Vedoucí role Petra a podvojnéúčetnictví

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
6. neděle velikonoční
Hledaný citát: Sk 2,42-47 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 10,25-26.34-35.44-48; 1 J 4,7-10; Jan 15,9-17
Datum: 25. 5. 2003
Zázraky nejsou všechno. Ani vedoucí role.

Kontinuální čtení Skutků apoštolů nás přivádí k činnosti prvního apoštola. Zlé jazyky kriticky smýšlejících exegetů upozorňují na několik zajímavých skutečností. Šéf mladé církve vyráží na inspekční cestu po nových komunitách až po úspěšné misii Filipa v Samaří (Sk 8,5) a po kazatelském rozjezdu obráceného Pavla v Damašku (Sk 9,20). Pak teprve "Petr procházel všechna ta místa", jak nám praví první kronika církve (Sk 9,32). Galilejský rybář nové komunity nezaložil, ani nestály pod jeho přímým vedením, jak by dnes mohli tvrdit horliví stoupenci papežského primátu. Další zajímavou věc ukazuje rozbor literárního stylu. Úspěšná misie Filipa v Samaří se obešla bez jakýchkoliv zázraků a zejména obrácení etiopského dvořana představuje neobyčejně obyčejnou katechezi slovem (Sk 8,35). Dnešní čtení naopak popisuje Petrovu kontrolní misi v naprostých superlativech. Nejprve levou rukou uzdraví ochrnutého Enneáše, načež se všichni obyvatelé Lyddy a Sáronu, kteří to viděli, obrátili k Pánu (Sk 9,35). Pak zase pravou rukou vzkřísí z mrtvých hodnou Tabitu neboli Gazelu, přičemž pouze "mnoho lidí uvěřilo v Pána" (Sk 9,42). Obyvatelé městačka Joppe se asi namlsali zázraků, takže se přestali divit a obracet na víru v původním letničním tempu. Petrova misie není zakládající, pouze konfirmující, posiluje v již předané a zvěstované víře. Přesto ji doprovázejí větší zázraky než jaké stály na počátku, kdy se vlastně nekonaly vůbec žádné divy. Klasicky vzdělaný latiník by našel snadné vysvětlení: "Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi". Petr se stal přičiněním Ducha svatého hlavou církve a tentýž Duch mu prostě dává maximum darů odpovídajících jeho vedoucí úloze. A komu není dáno zhůry, ten si v apatyce nekoupí, což ukazuje story pilného apoštola Filipa pracujícího s vyloučením zázračných metod. Exegeti nabídli i jiné, méně zbožné, ale zato pro mne osobně realističtější vysvětlení. Autor potřeboval dokázat jednotu církve pod Petrovým vedením. Fakticky se zvěstování šířilo nekontrolovaně, což naprosto odpovídá Božímu stylu celoplošně pojaté práce. Osobní iniciativa věřících Nejvyššímu naprosto vyhovuje a nehodlá na ní nic podstatného měnit. Až se Boží slovo díky mnohým anonymním kazatelům a snad i kazatelkám (o nichž v patriarchálně pojaté kronice stojí velice málo) rozšířilo mimo Jeruzalém, pak nastal problém církevní jednoty. Ten nebyl na pořadu dne, pokud se apoštolé a první učedníci (muži) scházeli v chrámu, kam ženy neměly přístup (Sk 2,46). Pak mají zázraky dnešního prvního čtení smysl. Ukazují na sjednocující a vůdčí roli Petra pro mladou církev. Přitom není tak důležité, kolik lidí uzdravil a jaké divy vlastně vykonal. Čtenáři církevní kroniky dostávají potvrzení, že je šéfem, kterého ustavil vzkříšený Kristus. O to šlo tehdy i dnes především. Pokud dnešní nadšení Petrovci staví věci tak, že způsobil všechno a ti ostatní byli jen do počtu a pro obdivování a propagování Šimonových zázraků, pak sledují špatnou stopu, byť v dobré víře. A zbožnost a opravdové přesvědčení jím upřít nelze. Vždyť víra dělá zázraky stejně spolehlivě jako placebo uzdravuje.

Vedeni bohapustou pýchou kritického studia Bible, proklatého to vynálezu protestantské teologie, jsme se pustili do exegeze, a při ní zůstaňme. Janův list a evangelium nabízejí další zajímavé téma. Generace odchované Tridentským katechismem jsou zvyklé na hru rituálních otázek a odpovědí. Takže: Proč Otec poslal lidstvu svého Syna? Odpověď z Janova listu: Protože si nás zamiloval a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy (1 J 4,10). A jsme v problematice předminulého kázání, kdy jsme se zamýšleli nad zvláštním stylem víry v Janově obci. Najděte si to v kolonce "Kázání" pod čtvrtou velikonoční nedělí sami a ručně, nechce se mi pořád dokola vyrábět hypertextové odkazy. Srovnejme Janův výraz "smírná oběť" s podobnou formulací Pavla v listu Koloským. Jeho autor, možná skutečně Pavel, mluví o "dlužním úpise", který byl přibyt na kříž a který svědčil proti nám (Kol 2,14). Z kontextu tohoto listu je jasné, že vykupitelský čin se spojuje především s otázkou spravedlnosti. Také list Římanům opakuje do omrzení, že naše ospravedlnění před Bohem je lidskými silami nemožné, protože jsme se zapletli do zla příliš hluboko (Řím 5,6-10). Za vlasy se močálu nevytáhneme, to dokázal pouze baron Prášil, který přitom zachránil i svého koně. Ježíše vytáhl z říše mrtvých jeho Otec a přitom zachránil celý vesmír. Vše na základě principu spravedlnosti, přesněji řečeno teorie ospravedlnění. Všichni jsme zhřešili a někdo musel účetní bilanci vyvést z červených čísel. Bůh si k teologické sanaci vyvolil svého Syna. Dopustil jeho ne zrovna malicherné martyrium, aby nás pohnul k lítosti a hlavně, aby nás skrze toto utrpení ospravedlnil. Věc zní logicky a něco na tom je i pro nevěřícího. Letitá zkušenost reálného socialismu nás poučila, že za evidentní průšvih musí být někdo potrestán. Že je nevinný, to už holt patří k ironii českých dějin a ke kupónové privatizaci pod vedením osvícené ekonomické gardy nového, neoliberálního věku. Jak říkal bodrý voják: "Vinnej, nevinnej, berte to pořadě!" Volební sny se mění, politická moc i biblická realita potrestání nevinných zůstávají. Logika zničení nevinného za hříchy ostatních má něco do sebe, jak ukázal francouzský antropolog René Girard. Bez obětního beránka by si lidé mohli myslet, že za to může někdo jiný, třeba a nedejbože i skutečný viník. A pokud jde o tak mlhavou bilanční věc, jako hříchy celého lidstva, pak účetnictví pomocí symbolické výměny "naše hříchy za Boží krev" dostává obrysy srozumitelnosti a jakési spravedlnosti. Někdo platit musí, pěkně pořadě. Za naše hříchy to musel učinit jeden a jednou provždy (Židům 9,26). Za zpackanou privatizaci platíme všichni, opakovaně a hodně dlouho. A že korumpuje stejně spolehlivě jako jednou spáchaný hřích, to se rozumí jednak samo sebou a jednak skrze mediální působení televize Nova.

A nyní zpět k Janovu listu. Zdůrazňuje ospravedlnění na základě vyvolení z lásky. Zní to stejně absurdně, jako kdyby bývalá mediální komise a poslanec Ivan Langer řekli: "Pana Železného milujeme nezištnou a vykupující láskou. Proto mu necháváme televizní licenci na věčné časy a nikdy jinak." Bezvadná logika srdce, řekli bychom s matematikem a mystikem René Pascalem. Ovšem to by platilo jen tehdy, pokud bychom byli naprosto naivní a nebyli odsud a dnešní. A stejné problémy máme s vykoupením podle Janova evangelia. Janovi totiž nejde o počítání hříchů a hledání patřičných Božích zásluh. Principem jeho ospravedlnění se stává skutečnost přátelství s Bohem.

A mezi přáteli se nepočítá, ale důvěřuje. To je v politice a v církvi nemožné, tedy přinejmenším ne zcela možné. Proto Jan nepočítá hříchy a dlužní úpisy jako Pavel, zpovědníci, pan Železný, politikové a bývalá mediální rada. Mysticky naladěný pisatel operuje s pojmem Božího přátelství. Ten pochopitelně stojí mimo účetnictví a mimo dogmatickou manipulaci v rámci kvazi-logického schématu pochybné účetní hodnoty hříchu a milosti. Nikdo nemůže logicky zdůvodnit, proč má někoho rád. A proč by to měl zdůvodňovat zrovna Bůh? Teologové nějaké zdůvodnění hledat musí, jinak by přišli o chleba. Vykoupení zůstává tajemstvím konkrétně projevené lásky Boha k člověku. Tečka. Pokud stejným způsobem projevujeme lásku k ostatním, tak je podle Jana všechno OK. Zůstáváme Božími přáteli, protože niterně upevňujeme tento již navázaný vztah. Pokud tak nečiníme, činíme tak na vlastní riziko. Tolik k dnešnímu mudrování nad Písmem.