Komunismus a nevěřící Tomáš

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
2. neděle velikonoční
Hledaný citát: Sk 5,1-5 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 4,32-35; 1 J 5,1-6; Jan 20,19-31
Datum: 27. 4. 2003
Hmatem k víře

První a druhé čtení stojí v kouzelném protikladu, který smiřuje mystické zanícení čtvrtého evangelia. To popisuje empirickou verifikaci vzkříšeného Ježíše pomocí nevěřícího Tomáše. Od idealismu prvotní obce přejdeme k praxi lásky v Janově první epištole a skončeme u metodologického problému, jak ověřit něco, co vědecky vzato neexistuje.

Líčení Apoštolských skutků začíná hezky, až moc hezky: „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4,32). Zní to chutně, ale srdce bodrých Čechů jsou obřezána tupým nožem skepticismu. Idealizovaný popis prvotní obce vyvrací fakta vzatá tamtéž. Bůh musel osobně zasáhnout při falešném účetnictví Ananiáše a jeho manželky Safíry. Měli zdravý smysl pro podnikání. Proto se nehodlali ztotožnit s komunistickým duchem prvotní obce, jejž pozdější strana téhož jména může prvotním křesťanům tiše, leč o to úporněji závidět. Dnešní komunisté by asi dopadli stejně jako oba šlakem trefení antičtí tuneláři, ale nechci nikomu křivdit. Oba rodinní podnikatelé ústy vyznávali komunismus, ale jejich srdce patřilo peněžence a nemovitostem, které si pro všechny případy odložili stranou. Co kdyby ten komunismus Duchem nadšené prvotní obce, nedejbože, nevyšel. A také měli pravdu, i když se jí nedožili osobně. Inspirována antikomunistickým duchem obou nebožtíků, i dnešní strana zářných zítřků po listopadu pilně privatizovala, dnes kapitalisticky usilovně podniká a moudře odkládá stranou, aby přišla do beztřídní společnosti finančně silná a třídně uvědomělá. Proč ne, žijeme přece v demokracii a na komunismus se pouze těšíme. Bůh se již unavil vysíláním nebeských trestů a, koneckonců, ideologické zpustošení rozumu není jeho rajón. Stará se především o zpustošení víry. Tu neměl ani jeden, ani druhá. Hospodin si nenechá zevnitř tunelovat mladý, a tudíž křehký podnik. Hlavní správce nebeské akciovky s ručením neomezeným apoštolsky vysvětluje prvotnímu křesťanskému podnikateli, že nejde ani tak o neodevzdaný majetek, jako o podvod na víře. Nevěru prý Bůh zcela jistě potrestá, což za několik okamžiků skutečně provedl (Sk 5,5). Ananiášově manželce nechal nebeský předseda správní rady ještě tři hodiny, ale pro jistotu si ji přizval k inventuře také (Sk 5,7-10). Nejde o jediný případ nešvarů v jeruzalémské církvi. Celá instituce jáhnů vznikla proto, že hebrejsky či aramejsky mluvící židé z Palestiny odmítali rozdělovat pomoc příchozím spolubratrům z řecké diaspory (Sk 6,1). Rodiny zchudlé cestou do Jeruzaléma a postižené nedostatkem uplatnění v cizím prostředí byly navíc kráceny i v novém sboru a zřejmě pořádně křiklavě. Jinak by jejich hladové vdovy nevyvolaly pozdvižení, které apoštolé museli řešit vznikem nové církevní instituce. S jednotou srdce a ducha to jistě nebylo tak horké. Autor první církevní kroniky se snaží přesvědčit jinověrce o kvalitě založeného díla. Církev není původu lidského, ale božského, i když páchne člověčinou. Dějepisec prvotní církve kráčí ve stopách svého předchůdce z knihy Paralipomenon, který podobným způsobem idealizoval Davidovu dynastii (k nahlédnutí zde). Pozorná četba 4. a 6. kapitoly Skutků odkryje úplně jiný svět než ten, o němž mluví dnešní, jistě ne namátkou vybraná perikopa prvního čtení. Idealismus není vhodné prostředí pro víru. To věděl autor schovaný za Lukáše bezpochyby také, a proto nechal ve svém spisu i popis reálné reality. Vždyť ji mohl vyhladit stejně elegantně jako české církve svou kolaborantskou minulost. Ale Bible nelže, i když vždy nemluví pravdu. Tedy: mluví pravdu, ale někdy skrytě, takže je třeba číst Knihu knih pořádně. Ale to jsme museli ve vězení dělat s Rudým právem také, pokud jsme chtěli znát skutečný stav rozdělaného komunismu, který jsme měli narychlo dobudovat v borské věznici. Ani dnes nečtu oficiální římský týdeník Osservatore Romano jinak. Zvyk je železná košile.

Popojděme k modernímu Tomáši, zastánci přísného empirického ověřování nejasných až temných skutečností. A Ježíš se klidně nechá odborně prohmatat, jen když to vzbudí víru. Přesto dodává, že na základě tohoto ověření budou blahoslaveni všichni ostatní. Těm se sice dát k ohmatání mohl, ale přesto tak neučinil. I když na první pohled vypadá Tomáš velice vědecky a moderně, přesto vědcem není. K víře ve všemoc vědy patří vyřazení předběžného úsudku, který by zkreslil osobním zaujetím pro určité řešení ona vědcem prověřovaná fakta. Dojmy nejsou pojmy a objektivita vylučuje osobní zaujatost pro určitý výsledek. Navíc je možné s poznaným objektem manipulovat, protože jsme prozkoumali jeho závislost na poznaných příčinách. A příčina plodí účinek, jinak nemáme vědu. To všechno není v Janově líčení k dispozici, a dokonce se dočteme pravý opak. Tomášovi bylo líto, že se Vzkříšeným nebyl, a toužil se s ním potkat. Při Ježíšově zjevení jej jistě popadla posvátná bázeň a na vědu neměl ani pomyšlení. Nakonec to nejdůležitější. Nevyznává objektivní faktum vědy, ale pravdu víry, která nese zásadní význam pro něj osobně. Janovo evangelium bojuje proti představě matného Ježíše sekty doketistů, který mimochodem a jen naoko (dokeín znamená řecky „zdát se“) přijal tělo a po svém zmrtvýchvstání bytuje v duchovním ustrojení anglického strašidla. Proto máme Ježíše z masa a kostí, tedy zvláštního masa a zvláštních kostí. Proto celé líčení zvláštním způsobem poznamenává svár mezi racionálním a iracionálním. Na ohmatání ran by nebylo nic divného, pakliže by  dotyčný nevstal z mrtvých a neprocházel zavřenými dveřmi (Jn 20,26). To se každému nepodaří, alespoň ne před koncem světa. Závěr původního Janova evangelia (Jn 20,31) přiznává Kristovu zjevení statut znamení. Zázrak má apelovat na víru a vést k víře. Jinak není srozumitelný a nemá cenu. Věřím-li na věčný život, pak jej mohu přijmout do svého pozemského života. Proto evangelista vybírá z celku biografického líčení Nazaretského ty momenty, které mají eminentní vztah k víře. I my máme být věřící a nikoliv nevěřící, jak to praví Kristus Tomášovi. Jinak znamením typu dnešní perikopy neporozumíme ve správném světle.