Ring volný

Ring volný

Texty dnešní slavnosti Narození Páně slátala dobrá vůle vyjádřit nevyjádřitelné. Úryvek z proroka Izaiáše popisuje situaci poexilového Izrale, který se právě vrátil z babylónského zajetí. Tma poroby, nikoliv třistaleté, ale pouze čtyřicetileté, se změnila ve světlo svobody. Proto onen kontrast mezi tmou chaosu a světlem nového stvoření, který připomíná biblickou zprávu Genesis o stvoření světa. Ani narážka na midjánské jařmo nemůže v této souvislosti udivit. Soudce Gideon porazil s tři sta muži mnohem početnější tlupu kočovných nájezdníků (Sd 7). Zajímavé jsou verše 5 a 6, kde autor popisuje intronizaci nového krále. Toho daroval samotný Bůh.

Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán, vládu má na svém rameni a dostal jméno podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje. Jeho vladařství vzroste a pokoje nebude konce, bude vládnout na Davidově trůně a v jeho království, on je upevní a utvrdí právem a spravedlností od tohoto času až navěky! (Iz 9,5-6)
Biblisté se domnívají, že tyto verše byly napsány po návratu z babylónského zajetí, kdy se lid potřeboval nadchnout pro nové zářné zítřky. Prorok popisuje intronizaci egyptského faraóna, ale použité obrazy moci převádí do daleké budoucnosti. Opěvuje zatím neexistujícího krále, který bude "náš", ergo z davidovské dynastie a přitom bude opravdu spravedlivý. To byla v dané době politická utopie, proto se proroctví projektuje až na konec času. Tím se utopie stala mesiášským zaslíbením a my věříme, že se tak doopravdy v Betlémě stalo. A zde dostává naše víra první kopanec. Opravdu vládne od doby narození Mesiáše onen ohlašovaný pokoj? Asi ne, když se o vyvražďování a další nespravedlnosti pilně starali i samotní křesťané a to po dobu dvou tisíc let. Takže se znovu nacházíme v utopii nesplnitelných snů a tužeb? To je jeden z paradoxů všemocného Božího království, které už je mezi námi, ale přesto skončilo na kříži.

Stejný paradox potvrzuje Lukášovo evangelium. Betlémy všeho druhu produkují vánoční idylu v mravně bezúhonnými pastýři, kteří nemají nic lepšího na práci než hudlat a dudlat u nebeského Dítěte. Proč ne, idyla patří k vánocům. Ve skutečnosti šlo o skotáky, tedy divokou a nevypočitatelnou skupinu obyvatel na okraji lidské společnosti. Její mravy nebyly tak jako tak valné, a pastýři měli viděním světa k dobytku ještě blíže. Kontrast narození Mesiáše kontrapunktně připomíná první čtení. Na pozadí veliké politické události, kterou sčítání lidu kvůli daním jistě bylo, se stane nepatrný posun ve statistice obyvatelstva. S datováním Ježíšova narození máme problémy. Snad šlo o Quiriniovo sčítání lidu, o němž se zmiňují i Skutky apoštolské. Farizej Gamaliel zde zmiňuje neúspěšné povstání Judy Galilejského "za dnech soupisu" (Sk 5,37). Procházet za tohoto času palestinským venkovem nebylo zrovna ideální. Proč by měla zrovna matka Spasitele tolik riskovat? Hospodin má asi jiná měřítka na riziko a křehkost svých podniků. Idylické vyprávění stoprocentní Boží slávy a muzicírujících andělů dostává druhý kopanec. Nacházíme se v reálu zmítaném právě probíhajícím povstáním proti Římanům, mocí nařízeného soupisu kvůli daním a vynuceným stěhováním celých rodinných klanů z jednoho města do druhého. To se mi zdá pro dějiny spásy mnohem zajímavější než betlémský příběh o úspěšném narození pomazaného Jezulete. Josef i Marie museli mít pod čepicí, aby z tohoto rumrajchu vyvázli živi a zdrávi, zvláště když neměli peníze na svou osobní ochranu. Bohatým je vždycky hej, ti se o sebe postarají sami. O chudé se má starat Hospodin, popřípadě se o sebe starají navzájem. A to je smysl dnešního vyprávění. K Ježíškovi přicházejí jako první vyvrhelové společnosti, kteří jsou strženi zázrakem nového života. To dobře znají z praxe od svých zvířat a proto mají k daru života posvátnou bázeň. Pro bohaté je život druhých často zahrnut do celkové kalkulace nákladů, zisku a kolaterálních škod. Kontrast prvního a druhého čtení tak ztrácí na ostrosti. Idyla Lukášova vyprávění představuje pouhou literární ozdobu tvrdých dějinných faktů.

K realitě nás posílá i úryvek z listu Titovi. Narození Mesiáše má přinést v životě i praktické důsledky, což není příliš vidět ani v prvním čtení, ani v evangeliu. Izaiáš nás posílá kdesi do konečné budoucnosti, kde si bohatýrský král vystačí sám. K nastolení pořádku nikoho jiného nepotřebuje. Lukášovo líčení také nevyniká praktickými důsledky. Hudlání pastýřů u jesliček přerušilo monotónnost tehdejšího skotáckého života a nynějšího budování zpožděného kapitalismu. Pavlův list chce zbožný a spravedlivý život tohoto věku s okem upřeným k věku budoucímu, protože ten je lepší a celkově krásnější. Tak to alespoň praví víra opřená o naději, že jednou se opravdu, ale opravdu budeme mít lépe než dnes. Nenápadný Ježíš se narodil do poměrů, kde se mesiášské naděje vybojovávaly mečem vzpoury, ohněm vypálených osad a ukřižováním dopadených židovských zbojníků. Naše mesiášské naděje už tratily punc novosti a opakují stejně fatálně jako zimní slunovrat. Proto se zamysleme nad rozbouřenou dobou, do níž Mesiáš přišel. Ježíš realizoval své poslání v nelehké situaci boje všech proti všem. V napětí, sporech a zápasech má obstát i naše víra. Vánoční tesknění patří k tomuto zápasu stejným právem jako oddechová pauza v ringu před dalším kolem zápasu. To je moje útěšné poselství vánoc, realisticky-pesimistické. Zářnými zítřky kralujícího Hospodina nás budou o vánocích dostatečně krmit všichni kazatelé a kazatelky.