Modlitba s fištrónem

Modlit se s rozumem

Začali bychom evangeliem, kde se Ježíš o samotě modlí. I na učedníky to nějak dolehne, celá ta meditativní atmosféra, a dají se s Ježíšem do řeči o jeho mesiášských ambicích. Všichni meditující věřící si dobře pamatují na otázku, kterou Ježíš dává: "Za koho mne lidé pokládají?" (Lk 9,18

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 12. neděle v mezidobí (C) (Bible na neděli) 12. neděle v mezidobí (C) (Bible na neděli) 12. neděle v mezidobí (C) (Václav Vacek) 2. neděle čtyřicetidenní (C) (Václav Vacek) 12. neděle v mezidobí (C) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

) V osobním rozhovoru s Pánem je tato otázka namístě. Proto ji Ježíš klade, ale až poté, co se pomodlil. Zamyšlení na těchto stránkách málokdy mluví o modlitbě - asi proto, že jiní profesionálové jí mají plná ústa. Ale zde se naskýtá příležitost něco vidět. Nastolení určité atmosféry vedlo k tomu, že Ježíš položil absolutně klíčovou otázku, která se vztahovala k jeho identitě. Kým vlastně je? Na tuto otázku nemá smysl odpovídat, pokud se řítíme ze supermarketu s vozíkem plným absolutně nezbytných blbostí a myslíme přitom na to, co máme večer uvařit a co zoufalého nás zítra potká v práci. Kdyby nám Ježíš kladl otázku v této dramatické chvíli, asi bychom ho považovali za jednoho z vykolejenců, kterých se kolem nákupních vozíků shromažďuje celá fůra. Možná bychom mu tu korunu dali, člověk nikdy neví, kdy se mu vyplatí dobrý skutek. Ale smysl otázky by nám nedošel. Nemáme náladu na nějakého Mesiáše, když běháme po obchodech a nadáváme na vládu, jak je všechno drahé. To se musíme nejprve usebrat, ergo jít na hlubinu, ergo podívat se do svého nitra či jak se všechny tyto meditativní akce jmenují. Až po modlitbě a o samotě klade Ježíš apoštolům svou otázku. Protože se modlil, jeho průvodci vědí, že se ptá na něco důležitého. Protože jsou naladěni na jeho notu, tak také dovedou odpovědět. Vlastně jenom Petr, a ani u něho není moc jisté, co pod Ježíšovým mesiášstvím vlastně myslel. Nejspíš mocného bojovníka, který židy konečně vysvobodí z římské okupace. Když byste přesadili Ježíše do dnešního Iráku, hned vám dojde, v jak nebezpečnou hru rozpoutal svými divy a znameními.

A zde přichází další důležitá věc týkající se modlitby. Petr mluví o koze a Ježíš o voze. Budoucí šéf církve má své jasné představy o tom, za co se má modlit, aby věci fungovaly, jak mají. A to je i náš problém, nejen Šimona. Modlitba málokdy vybočí z kruhu našich vlastních představ o tom, jak se Boží věci vlastně mají. Petr sice slyšel otázku, ale odpovídal na ni podle toho, co si o Bohu myslel. Jinak řečeno: nenechal Boha mluvit na prvním místě, ale až na druhém. Proto přichází Ježíš se svou korekturou: nechce, aby Petr rozhlašoval lidem své představy o Mesiáši. Viděno pro Umlaufoviny: má držet zobák a nízký profil. Teologicky viděno, má respektovat mesiášské tajemství, které se zjeví až po Ježíšově smrti všem, a teologům zvláště. Pozorujeme dvojkolejnost Boha a člověka: Petr má své plány, a ty nejsou v souladu s plánem spásy. Proto ho Ježíš brzdí a vykládá mu o svém utrpení a podobných věcech, kterým Petr nerozumí. S Bohem je to fakt těžké: nezapadá do naší perspektivy, a proto se musíme modlit, aby se obě perspektivy alespoň někdy potkaly.

A to se stalo Pavlovi v Listu Galatským. Apoštol se řítil dějinami spásy s rukama na volantu. Usmiřoval židy s pohany a dával je do jedné církve. Při symbolickém ponoření do Kristovy smrti a zmrtvýchvstání dochází z duchovnímu zahlazení všech základních nerovností, které zde na zemi hrají tak důležitou roli. Pavel mluví z Boží perspektivy, když pronáší tento komunistický výrok. Pokud se rozhlédl kolem sebe, tak viděl, že to v praxi neprováděly ani ty sbory, které on sám založil. Přesto či právě proto tato citace nese protestantskou reformaci a také všechny strukturální nespokojence v katolické církvi, kteří v ní diagnostikují trvalou a nevyléčitelnou mitrózu spojenou s fatálně chronickou hierarchializací. Pavel díky své iniciativě a duchovním kvalitám žene dějiny spásy kupředu. To není dopřáno všem: v naší době je to sice potřebné, ale málokdo se může s Pavlem srovnávat. Přesto jde principiálně stále o totéž: být naladěn na Boží vlnu a vidět, co tento Pán chce v nás a ve světě dosáhnout. Není snadné být takto naladěn a navíc není už vůbec snadné promítnout toto niterné poznání do praktického skutku. Všichni reformátoři svedli nejprve vnitřní boj se svými pochybnostmi, než se pustili do reforem externích. Bez modlitby to není možné: jednak nevíte, co Bůh vlastně chce. A i když to víte, zase nemáte dost odvahy a nápadů, jak reformu - interní či externí - provést. Obojí vyžaduje Boží zásah, a proto i modlitbu spojenou se správným jednáním. Obojí, modlitba i skutek představují odpověď na správné poznání ducha doby a jejích apoštolských či spásonosných výzev.

No, a když už jste v tom a burcujete lidi do práce jako prorok Zachariáš, pak musíte zkoprnělým farníkům v Jeruzalémě doložit, že nekecáte a že si ze svých úst neděláte větrník jako mnozí politikové. Těm to nevadí, protože lidi stejně vědí, že jim až tak moc nejde o pravdu, ale o opětovné zvolení. U proroků to vadí, protože bez pravdy nejsou proroky. Pak musí pozdější generace uznat, že tento či onen pán měli pravdu. Ale stejně se jedná o uznání vachrlaté. Například první křesťané museli někde v Písmu najít zmínku o tom, že Ježíš má trpět, být ukřižován a popřípadě po své smrti probodnut. To utrpení si našli u Izaiáše, jak již víme z mnoha kázání, hlavně na Velký pátek. Ukřižování po ruce nebylo, protože starozákonní texty římské právo neznaly; zato probodnutí křesťané našli, a to právě v dnešním čtení: "Budou hledět na toho, kterého probodli" (Zach 12,10

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 12. neděle v mezidobí (C) (Bible na neděli) 12. neděle v mezidobí (C) (Bible na neděli) 12. neděle v mezidobí (C) (Václav Vacek) 12. neděle v mezidobí (C) (Václav Vacek) Zaslíbení ducha (Ranní slovo)

Všechny odkazy

). U kněze, který se vrátil z babylónského zajetí a začíná svou činnost pár měsíců po prorokovi Ageovi někdy kolem roku 520 před Kristem, se nedá předpokládat, že by myslel na budoucího probodnutého Mesiáše. Není to pravděpodobné. Jeho Mesiáš se rozčiloval nad malodušností navrátilců, jejich neschopností dostavit chrám a hradby v Jeruzalémě a zejména nad jejich nezřízeností, s níž si brali za muže a hlavně za ženy nežidovské obyvatele Jeruzaléma, kteří tam stále ještě pobývali (viz staré kázání). Věta nesla pro Zachariáše spíše symbolický význam a použil ji jako přirovnání. Kapitoly 12-14 v jeho knize popisují apokalyptickou budoucnost Jeruzaléma. Národové se jako obvykle postaví proti Svatému městu a to je jako obvykle slabé. Ale Hospodin je jako obvykle silný a přemůže, koho může. Po apokalyptickém vítězství obyvatelé města uznají svou nevěrnost a budou plakat, protože svou vlastní neschopností Hospodina "probodli", čili zavrhli a odmítli. Ale když vyhraje, tak jsou rádi, trochu si přitom popláčou a kajícně zabuší v prsa. Hlavně že to dobře dopadlo. Novozákonní výklad vzal toto místo doslova stejně vehementně, jako vzal obrazně spoustu jiných míst, která naopak židé berou doslova. Viz například Pavlovo "zduchovnění" obřízky pro Řeky čili pohany, které obhajuje list poslaný Galatským. Nejde o snadnou věc: modlit se, vidět správně znamení času, reformně jednat a své překvapující jednání biblicky zdůvodnit. Tento řetěz biblického fištrónu je však důležitý, protože jej dokládají všechna tři čtení. A také toto kázání.