Neláska s apetitem

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
13. neděle v mezidobí
Hledaný citát: 2Kral 2,1-18 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Král 19,16b.19-21; Gal 5,1.13-18; Lk 9,51-62
Datum: 27. 6. 2004
Křesťané, nesežerte se! (Pavel)

První čtení nabízí idylu hodnou Přemyslova povolání za knížete. Než byl Eliáš odnesen ohnivým taxíkem do nebe, Hospodin mu řekl, koho má vybrat za svého nástupce. Vybraný kandidát nebyl žádné béčko, i když ani B-týmy někdy nehrají špatně. Oral jako Přemysl, ale na rozdíl od něho "měl před sebou dvanáct spřežení, on sám byl při dvanáctém" (1 Král 19,19). Trochu mi to připomíná šílené jezdce na terénních speciálech, kteří se prohánějí se svými nablýskanými jeepy po Londýně nebo po Paříži. Neuvěřitelné plýtvání koňskými silami a zdravým rozumem, stejně jako u Elizea. Ten ovšem své nadbytečné býky zabil, upekl, nabídl příbuzným a odešel za novým zaměstnavatelem. Eliáš byl docela liberální, protože mu toto povyražení dovolil. Dnešní evangelijní perikopa naopak ukazuje tvrdého Pána, který budoucímu učedníkovi nedovoluje ani pohřbít vlastní rodiče, neb hlásání Božího království nezná odkladu. A posmrtná úcta k rodičům byla v Izraeli jednou ze základních náboženských povinností, a nejen tam. Symbolické jednání obou postav stojí za zamyšlení. Dvanáctero volů ukazuje na borce, který musí být silný. Musí, protože dvanáct volů zkrotí jen pořádný silák. Pokud se podívám na dění v sociální demokracii, nepřipadá mi, že by se Špidla vyrovnal Elizeovi. Ale nechme politiky a raději si poopravme běžný názor na proroky. Často v nich vidíme komplexní freudovské postavy zápasící s neuvěřitelnými existenciálními problémy, skoro vždy se svým vlastním lidem, a nadto někdy i s Hospodinem. Pak musí být postavy debilní, tedy křehké, zdraví chatrného a fyzicky vhodní pouze k sezení u počítačové klávesnice. A ejhle, tady máme ruského, či spíše izraelského bohatýra, který je nekorunovaným šéfem klanu, oře s nadbytečnou volskou silou, Freuda nikdy nečetl a psychické problémy se mu obloukem vyhýbají.

Další kontrast mezi prvním čtením a evangeliem můžeme spatřit v použití nadpřirozena pro běžné účely. Elizeus povolal svého nástupce tím, že na něj hodil svůj plášť. Elizeův plášť nebyla běžná konfekce, protože měl nadpřirozenou sílu. Když byl prorok unesen do nebe, podařilo se mu takticky upustit svou proprietu na zem, aby ji mohl jeho nový kolega uzmout. Elíša pak tímto pláštěm potvrzoval, že byl povolán na Eliášovo místo. Pomocí čarovného pláště přešel suchou nohou Jordán, což naposledy dokázal pouze Mojžíš. Nejde mi o biblická kouzla hodná Harryho Pottera, ale o princip. Ježíš zakazuje svým učedníkům, aby pustili z nebe oheň na samařskou vesnici, která je (jako poutníky do Jeruzaléma) odmítla přijmout (Lk 9,54). Porušení zákona pohostinnosti bylo tehdy těžkým proviněním, jako ostatně v celém antickém světě. Elizeus použil nadpřirozeno, aby se legitimoval jako nový prorok. Učedníci to dělat nesmějí, protože Ježíš o tento druh legitimace nestojí - i když se jeho věrní odvolávají na proroka Eliáše. Nevím, zda by učedníci vesnici opravdu zničili nebeským ohněm. Možná ano, protože jejich víra v Pána tehdy hory přenášela a také byli pořádně naštvaní. Pak nadpřirozeno funguje, protože se v něj věří. Když bude moje maličkost vzývat seslání ohně na Pražáky, ale s Descartovými Meditacemi o první filosofii v ruce a s jeho metodickou pochybností v hlavě, pak velmi pravděpodobně zůstanou Pražáci naživu. Dobře jim tak, jde o princip. Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi. Voly oplývající Elíša ze Starého zákona se nadpřirozena nebál a klidně jej využíval v souladu s Bohem osvíceným rozumem. Rozum sice Nový zákon taktéž uznává, ale Ježíšovo prozaické ukřižování nadpřirozeno ruší. Mel Gibbson z Ježíšova umírání udělal šílený náboženský krvák, ale evangelia mluví o něčem jiném. Běžné, nenáboženské ukřižování probíhalo za městem na profánním smetišti, čili na šibeničním vrchu. Nadpřirozeno a sakrálno zůstalo v jeruzalémském chrámě, dokud byl celý - tedy ještě asi 40 let. Pak tato dvojice emigrovala neznámo kam. Křesťanství není moc sakrální a náboženské - vlastně skoro vůbec. Sakrálno se v něm usadilo až později, protože lidi nábožno, posvátno a nadpřirozeno potřebují, vždy a ve všech dobách. Stačí se podívat, které stránky vedou na Googlu, zadáte-li nějaká náboženská témata. Pokud křesťanství následuje prozaického Ježíše, pak není přítelem sakrálních tlačenic a okuřování. Jistě, jsou a byly doby, třeba baroko, kdy to patřilo k dobrému tónu. Ale jsou naštěstí i doby, kdy už lidé ani neví, co ta či ona symbolická gesta vlastně znamenají. V postmoderně se sakrálno se roztrhlo vejpůl jako chrámová opona při Ježíšově smrti. O ty zbytky opony se dnes rve kdekdo, ale za oponu chce jít málokdo.

Proto nás Pavel v kontinuální četbě Listu Galatským napomíná: "Bratři, vy jste byli povoláni ke svobodě." (Gal 5,13) To je sice pravda, ale udatní Galatští v této svobodě málem sežrali jeden druhého vzteky a závistí. Do ideálního společenství měla tato církev daleko, jako ostatně každá, včetně místní církve ve Vatikánu. Pavel byl ironický a vtipný, protože nebyl hlupák a věděl, jak se mají psát zajímavé dopisy a encykliky - i ty naprosto oficiální, dokonce Bohem i církví kanonizované jako List Galatským. Toto umění je v katolické církvi prakticky zapomenuto a dřevěný jazyk úředních vyhlášek výmluvně svědčí o tom, co v církvi právě prožíváme - nenápadný rozchod s realitou. Pavel je mi sympatický právě proto, že umí s citem užít ironii a nadsázku tam, kde mu na věci záleží. Jistěže přitom riskujete interpretační nedorozumění. Pak přemýšlí armáda exegetů, kdo měl v této obci sežrat koho. Přeloženo do vědecké reality show: kdo byli adresáti tohoto dopisu a komu patřila varovná slova v Gal 5,15. Ale tito spekulativní pánové nejsou podstatní, jadrné slovo je podstatné. Pokud nechcete ve zvěsti vůbec nic riskovat a pouze uplatňujete stará či oficiální moudra, pak lidem připomínáte naprázdno mlátící šrotovník. Pak má Pavel zase pravdu: "Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost." (Gal 5,16) Zákon, neboli v evangelickém překladu "přirozenost", nás vede k tomu, abychom se drželi při zemi a neriskovali kloudné slovo, protože se nám to nemusí vyplatit. Ježíši se to také nevyplatilo, když byl drzý na kněze a na "zbožné", čili farizeje. Proto je lépe mlátit dřevěným jazykem železné pravdy než riskovat melu jazykem hbitým, který se ohání pravdami nebroušenými. Proto tolik lidí v kostelní církvi zívá nudou. Já také.