Maniodepresivní liturgie
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
3. neděle adventní
Téma: Lk 3,10.15
Datum: 14. 12. 2003
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
3. neděle adventní
Téma: Lk 3,10.15
Datum: 14. 12. 2003
Maniodepresivní liturgie
Do chmurné adventní nálady, vyznačující se hnijícím listím na chodnících, poklesem akcií na burze, dopravními zácpami, frontami u bankovních automatů a generálními projekcemi konce světa a smažení hříšníků zvláště, najednou zazáří manická vize liturgického anonyma, který vybízí k radosti. Čtení ze Sofoniáše začíná slovy "Jásej siónská dcero", a čtení z Listu Filipským zase větou "Bratři! Radujte se stále v Pánu!". Úsilí adventního anonyma mi připomíná dobromyslného slona, který se na povel pokouší tančit lambadu. Radovat se v adventu, kdy církev pořádá každoroční nácvik konce světa, je svým způsobem nevkusné. Eschatologické cvičení církevní obrany se nečekaně přeruší čilým zakřepčením a pak pokračuje v ustáleném tónu. K pochopení přechodu z depresivní fáze do manické použiji obrázek ze života. Spěchám, jako obvykle se zpožděním, na psychiatrii, kde jsem měl navštívit jednu pacientku. Na schodech potkám svou bývalou žákyni z gymnázia, nadanou a pilnou dívku. Myslel jsem, že tam byla na návštěvě jako já, ale nikoliv. A tak jsme si sedli, protože jsem stejně přišel pozdě, a dala se do vyprávění. V manické fázi, kdy se cítila jako mistr světa, udělala závěrečné zkoušky ze dvou vysokoškolských bakalářských oborů. Pak nevyhnutelně přišla fáze depresivní a slečna skončila v útulku. Se svým smyslem pro suchý humor, alespoň ocenila správné načasování nemoci, protože ty diplomy jí už nikdo nemůže vzít. Manická fáze liturgického anonyma chce překonat blbou náladu, která se usazuje v myslích věřících, zdrcených politickým, hospodářským a eschatologickým chodem věcí na zemi i na nebi. "Ať si alespoň na chvíli užijí trochu radosti, konec světa je stejně nemine." - tak by se dala shrnout logika adventního přerušení. Čtení skočí k narození Mesiáše ohlašovaného Sofoniášem či k jistotě spásy proklamované apoštolem Pavlem. Vydechnem si, než se zase pustíme do chmur konečných i trvalých, typu vánočních nákupů.
Psychotický liturgický úmysl narušuje dnešní evangelium, které popisuje veřejné vystoupení Jana Křtitele. Normální vnímání staví proroky do role vykolejených tvorů, kteří žijí mimo svět a světu navzdory. Když se nestříháte, asi ani neumýváte, oblékáte se do velbloudí kůže a živíte se kobylkami a medem, těžko si o vás většina lidí bude myslet něco jiného. Jurodivých se vyskytuje celkem dost i dnes, žijí v jiném světě než my. Nijak si nekonkurujeme, protože se oba světy nikdy nepotkají. Nebo se tak stane až na samotném konci, kdy už s tím stejně nic nenaděláme. Jan ovšem nezapadá do tohoto scénáře. Lidé se ho ptají: "Co máme dělat?" (Lk 3,10
Do chmurné adventní nálady, vyznačující se hnijícím listím na chodnících, poklesem akcií na burze, dopravními zácpami, frontami u bankovních automatů a generálními projekcemi konce světa a smažení hříšníků zvláště, najednou zazáří manická vize liturgického anonyma, který vybízí k radosti. Čtení ze Sofoniáše začíná slovy "Jásej siónská dcero", a čtení z Listu Filipským zase větou "Bratři! Radujte se stále v Pánu!". Úsilí adventního anonyma mi připomíná dobromyslného slona, který se na povel pokouší tančit lambadu. Radovat se v adventu, kdy církev pořádá každoroční nácvik konce světa, je svým způsobem nevkusné. Eschatologické cvičení církevní obrany se nečekaně přeruší čilým zakřepčením a pak pokračuje v ustáleném tónu. K pochopení přechodu z depresivní fáze do manické použiji obrázek ze života. Spěchám, jako obvykle se zpožděním, na psychiatrii, kde jsem měl navštívit jednu pacientku. Na schodech potkám svou bývalou žákyni z gymnázia, nadanou a pilnou dívku. Myslel jsem, že tam byla na návštěvě jako já, ale nikoliv. A tak jsme si sedli, protože jsem stejně přišel pozdě, a dala se do vyprávění. V manické fázi, kdy se cítila jako mistr světa, udělala závěrečné zkoušky ze dvou vysokoškolských bakalářských oborů. Pak nevyhnutelně přišla fáze depresivní a slečna skončila v útulku. Se svým smyslem pro suchý humor, alespoň ocenila správné načasování nemoci, protože ty diplomy jí už nikdo nemůže vzít. Manická fáze liturgického anonyma chce překonat blbou náladu, která se usazuje v myslích věřících, zdrcených politickým, hospodářským a eschatologickým chodem věcí na zemi i na nebi. "Ať si alespoň na chvíli užijí trochu radosti, konec světa je stejně nemine." - tak by se dala shrnout logika adventního přerušení. Čtení skočí k narození Mesiáše ohlašovaného Sofoniášem či k jistotě spásy proklamované apoštolem Pavlem. Vydechnem si, než se zase pustíme do chmur konečných i trvalých, typu vánočních nákupů.
Psychotický liturgický úmysl narušuje dnešní evangelium, které popisuje veřejné vystoupení Jana Křtitele. Normální vnímání staví proroky do role vykolejených tvorů, kteří žijí mimo svět a světu navzdory. Když se nestříháte, asi ani neumýváte, oblékáte se do velbloudí kůže a živíte se kobylkami a medem, těžko si o vás většina lidí bude myslet něco jiného. Jurodivých se vyskytuje celkem dost i dnes, žijí v jiném světě než my. Nijak si nekonkurujeme, protože se oba světy nikdy nepotkají. Nebo se tak stane až na samotném konci, kdy už s tím stejně nic nenaděláme. Jan ovšem nezapadá do tohoto scénáře. Lidé se ho ptají: "Co máme dělat?" (Lk 3,10
) Tím myslí: "Co máme v životě prakticky dělat?" To se dnes stává málokterému duchovnímu a je jedno, ke které denominaci patří. Lidé se nás neptají, jak mají v normálním životě žít, to vědí i bez nás. Jako profesionální církevní kádr vím své. Pokud by se ve světských věcech řídili podle rad, které občas od svých zbožných kolegů slyším, tak by to skončilo okamžitým konkurzem a výprodejem rodinného majetku. Našinci však duchovním ctihodnostem zdravě nedůvěřují a dobře dělají. Stačí se podívat na vinné procesy jednoho otce arcibiskupa. Zato extravagantnímu Janu Křtiteli lidé důvěřovali, že jim dobře poradí i ve věcech světských. Přeložme jeho sociální a politické rady do dnešního kontextu. Trvá na obecném určení soukromého majetku, který plní funkci nejen privátně oblažovací, ale i sociální. Pana profesora, dnes antievropského prezidenta, by to možná nepotěšilo, ale to je Bibli jedno. Jan přikazuje dělit se s těmi, kteří potřebují dosáhnout základního životního standardu nutného k lidskému přežití. Co to konkrétně má být dnes, o tom se můžeme hodiny nebo léta dohadovat. Za Jana to znamenalo, že nesmíte zemřít podchlazením v noci a také nesmíte zemřít hlady. Proto je třeba dát potřebnému subjektu kutnu na oblečení a základní dávku jídla. Řekněme, že šlo o minimalistický sociální program, ale tehdy to byl docela slušný pokrok. Za tehdejšího tvrdého neoliberalismu nedosáhla tohoto minima fůra nuzáků. Ale pak už po zásluze ani nepípli, na rozdíl od moderní doby, kdy se snaží přežít na úkor pracovitých podnikavců. Další dva požadavky patří do oblasti práva a pořádku. V právním státě se rozhoduje nestranně, podle respektovaných soudních a byrokratických procedur. Přitom se neberou úplatky, což se mnohým bodrým Čechům ve státních službách může zdát postavené na hlavu. Ale Jan Křtitel byl už takový nerozumný. Celníci prý nesmí vybírat víc, než je stanoveno; vojáci nemají činit násilí na obyvatelstvu a mají být spokojeni se svým žoldem. V tomto bodě by možná profesionální odborářský předák zaprotestoval. Ale v době před Kristem žádné odbory neexistovaly, pouze praktické problémy. Teprve po vyřešení praktických rad do života se Jan Křtitel pustil na pole náboženské, kdy jej popadl záchvat poníženosti spojený s mystickou fází předčasné eschatologické radosti nad stále oddalovaným příchodem Mesiáše, který snad do toho konečně praští. Ale to nechme být, protože problém rozvazování opánků přicházejícímu Vykupiteli podrobně probírá většina kazatelů. Nás zajímá tvrdý kontrast mezi zdánlivě vyšinutým jurodivým z pouště a jeho překvapivě rozumnými radami udělovanými při bezplatně udíleném křtu pokání. Jsme v jiném modelu náboženské autority než dnes, kdy dichotomie mezi věcmi nebeskými a pozemskými zahnala duchovní předáky do církevního útulku nábožensky zatíženého ducha. V azylu si mohou udílet spoustu rad a možná i skutečně cenných, ale nikdo zvenku je neposlouchá. Jan nebyl katolický, přinejmenším ne česko-katolický. Po sametové revoluci prohrála tato církev kapitál veřejné sympatie, těžce nastřádaný za léta pronásledování utrpením všech věřících. Když říkám všech, znamená to nejen těch hierarchických. Ti naši společnou, tedy katolickou kauzu před veřejností prezentovali spory o majetek, který se mezitím stejně vytuneloval. Snad by hierarchové nemuseli chodit ve velbloudí kůži, která je u nás docela drahá, ale trochu popela by si na hlavu nasypat měli. Já také, i když jsem byl tehdy pouhý bezmocný laik a nad mnohými věcmi úřední církve jsem jen nechápavě kroutil hlavou. A jsme znovu u nezfalšované radostné zvěsti. Není manicko-depresivní, ale integrální, po vzoru Jana Křtitele. Duchovní rozměr vykoupení a osvobození jde ruku v ruce s praktickou nápravou života, která má osobní i společenský dopad. To byl smysl Janovy mystagogie u řeky Jordánu, čímž navazoval na poselství všech proroků před sebou. Tehdy nebylo rozdělení mezi světem a nebesy tak velké a mystici Janova druhu byli stále jednou nohou na zemi. Jinak by to ani nešlo. Pokud by jejich duch bloudil stále jen v nebesích, nikdy by nezahlédli pozemské známky Mesiášova příchodu. A očekávání Mesiáše byla na pořadu dne: "Lid byl plný nadšení a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem." (Lk 3,15
) Jan vycítil eschatologickou náladu v obyvatelstvu a vystoupil se svým programem. Ale nenechal ji přejít do manické fáze jako většina mesiášských blouznivců jeho doby. To bychom od fanatika z pouště automaticky očekávali. On udělal pravý opak. Mesiášské očekávání se musí projevit pomalou a bolestnou nápravou věcí osobních a veřejných, jinak nejsme očekávané události vůbec hodni. Tento rozměr pochopitelně uniká mnoha cvičencům eschatologické obrany, které církev každoročně burcuje k povinnému bědování a radování. Jedinečná událost převedena do cyklického chodu kalendáře ztrácí naprosto nutně na významu, protože zapadne do každodennosti známého hesla "Ono se to tak dělá." nebo "Tak to přece dělají všichni." V tupé každodennosti, i liturgické, můžeme být maničtí či depresivní, ale ne normálně zdraví, tedy reálně situovaní v dějinách spásy. Na ty raději nesahejme, protože Bůh je vysoko a car daleko. Ale vidět úřední korupci, zneužívání veřejných funkcí, stále znovu prohrávaný projekt právního státu, zpupnost parlamentních i místních poslanců včetně neschopné či úmyslně paralyzované policie, stát, kde si soudci navzájem mastí vlastní platové kapsy a jsou za svou lenost a neschopnost opakovaně odsuzováni Evropským soudem ve Štrasburku, nad tím bychom se zamyslet měli. Mysticky založený Jan Křtitel by to dokonce považoval za základní stupeň eschatologické přípravy na příchod Mesiáše.