Podprahová komunikace
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
5. neděle postní
Hledaný citát: Jan 12,20-33 - nalezené výskyty: 1 - 2 - 3 - 4 - zrušit hledání
Téma: Jer 31,31-34
Datum: 6. 4. 2003
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
5. neděle postní
Hledaný citát: Jan 12,20-33 - nalezené výskyty: 1 - 2 - 3 - 4 - zrušit hledání
Téma: Jer 31,31-34
; Žid 5,7-9
; Jan 12,20-33
(najít další)
Datum: 6. 4. 2003
Chod nebeské administrativy podle Jana
Liturgický koktail z dnešní neděle nedává velkou šanci na koherentní výklad. Blíží se Ježíšovo utrpení, proto je třeba Božímu lidu didakticky přibližovat jednak jeho fáze a jednak jeho smysl, a to vzhledem ke Starému a k Novému zákonu. Janův Ježíš už přikvačil do Jeruzaléma, kde káže, činí zázračná znamení. Zkrátka dělá všechno pro to, aby skončil na kříži, což se mu nakonec povedlo. Autor listu Židům připomíná, že smrt Nazaretského nebyla ledajaká, protože vstal z mrtvých. A tomu se přifařil známý úryvek z Jeremiáše popisující uzavření nové smlouvy, která již nebude napsána na kamenné desky, které se rychle odloží do muzea, zapomenou a oživí je až Spielbergův trhák. Hospodin napíše nový pakt přímo do srdce, kde zůstává trvale a prakticky bez pomoci filmového průmyslu. Pedagogicky viděno, nechybí nic. Nová smlouva prorokovaná ve Starém zákoně se naplnila skrze Božího syna, jehož význam postupně odkrývá Zákon nový. Když pejsek a kočička pekli dort, také do něj dali jen to nejlepší. Chybí pouze vzájemná souvislost všech tří textů, které spojuje spíše vnější výběr řízený liturgickou nutností.
Podívejme se na předložené texty z hlediska podprahové komunikace. Když matka říká dítěti: "Udělej to ještě jednou, a uvidíš!", tak milé dítko dobře ví, že to vlastně dělat nesmí, i když striktní sémantický rozbor potvrzuje pozitivní obsah výpovědi. Ale dítko není vědecky hloupé, nýbrž podprahově chytré a dobře vnímá odlišnou rovinu komunikace dané mimo slova. Matku znalo intimně už před narozením a nepotřebuje, aby mu nějaký psycholog či lingvista vykládal složitosti jeho řemesla. Navíc musí jednat rychle, v dané situaci nemá mnoho času na spekulaci, chce-li vyváznout se ctí, to jest jen s málo pošramoceným sebevědomím schopným další destruktivní akce. Reflexe podprahového chápání přichází až později, se státní dotací a s povinným školním vzděláním. Podívejme se na dnešní úryvek z hlediska vtipu beze slov. Pohané, to jest židé z diaspory mluvící řecky, chtějí vidět Ježíše. Protože dobře vědí, jak to v mladé církvi chodí, zajdou si nejprve za starým známým, pohanem Filipem. Pochází z tzv. Galileje pohanů (Mt 4,15
Kde máme podprahovou komunikaci? V symbolickém jednání, kdy Janův Ježíš není ledajaký "Hej, počkej!", ale vševědoucí strůjce vlastního osudu, který si naprogramoval do nejmenších detailů. Už dopředu ví, že se u něj objeví oba bráši s prosbou. I nachystal si improvizovanou řeč o pšeničném zrnu, zamluvil si přímou komunikaci s Otcem a zajistil si jeho hlas a hromobití pro závěrečný efekt. Ten se sice dostavil, ale jeho interpretace u posluchačů neklapla, neb nevynikali chápavostí. Není divu. Přiznejme si, že v této situaci by byl paf i svatý Petr, pardon apoštol Petr. Ale jeho vůdčí roli ve sboru dvanácti zmiňuje Janovo evangelium jen v dodatku, který byl k vlastnímu, již zcela uzavřenému evangeliu přidán až později (Jn 21
Podprahová komunikace Jana zůstává nejasná i dnes. Jinak by teologické a biblické komentáře evangelia nebyly tak tlusté a nesrozumitelné. Jeho symbolice rozumíme s odstupem dvou tisíc let ještě méně než na začátku, kdy byla už nesrozumitelná dostatečně. Vyznali se v ní jen gnostikové, ale ti byli vyloučeni z velké církve pro své teologické neplechy. Raná církev toto evangelium odmítala uznat za inspirované ještě ve druhém století. Přesto či právě proto poslední evangelium provokuje k víře. Zde tkví smysl Ježíšových znamení. Jsou znameními pro ty, kdo v nich vnímají pokyn ke změně života nebo v nich vidí pozvání k vyjití na hlubinu existence. Tuto dvojí komunikaci ukazuje i list Židům. Nejde mu o vnější efekty Kristova zmrtvýchvstání. Ukazuje vnitřní, neviditelný postoj Ježíše k jeho Otci. Jejich vztah byl založený na otcovsko-synovské odpovědnosti, tedy na víře, na důvěře, že to nakonec všechno dobře dopadne. Otec přece nemůže nechat Syna ve štychu, to by byl úplnou macechou. Teologie nejsou žádné čáry. Překonání smrti přineslo život i nám, pokud věříme. Pokud nevěříme, tak je všechno vysvětlování houby platné, stejně jako pro Ježíšovy posluchače v dnešním evangeliu. Ve dvojí rovině výkladu se ukazuje smysl podprahové komunikace. To, co je zjevné, ukazuje na to, co je nezjevné, skryté, co nemůžeme přímo vyjádřit. Tuto roli může splnit pouze symbol. Ježíšovo jednání zůstává symbolické, přivádí pozornost někam jinam než k oněm nešťastným poutníkům, kteří šli domů s prázdným žaludkem a s nevyřízenou žádostí. Také matka vyhrožující paradoxním způsobem svému dítěti jej učí neverbální komunikaci, citu pro situaci, ukazuje mu svět nepsaných norem a konvencí, které si všichni musíme nějak osvojit, abychom přežili ve společnosti ostatních vychovaných stejným drilem a stejnou technikou. Ani v případě víry tomu není jinak. Musíme si osvojit cit pro neviditelnou skutečnost, která přesahuje řád jazyka a všední, utilitární logiky.
Liturgický koktail z dnešní neděle nedává velkou šanci na koherentní výklad. Blíží se Ježíšovo utrpení, proto je třeba Božímu lidu didakticky přibližovat jednak jeho fáze a jednak jeho smysl, a to vzhledem ke Starému a k Novému zákonu. Janův Ježíš už přikvačil do Jeruzaléma, kde káže, činí zázračná znamení. Zkrátka dělá všechno pro to, aby skončil na kříži, což se mu nakonec povedlo. Autor listu Židům připomíná, že smrt Nazaretského nebyla ledajaká, protože vstal z mrtvých. A tomu se přifařil známý úryvek z Jeremiáše popisující uzavření nové smlouvy, která již nebude napsána na kamenné desky, které se rychle odloží do muzea, zapomenou a oživí je až Spielbergův trhák. Hospodin napíše nový pakt přímo do srdce, kde zůstává trvale a prakticky bez pomoci filmového průmyslu. Pedagogicky viděno, nechybí nic. Nová smlouva prorokovaná ve Starém zákoně se naplnila skrze Božího syna, jehož význam postupně odkrývá Zákon nový. Když pejsek a kočička pekli dort, také do něj dali jen to nejlepší. Chybí pouze vzájemná souvislost všech tří textů, které spojuje spíše vnější výběr řízený liturgickou nutností.
Podívejme se na předložené texty z hlediska podprahové komunikace. Když matka říká dítěti: "Udělej to ještě jednou, a uvidíš!", tak milé dítko dobře ví, že to vlastně dělat nesmí, i když striktní sémantický rozbor potvrzuje pozitivní obsah výpovědi. Ale dítko není vědecky hloupé, nýbrž podprahově chytré a dobře vnímá odlišnou rovinu komunikace dané mimo slova. Matku znalo intimně už před narozením a nepotřebuje, aby mu nějaký psycholog či lingvista vykládal složitosti jeho řemesla. Navíc musí jednat rychle, v dané situaci nemá mnoho času na spekulaci, chce-li vyváznout se ctí, to jest jen s málo pošramoceným sebevědomím schopným další destruktivní akce. Reflexe podprahového chápání přichází až později, se státní dotací a s povinným školním vzděláním. Podívejme se na dnešní úryvek z hlediska vtipu beze slov. Pohané, to jest židé z diaspory mluvící řecky, chtějí vidět Ježíše. Protože dobře vědí, jak to v mladé církvi chodí, zajdou si nejprve za starým známým, pohanem Filipem. Pochází z tzv. Galileje pohanů (Mt 4,15
), snad by to mohl zařídit. Ten je svolný. Nic nebrání tomu, aby zašel nikoliv přímo za Ježíšem, ale za jeho nejbližšími příbuznými. Ježíš je zná jistě lépe než nějaké cizí apoštoly. Navíc nejsou pohané, čímž odpadá nepříjemné vysvětlování a poukazy na politickou korektnost. Filip tedy nakluše k Ondřejovi a vyloží celou zapeklitou záležitost. Ondřej taktéž cítí nadpřirozené nutkání, že by mohl pro cizince něco udělat. Vždyť má lásku k bližnímu v popisu práce. V klidu vyslechne pohanského, ale nábožensky korektního apoštolského kolegu. Oba bratři v triku pak již vůbec neváhají a jdou přímo za Ježíšem. Zde však narazí. Ježíš jim řekl: "Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven." (Jn 12,23
(najít předchozí, další)). Všichni jistě cítíme, že jde o naprosto adekvátní odpověď na danou situaci. Kdybych byl v kůži pohanských poutníků, určitě bych mezitím šel domů, protože bych nechtěl umřít hlady, než se celá záležitost vyřídí. Ale již v tehdejších zcela zlatých časech, v mladé a dynamické církvi, nebylo kam spěchat. Věci se vyřizovaly hierarchickou posloupností betonovanou blízkovýchodním tempem práce. Apoštolé možná tušili, že to s Ježíšem nebude tak jednoduché. Proto se do práce nijak nehrnuli. Normální, synoptický Ježíš Marka nebo Lukáše by řekl: "No jo, tak je přiveďte!" Ne tak Ježíš Janův. Ten mluví z cesty a na běžnou žádost reaguje tím, že začne vykládat něco o zrnu a také o povinnostech služebníka, vše prokládáno mnohonásobným "Amen, amen, pravím vám." Do toho nečekaně zahřmí a není jasné, zda to bylo inscenováno Nazaretským osobně nebo jeho Otcem. Ten si to může dovolit, protože je v nebesích a chce svého Syna oslavit verbálně i akusticky (Jn 12,28-29
(najít předchozí, další)). Není divu, že přítomní se pohádají o významu celé akce, protože vyniká nesrozumitelností, a to od samého začátku.
Kde máme podprahovou komunikaci? V symbolickém jednání, kdy Janův Ježíš není ledajaký "Hej, počkej!", ale vševědoucí strůjce vlastního osudu, který si naprogramoval do nejmenších detailů. Už dopředu ví, že se u něj objeví oba bráši s prosbou. I nachystal si improvizovanou řeč o pšeničném zrnu, zamluvil si přímou komunikaci s Otcem a zajistil si jeho hlas a hromobití pro závěrečný efekt. Ten se sice dostavil, ale jeho interpretace u posluchačů neklapla, neb nevynikali chápavostí. Není divu. Přiznejme si, že v této situaci by byl paf i svatý Petr, pardon apoštol Petr. Ale jeho vůdčí roli ve sboru dvanácti zmiňuje Janovo evangelium jen v dodatku, který byl k vlastnímu, již zcela uzavřenému evangeliu přidán až později (Jn 21
). Od normálních posluchačů Ježíše se zcela logicky dalo očekávat jen to, co popisuje závěr celé scény. Přítomní se mezi sebou pohádají, kdo a co vlastně řekl, zda to byl hrom, Ježíš nebo anděl (Jn 12,29
(najít předchozí)). O nebohých poutnících už není ani slova. Asi šli mezitím domů, protože na jejich žádost beztak nikdo nereflektoval. Nebyli v církvi poslední, kdo tak dopadl. Janovo evangelium nenabízí jednoduchou četbu. Symbolické jednání Ježíše se musí dešifrovat vzhledem k jeho zmrtvýchvstání. A nejen vzhledem k němu, ale i vzhledem ke kosmickému významu tohoto jednorázového aktu. Ježíš navazuje se svými učedníky a se zástupy podprahovou komunikaci, které ale nikdo nerozumí. To by v rodině špatně dopadlo, a nejen v rodině. Nazaretský z Janova scénáře vysílá stejně srozumitelné signály jako mimozemská civilizace. Také mimozemšťanem skutečně je, protože si na Zem pouze odskočil ze svého nebeského příbytku. Plné lidství má zaručeno, ale plnost božství prokáže až dodatečně. Chodí kolem něho jako pes kolem horké jitrničky. Lidem to má dojít později, až opravdu vstane z mrtvých. Časovaná bomba sice tiká, ale ani výlet z hrobu ještě nedává ono rozhodující osvícení. To přijde až s normální, denní praxí církve, která celou událost začne chápat v novém světle, zde v naprosto originálním životě Janovy komunity. Mnozí exegeté tvrdí, že tato speciální místní církev se vřadila do celkového proudu křesťanství až později. Proto ona 21. kapitola s uznáním Petrova primátu, který synoptikové potvrzují od samého začátku. Pochopitelně pro pouze Petra, a nikoliv pro jeho nástupce, o těch v Bibli není nic, až později, v tradici církve. Komunita čtvrtého evangelia opatrovala odlišnou tradici Pánových slov zvěstovanou učedníkem, kterého "Ježíš miloval". Kdo to byl, nevíme, snad opravdu evangelista Jan, což tvrdí již nejstarší církevní podání.
Podprahová komunikace Jana zůstává nejasná i dnes. Jinak by teologické a biblické komentáře evangelia nebyly tak tlusté a nesrozumitelné. Jeho symbolice rozumíme s odstupem dvou tisíc let ještě méně než na začátku, kdy byla už nesrozumitelná dostatečně. Vyznali se v ní jen gnostikové, ale ti byli vyloučeni z velké církve pro své teologické neplechy. Raná církev toto evangelium odmítala uznat za inspirované ještě ve druhém století. Přesto či právě proto poslední evangelium provokuje k víře. Zde tkví smysl Ježíšových znamení. Jsou znameními pro ty, kdo v nich vnímají pokyn ke změně života nebo v nich vidí pozvání k vyjití na hlubinu existence. Tuto dvojí komunikaci ukazuje i list Židům. Nejde mu o vnější efekty Kristova zmrtvýchvstání. Ukazuje vnitřní, neviditelný postoj Ježíše k jeho Otci. Jejich vztah byl založený na otcovsko-synovské odpovědnosti, tedy na víře, na důvěře, že to nakonec všechno dobře dopadne. Otec přece nemůže nechat Syna ve štychu, to by byl úplnou macechou. Teologie nejsou žádné čáry. Překonání smrti přineslo život i nám, pokud věříme. Pokud nevěříme, tak je všechno vysvětlování houby platné, stejně jako pro Ježíšovy posluchače v dnešním evangeliu. Ve dvojí rovině výkladu se ukazuje smysl podprahové komunikace. To, co je zjevné, ukazuje na to, co je nezjevné, skryté, co nemůžeme přímo vyjádřit. Tuto roli může splnit pouze symbol. Ježíšovo jednání zůstává symbolické, přivádí pozornost někam jinam než k oněm nešťastným poutníkům, kteří šli domů s prázdným žaludkem a s nevyřízenou žádostí. Také matka vyhrožující paradoxním způsobem svému dítěti jej učí neverbální komunikaci, citu pro situaci, ukazuje mu svět nepsaných norem a konvencí, které si všichni musíme nějak osvojit, abychom přežili ve společnosti ostatních vychovaných stejným drilem a stejnou technikou. Ani v případě víry tomu není jinak. Musíme si osvojit cit pro neviditelnou skutečnost, která přesahuje řád jazyka a všední, utilitární logiky.