou, ale naopak absolutní důstojností a hrdostí, kterou má Syn u Otce v nebi. Pak následuje úkol a poslání, které má Syn plnit. Teprve v rámci jeho vyvýšenosti a jeho úkolu vynikne pokora jako oddanost službě, pro niž se svobodně rozhodl. Pokora se v církvi často stává zbraní pokřivených autoritářských duší či těch představených, kteří potřebují z různých psychických, technických či ideologických důvodů sekýrovat a manipulovat druhé. Mlátí je přitom po hlavách Ježíšovým příkladem, jehož problematičnost jsme již uvedli. V Listu Filipským vystupuje další rys Ježíšovy pokory: vychází z vědomí vlastní důstojnosti a dále z vědomí nezadatelného osobního poslání. Obojí je absolutní povahy, což při Ježíšově nebeském charakteru a drzosti nikterak neudivuje. Dále je tato pokora opřena o zkušenost osobní svobody, bez níž by svěřený a přijatý úkol spásy byl jen směšnou sinekurou. Ale tato svoboda není dána pouze na počátku, jako jakýsi výchozí stav, jehož se Ježíš zbavil v momentu, kdy dané poslání přijal. Mnohokrát jsme zdůrazňovali, že Ježíš byl ve své pozemské existenci svobodný vždy. Jinak by nemohl být prorokem, což lid spontánně a jednoznačně uznal. I citované podobenství o pokoře představuje dosti drzou kritiku náboženských poměrů pronesenou na šábes v domě "jednoho z předních farizeů" (Lk 14,1)
). A tam si na něj "dávali pozor" (tamtéž). Řecké sloveso parateréó, sledovat dotyčného postranním pohledem, ukazuje, o co ve zdánlivě přátelském pozvání šlo. Ježíš vstupoval do vlčího doupěte a zde kritizoval vlky v rouše beránčím. Apologie pokory je zarámována aktem odvahy, prorocké odvahy. Osobní pokora je v daném jednání obsažena v podobě tvůrčí, prorocké věrnosti danému poslání: být poslušným Synem, který do všech důsledků a v každém okamžiku přijímá a uskutečňuje úkol nebeského Otce. Taková pokora je maximálně problematická, protože ji není možno ideologicky či automaticky přejímat; navíc je maximálně prorocká, protože je nesena osobní odvahou, svobodou a důstojností. Ty vyzařují z každého Ježíšova gesta a jednání. Tohoto výkonu není hrbatá náboženská svoboda schopna. Zakonzervovává patologický stav minulosti a neotvírá budoucnost ani smyslu života, ani nerozvíjí osobní svobodu. Proto je pokorná hrbatost farizejská, nemorální a hluboce neestetická. Stručně řečeno: je mi z ní na blití.