Pubertální advent
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
1. neděle adventní
Hledaný citát: Jer 33,14-26 - nalezené výskyty: 1 - 2 - 3 - zrušit hledání
Téma: Lk 21,26.28
Datum: 30. 11. 2003
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
1. neděle adventní
Hledaný citát: Jer 33,14-26 - nalezené výskyty: 1 - 2 - 3 - zrušit hledání
Téma: Lk 21,26.28
; 1 Sol 4,15-18
; Jer 33,14-16
(najít další)
Datum: 30. 11. 2003
Pubertální advent
Těžký věk dospívání se projevuje tím, že dotyční "chalani" či "děvčice", jak říkáme těmto exemplářům na valašsko-slováckém pomezí, dělají pravý opak toho, co se jim řekne. Totéž pozorujeme v dnešním evangeliu, v němž nás Ježíš straší posledním soudem. Národové budou bezradní nad hukotem a příbojem moře a lidé se budou zmítat strachem, protože "hvězdný svět se zachvěje" (Lk 21,26
Ale i při ctnostném pokusu o dodržování pubertální křesťanské mentality vůči jinak fungujícímu světu narazíme na několik úskalí. Druhé čtení vytažené z Prvního listu Soluňským ukazuje, že i mistr tesař se někdy utne. Pavel vyhecoval v tomto listě místní obec do eschatologického varu. Co byste dělali vy po těchto slovech špičkové církevní autority?
Tím by se adventní cvičení církevní obrany uložilo kompletně k ledu. Jistě, věřící nadšenci typu svědků Jehovových se neustále zdokonalují v nácviku eschatologické mobilizace. Každý rozumný člověk však tohoto třeštění dávno zanechal. Život je i tak dost komplikovaný, i bez konce světa. Navíc máme žít slušně pořád, nejen v definitivním finále. Jak tedy mobilizovat lidi k něčemu adventnímu? Na pomoc přichází první čtení. Jeremiáš žil v době pohnuté. Konec jeho života spadá do dobytí Jeruzaléma, které prorok osobně zažil. Úryvek z dnešní kapitoly pochází z konce Jeremiášovy éry. Jeruzalém je už zničen i s chrámem, země totálně zpustošena a obyvatelstvo odvedeno do exilu. Jeremiáš prorocky poukazoval na nevyhnutelné. Opakovanými výzvami ke kapitulaci si vysloužil nenávist jeruzalémských politiků a jestřábů, ale zato přízeň Nebukadnesara. Babylónskému králi nezůstalo utajeno, kdo pro něj v obleženém městě agituje. Proto Jeremiáš mohl na vlastní přání zůstat se zbytkem obyvatelstva ve zpustošené zemi. Zanedlouho zde vypukly nepokoje a Jeremiáš patrně zahynul na útěku do Egypta, kde jej vzbouření povstalci vlekli jako svého zajatce. Nyní se nacházíme ve 33. kapitole knihy. Katastrofa již přišla a Jeremiáš se chová pubertálně. Místo aby bědoval jako všichni ostatní, prorokuje zlaté časy, které prý jednou zase přijdou. Země bude obnovena, bude v ní vládnout spravedlnost a lidé konečně dostanou slušného panovníka, jinak velmi vzácné zboží (Jer 33,14-16
Zdá se mi to důležité zejména dnes, kdy svádíme zápas o budoucí pojetí sociálně spravedlivého státu, který má být snesitelný i pro budoucí generace. Jsem v Německu, kde se děje totéž, co u nás. Útok na peněženky a na důchodová privilegia získaná v tučných letech prosperující ekonomiky vylekal spoustu lidí. Všichni ustrašenci myslí pod tlakem pudu sebezáchovy vždy a především na sebe, a ne na budoucnost politické komunity. V takové situaci by se křesťané měli chovat adventně-pubertálně. Jsme zavázáni vůči absolutní budoucnosti, protože ji marně již dva tisíce let očekáváme. Ale to neznamená, že nemáme naději a že ji nemáme prakticky uskutečňovat. Na církevní cvičení eschatologické obrany moc nevěřím, ale na Jeremiáše ano. Vdechl poraženému národu sebedůvěru a otevřel mu novou budoucnost tím, že znovu a správně vyložil dějiny spásy. To už víme, protože jeho slova o spravedlivém vladaři jménem "Hospodin - naše spravedlnost" (Jer 33,16
Těžký věk dospívání se projevuje tím, že dotyční "chalani" či "děvčice", jak říkáme těmto exemplářům na valašsko-slováckém pomezí, dělají pravý opak toho, co se jim řekne. Totéž pozorujeme v dnešním evangeliu, v němž nás Ježíš straší posledním soudem. Národové budou bezradní nad hukotem a příbojem moře a lidé se budou zmítat strachem, protože "hvězdný svět se zachvěje" (Lk 21,26
). Řecký originál personifikuje kosmické síly do lidské podoby. Přesnější překlad by zněl, že "nebeské mocnosti budou podělané strachem" (dynámeis tón úranón saleuthésontai). Vzletný básnický styl není od věci. Na sklonku věků budou mít v kalhotech všichni, nahoře na nebi i dole na zemi. Načež přijde Syn člověka v oblacích, jak to načrtla kniha Daniel a jak si to žádá apokalyptický protokol. Pak mají křesťané dělat něco jiného, než strachy trousit do kalhot: "Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko." (Lk 21,28
) Svět se bude děsit, a křesťané se budou radovat. Nikoliv škodolibě, ale normálně, protože konečně dojde na Boží slova a na lidskou víru. Stejný kontrast najdeme o několik vět dále. Zatímco svět se opájí alkoholem a pozemskými starostmi, křesťané mají zůstat střízliví, aby je den soudu nezastihl znenadání. Doufejme, že kosmické finále nenastane v zimě, kdy se na Valašsku pálí slivovice. Jednání věřících má vybočovat z normálního scénáře předepsaného tržní ekonomikou a spotřebním pojetím Vánoc. V tom se skrývá smysl adventu.
Ale i při ctnostném pokusu o dodržování pubertální křesťanské mentality vůči jinak fungujícímu světu narazíme na několik úskalí. Druhé čtení vytažené z Prvního listu Soluňským ukazuje, že i mistr tesař se někdy utne. Pavel vyhecoval v tomto listě místní obec do eschatologického varu. Co byste dělali vy po těchto slovech špičkové církevní autority?
"My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte." (1 Tes 4,15-18
Pak jistě není problém zůstat nějaký čas bdělý a střízlivý, když víte, že celé pozemské show brzo skončí. V tom se ukazuje síla adventního očekávání konce světa. Mobilizuje ke slušnému křesťanskému životu, jak to ukazuje dnešní úryvek z druhého čtení určeného křesťanům v Soluni. "Proč tohoto strašení nevyužít pro dobrou věc?", řekne si každý normální kazatel. Ale co když konec světa nepřijde za naší generace, jak se na vlastní oči přesvědčili Soluňští a s nimi pochopitelně i my? Máme se zase opíjet letošní slivovicí v klidu a míru, protože Hospodin si na několik tisíciletí eschatologicky zdřímnul? Moudrá církev proto burcuje své ovečky periodicky, právě v adventu. Je to něco jako cvičení civilní obrany nebo nácvik živelných katastrof. Podle toho věc také vypadá. Protože se žádná kosmická katastrofa od poslední potopy nekonala a nařízení ke slavení adventu přišlo od církve a ne od Boha, není důvod k přehnané aktivitě. Pan farář zatím nemůže v kostelíku digitálně simulovat příchod Syna člověka. I kdyby nakrásně mohl a chtěl, stejně by každý věděl, že jde o neškodné divadlo hodné pouze dětské pozornosti.
)
Tím by se adventní cvičení církevní obrany uložilo kompletně k ledu. Jistě, věřící nadšenci typu svědků Jehovových se neustále zdokonalují v nácviku eschatologické mobilizace. Každý rozumný člověk však tohoto třeštění dávno zanechal. Život je i tak dost komplikovaný, i bez konce světa. Navíc máme žít slušně pořád, nejen v definitivním finále. Jak tedy mobilizovat lidi k něčemu adventnímu? Na pomoc přichází první čtení. Jeremiáš žil v době pohnuté. Konec jeho života spadá do dobytí Jeruzaléma, které prorok osobně zažil. Úryvek z dnešní kapitoly pochází z konce Jeremiášovy éry. Jeruzalém je už zničen i s chrámem, země totálně zpustošena a obyvatelstvo odvedeno do exilu. Jeremiáš prorocky poukazoval na nevyhnutelné. Opakovanými výzvami ke kapitulaci si vysloužil nenávist jeruzalémských politiků a jestřábů, ale zato přízeň Nebukadnesara. Babylónskému králi nezůstalo utajeno, kdo pro něj v obleženém městě agituje. Proto Jeremiáš mohl na vlastní přání zůstat se zbytkem obyvatelstva ve zpustošené zemi. Zanedlouho zde vypukly nepokoje a Jeremiáš patrně zahynul na útěku do Egypta, kde jej vzbouření povstalci vlekli jako svého zajatce. Nyní se nacházíme ve 33. kapitole knihy. Katastrofa již přišla a Jeremiáš se chová pubertálně. Místo aby bědoval jako všichni ostatní, prorokuje zlaté časy, které prý jednou zase přijdou. Země bude obnovena, bude v ní vládnout spravedlnost a lidé konečně dostanou slušného panovníka, jinak velmi vzácné zboží (Jer 33,14-16
(najít předchozí, další)). Jeremiáš nabízí v zoufalství novou perspektivu. To se nevidí příliš často. Lidé s perspektivami, které opravdu otevírají budoucnost a nenadouvají bezedné kapsy demagogů, jsou opravdu vzácní. Všichni proroci měli tuto vlastnost, a proto je demagogové, církevní i státní, nenáviděli a zabíjeli.
Zdá se mi to důležité zejména dnes, kdy svádíme zápas o budoucí pojetí sociálně spravedlivého státu, který má být snesitelný i pro budoucí generace. Jsem v Německu, kde se děje totéž, co u nás. Útok na peněženky a na důchodová privilegia získaná v tučných letech prosperující ekonomiky vylekal spoustu lidí. Všichni ustrašenci myslí pod tlakem pudu sebezáchovy vždy a především na sebe, a ne na budoucnost politické komunity. V takové situaci by se křesťané měli chovat adventně-pubertálně. Jsme zavázáni vůči absolutní budoucnosti, protože ji marně již dva tisíce let očekáváme. Ale to neznamená, že nemáme naději a že ji nemáme prakticky uskutečňovat. Na církevní cvičení eschatologické obrany moc nevěřím, ale na Jeremiáše ano. Vdechl poraženému národu sebedůvěru a otevřel mu novou budoucnost tím, že znovu a správně vyložil dějiny spásy. To už víme, protože jeho slova o spravedlivém vladaři jménem "Hospodin - naše spravedlnost" (Jer 33,16
(najít předchozí)) čteme jako úřední církevní potvrzení dějin spásy. Slova o eschatologicky dobrém panovníkovi z Davidova rodu byla naplněna s půltisíciletým zpožděním, ale přece. Měli bychom se poohlédnout v živořící politické kultuře mrňavého národa, velkého bahamskou privatizací, trvalou korupcí, sílící demagogií a postupným nezájmem občanů o degenerované vedení věcí veřejných, po lidech, kteří zde a nyní reprezentují princip naděje. Místo periodických adventních poplachů uděláme alespoň něco dobrého pro budoucnost všech.