Co k tomu říci?
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
Nejsvětější Trojice
Hledaný citát: Gn 1,1-2,2 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 4,32-34.39-40
Datum: 15. 6. 2003
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
Nejsvětější Trojice
Hledaný citát: Gn 1,1-2,2 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 4,32-34.39-40
; Řím 8,14-17
; Mt 28,16-20
Datum: 15. 6. 2003
Jak se tři Osoby v jedné Podstatě sešly
Není snadné pochopit, o co v dnešním svátku jde. Slovo "Trojice" ve vztahu k Bohu v Bibli vůbec nenajdeme, natož její přídomek "nejsvětější". Američané to vyřešili s velkou praktičností na stránce, kterou si můžete kliknout zde. Postavili vedle sebe vybrané pasáže, které mluví o tom, že Ježíš je Bůh, Otec je Bůh a Duch svatý je Bůh. Proč ne, to v Písmu opravdu k nalezení jest. Když k tomu trojímu dokazování přidáte poslední, vítězný důkaz, že Bible mluví na mnoha místech o jednom Bohu, máte po problémech. Protože Kniha knih nelže, tak máme tři Bohy v jednom. To mi připadá na moderní poměry celkem přijatelné dokazování. Tři balení v jednom se dnes nabízejí zcela běžně, a dokonce za cenu dvou, či dokonce jednoho. Je mi záhadou, jak to může fungovat bez ekonomického podvodu. Stejnou záhadu obsahuje nauka o Trojici. Augustin, velký učenec ze severní Afriky, dnes bašty islámu, dopsal po šestnácti letech kolem roku 416 svou hodně tlustou a hodně učenou knihu o Trojici (De Trinitate). Kritik by řekl, že více mluví o člověku než o předloženém tématu. Boží trojice je totiž modelována podle tří klíčových schopností člověka: schopnosti upamatování jako kontinuity života (memoria), vědomí a poznávací schopnosti (intelligentia) a lásky spojené se žádostí (voluntas). K trojičnímu Bohu se asi jinak než přes člověka jít nedá; i člověčina zůstává často záhadou, natož soužití Třech v jedné Boží domácnosti (oikeiosis se to řecky jmenuje). Historka praví o Augustinově úsilí toto. Napsav knihu a vychutnávaje pocit kvalitně vykonané práce (ty přechodníky jsou hezké, že?) se šel projít na břeh moře a tam spatřil dítě, jak přelévá moře do malé jamky. I pochopil, že jeho kniha neznamená o mnoho více. Biblické bídy ve vztahu k Trojici si byli vědomi všichni církevní otcové starověku. Po velkém hloubání prostě vzali některé pasáže, kde se Hospodin vyjadřuje v majestátním plurálu, jako to činí dávní králové a čeští politici s přehnaným sebevědomím. Klasický příklad nabízí příběh o stvoření člověka, kde Nejvyšší trpí samomluvou, a to v plurálu: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby." (Gn 1,26
Po tak neopatrné obhajobě Trojice vznese každý pochybovačný duch vítěznou otázku: Když Bible žádnou Trojici nezná, není dnešní svátek kompletně vycucaný z prstu? Tomu odporuje pilné snažení dogmatiků a teologů hned v prvních stoletích uskutečněné z popudu císaře Theodosia, jenž stál u zrodu jednoho z nejdůležitějších koncilů v dějinách církve. Na rozdíl od mnoha jiných církevních otců byl tento čerstvě pokřtěný císař docela liberální a na koncil pozval i stoupence křesťanských nauk, s nimiž mnozí jiní potentáti z tradičních center křesťanství živě nesouhlasili. Mimo jiné i proto se Cařihradský koncil roku 381 považuje za ekumenický, tedy závazný pro věrouku ve východní i v západní církvi. Vývoj učení o boží Trojici skončil zásadní definicí. Boží Trojice má jednu božskou podstatu, ale ta existuje ve třech různých osobách. Tím se teoreticky utnulo popírání božství u Trojice dohromady nebo u každé božské Osoby zvlášť. Stoupenců všech možných nauk o tom, jak to v Boží domácnosti chodí, bylo mezi 3. až 8. stoletím hodně. Vyjmenovávání bludných nauk a jejich klasifikace tvoří odjakživa hlavní část dogmatiky, této veledůležité teologické vědy. Trojiční rezoluce koncilu vyjadřuje tajemství niterného Božího života, do kterého mnoho nevidíme. O to více je dogma pro křesťanství závazné. Kdo věří jinak, je stižen klatbou tohoto koncilu a jeho následných pokračování. Biblické narážky na Tři v Jednom a Jednoho ve Třech dala pozdější církevní tradice do podoby jasné definice. Její jasnost je jen zdánlivá, ale tak už to v posvátné vědě o nevýslovném tajemství chodí.
Podívejme se na výběr dnešních čtení. Mají dokázat něco, o čem v Písmu výslovně nestojí ani slovo. Proto na to jdou od lesa. Deuteronomium nabízí historickou zkušenost Izraele s Hospodinem. Je jeden a stále stejný, protože stále znovu ochraňuje historickou komunitu Izraele. Od praotců až do dnešních časů, kdy spí se ženou, dětmi a samopalem za zabedněnými okny militarizovaných osad na nezákonně zabrané půdě arabských osadníků. Pátá kniha Mojžíšova poukazuje na fakt vyvolení. Hospodin nebyl okouzlen zásluhami lidu, spíše naopak. Vybral si lid tvrdé šíje, který zabíjel proroky jednoho po druhém a vůbec si dělal, co ho právě napadlo. Historie spásy začala nezaslouženou milostí u vyvolení Abraháma a pokračovala nezaslouženým darem země a nového začátku celého národa po vysvobození z egyptského otroctví. Konstantní péče Hospodina ukazuje na to, čím Tajemný ve skutečnosti je. Stal se jedním Bohem pro jeden národ, který realizuje jeden plán spásy, do něhož je nakonec zahrnuto i celé lidstvo. Ale to má až Izaiáš a poslední proroci.
V Pavlově Listu Římanům už najdeme o Bohu mnohem více, dokonce něco jako implicitní teologii Trojice. Bůh Otec poslal na zem svého Syna, aby zachránil všechny lidi, nejen Abrahámovy potomky. Ti ovšem Božího syna nepoznali a pro jistotu zcela odklidili ze světa. Všemohoucí Otec (1) vzkřísil svého vtěleného Syna, (2) a to silou svého Ducha (3). A máme tři v jednom a jednoho ve třech, i když to tak Pavel asi ještě nemyslel. A my jsme na tom o něco lépe, jak náš ujišťuje dnešní druhé čtení. Jsme díky utrpení Syna přijati v Duchu za Boží, tj. Otcovy syny. O dcerách ani slovo, ale jsme v jiné době, kdy feminismus nepřekročil uzavřenou dekadentní společnost antických literátů, filosofů a jejich inteligentních žen a přítelkyň.
Podobné trojiční tvrzení najdeme v dnešním Matoušově evangeliu, kde známá křestní formule "Křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" (Mt 28,19
Není snadné pochopit, o co v dnešním svátku jde. Slovo "Trojice" ve vztahu k Bohu v Bibli vůbec nenajdeme, natož její přídomek "nejsvětější". Američané to vyřešili s velkou praktičností na stránce, kterou si můžete kliknout zde. Postavili vedle sebe vybrané pasáže, které mluví o tom, že Ježíš je Bůh, Otec je Bůh a Duch svatý je Bůh. Proč ne, to v Písmu opravdu k nalezení jest. Když k tomu trojímu dokazování přidáte poslední, vítězný důkaz, že Bible mluví na mnoha místech o jednom Bohu, máte po problémech. Protože Kniha knih nelže, tak máme tři Bohy v jednom. To mi připadá na moderní poměry celkem přijatelné dokazování. Tři balení v jednom se dnes nabízejí zcela běžně, a dokonce za cenu dvou, či dokonce jednoho. Je mi záhadou, jak to může fungovat bez ekonomického podvodu. Stejnou záhadu obsahuje nauka o Trojici. Augustin, velký učenec ze severní Afriky, dnes bašty islámu, dopsal po šestnácti letech kolem roku 416 svou hodně tlustou a hodně učenou knihu o Trojici (De Trinitate). Kritik by řekl, že více mluví o člověku než o předloženém tématu. Boží trojice je totiž modelována podle tří klíčových schopností člověka: schopnosti upamatování jako kontinuity života (memoria), vědomí a poznávací schopnosti (intelligentia) a lásky spojené se žádostí (voluntas). K trojičnímu Bohu se asi jinak než přes člověka jít nedá; i člověčina zůstává často záhadou, natož soužití Třech v jedné Boží domácnosti (oikeiosis se to řecky jmenuje). Historka praví o Augustinově úsilí toto. Napsav knihu a vychutnávaje pocit kvalitně vykonané práce (ty přechodníky jsou hezké, že?) se šel projít na břeh moře a tam spatřil dítě, jak přelévá moře do malé jamky. I pochopil, že jeho kniha neznamená o mnoho více. Biblické bídy ve vztahu k Trojici si byli vědomi všichni církevní otcové starověku. Po velkém hloubání prostě vzali některé pasáže, kde se Hospodin vyjadřuje v majestátním plurálu, jako to činí dávní králové a čeští politici s přehnaným sebevědomím. Klasický příklad nabízí příběh o stvoření člověka, kde Nejvyšší trpí samomluvou, a to v plurálu: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby." (Gn 1,26
)
Po tak neopatrné obhajobě Trojice vznese každý pochybovačný duch vítěznou otázku: Když Bible žádnou Trojici nezná, není dnešní svátek kompletně vycucaný z prstu? Tomu odporuje pilné snažení dogmatiků a teologů hned v prvních stoletích uskutečněné z popudu císaře Theodosia, jenž stál u zrodu jednoho z nejdůležitějších koncilů v dějinách církve. Na rozdíl od mnoha jiných církevních otců byl tento čerstvě pokřtěný císař docela liberální a na koncil pozval i stoupence křesťanských nauk, s nimiž mnozí jiní potentáti z tradičních center křesťanství živě nesouhlasili. Mimo jiné i proto se Cařihradský koncil roku 381 považuje za ekumenický, tedy závazný pro věrouku ve východní i v západní církvi. Vývoj učení o boží Trojici skončil zásadní definicí. Boží Trojice má jednu božskou podstatu, ale ta existuje ve třech různých osobách. Tím se teoreticky utnulo popírání božství u Trojice dohromady nebo u každé božské Osoby zvlášť. Stoupenců všech možných nauk o tom, jak to v Boží domácnosti chodí, bylo mezi 3. až 8. stoletím hodně. Vyjmenovávání bludných nauk a jejich klasifikace tvoří odjakživa hlavní část dogmatiky, této veledůležité teologické vědy. Trojiční rezoluce koncilu vyjadřuje tajemství niterného Božího života, do kterého mnoho nevidíme. O to více je dogma pro křesťanství závazné. Kdo věří jinak, je stižen klatbou tohoto koncilu a jeho následných pokračování. Biblické narážky na Tři v Jednom a Jednoho ve Třech dala pozdější církevní tradice do podoby jasné definice. Její jasnost je jen zdánlivá, ale tak už to v posvátné vědě o nevýslovném tajemství chodí.
Podívejme se na výběr dnešních čtení. Mají dokázat něco, o čem v Písmu výslovně nestojí ani slovo. Proto na to jdou od lesa. Deuteronomium nabízí historickou zkušenost Izraele s Hospodinem. Je jeden a stále stejný, protože stále znovu ochraňuje historickou komunitu Izraele. Od praotců až do dnešních časů, kdy spí se ženou, dětmi a samopalem za zabedněnými okny militarizovaných osad na nezákonně zabrané půdě arabských osadníků. Pátá kniha Mojžíšova poukazuje na fakt vyvolení. Hospodin nebyl okouzlen zásluhami lidu, spíše naopak. Vybral si lid tvrdé šíje, který zabíjel proroky jednoho po druhém a vůbec si dělal, co ho právě napadlo. Historie spásy začala nezaslouženou milostí u vyvolení Abraháma a pokračovala nezaslouženým darem země a nového začátku celého národa po vysvobození z egyptského otroctví. Konstantní péče Hospodina ukazuje na to, čím Tajemný ve skutečnosti je. Stal se jedním Bohem pro jeden národ, který realizuje jeden plán spásy, do něhož je nakonec zahrnuto i celé lidstvo. Ale to má až Izaiáš a poslední proroci.
V Pavlově Listu Římanům už najdeme o Bohu mnohem více, dokonce něco jako implicitní teologii Trojice. Bůh Otec poslal na zem svého Syna, aby zachránil všechny lidi, nejen Abrahámovy potomky. Ti ovšem Božího syna nepoznali a pro jistotu zcela odklidili ze světa. Všemohoucí Otec (1) vzkřísil svého vtěleného Syna, (2) a to silou svého Ducha (3). A máme tři v jednom a jednoho ve třech, i když to tak Pavel asi ještě nemyslel. A my jsme na tom o něco lépe, jak náš ujišťuje dnešní druhé čtení. Jsme díky utrpení Syna přijati v Duchu za Boží, tj. Otcovy syny. O dcerách ani slovo, ale jsme v jiné době, kdy feminismus nepřekročil uzavřenou dekadentní společnost antických literátů, filosofů a jejich inteligentních žen a přítelkyň.
Podobné trojiční tvrzení najdeme v dnešním Matoušově evangeliu, kde známá křestní formule "Křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" (Mt 28,19
) ukazuje na již existující představu o Trojici. Mně se líbí jiná věta z dnešního evangelia: "Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti." (Mt 28,17
) Tehdy si mohli dovolit u učedníků nejen pochybnosti, nýbrž i luxus o nich otevřeně napsat. Klanět se klaněli, proč ne. Ale klanění a uctívání nás pochybností nezbaví. To mi zní velice česky. V dobách nedávno minulých jsme se klaněli bůhví komu, mnozí v tom pokračují i dnes. Ale ty pochybnosti si česká či moravská nátura nikdy nedala vzít a dokázala je vyjádřit v pregnantních vtipech. Takže na závěr jeden židovský vtip o Trojici, pardon, o Dvojici. Už i ta zní vyvolenému národu naprosto absurdně. U Kohnů je totální pozdvižení, neb mladý Kohn se chce nechat z neznámých důvodů pokřtít. Tatík se v zoufalství rozběhne za rabínem. Ten mu sdělí, že Kohnova tragédie není nic proti jeho neštěstí; rabínův syn se už nechal vysvětit na katolického kněze. Tu si ve společné hrůze vzpomenou na existenci Hospodina a začnou se k němu modlit. Z nebe se ozve hlas: "No jo, vy máte jistě důvod k pláči, ale co Já? Nebbich můj Syn...!" Není snadné pochopit židovský vtip. Není srozumitelné být Božím Synem v Duchu svatém. O to více problémů mají právoplatní "dědici Boží a spoludědici Kristovi" (Řím 8,17
).