Netradiční tradice
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
3. neděle velikonoční
Hledaný citát: Sk 5,1-5 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 3,13-15.17-19
Datum: 4. 5. 2003
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
3. neděle velikonoční
Hledaný citát: Sk 5,1-5 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 3,13-15.17-19
; 1 J 2,1-5a
; Lk 24,35-48
Datum: 4. 5. 2003
O kom se nemluví, ten se nezjevuje
V minulém zamyšlení jsme se podivovali nad prvotním komunismem Jeruzalémské obce, jehož nastolení a provoz si vyžádaly pouze dvě lidské oběti – neloajální manžele a podnikatele jménem Ananiáš a Safíra (Sk 5,1
Podobně argumentuje ve druhém čtení i neznámý autor Janova prvního listu. Smíření hříchů, kterého svým výkupným činem dosáhl Ježíš u svého Otce, musí být provázeno plněním přikázání. Desatero a přikázání lásky dané osobním příkladem Mistra tvoří harmonický celek, který testuje věrnost každého Kristova učedníka či učednice. Boží láska je nedělitelná. Tvoří společný horizont, který spojuje poselství Staré i Nové smlouvy. Janův list ukazuje společný původ křesťanů a židů praktickým způsobem, a nikoliv pomocí zázraků na způsob Petra. Přesto se obě vyznání vzkříšení doplňují. Patří do tradice velkých Božích činů, které formují jednak étos Lidu smlouvy a jednak osobní étos každého jednotlivce následujícího Pána. Národ uzavřel smlouvu s Bohem na Sinaji, křesťan skrze křest. Oba musí žít podle nároku uzavřené smlouvy, jinak tunelují Boží dílo spásy.
Evangelium vybočuje z tohoto chvályhodného schématu v jednom bodě. Vyvalení učedníci doběhnou z Emauz domů, podávají zajímavé hlášení o tom, jak s nimi Ježíš byl a pak zase nebyl. Přitom se zmíněná osoba zjeví znovu. Ukáže své rány, pojí rybu a rychle zmizí, jak to má během velikonoční doby ve zvyku. Přitom Ježíš otevře apoštolům mysl, aby rozuměli Písmu (Lk 24,45
V minulém zamyšlení jsme se podivovali nad prvotním komunismem Jeruzalémské obce, jehož nastolení a provoz si vyžádaly pouze dvě lidské oběti – neloajální manžele a podnikatele jménem Ananiáš a Safíra (Sk 5,1
). Dnešní úryvek popisuje
situaci církve po Letnicích, kdy se odehrál první velký zázrak: uzdravení
žebráka u Krásné brány (Sk 3,10
). Petr využil seběhnutí lidu k
pronesení kázání, jehož zkrácenou verzi přináší první čtení. Zajímavý
kontrast tvoří úvodní odkaz na starozákonní tradici. Nejvyšší se
představuje jako „Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův“ (Sk 3,13
). Nejde o automatismus zbožného Izraelity. Petr vědomě
řadí události kolem Ježíšova působení a zmrtvýchvstání do tradice
dějin spásy. Jsme ve společenství čistě židovských
křesťanů, kteří chápou Ježíšovo mesiášství pouze ve vztahu
k vlastní komunitě a výlučně k osudu Izraele. Proto se
každý den scházejí v chrámě a nikoliv někde doma. Apoštolové
interpretují dávná proroctví o Mesiáši vzhledem ke Kristu a žádají od
příchozích židovských rodáků pokání a křest. Nová proklamace
spásy se hned od počátku zařazuje do proudu náboženské tradice, která
nesla a dodnes nese celý Izrael. Kdy a jak se křesťanství
oddělilo od židovství jako nové náboženství, je jiná otázka. Klíčovou
úlohu přitom sehrál apoštol Pavel a jeho misie u řecky mluvících a
smýšlejících obyvatel římského impéria.
Podobně argumentuje ve druhém čtení i neznámý autor Janova prvního listu. Smíření hříchů, kterého svým výkupným činem dosáhl Ježíš u svého Otce, musí být provázeno plněním přikázání. Desatero a přikázání lásky dané osobním příkladem Mistra tvoří harmonický celek, který testuje věrnost každého Kristova učedníka či učednice. Boží láska je nedělitelná. Tvoří společný horizont, který spojuje poselství Staré i Nové smlouvy. Janův list ukazuje společný původ křesťanů a židů praktickým způsobem, a nikoliv pomocí zázraků na způsob Petra. Přesto se obě vyznání vzkříšení doplňují. Patří do tradice velkých Božích činů, které formují jednak étos Lidu smlouvy a jednak osobní étos každého jednotlivce následujícího Pána. Národ uzavřel smlouvu s Bohem na Sinaji, křesťan skrze křest. Oba musí žít podle nároku uzavřené smlouvy, jinak tunelují Boží dílo spásy.
Evangelium vybočuje z tohoto chvályhodného schématu v jednom bodě. Vyvalení učedníci doběhnou z Emauz domů, podávají zajímavé hlášení o tom, jak s nimi Ježíš byl a pak zase nebyl. Přitom se zmíněná osoba zjeví znovu. Ukáže své rány, pojí rybu a rychle zmizí, jak to má během velikonoční doby ve zvyku. Přitom Ježíš otevře apoštolům mysl, aby rozuměli Písmu (Lk 24,45
). Škoda, že u toho nebyl žádný teolog,
byli bychom dnes o něco chytřejší. Zmrtvýchvstání nezapadá hned a
okamžitě do biblického schématu. Jinak by si Ježíš nedával takovou práci s
přesvědčováním apoštolů a pojídáním narychlo upečených
ryb. A ani ta ryba nestačila. Učedníci museli dostat pomoc Ducha, aby
správně četli Písmo. To vše svědčí o zásadním zlomu, který mladá
křesťanská obec musela prodělat. Proroky je nutno číst
znovu a pořádně, ve světle Kristova vzkříšení. Mladé
společenství, usazené původně pouze v Jeruzalémě, se
tohoto úkolu ujalo s horlivostí sobě vlastní. Nešlo jen o novou
interpretaci Písma a Proroků. Ježíš dává příkaz vše hlásat a získávat
nové příznivce (Lk 24,47
). Misionářský zápal není znakem
jiných náboženství, ani židovského ne. Proto mají apoštolé hned od začátku
problémy s židovskou veleradou, která pochopila, že se zde děje
něco nového a nepřístojného. Dnes má tyto problémy křesťanství.
Hinduisté, muslimové či asijští zen-buddhisté pochopili, že Božímu
působení je třeba pomoci aktivní prací. Čekat se založenýma
rukama, až Alláh či Absolutno zavede kýžený pořádek a osvítí
tmáře, to nikam nevede. Absolutno vládne tam, kde se o něm mluví.
Ježíš z dnešního evangelia se zjevil v okamžiku, kdy o něm oba
učedníci vyprávěli: „Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed
nich.“ (Lk 24,36
) Příslušníci ostatních světových náboženství
možná nečetli tento verš, ale jeho smysl dnes aktivně praktikují.
Misijní působení prý nelze nechat jen na křesťanech, neb již
celoplošně dosáhli svého. Vidíme zajímavý paradox. Hlasatelský zápal
prvotní církve žil z události zmrtvýchvstání, jejíž smysl bylo třeba stále
znovu interpretovat vzhledem k Písmu a stále znovu hlásat. Dnes vstávají z
mrtvých spíše nekřesťanská náboženství, která ve velkém
provádějí aktivní politiku přesvědčování a propagace, nejen
doma, ale i v postkřesťanské Evropě. Proč ne.
Vždyť žijeme v otevřeném světě, kde se pravda o Kristu musí
dosvědčit skutkem. To neříkám já, ale vážený mystik Jan, jehož
veřejným povoláním bylo jeho osobní poslání. Slovo „apoštol“ znamená již
v Homérově řečtině „poslaný“ nebo „posel, vyslanec“.