Křest bez cenzury

Jedna událost, příliš mnoho svědků

Všechna tři čtení se shodují v jednom bodě. Jednou přijde nějaký Vyvolený a ten udělá věci, o nichž se dočítáme v utopistické literatuře. Izaiáš líčí povolání Služebníka, který "národům přinese právo" (Iz 42,1

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Jeruzalémská bible (pracovní) Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: Svátek Křtu Páně (B) (Bible na neděli) Svátek Ponoření Ježíše do Jordánu (B) (Václav Vacek) Svátek Křtu Páně (A) (Bible na neděli) Svátek Ponoření Ježíše do Jordánu (A) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

). Jde o první část čtyřdílného cyklu o Božím služebníku, který se táhne kapitolami 42 až 53. Tento muž bude povahy mírné a snášenlivé, což kontrastovalo a kontrastuje se všemi politiky a církevními činiteli, kteří své myšlenky šířili ohněm a mečem. Druhá část úryvku popisuje činnost tohoto služebníka, který provádí osvětu staré, ale přesto platné Hospodinovy smlouvy. Jeho poslání má sociální rozměr, protože vyvede vězně ze žaláře a přinese světlo tam, kde dosud vládne tma. Není těžké vidět za tímto tajemným mužem perského krále Kýra, který roku 538 před Kristem propustil na svobodu izraelské zajatce držené v babylónském zajetí. Proroctví - jako každé slovo do budoucnosti - přesahuje danou historickou dobu a otevírá něco nového. Izaiáš svým slovem obnovuje mesiášské zaslíbení, jehož je Služebník zvěstovatelem a věrným svědkem, až na smrt. Pomalu se nám začíná rýsovat hledaná dialektika. Text ukazuje na napětí mezi zvěstovatelem a zvěstovaným. První se staví jako svědek druhého, který má teprve přijít. Zvěstovatel naznačuje svým životem, popřípadě svou smrtí velikost toho, co se jednou neomylně stane. Očekávání a završení tohoto očekávání formují úryvek do jednoty smyslu. Prorok ví, že to tak bude, protože mu to řekl Hospodin. A co řekl Hospodin, to se již děje, protože tento Pán nepočítá čas lidskými měřítky.

Podobným způsobem lze rozebírat druhé čtení ze Skutků apoštolů. Petr právě pokřtil římského setníka Kornélia a upozorňuje své posluchače na význam tohoto skutku. Ježíš, ergo povolaný Mesiáš, již přišel.

Znovu se opakuje schéma z prvního čtení. Nejprve se vyskytne předchůdce, ten pak zjeví světu Pomazaného. Tento muž vystartuje a provozuje zázračnou a ozdravnou činnost ve velkém stylu, čímž potvrzuje svůj mesiášský nárok. Petrovo poselství ukazuje křest jako spojnici mezi Janem a Ježíšem. Jan pokřtil a tím ukázal na Mesiáše. Ten potvrdil správnost Janova poselství tím, že provozuje přesně to, co se od Spasitele očekává. To ostatně dává Janovi výslovně najevo, když je svatý muž trápen ve vězení pochybnostmi, zda označil za Mesiáše toho správného borce. Ježíš cituje jeho učedníkům verš přímo z Izaiáše, aby potvrdil svou identitu.

Ježíš nejedná anarchisticky, jak by se od všemocného Božího syna dalo očekávat. Naplňuje očekávání a poselství dávná (Izaiáš) i nedávná (Jan Křtitel). Proto máme dějiny spásy. Co jedni popsali, to se snaží další generace naplnit. Jinak by vládl v Bibli chaos a neznabohové by se škodolibě radovali. Neradují se, protože se radují věřící, jak to krásně v Knize knih klape a jak se Boží slovo příkladně plní.

Kdyby to bylo tak jednoduché. Lukáš popisuje scénu křtu, kdy Jan poznává Ježíše. Mesiáš se od něj nechává pokřtít křtem pokání. Nemáme problém s otevřenými nebesy a s holubicí. Tyto rekvizity nesmí při působení Ducha svatého chybět, což má na paměti každý dobrý církevní spisovatel. Otázka zní jinak. Kdo to vlastně viděl? Evangelista schválně vypouští jakoukoliv zmínku o tom, kdo otevřená nebesa vlastně pozoroval. Z kontextu se zdá, že událost viděli a slyšeli všichni zúčastnění, ale jisté to není. Například Matouš i Marek jsou velice skromní a nechávají tyto cizokrajné jevy poznat pouze samotnému Ježíšovi. Janovo evangelium nechává o nadpřirozeném úkazu vydat svědectví pouze Janu Křtiteli a nikomu jinému. Nejsme hnidopichové, abychom v rozdílných svědectvích viděli neschopnost nebo nemohoucnost. Jedno je jisté. Spektákl Ježíšova křtu je zakomponován do celkového obrazu každého evangelia. V každém z nich ukazuje Nazaretský své mesiášství, ale pokaždé jinak. Marek a částečně i Matouš vidí skrytého a trpícího Mesiáše. Pak je ovšem zbytečné, aby si dělal přehnanou reklamu hned na začátku. Zato Lukáš si myslí, že trocha nebeské zábavy nemůže nikdy škodit. Mesiáš je zde pro všechny, a tudíž by to všichni měli hned od začátku vědět. Janova komunita měla asi výborné vztahy k bývalým učedníkům Jana Křtitele. Proto dali jeho svědectví maximální váhu tím, že celé pneumatické show viděl jen on sám.

Situace se nám zkomplikovala. Jistěže i v případě Ježíšova křtu platí schéma "zvěstovatel-zvěstovaný". Zvěstuje Jan Křtitel a Mesiáš se hned po křtu ujímá svého úřadu, což potvrzuje Petr ve svém kázání. Čertovo kopýtko tkví jako vždycky v detailu. Nepřerušený řetězec zvěstování nechává velký prostor pro tvořivé duše a brka. Vyprávění se obměňuje podle různých mesiášských či teologických představ. To nebylo na začátku křesťanství nic divného. Proto máme hned čtyři evangelia a ne pouze jedno. Vlastně máme jich mnohem více, ale jen tato čtveřice byla uznána za skutečně inspirovanou. Jasně vidíme, že každé z nich interpretuje tutéž událost jiným způsobem. Ale tehdy nebyl žádný učitelský úřad církve, jenž by vydával nezbytné imprimatur na vydané a zkontrolované exempláře. Byl jen Duch svatý, který nechal pracovat lidskou fantazii a schopnosti. To se to tenkrát psalo!