Patologická fixace
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
16. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Gn 18 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 18,1-10a
Datum: 18. 7. 2004
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
16. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Gn 18 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 18,1-10a
; Lk 10,38-42
Datum: 18. 7. 2004
Honba za podstatným
Liturgický anonym jako obvykle spároval evangelium s prvním starozákonním čtením, aby vyvětral starý měch, totiž Abrahámovu pohostinnost vůči třem nebeským ničitelům Sodomy, a přitom nalil víno do měchu nového. Evangelijní perikopa popisuje poklidné sezení Marie u Ježíšových nohou, zatímco její sestra kmitala jak zběsilá, aby zvládla nával nečekaných hostů. Do toho se nenápadně vsunuje kontinuální čtení z Listu Koloským o tom, jak potřebujeme Ježíše pro naši spásu. Využijme obrazu meditativní Marie pro sociologicko-psychologizující průzkum tří skupin věřících. Opravňuje nás k tomu nenápadná poznámka evangelisty, který mluví na začátku příběhu stejným způsobem jako v případě milosrdného Samaritána (viz minulé kázání). I zde se dočteme (Lk 10,38
Nejprve se zastavme u Ježíše a u jeho nadšením dštící kliky věrných. Nepracují, nechávají se živit příznivci a putují z místa na místo, kvůli hlásání Božího království. Ale možná i z ohledu na udatné živitele, které nechtějí úplně zruinovat dlouhým pobytem mnoha lidí na jednom místě. Když je potřeba, potravu si namnoží sami, a přitom nezapomenou ani na ostatní hladovce. Lukáš ukazuje ideální typ misionáře své doby: muže nadšeného pro Krista (žena seděla doma), který pochopil význam chvíle a bez oddechu hlásá Boží království. Kdyby první učedníci seděli na jedné faře jako drtivá většina dnešních farářů a kazatelů, tak by se křesťanská zvěst dnes úporně vyhrabávala z Palestiny směrem k evropskému kontinentu. Protože však první apoštolé byli pilní a měli dobré nohy, prošli za dvě století skoro celý tehdejší známý svět. A pokud riskovali život jako Ježíš a pracovali pouze pro něj, pak měli právo na svou mzdu - čili na plné zaopatření od věřících. Předešlá ironie tedy nebyla namístě a zaslouží pokárání. Takových lidí dnes máme strašně málo a nejsou žádaní: dělají všechno a nic, jsou vždy svobodní a často i svobodomyslní. Tím vnášejí zmatky do zavedeného církevního systému.
Druhá skupina také maká pro Království: naplno nasazuje svůj vliv a organizační talent. Patří do kategorie "důležitá zvířata" a každý církevní hodnostář jim musí mazat med kolem huby a chválit je za jejich příkladnou obětavost a nezištnost, s jakou mazaně a zištně nasazují svůj vliv a peníze. Tím uspokojují svou ješitnost a potřebu být obdivováni a chváleni jako nezištní lidumilové. Borci ze druhé skupiny jsou příkladně skromní a pracovití jako Marta, ale nesmíte jim šlápnout na kuří oko. To má sice každý, ale tento typ má choulostivější pokožku. Pokud se urazí, například tím, že jejich lidskost a nezištnost nebyla stoprocentně oceněna, pak máte na krku pořádný problém. Uražená ješitnost mocných pidimužíků dokáže neuvěřitelné věci, stačí se podívat na českou politiku posledních let či měsíců. V církvi to není jiné. Filosoficky nadaní manipulátoři na vedoucích postech pro Království se mohou utěšit slovy svého geniálního předchůdce.
Zbývá třetí skupina, která sedí doma a přemýšlí, co by se mělo dělat. V této zemi se celkově přemýšlí málo a místní církve v srdci Evropy s tímto zlozvykem asi už doopravdy skoncovaly. Spíše jim vyhovuje hektický aktivismus, kterým mohou vykázat veřejnosti a sobě samým, že tu k ještě k něčemu jsou. Žena XY sedí u Ježíšových nohou a přitom nic nedělá. Pozor, nejde o kontemplativní řeholnici, jak se mnohé zbožné a přitom katolické duše domnívají. Za prvé, jde o anonymní "paní Novákovou" a za druhé, je to normální laička žijící ve světě. A za třetí, je to žena, což za Lukášových časů znamenalo spíše hospodářsky a porodně výkonného tvora, kterému vtipný Hospodin vdechnul duši, ale naštěstí jen ženskou. Jinak řečeno: tato paní je onen Nikdo, s nímž také nikdo v církvi nebo ve společnosti nepočítá. Ono to ani nejde, protože tento tvor se existenciálně soustředí pouze na absolutně podstatné věci: na ono "jedno nezbytné" (henós chreía, unum necessarium), o něž jde Ježíšovi (Lk 10,42
Třetí skupina se rozhodla jít k podstatnému přímo a bez oklik. Každý je nejprve pochválí za dobrý úmysl. Ale každý rozumný člověk v církvi i ve světě jim vysvětlí, že to dnes nejde. V těžkých časech věčného dneška není na idealismus vhodná doba, a pokud ano, tak za cenu nenápadných kompromisů. Před listopadem nás z takových řečí přímo brněla hlava, protože byly přímo úměrné riziku situace, v níž se mělo něco podniknout. Čím více bylo ve hře, tím více se našlo správných a naprosto věcných důvodů, proč je třeba to či ono unum necessarium neudělat. V dnešním dnešku jde o sociální a ekonomické reformy či o proměnu církve ve svobodný a důstojný spolek. Velice se mi líbí Ježíšův postoj myslitele: nechal se živit, což je nepodstatné, aby mluvil o podstatném a konal podstatné. A nejen to: sbíhali se k němu lidé, kteří také myslili jenom na jedno, a nebyl to sex, moc nebo peníze. Tuto okolnost považuji za naprosto klíčovou. Lidé, kterým jde pouze o jedno, se musí spojit jako Marxovi proletáři či Grebeníčkovi komunisté. I těm jde o jde pouze o jedno, viz výše. Ale na rozdíl od výše jmenované sociální hordy jde přemýšlivým anonymním Mariím o podstatné věci. A žádná z nich hned neví, co to je: musí sedět, meditovat, normálně žít a trvale přemýšlet, ve skrytosti jednat, aby promyšlené ověřily v praxi. Ježíšovi to vzalo třicet let života, které vynaložil na tři roky veřejné aktivity. Podobně na tom byl před dvěma půl tisíci lety i muž jménem Gautama, později nazvaný Osvícený (Buddha). I on vystoupil se svým prvním kázáním v Benáresu až po mnoha letech meditací a přemýšlení. Díky těmto lidem lidstvo ví, co je podstatné: ale většina z nás na takové blbosti opravdu nemá čas. A když nám Ježíš říká stejně jako onomu bohatému mládenci "stále ti chybí jedno podstatné" (Lk 18,22
Liturgický anonym jako obvykle spároval evangelium s prvním starozákonním čtením, aby vyvětral starý měch, totiž Abrahámovu pohostinnost vůči třem nebeským ničitelům Sodomy, a přitom nalil víno do měchu nového. Evangelijní perikopa popisuje poklidné sezení Marie u Ježíšových nohou, zatímco její sestra kmitala jak zběsilá, aby zvládla nával nečekaných hostů. Do toho se nenápadně vsunuje kontinuální čtení z Listu Koloským o tom, jak potřebujeme Ježíše pro naši spásu. Využijme obrazu meditativní Marie pro sociologicko-psychologizující průzkum tří skupin věřících. Opravňuje nás k tomu nenápadná poznámka evangelisty, který mluví na začátku příběhu stejným způsobem jako v případě milosrdného Samaritána (viz minulé kázání). I zde se dočteme (Lk 10,38
), že "Ježíš přišel do vesnice X (eís kómen tiná) a zde jej laskavě přijala Marta, řekněme Nováková" (gyné tis onómati Martha). Věren svému nepsanému způsobu se evangelista snaží představit modelové situace, a nikoliv psát kroniku Ježíšova putování. Zvědavým duším se naskýtá nepatřičná otázka, zda Ježíš u těchto hodných žen vůbec byl, a zda vůbec existovaly. Ale nechci bourat něčí víru a nejsem vědecko-kriticky zvědavý. Pojďme k věci, čili k tomu, co zcela určitě evangelista, a možná i Ježíš, považují za důležité.
Nejprve se zastavme u Ježíše a u jeho nadšením dštící kliky věrných. Nepracují, nechávají se živit příznivci a putují z místa na místo, kvůli hlásání Božího království. Ale možná i z ohledu na udatné živitele, které nechtějí úplně zruinovat dlouhým pobytem mnoha lidí na jednom místě. Když je potřeba, potravu si namnoží sami, a přitom nezapomenou ani na ostatní hladovce. Lukáš ukazuje ideální typ misionáře své doby: muže nadšeného pro Krista (žena seděla doma), který pochopil význam chvíle a bez oddechu hlásá Boží království. Kdyby první učedníci seděli na jedné faře jako drtivá většina dnešních farářů a kazatelů, tak by se křesťanská zvěst dnes úporně vyhrabávala z Palestiny směrem k evropskému kontinentu. Protože však první apoštolé byli pilní a měli dobré nohy, prošli za dvě století skoro celý tehdejší známý svět. A pokud riskovali život jako Ježíš a pracovali pouze pro něj, pak měli právo na svou mzdu - čili na plné zaopatření od věřících. Předešlá ironie tedy nebyla namístě a zaslouží pokárání. Takových lidí dnes máme strašně málo a nejsou žádaní: dělají všechno a nic, jsou vždy svobodní a často i svobodomyslní. Tím vnášejí zmatky do zavedeného církevního systému.
Druhá skupina také maká pro Království: naplno nasazuje svůj vliv a organizační talent. Patří do kategorie "důležitá zvířata" a každý církevní hodnostář jim musí mazat med kolem huby a chválit je za jejich příkladnou obětavost a nezištnost, s jakou mazaně a zištně nasazují svůj vliv a peníze. Tím uspokojují svou ješitnost a potřebu být obdivováni a chváleni jako nezištní lidumilové. Borci ze druhé skupiny jsou příkladně skromní a pracovití jako Marta, ale nesmíte jim šlápnout na kuří oko. To má sice každý, ale tento typ má choulostivější pokožku. Pokud se urazí, například tím, že jejich lidskost a nezištnost nebyla stoprocentně oceněna, pak máte na krku pořádný problém. Uražená ješitnost mocných pidimužíků dokáže neuvěřitelné věci, stačí se podívat na českou politiku posledních let či měsíců. V církvi to není jiné. Filosoficky nadaní manipulátoři na vedoucích postech pro Království se mohou utěšit slovy svého geniálního předchůdce.
"Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat." (Fil 1,18
Každý manažer v klerice se musí rychle naučit uklidnit typy, kteří přiběhnou na biskupství nebo na faru jako Marta za Ježíšem a stěžují si: jejich práce je nedostatečně oceněna (vždy) a je potřeba (někdy) absolutně nezbytně udělat to či ono. Někdy mají pravdu, většinou ne, ale to je jedno. Za příkladnou a všem viditelnou práci pro církev již vzali svou odměnu a o nic jiného jim ani nejde.
)
Zbývá třetí skupina, která sedí doma a přemýšlí, co by se mělo dělat. V této zemi se celkově přemýšlí málo a místní církve v srdci Evropy s tímto zlozvykem asi už doopravdy skoncovaly. Spíše jim vyhovuje hektický aktivismus, kterým mohou vykázat veřejnosti a sobě samým, že tu k ještě k něčemu jsou. Žena XY sedí u Ježíšových nohou a přitom nic nedělá. Pozor, nejde o kontemplativní řeholnici, jak se mnohé zbožné a přitom katolické duše domnívají. Za prvé, jde o anonymní "paní Novákovou" a za druhé, je to normální laička žijící ve světě. A za třetí, je to žena, což za Lukášových časů znamenalo spíše hospodářsky a porodně výkonného tvora, kterému vtipný Hospodin vdechnul duši, ale naštěstí jen ženskou. Jinak řečeno: tato paní je onen Nikdo, s nímž také nikdo v církvi nebo ve společnosti nepočítá. Ono to ani nejde, protože tento tvor se existenciálně soustředí pouze na absolutně podstatné věci: na ono "jedno nezbytné" (henós chreía, unum necessarium), o něž jde Ježíšovi (Lk 10,42
). Pozor, nám ostatním jde přece také o jedno nezbytné: mít se dobře zde na zemi a pak pořád i tam nahoře v nebi. Borci ze druhé skupiny to mají o něco těžší, protože musí navíc uplatnit svůj vliv i tam nahoře, jako to dělají tady dole. Ale my všichni se snažíme dosáhnout onoho podstatného tím, že provádíme gigantický celoživotní hon za všemi dostupnými nepodstatnými věcmi, které nás prý mají k tomu podstatnému přivést. Že nakonec onoho jednoho nedosáhneme, to přece není naše vina: snažili jsme se a to je hlavní. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.
Třetí skupina se rozhodla jít k podstatnému přímo a bez oklik. Každý je nejprve pochválí za dobrý úmysl. Ale každý rozumný člověk v církvi i ve světě jim vysvětlí, že to dnes nejde. V těžkých časech věčného dneška není na idealismus vhodná doba, a pokud ano, tak za cenu nenápadných kompromisů. Před listopadem nás z takových řečí přímo brněla hlava, protože byly přímo úměrné riziku situace, v níž se mělo něco podniknout. Čím více bylo ve hře, tím více se našlo správných a naprosto věcných důvodů, proč je třeba to či ono unum necessarium neudělat. V dnešním dnešku jde o sociální a ekonomické reformy či o proměnu církve ve svobodný a důstojný spolek. Velice se mi líbí Ježíšův postoj myslitele: nechal se živit, což je nepodstatné, aby mluvil o podstatném a konal podstatné. A nejen to: sbíhali se k němu lidé, kteří také myslili jenom na jedno, a nebyl to sex, moc nebo peníze. Tuto okolnost považuji za naprosto klíčovou. Lidé, kterým jde pouze o jedno, se musí spojit jako Marxovi proletáři či Grebeníčkovi komunisté. I těm jde o jde pouze o jedno, viz výše. Ale na rozdíl od výše jmenované sociální hordy jde přemýšlivým anonymním Mariím o podstatné věci. A žádná z nich hned neví, co to je: musí sedět, meditovat, normálně žít a trvale přemýšlet, ve skrytosti jednat, aby promyšlené ověřily v praxi. Ježíšovi to vzalo třicet let života, které vynaložil na tři roky veřejné aktivity. Podobně na tom byl před dvěma půl tisíci lety i muž jménem Gautama, později nazvaný Osvícený (Buddha). I on vystoupil se svým prvním kázáním v Benáresu až po mnoha letech meditací a přemýšlení. Díky těmto lidem lidstvo ví, co je podstatné: ale většina z nás na takové blbosti opravdu nemá čas. A když nám Ježíš říká stejně jako onomu bohatému mládenci "stále ti chybí jedno podstatné" (Lk 18,22
), pak už ani nevíme, o čem mluví. Nebo sklopíme uši a odejdeme za honbou nepodstatného stejně jako onen slepý mládenec. Mladík "měl hodně majetku" (Lk 18,23
) a jistě byl ochoten podporovat Ježíše systémem druhé skupiny. I on se snažil jít trnitou cestou od kupy nepodstatného k podstatnému. Jenže: když potkáte lidi, kterým jde o opravdu jen o to jedno - a už dokonce ví, co to je, jako to věděl Ježíš - pak nemáte šanci projít s nějakým kompromisem.