Netradiční tradice

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
3. neděle velikonoční
Hledaný citát: Sk 5,1n - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 3,13-15.17-19; 1 J 2,1-5a; Lk 24,35-48
Datum: 4. 5. 2003
O kom se nemluví, ten se nezjevuje

V minulém zamyšlení jsme se podivovali nad prvotním komunismem Jeruzalémské obce, jehož nastolení a provoz si vyžádaly pouze dvě lidské oběti – neloajální manžele a podnikatele jménem Ananiáš a Safíra (Sk 5,1). Dnešní úryvek popisuje situaci církve po Letnicích, kdy se odehrál první velký zázrak: uzdravení žebráka u Krásné brány (Sk 3,10). Petr využil seběhnutí lidu k pronesení kázání, jehož zkrácenou verzi přináší první čtení. Zajímavý kontrast tvoří úvodní odkaz na starozákonní tradici. Nejvyšší se představuje jako „Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův“ (Sk 3,13). Nejde o automatismus zbožného Izraelity. Petr vědomě řadí události kolem Ježíšova působení a zmrtvýchvstání do tradice dějin spásy. Jsme ve společenství čistě židovských křesťanů, kteří chápou Ježíšovo mesiášství pouze ve vztahu k vlastní komunitě a výlučně k osudu Izraele. Proto se každý den scházejí v chrámě a nikoliv někde doma. Apoštolové interpretují dávná proroctví o Mesiáši vzhledem ke Kristu a žádají od příchozích židovských rodáků pokání a křest. Nová proklamace spásy se hned od počátku zařazuje do proudu náboženské tradice, která nesla a dodnes nese celý Izrael. Kdy a jak se křesťanství oddělilo od židovství jako nové náboženství, je jiná otázka. Klíčovou úlohu přitom sehrál apoštol Pavel a jeho misie u řecky mluvících a smýšlejících obyvatel římského impéria.

Podobně argumentuje ve druhém čtení i neznámý autor Janova prvního listu. Smíření hříchů, kterého svým výkupným činem dosáhl Ježíš u svého Otce, musí být provázeno plněním přikázání. Desatero a přikázání lásky dané osobním příkladem Mistra tvoří harmonický celek, který testuje věrnost každého Kristova učedníka či učednice. Boží láska je nedělitelná. Tvoří společný horizont, který spojuje poselství Staré i Nové smlouvy. Janův list ukazuje společný původ křesťanů a židů praktickým způsobem, a nikoliv pomocí zázraků na způsob Petra. Přesto se obě vyznání vzkříšení doplňují. Patří do tradice velkých Božích činů, které formují jednak étos Lidu smlouvy a jednak osobní étos každého jednotlivce následujícího Pána. Národ uzavřel smlouvu s Bohem na Sinaji, křesťan skrze křest. Oba musí žít podle nároku uzavřené smlouvy, jinak tunelují Boží dílo spásy.

Evangelium vybočuje z tohoto chvályhodného schématu v jednom bodě. Vyvalení učedníci doběhnou z Emauz domů, podávají zajímavé hlášení o tom, jak s nimi Ježíš byl a pak zase nebyl. Přitom se zmíněná osoba zjeví znovu. Ukáže své rány, pojí rybu a rychle zmizí, jak to má během velikonoční doby ve zvyku. Přitom Ježíš otevře apoštolům mysl, aby rozuměli Písmu (Lk 24,45). Škoda, že u toho nebyl žádný teolog, byli bychom dnes o něco chytřejší. Zmrtvýchvstání nezapadá hned a okamžitě do biblického schématu. Jinak by si Ježíš nedával takovou práci s přesvědčováním apoštolů a pojídáním narychlo upečených ryb. A ani ta ryba nestačila. Učedníci museli dostat pomoc Ducha, aby správně četli Písmo. To vše svědčí o zásadním zlomu, který mladá křesťanská obec musela prodělat. Proroky je nutno číst znovu a pořádně, ve světle Kristova vzkříšení. Mladé společenství, usazené původně pouze v Jeruzalémě, se tohoto úkolu ujalo s horlivostí sobě vlastní. Nešlo jen o novou interpretaci Písma a Proroků. Ježíš dává příkaz vše hlásat a získávat nové příznivce (Lk 24,47). Misionářský zápal není znakem jiných náboženství, ani židovského ne. Proto mají apoštolé hned od začátku problémy s židovskou veleradou, která pochopila, že se zde děje něco nového a nepřístojného. Dnes má tyto problémy křesťanství. Hinduisté, muslimové či asijští zen-buddhisté pochopili, že Božímu působení je třeba pomoci aktivní prací. Čekat se založenýma rukama, až Alláh či Absolutno zavede kýžený pořádek a osvítí tmáře, to nikam nevede. Absolutno vládne tam, kde se o něm mluví. Ježíš z dnešního evangelia se zjevil v okamžiku, kdy o něm oba učedníci vyprávěli: „Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich.“ (Lk 24,36) Příslušníci ostatních světových náboženství možná nečetli tento verš, ale jeho smysl dnes aktivně praktikují. Misijní působení prý nelze nechat jen na křesťanech, neb již celoplošně dosáhli svého. Vidíme zajímavý paradox. Hlasatelský zápal prvotní církve žil z události zmrtvýchvstání, jejíž smysl bylo třeba stále znovu interpretovat vzhledem k Písmu a stále znovu hlásat. Dnes vstávají z mrtvých spíše nekřesťanská náboženství, která ve velkém provádějí aktivní politiku přesvědčování a propagace, nejen doma, ale i v postkřesťanské Evropě. Proč ne. Vždyť žijeme v otevřeném světě, kde se pravda o Kristu musí dosvědčit skutkem. To neříkám já, ale vážený mystik Jan, jehož veřejným povoláním bylo jeho osobní poslání. Slovo „apoštol“ znamená již v Homérově řečtině „poslaný“ nebo „posel, vyslanec“.