Lidské, příliš lidské setkání

A přece se sešly

Ve velmi katolických zemích jako jsou Čechy, a popřípadě i Morava, se tento svátek slaví místo příslušné neděle. Toto porušení liturgických předpisů o závazném používání nedělních liturgických textů posuzuje Nejvyšší shovívavě, protože se opírá o závěry liturgické komise, která se opírá o něj. Poněvadž Bůh nemůže být v rozporu sám se sebou, věnujme se bez reptání posvátné vznešenosti dnešních svátečních čtení. Nevěřícný pohled neodborníka udiví umělá montáž z knihy Zjevení v první perikopě. Liturgický anonym vybral verše tak umně, že to vypadá téměř přirozeně biblicky. Co se zdá, to je sen. Žena s drakem a s měsícem pod nohama původně neznamenala Pannu Marii, ale pronásledovanou církev. Je zářivě oděná Kristem, kterému se dříve říkalo "Slunce spravedlnosti". Pozemské elementy jako moře, země a měsíc ukazují původní zakotvení církve v pomíjivém světě, na rozdíl od slunce, které naznačuje Boží království. Zajímavé je, proč má církev měsíc pod svýma nohama. Toto těleso svítí pouze odraženým světlem: vyvolává iluzi světla, ale světlem není. Přesně tak se chovala pohanská náboženství vůči božskému, které zvěstovala jen nepřímo. Vítězná církev jim nenuceně šlápla na krk, protože má na Boha přímou linku. Navíc má Žena-Církev nebeské hvězdy kolem hlavy, čímž dotvrzuje svůj nadzemský původ. Číslo dvanáct zároveň poukazuje na novozákonní završení fyzického Izraele složeného z dvanácti kmenů. O Marii ani slovo.

Takže se k ní vraťme, například tím, že si nalistujete v učebnicích Umlaufovin paragraf o mariánské úctě v katolické církvi (C 3.9.5). Mariánská dogmata nejsou přímo dána v Písmu, ale vycházejí z pozdějšího vývoje. Mučedník Justin kolem roku 150 poprvé poukázal na souvislost mezi Pannou Marií a Evou v plánu spásy. Od 4. století se šíří v Kristově církvi přesvědčení, že Maria byla vždy Pannou (Aeiparthenos) a také Bohorodičkou (Theotokos). Mariina svatost, bezhříšnost a trvalé panenství má své obhájce zejména v západní církvi od 4. až 5. století (svatý Ambrož, svatý Augustin). V této době je v podstatě hotova tradice východního i západního uctívání Bohorodičky. Dogmatická vyjádření římskokatolické církve týkající se Panny Marie se dají shrnout do tří bodů:

1. Maria je matka Ježíšova, a je tedy Matkou Boží - jako taková zůstává vždy Pannou (semper virgo). Tato pravda víry se opírá o nejstarší křesťanskou tradici, potvrzenou roku 431 na Efezském ekumenickém koncilu titulem Bohorodička (Theotokos).

2. Blahoslavená Panna Maria byla již od svého početí díky zvláštní Boží milosti a pro zásluhy Ježíše Krista uchráněna dědičného hříchu. Přesnou definici dogmatu o Neposkvrněném početí podává bula Ineffabilis Deus, kterou vydal papež Pius IX. roku 1854.

3. Panna Maria byla po skončení svého pozemského života vzata s tělem i duší do nebeské slávy, kde se již podílí na slávě vzkříšení svého Syna. Tím se Maria stává předobrazem vzkříšení těla všech lidí na konci věku. Dogma o nanebevzetí Panny Marie slavnostně vyhlašuje papež Pius XII. v roce 1950. Tento svátek dnes slavíme.

Pouze tato tři dogmata byla slavnostně vyhlášena jako pravdy víry. Jedna věc platí vždy a všude: primát Krista. Místo Panny Marie v plánu spásy má smysl pouze ve vztahu k Ježíši Kristu. Pokud se budeme řídit učením II. vatikánského koncilu a držíme se hierarchie pravd víry (Dekret o ekumenismu, čl. 11), pak titul Bohorodička či Matka Boží ukazuje především na lidství Ježíše Krista jako Syna Božího. Proto patří neodlučně k základním tzv. kristologickým pravdám, které chrání správný smysl Kristova vykupitelského díla (učebnice B 4.7.3). Ostatní dvě dogmatická prohlášení se opírají o Mariino mateřství v řádu milosti. Shrnují pozdější církevní tradici, která v Duchu svatém hlouběji pochopila Mariinu úlohu v Božím plánu spásy. Roli matky Boží podle těchto dvou pravd víry výstižně vysvětluje německý katolický teolog Karl Rahner: "Maria byla dokonale vykoupena milostí, a proto plně uskutečňuje a představuje to, co Boží milost činí v celém lidstvu a v církvi." Dogma o neposkvrněném početí ukazuje Pannu Marii jako předobraz církve, kterou si Kristus zamiloval, obětoval se za ni: "Tak on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny a vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná" (Ef 5,27

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 21. neděle v mezidobí (B) (Bible na neděli) 21. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek) 21. neděle v mezidobí (B) (Bible na neděli) 21. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek) 21. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

). Mariin vstup do nebeské slávy se dotýká osudu celého lidstva. Služebnice Páně a vzor víry předznamenává svým životem na zemi a oslaveným stavem v nebi budoucnost vykoupeného lidstva, která se plně ukáže až na konci času.

Tož tak v kostce k mariologii, jak se tento zvláštní obor v katolické církvi nazývá. Protože vybrané liturgické texty o dnešním svátku nemohou z podstaty věci nic přímého a biblicky jednoznačného říci, mrkněme se na návštěvu Marie u Alžběty a na její chvalozpěv. Jeho starozákonní biblickou předlohu najdete v První knize Samuelově, kde Hannah chválí Boha za to, že jí dal syna, a slaví tuto nezaslouženou milost brilantním chvalozpěvem (1 Sam 2,1-10

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Jeruzalémská bible (pracovní)

Tématu jsou přímo věnovány texty: Chanin chvalozpěv (Ranní slovo)

Čtení je také zmíněno v textech: Maria Clara Lucchetti Bingemer: Křest jako zdroj úřadu křesťanské služby (Getsemany) Lidské, příliš lidské setkání (C) (Umlaufoviny)

). Klasické ikony a středověké malby se nemýlí, když podávají setkání obou žen kristologicky. Obě ženské figury spolu rozmlouvají. Jejich vznešené plácání však není tak důležité jako neviditelný rozhovor dvou předčasně zestárlých človíčků s miniaturní svatozáří, kteří si pohodlně hoví v posvěcených lůnech. Jinak řečeno: na obrazech konverzuje Ježíš s Janem Křtitelem. Rozhovor Marie i Alžběty tvoří skromné, i když nezbytné pozadí. Popsaná kompozice věrně představuje přesný biblický smysl setkání i Mariina zpěvu, latinsky zvaného Magnificat. Proto má dnešní svátek do sebe i něco katolického, tedy všeobecného: oslava mateřství jako daru Boží lásky, na níž se člověk aktivně a radostně podílí, vírou i sexem. Já vím, že "to" sem nemám tahat, když si "to" nemohu zbožně vytlouct ze své posvěcené hlavy. Ale nezapomeňme, že jedna z oněch žen počala zcela normálně. To se dnes ve věku umělého oplodnění a budoucího klonování lidí může zdát poněkud divné. I Maria však z kristologického hlediska nese význam právě proto, že je ženou, a nikoliv polobohem, jak soudí někteří z jejích přepjatých ctitelů a ctitelek. Židem je možno se stát pouze po matce; a Ježíš židem byl, jinak by nebyl člověkem se slušným, tedy s královským rodokmenem od Davida. Lidství probleskuje sice nenápadně, ale o to důrazněji celou andělsky vykreslenou scénou. Jan Křtitel s ním nemá problém. Ježíš už ano, protože kvůli zvláštnímu vztahu ke svému lidství bude později ukřižován. Ale v tento okamžik celý problém ještě neřeší. Zato my musíme řešit náš vztah k němu, a tudíž i k jeho matce. Vždy v něm bude něco dvojznačného: ne každý porodí Boha, i když to za dávných časů nebylo tak divné jako dnes. Řecké a římské báje ukazovaly zrození polobohů z pozemských matek díky neregulovanému božímu chtíči docela běžně a tehdy mýtům někteří lidé i věřili. Dnes máme problémy, jak strávit příběh s nadpřirozeným obsahem a s dogmatickým vyzněním platným pouze v rámci římskokatolické církve. Ale třeba z tohoto příběhu časem vydolujeme něco nám blízkého, co zavání člověčinou. Třeba přestaneme být katolicky arogantní a triumfální. Třeba jednou nabídneme ostatním křesťanům své pravdy v přívětivém balení, takže je budou moci bez velkých potíží strávit. To by se opravdu vyrovnalo setkání oněch dvou žen, které symbolizovaly uzavření zákona starého a nástup nové, mesiášské éry.