Vstřícný pohyb
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
4. neděle adventní
Hledaný citát: Mich 5,1 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Mich 5,1-4
Datum: 21. 12. 2003
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
4. neděle adventní
Hledaný citát: Mich 5,1 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Mich 5,1-4
(najít další); Lk 1,39-45
Datum: 21. 12. 2003
Vstřícný pohyb
Společné téma dnešních úryvků tvoří nemohoucnost potkat se na správném místě a ve správný čas, což napraví až setkání Marie s Alžbětou v dnešním evangeliu. V prvním čtení prorok Micheáš pomine zbědované poměry a upře své prorocké oko daleko do budoucnosti, jež nemůže být jiná než dobrá a zářivá. Jsme někdy v letech 740-700 před Kristem v Jeruzalémě, kde postupně vládnou špatní králové, mezi nimiž vyniká judský panovník Achaz. Ten byl dvakrát poražen, jednak Aramejci a jednak Izraelci ze severu. Kniha Paralipomenon, připomíná, že se mu tak stalo pro jeho bezbožnost. Proč ale přitom muselo trpět civilní obyvatelstvo? Kronikář poznamenává jen na okraj, že "Izraelci zajali u svých bratří dvě stě tisíc žen, synů a dcer a uloupili u nich obrovskou kořist" (2 Pa 28,8
Autor Listu Židům spěchá k Ježíši, který spěchá na svět, aby zde zrušil všechno, co jeho nebeský Otec asi tisíc let pomáhal shůry budovat, tedy chrám v Jeruzalémě, kněžskou třídu a přinášení usmiřujících obětí za hříchy. Pozitivně angažovaná křesťanská četba by takové rouhání neměla dovolit. Proto nabízím tiskovou opravu. Nešlo o zrušení, i když v textu stojí doslova: "To první ruší, aby ustanovil to druhé." (Žd 10,9
No a Maria "spěchala do jednoho judského města v horách" (Lk 1,39
Společné téma dnešních úryvků tvoří nemohoucnost potkat se na správném místě a ve správný čas, což napraví až setkání Marie s Alžbětou v dnešním evangeliu. V prvním čtení prorok Micheáš pomine zbědované poměry a upře své prorocké oko daleko do budoucnosti, jež nemůže být jiná než dobrá a zářivá. Jsme někdy v letech 740-700 před Kristem v Jeruzalémě, kde postupně vládnou špatní králové, mezi nimiž vyniká judský panovník Achaz. Ten byl dvakrát poražen, jednak Aramejci a jednak Izraelci ze severu. Kniha Paralipomenon, připomíná, že se mu tak stalo pro jeho bezbožnost. Proč ale přitom muselo trpět civilní obyvatelstvo? Kronikář poznamenává jen na okraj, že "Izraelci zajali u svých bratří dvě stě tisíc žen, synů a dcer a uloupili u nich obrovskou kořist" (2 Pa 28,8
). Při válečné kampani přišlo o život "v jediném dni sto dvacet tisíc mužů" (v. 6). Jistě, čísla jsou přehnaná a všichni zmasakrovaní byli tak jako tak bezbožní, neb "opustili Hospodina, Boha svých otců" (v. 6). Některé útlocitné duše by se mohly zamyslet nad Boží spravedlností. Ale pak by raději neměly číst Starý zákon. Špatné politické poměry, neschopný panovník a dvě tvrdé válečné porážky ukončené vyplundrováním země nutí Micheáše upřít zraky vzhůru. Pomoci na zemi by se tak jako tak nedočkal, poměry na Blízkém východě nejsou urovnané ani dnes. Mesiášské snění nabízí východisko z neblahé situace. Přijde nový vládce, nebude z Jeruzaléma, ale z malého a nenápadného města. Jeho původ bude kontrastovat s jeho vládou. Předtím panovali králové z dávných a známých rodů, podobných českým Přemyslovcům. Protože zemi přivedli na buben svou nespravedlností a neschopností vést války, Hospodin si povolá jiného panovníka, který sice nebude mít tak bezvadný rodokmen, ale zato bude vládnout spravedlivě. Válčit prý raději nebude vůbec: "On sám pak bude pokojem." (Mich 5,4
). To je v kostce smysl slavného proroctví o Panovníkovi, který se má narodit v Betlémě.
"A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných." (Mich 5,1
Panovník přinese pokoj, což se po prohraných válkách dá označit za radostnou zvěst. Bude dokonce i spravedlivý, což v Micheášových časech zavánělo politickou utopií. Ale proroci se dívají dopředu a zálibné snění o lepších časech patří k jejich povolání. Micheáš tedy spěchá do budoucnosti, k normálnímu a slušnému panovníkovi, kterého ve svých časech nepotkal.
(najít předchozí))
Autor Listu Židům spěchá k Ježíši, který spěchá na svět, aby zde zrušil všechno, co jeho nebeský Otec asi tisíc let pomáhal shůry budovat, tedy chrám v Jeruzalémě, kněžskou třídu a přinášení usmiřujících obětí za hříchy. Pozitivně angažovaná křesťanská četba by takové rouhání neměla dovolit. Proto nabízím tiskovou opravu. Nešlo o zrušení, i když v textu stojí doslova: "To první ruší, aby ustanovil to druhé." (Žd 10,9
). Bůh nedělá zmetky, jen dopouští lidskou tvorbu zmetků a své příkazy přestavuje za pochodu tím, že je naplňuje novým smyslem. To měl na mysli Hegel se svým slavným pojmem Aufhebung, který přeložen do češtiny znamená současně "uchování", "zrušení" a "povýšení". Takže správná četba Listu Židům podle Hegela supluje třítaktní motor. Bůh zrušil starou smlouvu a její oběť. To udělal důkladně, protože list byl psán v době, kdy byli křesťané vyhnáni z židovské synagogy a chrám v Jeruzalémě zničili Římané. Křesťanství se rodí jako nové náboženství, předtím bylo pouhou židovskou sektou. Proto buduje nový kult, mimo zničený chrám a jeho rozprášené kněžstvo. Levitské kněžství autor naprosto zatratil, protože jediným veleknězem je Kristus. Vždyť se obětoval za naše hříchy "jednou provždy" (hapax), aby nás trvale posvětil (Žd 10,10
). Proto nemusíme stále znovu pracně obětovat nějaká zvířata, jako to tehdy (již ne)činil židovský velekněz. Dějinné unikum Kristovy velekněžské oběti ale mladé církvi nijak nezabránilo v tom, aby si své kněžstvo nevybudovala znovu. A jsme u druhého významu Hegelova pojmu, kdy novým řádem rušíme to staré. A protože nové kněžstvo vzniklo zcela jistě z Boží vůle, pak jistě představuje naplnění spasitelného plánu v hierarchické oblasti. A jsme u posledního významu, kdy Ježíš povýšený na nebesa povyšuje všechny pracovité jáhny, kněze, biskupy a papeže na nový stupeň lidství. O nových svěceních sice autor Božího slova nic neví a právem by se této inflace novozákonního kněžství zhrozil, ale dějiny církve nelze zastavit. Zda jsou i v tomto bodě dějinami spásonosnými, to se definitivně dozvíme až na konci. Autor Listu Židům tedy spěchá z nebe na zem, přesně opačně než prorok Micheáš. Vtělený Syn člověka přichází shůry dolů, aby na kříži naplnil Otcovu vůli.
No a Maria "spěchala do jednoho judského města v horách" (Lk 1,39
), aby zde potkala svou příbuznou. Zdánlivě banální událost píše dějiny spásy. Jednak proto, že tomu chtěl Nejvyšší, a možná i proto, že autor Lukášova evangelia potřeboval nějak jasně a přehledně uzavřít Starý zákon. Tam se putovalo ze země na nebesa, Mesiáš byl v eschatologickém výhledu, nikoliv v mateřském lůně. To se změnilo a kronikář Nové smlouvy líčí setkání Starého a Nového zákona, kdy se poslední prorok dostává do primární blízkosti ohlašovaného Mesiáše. Proto se dítě živě a radostně pohnulo v Alžbětině lůně (Lk 1,44
). Embryonální Jan Křtitel si radostně zamnul ruce v očekávání prorocké kariéry, která skončila popravou ve vězení. Nejde o rouhání, i když to tak může vypadat. Čteme nejprve literární text a ne učebnici dogmatiky. Příběh spojuje obě matky, aby vyhranil dva mužské osudy. Zde jsou obě ženy aktivní, oba muži pasivní. Ale role se brzy změní, protože jsme v dějinách spásy a v patriarchální společnosti. Literární zpracování neplánovaného summitu dvou těhotných žen ukazuje průnik sakrálního dění do profánního života. To dnes není tak snadné prožít. Jen těžko vidíme naplnění dějin spásy v jednání všedního dne, kdy se setkáváme se spoustou lidí kvůli spoustě hloupých, a přece tak přepotřebných záležitostí. Prožít si hlubší setkání vyžaduje být ve správný čas na správném místě a se správnou pozorností k tomu, co přesahuje obzor každodenních zájmů. Jinak není o čem psát.