Profesionalita hříšnice

Hříšnice, která uměla milovat

Ženy měly Ježíše rády a on je měl také rád, alespoň podle dnešního evangelia. David měl také podobnou zálibu, ale spíše v ženě jedné, a ta už byla vdaná. Proto nechal jejího manžela úkladně zavraždit a s hezkou vdovou se pak oženil. To Ježíš nedělal, protože byl na rozdíl od nás bez hříchu. Zato hříchy odpouštěl, což představuje hlavní téma dnešních čtení. Podívejme se na první čtení a na evangelium po pořádku.

První kniha Samuelova ukazuje krále v nepěkné situaci. David si jednou vzal neplacené volno a nešel do práce, tedy na válečnou výpravu. Když nemohl zabíjet, tak se nudil. Přitom zvědavě pokukoval po nezahalených kráskách v cizích ložnicích, či spíše na plochých střechách (2 Sam 11,1-2). Davidovo voyeurství a následná sexuální posedlost způsobila dramatické následky nejen pro stát (dopad negativní), ale i pro dějiny spásy (dopad pozitivní). Opětný důkaz teze, že dějiny spásy nejsou zcela normální. Prorok Nátan potvrdí, že říše na Davidův skutek těžce doplatí, ale dějiny spásy pojedou dále skrze syna, který se z tohoto Božího dopuštění a následného manželství narodí (Šalamoun). Ale předtím se stane mnoho věcí: ono v hříchu počaté dítě zemře, David je potrestán, a po prodělaném pokání je mu hřích odpuštěn. Líbí se mi jiná věc. Ta hezká žena, kterou David mocensky i jinak svedl, byla manželkou Chetity, jménem Uriáš (2 Sam 11,3). Díky králově chtíči otěhotněla a do rodové linie Davidovců vpašovala cizí, chetitské geny, které jistě zdědil i náš Mistr a Pán. Biblickému romanopisci nešlo o geny, které neznal, ale o princip. Uriáš byl cizinec a neměl žádnou právní ochranu. Nestála za ním ani žádná mafie ani žádná lobby, která by mu v jeho nepřítomnosti ohlídala cenný majetek (ženu). Ta byla díky (pardon, vinou) své koketnosti k mání, i když za nemorální cenu. A to právě rozčílilo proroka Nátana. Nikoliv koketnost Batšeby, ale nespravedlnost na Uriáši. Prorok byl formát a věděl, že nemá smysl obviňovat ženy za to, že jsou hezké a přitažlivé. Tato zrůdnost se do Starého zákona nedostala. Je výplodem pozdějšího moralizování vedeného hlavně celibátníky-muži. Třeba apoštolem Pavlem, který nutil ženy, aby se při společné bohoslužbě zahalovaly: jinak se prý mají nechat ostříhat dohola (1 Kor 11,6). Starozákonně liberálnímu Nátanovi dokonce ani nešlo v prvním rozběhu o odsouzení úkladné vraždy. Kritiku krále začíná vypravováním jednoho příběhu. Moc hezké a dojímavé. Převedeno do reálu znamená podobenství následující fakta. Uriáš si koupil manželku Batšebu, možná na zavedeném trhu otrokyň nebo manželek, možná od jejích rodičů. A tento tvrdý válečník měl svůj skrovný majetek opravdu rád. Jednak proto, že Batšeba měla nepopiratelnou tržní hodnotu a možná i proto, že byla hezká a k světu. Prorok proklíná Davida za to, že chudému cizinci, který byl v Judsku pária a bez právní ochrany, sebral majetek, který opravdu miloval. A to je dvojnásobné svinstvo: ukrást cennou věc a ještě k tomu člověku, který se nemůže proti této nespravedlnosti bránit. David navíc dokonal krádež vraždou, což je třetí svinstvo. Ale až třetí v pořadí. Proto onen umně zkonstruovaný příběh, ve kterém se král nakonec poznává. Sexuálně prohnaný David byl přes své drobné poklesky spravedlivý král a správně chápal celou situaci. Zlotřilého škůdce patří pověsit, ale to není to hlavní; před svou smrtí musí mnohonásobně nahradit majetkovou škodu. David po svém, ale přesně předjímal známou klauzuli z římského práva, že zločinec (či jeho příbuzní) nesmí mít prospěch ze spáchaného zločinu. Stačí se podívat na současné dějiny kradení v tomto malém vytunelovaném státě, abychom se přesvědčili o pravém opaku. Miliardové defraudace jsou potrestány malým "ty, ty, ty" a o náhradě škody se mluví pouze teoreticky. Pokud bereme vážně zde naznačenou biblickou spravedlnost, pak by musely padnout opravdu tvrdé tresty na všechny zločiny spáchané na malých a bezejmenných (akcionáři, zahraniční dělníci, drobní daňoví poplatníci). Ti nemají z podstaty věci možnost efektivní obrany. Na rozdíl od Nátanova zákroku a Davidova bleskového rozsudku se u nás spravedlnosti dovoláte až při odvolacím řízení u soudu pro evropská práva, kde česká justice kvůli neúměrné době soudního rozhodování prohrává jeden případ za druhým. Čeští soudci si na svou amorální lenost a nemorální neschopnost soudit již tak zvykli, že ministerstvo spravedlnosti se snaží zaplatit škodu postiženým ještě předtím, než to do Štrasburku dojde. Doznejme jim polehčující okolnosti dané změtí rozporuplných zákonů a procesních zmetků, ale to se mi nezdá až tak polehčující. Ostatně evropský soud jejich výmluvy také neuznává, tak proč by to mělo uznat toto kázání.

I Ježíš se na mejdanu u farizeje Šimona rozjel a také se dal do moralizování a do vyprávění. Příležitost mu poskytla veřejně oceňovaná žena, čili "hříšnice" (Lk 7,37), která pronikla do domu a na hostinu. Pak provedla masáž Ježíšových nohou jednak drahým olejem a jednak slzami. Nakonec jeho končetiny utřela do vlastních vlasů. Moc krásné. Každý normálně stavěný heterosexuální muž by jistě zatoužil být na místě našeho Spasitele. Jen farizejskému Šimonovi se to nějak nelíbilo. Možná proto, že na Ježíšově místě nebyl, a protože byl navíc zapšklý moralizátor. Asi byl předchůdcem této zvláštní sekty, která se po Ježíšově smrti v církvi mohutně rozšířila a nabrala na vlivu. Ježíš se pokojně nechal namasírovat a utřít. Načež (krásnou) hříšnici propustil v pokoji, protože mu prokázala hodně lásky: "Komu se odpouští málo, málo miluje." (Lk 7,47 (najít předchozí)).

Morální, nikoliv moralizátorské poučení z příběhu míří do vlastních, tedy do kněžských řad. Farizej Šimon byl místní teologický a církevní profík. Jako takový oceňoval jiného profíka, který přišel z Nazareta. No a když už jsme kolegové, tak se neobtěžujeme s podáváním vody a s prokazováním základních zdvořilostních úkonů. Mezi kolegy se to nenosí. Zato hříšnice, která uměla milovat, přišla zvenku a viděla něco jiného než patentovaného teologa či věhlasného kazatele. Cosi na tomto člověku ji pohnulo k slzám a ke změně života. To není normální, a proto strašně vzácné. Normální je, že jednáme podle zažitých profesionálních představ. Proto také zcela normálně v Ježíše nevidíme toho, kým doopravdy je - totiž Spasitele. Církev ho svým náboženským provozem pasuje na jakéhosi super-kolegu, s nímž děláme různé kejkle a o němž vedeme různé více či méně zajímavé řeči. Trvalým údělem církve je neschopnost zavilých církevníků vyjít ven ze svého ghetta a vidět staré známé věci, které jsou však v jádru opravdu nové. Pak musí přijít někdo zvenku toto nové ukázat. Většinou se na něj (na ni) díváme skrz prsty, protože spadají do kategorie problematických lidí, potažmo hříšníků. Ježíš viděl lidi jinak, protože nebyl církevní profesionál. Asi proto byl opravdický profík spásy.