Monotematismus

Monotematismus

Čtení z knihy Báruch nás teoreticky vrací do období babylónské okupace, kdy Jeremiášův písař a učedník sepsal vše, co jeho mistr pronesl při různých příležitostech. Jeremiáš veden prorockou intuicí nakoupil nemovitosti, tedy pole v Anatótu, a písař Báruch mu při této transakci dělal svědka (Jer 32,12

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Jeruzalémská bible (pracovní) Katolický liturgický překlad

Čtení je také zmíněno v textech: Monotematismus (C) (Umlaufoviny)

). Kniha Báruch se za proroka pouze schovává. Mnohé protestantské církve považují tento spis za tzv. pseudoepigraf, tedy knihu nepatřící do hebrejsky psané sbírky Starého zákona. Původně asi měla hebrejskou předlohu, ale je už psána řecky. Také datum jejího vzniku není moc jasné, možná vznikla až za naší éry, tedy v prvním století po Kristu. Spis asi zaujal liturgického anonyma kvůli větě o snižování pahorků a vyplňování údolí, aby "Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě" (Bar 5,8

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 2. neděle adventní (C) (Bible na neděli) 2. neděle adventní (C) (Václav Vacek) 2. neděle adventní (C) (Bible na neděli) 2. neděle adventní (C) (Václav Vacek) 2. adventní neděle (C) (Václav Vacek) 2. adventní neděle (C) (Václav Vacek) 2. neděle adventní (C) (Václav Vacek)

Čtení je také zmíněno v textech: Monotematismus (C) (Umlaufoviny)

). Stejný úryvek totiž dává Lukášovo evangelium do úst Janu Křtiteli, který veřejně vystoupil s reformním programem k duchovní nápravě věcí církevních a veřejných. Jeruzalémští kněží na něj měli hroznou pifku. Křest pokání totiž prováděl zcela zadarmo, a to pouhým ponořením do řeky Jordánu. Smíření vin v Jeruzalémském chrámu bylo spojeno s obětováním zvířete. A to se muselo nejprve koupit (první zdroj chrámových příjmů) a zbylé části masa a kůže se zpracovaly a prodaly (druhý zdroj příjmů). Jan Křtitel si zavedl svůj nenáročný obřad a obětiny přikázané Mojžíšem nechal plavat. Není divu, že jej kněží neměli rádi. Ale reformátor jim to vrátil i s úroky, když je nazýval "plemenem zmijí" (Mt 3,7

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 2. neděle adventní (A) (Bible na neděli) Druhá neděle adventní (A) (Václav Vacek) 2. neděle adventní (A) (Bible na neděli) 2. neděle adventní (A) (Václav Vacek) 2. adventní neděle (A) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

). To jen dnes prožíváme idylu hierarchického bratříčkování všech se všemi a reforma církve se odkládá na další generace. Jana zabil až vládce Herodes Antipa, kterého dotyčný prorok napomínal za nepatřičný sňatek (Mk 6,17

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: Stětí Jana Křtitele a role krále Heroda, Herodiady a Salome (Ranní slovo)

Čtení je také zmíněno v textech: Monotematismus (C) (Umlaufoviny)

). Proroci to holt nikdy nemají lehké. Ale romantikové typu Karla Kryla oplakávají spíše půvabnou tanečnici než neurvalého vlasatce z pouště, který se živil kobylkami bohatými na bílkoviny a kvůli dietetické vyváženosti svou stravu doplňoval medem divokých včel.

Zamysleme se nad jednou okolností, která spojuje obě čtení. Kniha schovaná za proroka Bárucha publikuje inkriminovanou větu o zarovnání křivolakostí, kterou Jan Křtitel přebral do svého rétorického a prorockého repertoáru. Chápal svou roli jako naplnění prorockých slov. Ta byla v jeho době asi mimořádně aktuální, vezmeme-li datum vzniku knihy. Možná se svitek s Báruchovými proroctvími právě tehdy objevil na knižním trhu. Jeden prorok přebírá od druhého slovník a tím zároveň definuje svoje poslání. To ukazuje na závaznou tradici, kterou dotyční respektují. Reforma nejde izolovaně od jednoho prorockého individua ke druhému. To sice také, ale všichni stojí v horizontu dějin spásy, které se přenášejí a naplňují slovem. Toto slovo pak přebírá jeden prorok od druhého a pokaždé jej naplňuje novým obsahem. Tím se zároveň vytváří kontinuita díla, které známe pod názvem Starý a Nový zákon. Není náhoda, že praotec Jákob přechází Jordán při útěku před svým bratrem Ezauem, že stejnou řeku nesmí překročit umírající Mojžíš, ale až bojechtivý Jozue, že Ježíš překračuje Jordán, aby se odebral z Galileje do Judska, kde měl zemřít. Křtění v řece Jordánu prostě patří svou lokalizací do dějin spásy a tato řeka není jen neutrálním tokem. Podobně i město Jeruzalém, o které se houževnatě bojuje už asi tisíc let v kuse. Místo a čas hrají v Bibli velkou úlohu, jak to ukazuje i přesné zasazení Janova působení do mocenské konstelace na Blízkém východě.

Vše je psáno možná o tři generace později, ale dříve lidé nikam nespěchali a nechali se pobavit zajímavým vyprávěním. To mělo rysy nedávné aktuality a odehrávalo se na místech jim důvěrně známých. Bůh byl tehdy přímo za humny. Dnes máme se vzdáleným Bohem problém přímo úměrný digitálnímu zkracování vzdáleností. Křesťanství se odcizilo smyslu pro topografickou a historickou skutečnost. Izraelec přecházel Jordán a hned myslel na dějiny spásy, protože tyto dějiny patřily do místopisu "jeho" krajiny, jeho životní situace. My dnes chodíme kolem kostelů a přemýšlíme, jestli nám na hlavu nespadne kus omítky. Krajina sice byla utvářena duchovní a fyzickou námahou křesťanských generací, ale dějiny spásy netvoří. Snad dějiny národní, ale to není totéž. Zvláště po stálém přepracovávání dějepisů, na kterých ani nestačil uschnout inkoust. Pak chybí kontinuita života a duchovního zázemí, které člověk cítí v Palestině nebo i v Itálii. Imperiální Řím císařů i dnes v sobě soustřeďuje impérium katolického ducha a absolutní církevní moci, takže spojení místa, času a smyslu existence zůstalo zachováno. U nás je obtížné tuto tradici vidět, protože byla z mnoha stran devalvována, včetně samotných křesťanů. Vybudovat kontinuitu znamená stavět na nezpochybnitelných hodnotách, které někdo musí hájit. Tak jako si vzal za své Jan Křtitel slovo proroka Bárucha a na něm postavil program své duchovní reformy. Nevím, co by u nás posloužilo za nezpochybnitelný základ pro budování duchovní kontinuity. Konfese to nebudou, ty jsou zatím příliš roztříštěné a jednostranné. Místopis to také nebude, přinejmenším od té doby ne, kdy katolíci vyhnali protestanty a nechali je v exilu vymřít na souchotě nově získaného bohatství a nevyhnutelné asimilace. Možná by bylo na čase začít o duchovní kontinuitě českých dějin zase přemýšlet. Přinejmenším dvě okolnosti tomu blahodárně napomáhají: marasmus na politické scéně postrádající nosné hodnoty a postupné vymírání křesťanství, které se stále více stává okrajovou záležitostí několika málo nadšenců.