Věř, důvěřuj, a prověřuj
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
5. neděle velikonoční
Hledaný citát: 1J 3,19-20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 9,26-31
Datum: 18. 5. 2003
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
5. neděle velikonoční
Hledaný citát: 1J 3,19-20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 9,26-31
; 1 J 3,18-24
; Jan 15,1-8
Datum: 18. 5. 2003
Od Stalina ke Kristu
Pokusme se být zbožní. Shrneme všechna tři čtení pod jeden společný jmenovatel, jejž nabízí velikonoční doba. Mystérium křtu není účinné, pokud křtěnec nezačne vést nový život. Téma existenciálního začátku stojí v centru všech tří čtení. První úryvek představuje nejzajímavější kousek, protože popisuje reálný stav mladé církve. Ze Šavla se stal Božím řízením Pavel a nyní se snaží navázat kontakt z čerstvými kristovci. Ti však nejsou dnešní. Přemíra darů Ducha svatého je nepřipravila o zdravý rozum. Mají strach z fízlů nábožné velerady i bezbožného Piláta. Čerstvý konvertita se sotva uschlou krví mučedníků na rukou nenaplňuje starší jeruzalémské církve žádnou velkou důvěrou. Tento fakt by asi překvapil jen totálního naivku. Po mnoha letech a po zdařilé revoluci mi paní Dana Němcová ze slavného „Jéčka“, bašty disidentství na Ječné 7 v Praze, vyjevila, jaký dojem na ni učinil mladý kluk, který v naplno odposlouchávaném bytě projevil přání dělat něco užitečného pro změnu poměrů. Uvěřila mi prý jen díky tomu, že jsem vypadal jako naprostý idiot, a tím jsem zcela vybočoval z představy agenta provokatéra, kterými se to tehdy v disentu církevním i občanském jen hemžilo. Pavel se dostal do církevních struktur cestou naprosto klasickou. Již prověřený učedník jménem Barnabáš se za něj zaručil a hotovo (Sk 9,27
Tato skutečnost kontrastuje se systematickou nedůvěrou k novým věcem a k novým lidem, kterou až příliš často vidíme v hierarchické církvi. Čestnou výjimku tvoří bývalí agenti StB, jimž se důvěřuje až na místa nejvyšší. Místo hesla církve po Letnicích „Věř Bohu a důvěřuj lidem“ se razí stalinská zásada „Důvěřuj, ale prověřuj“. Asi k tomu máme důvod a nejen kvůli horkým skandálům s kněžími pedofily. Chybějící víru v Boží vedení nahrazujeme kontrolami. A čím více hromadíme majetku a zaměstnáváme lidí, tím solidnější a kvalifikovanější musí být dohled. Koneckonců, proč by měla biskupství zkrachovat stylem berlínské diecéze? To dá praxe a ekonomický rozum. Centralistické řízení navíc představuje spolehlivý kulomet proti nezdravé iniciativě, kterou z podstaty věci nelze kontrolovat. Kdo mohl hlídat apoštola Pavla na jeho misijních cestách? Snad by to i tehdy při troše dobré vůle nějak šlo, ale v rané církvi to prostě nikomu nepřišlo na mysl. Možná i proto, že žádný majetek nespravoval a coby stanař se živil prací vlastních rukou. Vždyť dostal důvěru a všem bylo jasné, že jej provází moc Boží. Kdyby chtěl dělat něco podobného dnes, potřeboval by kromě pomoci Ducha svatého také několik doporučení a pořádnou tlačenku. Fakta hovoří jasnou řečí. Před čtrnácti dny byl zveřejněn průzkum, nakolik zdejší domorodci věří mnichovské arcidiecézi bohaté na zdejší statky a nezatížené skandály. Církvi jako instituci nedůvěřuje 60 % dotázaných nekatolíků. Zajímavé bylo, že církvi nevěří také 20 % katolíků, kteří poctivě platí ne zrovna malou církevní daň. A to jsme v pobožném koutu Německa, kde se slaví Boží tělo na ulici pod baldachýnem, kde křesťanská partaj má drtivou většinu a kde kancléř této spolkové zemičky, pardon, „Svobodného státu Bavorsko“ chodí pravidelně do kostela. Na nedůvěru a neprůhlednost poměrů v církvi odpovídají občané a věřící nedůvěrou vlastní. Není se čemu divit, jedině kontrastu dneška a situaci prvotní církve, která do svého lůna přijala konvertovaného vraha Šavla. Každý přece ví, že nejsme z tohoto demokratického světa a z otevřené komunikativní společnosti. Prvotní církev se o demokracii nestarala stejně jako ta dnešní. Zato měla svobodného ducha otevřenosti, důvěry, iniciativy a odvahy.
A nyní hopky, hopky od politiky ke křesťanské lásce, neb to je odjakživa hlavní křesťanská parketa. První list apoštola Jana požaduje projevy lásky nikoliv ústy, ale rukama. Máme prý milovat činem, nejen verbálně (1 J 3,18
Podobenství vinného kmene a ratolestí z Janova evangelia popisuje niterný zdroj Boží energie. Dostali jsme se přímo do centrálního dispečinku, kde se nabíjejí baterky pro křtem omytého kristovce. Protože nemusím kázat, nebudu plýtvat kilobity na parafrázování jednoznačného podobenství. Mystik Janova formátu je alegoricky přesný, pokud chce. Znovu vidíme princip přenosu energie: od Otce na Syna a od Syna směrem k nám. Tato energetická soustava je dokonale sfázována a nastavena na vysokokapacitní přenos překonávající staletí a kontinenty. Evropa dnešních časů má výpadek v síti. Ale díky ekumenicky fungujícímu propojení zaskakují jiné kontinenty. Tak to chodí nejen v církvi, ale i v normální distribuci elektrické energie.
Pokusme se být zbožní. Shrneme všechna tři čtení pod jeden společný jmenovatel, jejž nabízí velikonoční doba. Mystérium křtu není účinné, pokud křtěnec nezačne vést nový život. Téma existenciálního začátku stojí v centru všech tří čtení. První úryvek představuje nejzajímavější kousek, protože popisuje reálný stav mladé církve. Ze Šavla se stal Božím řízením Pavel a nyní se snaží navázat kontakt z čerstvými kristovci. Ti však nejsou dnešní. Přemíra darů Ducha svatého je nepřipravila o zdravý rozum. Mají strach z fízlů nábožné velerady i bezbožného Piláta. Čerstvý konvertita se sotva uschlou krví mučedníků na rukou nenaplňuje starší jeruzalémské církve žádnou velkou důvěrou. Tento fakt by asi překvapil jen totálního naivku. Po mnoha letech a po zdařilé revoluci mi paní Dana Němcová ze slavného „Jéčka“, bašty disidentství na Ječné 7 v Praze, vyjevila, jaký dojem na ni učinil mladý kluk, který v naplno odposlouchávaném bytě projevil přání dělat něco užitečného pro změnu poměrů. Uvěřila mi prý jen díky tomu, že jsem vypadal jako naprostý idiot, a tím jsem zcela vybočoval z představy agenta provokatéra, kterými se to tehdy v disentu církevním i občanském jen hemžilo. Pavel se dostal do církevních struktur cestou naprosto klasickou. Již prověřený učedník jménem Barnabáš se za něj zaručil a hotovo (Sk 9,27
). Historie církve potvrdila, že
důvěra v nového apoštola stála za riziko.
Tato skutečnost kontrastuje se systematickou nedůvěrou k novým věcem a k novým lidem, kterou až příliš často vidíme v hierarchické církvi. Čestnou výjimku tvoří bývalí agenti StB, jimž se důvěřuje až na místa nejvyšší. Místo hesla církve po Letnicích „Věř Bohu a důvěřuj lidem“ se razí stalinská zásada „Důvěřuj, ale prověřuj“. Asi k tomu máme důvod a nejen kvůli horkým skandálům s kněžími pedofily. Chybějící víru v Boží vedení nahrazujeme kontrolami. A čím více hromadíme majetku a zaměstnáváme lidí, tím solidnější a kvalifikovanější musí být dohled. Koneckonců, proč by měla biskupství zkrachovat stylem berlínské diecéze? To dá praxe a ekonomický rozum. Centralistické řízení navíc představuje spolehlivý kulomet proti nezdravé iniciativě, kterou z podstaty věci nelze kontrolovat. Kdo mohl hlídat apoštola Pavla na jeho misijních cestách? Snad by to i tehdy při troše dobré vůle nějak šlo, ale v rané církvi to prostě nikomu nepřišlo na mysl. Možná i proto, že žádný majetek nespravoval a coby stanař se živil prací vlastních rukou. Vždyť dostal důvěru a všem bylo jasné, že jej provází moc Boží. Kdyby chtěl dělat něco podobného dnes, potřeboval by kromě pomoci Ducha svatého také několik doporučení a pořádnou tlačenku. Fakta hovoří jasnou řečí. Před čtrnácti dny byl zveřejněn průzkum, nakolik zdejší domorodci věří mnichovské arcidiecézi bohaté na zdejší statky a nezatížené skandály. Církvi jako instituci nedůvěřuje 60 % dotázaných nekatolíků. Zajímavé bylo, že církvi nevěří také 20 % katolíků, kteří poctivě platí ne zrovna malou církevní daň. A to jsme v pobožném koutu Německa, kde se slaví Boží tělo na ulici pod baldachýnem, kde křesťanská partaj má drtivou většinu a kde kancléř této spolkové zemičky, pardon, „Svobodného státu Bavorsko“ chodí pravidelně do kostela. Na nedůvěru a neprůhlednost poměrů v církvi odpovídají občané a věřící nedůvěrou vlastní. Není se čemu divit, jedině kontrastu dneška a situaci prvotní církve, která do svého lůna přijala konvertovaného vraha Šavla. Každý přece ví, že nejsme z tohoto demokratického světa a z otevřené komunikativní společnosti. Prvotní církev se o demokracii nestarala stejně jako ta dnešní. Zato měla svobodného ducha otevřenosti, důvěry, iniciativy a odvahy.
A nyní hopky, hopky od politiky ke křesťanské lásce, neb to je odjakživa hlavní křesťanská parketa. První list apoštola Jana požaduje projevy lásky nikoliv ústy, ale rukama. Máme prý milovat činem, nejen verbálně (1 J 3,18
). K
tomuto jednoznačnému prohlášení se těžko dodává něco chytrého.
Je to tak a hotovo, což dosvědčují mnohá lidová přísloví. Vtipné
hlavy si již dávno všimly, že faráři kážou vodu, a sami pijí mešní víno.
Janův list se nedovolává pouze zdravého rozumu, ale i spojení s Kristem.
Nový život se musí dokázat skutky. Činy blíženské lásky aktualizují
událost Kristova vzkříšení ve světě. Vždyť Syn byl
vzkříšen silou (énergeia) Otce.
Tuto energii vzkříšení musí vyzařovat i církev čili,
řečeno s dnešní epištolou, skutky věřících. Energičtí
křesťané dosvědčují sílu Ducha, který oživil mrtvého
Ježíše. Trinitární charakter víry nejsou žádné čáry, pokud máme aktivní
církev. Ale dynamická církev vyžaduje o to aktivnější kontrolu ze strany
kléru. Rozhodně nechci sám sebe a své přetížené kolegy zahrnovat
další prací. Ať to je, jak to je, nějak přežijem i bez té Boží
energie. Vždyť Temelín po sedmnácti letech konečně běží na
sto procent.
Podobenství vinného kmene a ratolestí z Janova evangelia popisuje niterný zdroj Boží energie. Dostali jsme se přímo do centrálního dispečinku, kde se nabíjejí baterky pro křtem omytého kristovce. Protože nemusím kázat, nebudu plýtvat kilobity na parafrázování jednoznačného podobenství. Mystik Janova formátu je alegoricky přesný, pokud chce. Znovu vidíme princip přenosu energie: od Otce na Syna a od Syna směrem k nám. Tato energetická soustava je dokonale sfázována a nastavena na vysokokapacitní přenos překonávající staletí a kontinenty. Evropa dnešních časů má výpadek v síti. Ale díky ekumenicky fungujícímu propojení zaskakují jiné kontinenty. Tak to chodí nejen v církvi, ale i v normální distribuci elektrické energie.